pátek 7. listopadu 2014

Pavučina lží - 26. kapitola



„Sakra,“ řekla jsem.
„Pěkně řečeno,“ odpověděl. „Žádná děvka, která má všech pět pohromadě by se nepokusila míchat mezi tyhle tři.“
Očima jsem sklouzla z Dawsona na jeho společníky. S McAllisterem jsem měla tu čest včera osobně, když mi přišel vyhrožovat do Pork Pit. Výřečný právník vypadal ve smokingu uhlazeně a velmi dobře. Hustá hříva stříbrných vlasů mu zdobila hlavu jako svatozář.

S Elliotem Slaterem, obrem a šéfem ochranky Mab Monroe jsem se ještě nikdy osobně nesetkala. Měl na starosti všechny bezpečnostní problémy, se kterými se nechtěla nebo nemohla potýkat sama. Slater patřil k nejvyšším osobám v celém sále. Jeho sedm stop vysoká postava čněla nad davem. Na svou výšku nebyl příliš rozložitý, ale působil svalnatě. Bodnutí mého nože by dost dobře mohl považovat za včelí píchnutí.
Slater byl velmi bledý, skoro albín a jeho řídké světlé vlasy nebyly na lebce skoro vidět. Oči měl světle hnědé a byla to jediná výraznější barva na jeho obličeji. Na malíčku se mu blýskal diamantový prsten. Kdyby byl jen o kousíček větší, mohla bych ho nosit jako náramek.
A pak tam byla Mab Monroe osobně. Byla o něco menší než já, ale vyzařovala z ní surová síla, stejně jako z Eliota Slatera. Vlasy barvy leštěné mědi ji ve vlnách měkce spadaly na ramena. Kontrastovaly s nimi černé hluboké oči. Ve srovnání s jejich barvou byl inkoust bledý.
Oheň a síra. Tak na mě Mab vždycky působila.
Měla oblečenou smaragdově zelenou, dlouhou večerní toaletu, vedle které vynikly její ohnivé vlasy. Kromě obvyklého zlatého náhrdelníku neměla žádné šperky. Přívěšek přitáhnul můj pohled. Kulatý rubín jen o něco menší než má pěst obklopený zvlněnými paprsky. Složitý vzor ze zasazených diamantů odrážel světlo tak, že to vypadalo jako by se paprsky vlnily. Sluneční žár. Symbol ohně.
Její osobní runa, poznávací znamení. Až ke mně doléhaly vibrace drahých kamenů zasazených do šperku. Šeptaly o divoké ničivé síle ohně. Ten zvuk perfektně doplňoval nářek kamenných zdí domu. Z obojího se mi obracel žaludek.
Při pohledu na Mab jsem si nemohla pomoct, musela jsem přemýšlet o složce, kterou ni zanechal Fletcher. Tu o mé vyvražděné rodině a listem papíru, na kterém bylo napsáno jméno. Mab Monroe.
Podezříval ji snad Fletcher, že stála za smrtí mých blízkých? Nebo tam její jméno napsal z nějakého jiného důvodu?
„Země volá Gin,“ ozval se mi do ucha Finův hlas.
Znovu jsem se soustředila na svůj úkol. „Jak dlouho už tam tak stojí?“
„Ne moc dlouho,“ řekl Finn. „Řekl bych, že máš ještě pět až deset minut, než je Mab propustí.“
„Dobrá, sleduj je dál.“
„A co budeš dělat ty?“
Přeletěla jsem očima přes dav lidí. „Najdu si nějaké tiché místečko, kam bych mohla Dawsona odlákat.“

