sobota 1. listopadu 2014

Ledový král - 13. kapitola 2/2

„Můj králi?“ Zeptal se váhavě Marchello.
Valanko se otočil od krbu a dychtivě zíral na lokajovu tvář. „Je něco nového?“
Marchello zavrtěl hlavou. „Je velmi slabá a nemocná. Lékař řekl, že to bude trvat ještě několik dní, než si bude jistý, jestli se uzdraví.“
Králi se téměř zastavilo srdce, když to slyšel. Jestli? „Řekla něco?“

„Ještě se neprobrala,“ řekl tiše Marchello.
Král přikývl. „Chci, abys každý den zajel do města, promluvil s lékařem a informoval mě.“
„Samozřejmě. Přejete si ještě něco, pane?“
Král pomalu přikývl. „Ano. Až se probere, tak jí řekni, že se sem může vrátit, nebo… nemusí. Ať se rozhodne sama.“
„Vaše Veličenstvo?“ Marchello se téměř zalykal. „Ještě nikdy jste nic takového nedovolil.“
„Ne, to ne,“ souhlasil smutně král.
Osm dní jezdil Marchello do města a hlásil králi, jak je na tom Calia. Všiml si, jak se králi pomalu vrací barva do tváří a zlepšuje nálada, když mu oznamoval jak se Caliin stav zlepšuje. Ale devátý den se mu ke králi nechtělo.
Marchello si uhladil kabát a než vstoupil do králových komnat, zhluboka se nadechl.
Valanko trhl hlavou a pak se zeptal: „Jak se jí dnes daří?“
„Dobře…“ řekl tiše Marchello. „Propustili ji.“
Král strnul. „A kde je?“
Marchellovi se nervozitou rozbušilo srdce. „Já nevím, Vaše Veličenstvo. Odešla dřív, než jsem přijel.“
Král dlouho strnule seděl a zíral do prázdna, nakonec povzdechl. „Chápu.“
„Přejete si ještě něco, můj pane?“
Král zavrtěl hlavou a poslal ho pryč.
Abelina mu přinesla oběd i večeři, ale on vůbec nic nesnědl. Strnule seděl u pracovního stolu a pozoroval, jak se kolem něj prodlužují stíny. Byla už téměř úplná tma, když někdo zlehka zaklepal na dveře.
„Vstupte,“ řekl král zoufale.
Když Calia vstoupila do místnosti, málem přestal dýchat.
Byla vyhublá, bledá a měla kolem očí temné kruhy. Kolem rtů měla hluboké vrásky, které jak dobře věděl, byly od bolesti. Mlčela, jen stál u dveří.
„Vrátila ses,“ řekl konečně a pomalu vstal.
„Ano,“ řekla a dokonce i její hlas zněl slabě.
Sevřela se mu hruď, jak zápasil s emocemi. „Každý den jsem za tebou posílal Marchella, proč ses s ním dnes ráno nevrátila? Kde jsi byla? Proč ses vrátila?“
Když se Calia pod náporem jeho otázek rozechvěla, přiskočil jí k boku a odvedl ji ke krbu. „Omlouvám se. Posaď se, naliju ti čaj.“
Klesla na židli a zavřela oči.
Chvíli bojoval s naléváním čaje a pak jí vtiskl do dlaní horký hrnek. Zamrkala na něj a on byl úplně zoufalý, když si všiml bolesti v jejích očích.
„Calio…“ on nevěděl, jak vyjádřit co cítí.
Dívala se na něj a mlčela.
Nakonec jen řekl: „Lituji toho, co se stalo. Měla jsi pravdu, když ses postavila za královnu. To, co jsem ti udělal je neomluvitelné.“ Podíval se jí do očí. „Proč ses vrátila?“
Koutky úst se jí zkroutili v parodii úsměvu, vrásky únavy kolem rtů se prohloubily. „Neměla jsem kam jinam jít…“ Její upřímná slova ho bodala do srdce, ale ještě neskončila. „Prosila jsem matku, aby mě pustila domů, ale odmítla. Řekla, že by to nevypadalo dobře…“ Bolestně se zasmála. „A tak jsem tady…“
Král se nutil do řeči. „Musíš mě skutečně nenávidět.“
Calia položila ruku na jeho. „Přála bych si, aby vás dokázala nenávidět.“
Její ruka byla rozpraskaná a studená, když si připustil, že je to jeho vina, udělalo se mu zle.
Mlčky spolu dlouho seděli u ohně. Když usnula, odnesl ji do postele a seděl u ní, dokud nezaznělo desáté zazvonění.
*   *   *
Calia se probudila až pozdě, na stolku u postele stál tác s jídlem, ale neměla na nic chuť, takže ho ignorovala.
„Musíš jíst.“
Rychle se posadila a uviděla v křesle vedle postele sedět krále.
Znervózněla a přitáhla si deku přes prsa, najednou si uvědomila, že je stále oblečená. Mysl měla zamlženou bolestí a vyčerpáním, ale vzpomněla si, že usnula v jeho komnatách před krbem. V rozpacích stočila pohled k oknu.
Král si odkašlal. „Odnesl jsem tě do postele.“
„Proč? A co tady děláte?“ Zeptala se útočně.
„Mám o tebe starost. Aby ses úplně zotavila, musíš jíst.“
Když se podívala na podnos, zvedl se jí žaludek. „Nemám hlad.“
Král se zamračil. „Jago říká, že musíš jíst a odpočívat, nebo se ti nevrátí síla.“ Naklonil se k ní a položil ruku na její.
Calia na něj užasle zírala, všimla si jeho hedvábné masky a neoholené tváře, měl na sobě zmačkanou košili a rozcuchané vlasy. „Jste v pořádku?“ zeptala se.
Trochu se usmál. „Měl jsem o tebe strach.“
Rozbušilo se jí srdce. „To nemusíte. Už je mi dobře, zítra se pustím do práce.“