----
 
Finn mi slíbil, že na Dawsona dohlédne a oba jsme zavěsili. Vrátila jsem telefon do kabelky, kterou mi dala Roslyn k šatům. Byla to titěrná věcička, ale dokázala jsem do  ní vměstnat jeden ze svých nožů a tubu Jo-Joiny léčivé masti. Nepočítala jsem, že se Dawson vzdá snadno a chtěla jsem mít po ruce nějakou pomoc, kdybych při střetu s ním utržila nějaké rány. Ve skutečnosti jsem nedoufala, že se mi podaří zmizet z večírku, aniž bych byla samá modřina a pokrytá krví od hlavy až k patě.
Od jednoho z číšníků jsem si vzala sklenku šampaňského a proplétala se do zadní části sálu. Zamířila jsem podél zdi doleva a prohlížela si místnosti, které jsem míjela. Nemohla jsem Dawsona zabít v hlavním sále, takže jsem potřebovala najít nějaké místo, kam ho můžu zatáhnout.
Vedlejší pokoje a chodby ale nebyly tak prázdné, jak jsem doufala. Byly v nich rozmístěné skupinky lidí, někteří tiše mluvili a popíjeli šampaňské, jiní se muchlovali. V tom případě měl vždy jeden z páru runový přívěšek ve tvaru srdce probodnutého šípem, který je označoval jako zaměstnance Nothern Aggression
Jeden muž s přívěškem se šťastně usmíval, když jeho upírská společnice zatínala tesáky do jeho obnaženého hrdla. Zvuky, které při sání vydávala, mi připomínaly kočičí mňoukání. Další muž, trpaslík, stál na židli s obličejem zabořeným do výstřihu obryně s runovým náhrdelníkem.
Ani jsem nemusela hádat, co prováděl se svým jazykem.
Obryně si se znuděným pohledem prohlížela lak na nehtech, jako by přemýšlela, jestli si nemá zajít na manikúru a při tom vydávala povzbudivé zvuky. Všimla si mého pohledu a stejného náhrdelníku jako měla sama. Pokrčila rameny, jako by chtěla říct, Co naděláš? Taky jsem pokrčila rameny a pokračovala v chůzi.
Potěšilo mě, že tady vzadu nebyly žádné stráže.
Mab zjevně nechtěla, aby její hosty něco rušilo. Některé citlivější jedince by asi hrátky pod dohledem obřích strážných netěšily.
Došla jsem na místo, kde se křížily chodby. Po mé levici byly dveře vedoucí na terasu, přímo přede mnou se táhla chodba do nitra domu a doprava se zatáčel průchod ke schodišti. Vybrala jsem si směr do domu. Protože se zábava ještě úplně nerozběhla, nenarazila jsem na žádné sexuální gymnasty, chodba i přilehlé místnosti byly prázdné. Minula jsem několik místností, ale nenašla jsem žádnou, která by vyhovovala mým potřebám. Nepotřebovala jsem, aby někdo hned našel Dawsonovo tělo. Potřebovala jsem nějakou časovou rezervu na odchod.
Procházela jsem pokoji, usrkávala šampaňské a předstírala, že obdivuju vybavení, zatímco jsem hledala vhodné místo, kam bych mohla vylákat Dawsona.
Jediné, co mě doopravdy zaujalo, byla série kreseb ne nepodobným těm, které jsem měla na krbové římse.
Prohlížela jsem si kresby zavěšené na zdi naproti schodiště. Sluneční výheň. Osvětlený bod. Plamen ve tvaru slzy. Zarámované kousky papíru, na kterých byl znázorněný oheň v různých podobách, všechno v odstínech žluté, červené a oranžové. Zdálo se, že máme s Mab podobný vkus, kromě toho, že obě zabíjíme lidi. Divné.
Dívala jsem se na kresby a po páteři mi proběhl neklidný záchvěv, jako by mi po ní přejel studený prst. Něco v nich mě hluboce zasáhlo. Tady, šeptal mi v hlavě vědoucí hlas, tady je tvůj nepřítel.
Vlastně to bylo pochopitelné, živly Ohně a Kamene se nesnášely jaksi obecně. Protikladné živly se nikdy nemíchaly – a ani jejich lidští nositelé. Vzduch proti Ledu, Oheň proto Kameni. Starý, předvídatelný příběh. Stalo se mi to už dřív, že jsem se cítila nepohodlně v místě obývaném jiným živlem, ale nikdy to nebylo tak intenzivní.
Znovu jsem se zamyslela nad tím, proč bylo jméno Mab Monroe ve Fletcherově složce. Byla jsem oslepená, takže jsem ženu, která mě tehdy mučila, neviděla. Slyšela jsem jen její smích. Mohla to být klidně Mab. Oficiálně jí bylo čtyřicet pět. Před sedmnácti lety už určitě byla dost silná, aby mohla být zodpovědná za to, co se stalo. Ale proč?
Proč by zabíjela mou matku Eiru a sestru Annabellu? Proč by chtěla zabít mě? Proč chtěla za každou cenu vědět, kde je schovaná moje malá sestřička Bria. Nechápala jsem proč
Ozvaly se za mnou kroky a na rameno mi dopadla těžká ruka
„Ahoj, zlatíčko,“ ozval se mužský hlas. „Jestli vypadáš celá tak pěkně jako tvůj zadek, tak si dnes večer pěkně užijeme.“
Položil si ruku i na mé druhé rameno a otočil mě. Dovolila jsem mu to a nasadila na tvář okouzlující úsměv, když jsem zjistila, že se dívám do obličeje Jakeu McAllesterovi. Jen dnes vyměnil značkové džínsy a tričko za smoking. Jeho vzhledu to moc nepomohlo. Jeho tělo bylo pořád moc velké a obličej oplácaný dětským tukem.
Vypadal jako malý kluk navlečený do tatínkových šatů. Důležitá ale bylo, že byl tady a zíral na mě.
Ze všech lidí, na které jsem tu dnes večer mohla narazit, mě zrovna Jake |McAllister nenapadl. Události posledních hodin překryly to, co se stalo u mě v restauraci. Ale náhoda, ta nevyzpytatelná mrcha se rozhodla, že mě dnes večer potrápí.
Jake ztuhnul, uvědomil si, že mě odněkud zná, jen si nedokázal přesně vybavit odkud. Pak se mu v obličeji objevilo poznání.
„Ty!“ zasyčel.
----
 Upřeně se na mě díval. Přes obličej mu přeběhl krutý úsměv, díky kterému jeho tváře vypadaly ještě naducanější. „Neměla jsi sem dnes večer chodit, mrcho. Tady jsi na mém hřišti. Zabiju tě.“ Očima sjel na můj runový náhrdelník.  „Ale předtím si to ještě patřičně užiju.“
Nadzvedla jsem obočí. „Ty bys mě chtěl? Tak pojď, jestli si troufáš.“
Praštila jsem ho pěstí do průdušnice. Zatímco Jake s rudým obličejem lapal po dechu, moje druhá pěst skončila v jeho břiše.
A pak znovu. Pravá levá. Předklonil se a spadl na zem. Rozběhla jsem se směrem do domu.
Moje tajná touha dostat ho na nějaké klidné místo a zlikvidovat ho se přeměnila v nutnost. Měl pravdu. Tohle bylo jeho nebo spíš Mabiino hřiště a já jsem nepochybovala, že by Jakeovi dovolila, aby se se mnou vypořádal po svém, hlavně, když by při tom nevzbudil nežádoucí pozornost. Očima jsem rychle přejela po okolních místnostech. Tamhle. To bude muset stačit.
Ohlédla jsem se přes rameno. Jake se škrábal na nohy. Poslala jsem mu vzdušný polibek. Zčervenal ještě víc a nejistým krokem se pustil za mnou. Zašla jsem do místnosti, našla si úkryt s noži připravenými v dlaních. Stačilo jen čekat.
Musela jsem mu přiznat, že byl rychlejší, než jsem čekala – nebo byl jen hodně vytočený. Netrvalo mu to ani minutu a už vcházel do místnosti, kde jsem čekala.
„Kde jsi, ty děvko?“ Vrčel. „Viděl jsem, jak sem jdeš. Vím, že jsi tady.“
Neodpověděla jsem. Ať si mě najde sám.
„Teď se schováváš, co?“ Vysmíval se mi. „Věděl jsem, že se dřív nebo později poděláš.“
Obrátila jsem oči v sloup nad jeho sebevědomým chvástáním, ale zůstala jsem schovaná. Po podlaze duněly těžké kroky. McAllisterův stín se přibližoval k mé skrýši.
Soustředila jsem se a napjala svaly. Pokud by byl moc daleko, nemusela bych ho zasáhnout přesně. Nemohla jsem si dovolit, aby křičel. Musela jsem ho dostat první ranou.
Jake McAllister škubl sprchovým závěsem, za kterým jsem stála. Cítila jsem, jak se natahuje po magii. Zčervenaly mu oči a na konečcích prstů se mu objevily plamínky. Po tváři se mu rozlil nepěkný úsměv.
„Tak tady jsi--“
Poslední slova, která kdy řekl.
Jednou rukou jsem si ho přitáhla za sako, takže jeho tělo se ocitlo nad vanou, ve které jsem stála. Druhou rukou jsem mu vrazila nůž do hrudi.
Nůž zaskřípal o žebro a pak se mu zabořil do srdce.
Nebyl to můj nejlepší zásah, ale stačil.
Magie se vytratila, jako by ji odvanul hurikán. Plamínky na prstech zhasly, červené světlo z očí zmizelo. Tápajícíma rukama se pokoušel zachytit se za mě. Praštila jsem ho. Ani jsem se nenamáhala použít vlastní magii, abych si zpevnila kůži. Pokud by byl poblíž někdo ovládající magii, mohl by to vycítit. Magie kamene byla poměrně vzácná a její použití by mohlo vzbudit nežádoucí pozornost.
Jake otevřel ústa k výkřiku. Pustila jsem nůž, který vězel v jeho srdci a přitiskla mu ruku na tlustou tvář, zakryla rty a trhla jím dopředu, aby krev kapala do vany a nezašpinila kachličkovou podlahu. Stáli jsme tam v objetí, dokud Jakeovy pokusy o osvobození neochably.
 Když se mu z očí vytratil život, odtáhla jsem ruku z jeho obličeje. Tělo se zatřáslo v poslední křeči a z úst se mu vyvalil proud krve přímo na moje šaty. S tím jsem zrovna teď nemohla nic dělat, takže jsem použila obě ruce a vtáhla ho celého do vany. Byl těžký a stálo mě hodně námahy dostat ho dovnitř, aniž bych způsobila hluk. Skončila jsem celá zpocená a zkrvavená.
Jedno po druhém. Zavřela jsem dveře od koupelny. Pak jsem se vrátila zpátky k Jakeovi. Vana byla ze solidního kusu mramoru, byl to spíš bazén než vana. Byl umístěná na vyvýšeném pódiu. Vedlo k ní několik schůdků a další padaly do čtvercové nádoby.
Jake ležel na dně. V první řadě jsem z něj vytáhla svůj nůž a položila si ho na okraj vany. Pak jsem ho opřela zády směrem do místnosti, ruce jsem mu položila pod hlavu a nohy naaranžovala tak, aby to vypadalo, že přebral a usnul ve vaně. Aspoň na první pohled. Pokud by s ním někdo pohnul, uviděl by krev na jeho košili a na dně.
Dokončila jsem svou práci a sčítala škody. Kolem vany bylo i několik kohoutků a sprchových hlavic natočených v různých úhlech. Všechno schované za závěsem.
Závěs byl v barvě starého burgundského se zlatým a teď už i krvavým vzorem. Při zběžném pohledu na něm krev nebyla vidět.
Horší to bylo s krvavými skvrnami na vaně a kachličkách. Vzala jsem ručník stejné barvy jako byl závěs a použila ho na úklid. Očistila jsem i svůj nůž a rukávy šatů. Všude byl cítit pach krve, ale snažila jsem se ho nevnímat stejně jako vzrušený šepot okolního mramoru. Místo ponurého tónu, který bych čekala, kámen prakticky jásal nadšením – jako by ho prolitá krev naplnila štěstím.
Z toho zvuku se mi zvedal žaludek.
Pracovala jsem rychle a tiše. S Jakem McAllisterem jsem byla hotová za míň než dvě minuty. Zatím ho nikdo nepostrádal, ale nemohla jsem na to spoléhat. Když byla všechna krev setřená, zatáhla jsem závěs a zakryla tak výhled na Jakeovo tělo.
Kromě vany velikosti bazénu byly v místnosti i dvě toalety, které vypadaly jako z pravého zlata. Naproti nich byla umístěná dvě umyvadla z tmavočerveného mramoru protkaného zlatými žilkami. Nad nimi zarámované zrcadlo. Prohlížela jsem se v něm a pátrala po škodách, které jsem utrpěla při střetu s Jakeem. Použila jsem další ručník na odstranění krve, která se mi rozprskla po kůži i po šatech. Trochu těžší to bylo s blond parukou, ale i tu jsem dokázala očistit do přijatelného stavu.
Naštěstí byly šaty černé, takže na nich nebyly vidět vlhké fleky po zásahu vody a mýdla, které odstranily většinu krvavých skvrn.
Znovu jsem očima zkontrolovala koupelnu. Ještě jsem složila použité ručníky a položila je na původní místo na okraji vany.
Rozhodla jsem se ještě chvíli počkat, aby mi šaty aspoň trochu proschly. Prohrabávala jsem kabelku, abych našla pudr a rtěnku. Po zápasu s Jakeem jsem si potřebovala poopravit vizáž.
Zrovna jsem zavírala rtěnku, když se otevřely dveře a do koupelny vešla Mab Monroe.


11 komentářů:

  1. Díky moc za další úchvatnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování, hlavně co udělá Mab, vzhledem k tomu, že určitě hned pozná, že Jack je mrtvý...

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Som zvedavá ako to stretnutie v kúpeľni dopadne :-)
    vdaka za preklad a korekciu.

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju za kapitolku!

    OdpovědětVymazat