Křeslo zapraskalo, jak si poposedl a zkřížil ruce na prsou. „To si nemyslím. Potřebuješ jíst a odpočívat. Teď se najez.“
Calia se pustila do jídla a král ji pozorně sledoval. Jeho zájem ji pobavil a příjemně překvapil. Snažila se přemýšlet o tom, co jí udělal.
„Jak se daří královně?“ Zeptala se, když se konečně rozhodl, že už se dost najedla. Přemýšlela o královně celou dobu, co ležela v horečkách.
„Je v pořádku.“ Calia na něj vykulila, mlčky žádala o další informace. „Po tom… Po… Ubytoval jsem ji v hostinských pokojích a přezkoumal její tvrzení. Zjistil jsem, že její bratr je mnohem lepší člověk, než její otec nebo manžel a poslal mu zprávu. Nabídl jí útočiště ve svém paláci.“
Calia se uvolnila. Byla kvůli královně ráda, ale také kvůli sobě. Královo chování jí ukázalo, že za maskou se skrývá laskavý člověk. „To jsem moc ráda, zjistil jste, jestli byly její informace pravdivé?“
„Ano byly, její otec se proti mně snaží rozpoutat válku.“
„Co budete dělat?“ Zeptala se Calia.
Král se zlomyslně zašklebil. „Už jsem něco udělal. Poslal jsem Galstonu zásilku diamantů navíc, a ten za to nepošle obilí všem královstvím, které se podílejí na spiknutí proti mně.“
Svraštila čelo. „A proč by to Galston dělal?“
„Královna nám řekla, že diamanty mohou posílit zbraně. Ale diamanty dokáží posílit i zemědělské nástroje. Představ si, jak se zvýší produkce obilí, když je nebudou muset každou sezónu opravovat.“
Calia se zamračila. „Ale nebudou se přesto mstít?“
„Těžko vybuduješ armádu z hladovějících. A už vůbec ne, když lidé dobře vědí, proč vlastně mají hlad.“
Calia se na něj s úžasem podívala. „Poslal jste k nim posly se zprávami?“
„Jistě.“
Usmála se. „Jste velice chytrý.“ Pak se zamračila. „Ale mám strach o ženy a děti, co se s nimi stane, když nebudou mít chleba.“
„Neboj se. Brzy se krále zbaví a nikdo nebude muset hladovět.“
Calia se zasmál. „Jste velmi dobrý král.“
V rozpacích nad její chválou odvrátil tvář. „Asi jsem dobrý král, ale jinak jsem hrozný člověk.“
Calia ho vzala za ruku a pevně ji stiskla.
*   *   *
Král s Caliou zůstával celé dny, opouštěl ji jen, když odzvonila desátá, nebo když se chtěla vykoupat.
Když jí bylo dobře, vrátila se, i přes jeho protesty, ke svým povinnostem.
„Musím něco dělat,“ stěžovala si.
„Máš toho dost! Můžeš sedět a číst si.“ Jestli si všimla nového koše s háčkováním a šicími potřebami, nic neřekla.
Calia obrátila oči v sloup. „Jsem vaše služebná. Kdo uklidí vaše komnaty a ušije vám košile, když ne já?“
Zaťal zuby. „Mohl by to udělat někdo jiný.“
Zavrtěla hlavou. „Mají dost svých povinností. Ale jestli nám opravdu chcete usnadnit práci…“
„To chci,“ reptal.
„Jezte v jídelně.“
Nechápavě na ni zíral.
Povzdechla si. „Nošení podnosů s jídlem do vašich komnat je namáhavé.“
Váhavě přikývl, takže pokračovala. „Je toho víc. Vaši zaměstnanci tvrdě pracují, aby váš hrad udrželi v provozu, a přesto trávíte celé dny o samotě. Proč se netěšíte tím, co máte? Jezte v jídelně, projeďte se na koni, ať vás ostatní vidí.“
„Nikdo se na mě nechce dívat,“ řekl tiše, v jeho hlasu zněla bolest.
„Mají vás rádi. Když jsem sem poprvé přišla, myslela jsem si, že jste je zaklel. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že vás brání a tolik si vás cení. Chci říct… pět minut po tom, co jste se se mnou setkal, jste mě hodil do žaláře.“ Umlkla, když si uvědomila, že by s ním tak asi neměla mluvit. Po chvíli se zeptala: „Proč to děláte? Proč zavíráte všechny nové sluhy do žaláře?“
Slabě se usmál. „Věř tomu nebo ne, ale je to tak snazší. Dřív jsem to dělal jen těm, o kterých jsem věděl, že se pokusí uprchnout. Ale postupem času jsem si uvědomil, že pro ty, které jsem zavřel, byl přechod do nového života snazší a už se nepokoušeli utéct.“ Pohlédl jí do očí. „Snažil jsem se získat věrné služebníky. Postupem času jsem si uvědomil, že mi sem posílají vyvržence. Zjistil jsem, že z těch jsou nejlepší sluhové, protože si váží života v pohodlí a nemají se kam vrátit.“
„Stejně jako já,“ řekla tiše Calia.
„Jako ty,“ souhlasil smutně.
Všimla si, že ji pozorně sleduje, takže rychle vykouzlila úsměv. „Myslím, že jsem raději tady, než kdekoli jinde.“

30 komentářů:

  1. Díky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. děkuju za překlad hrozně moc de těším na pokráčko!

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka- dnes to bola opäť skvelá a krásna kapitola :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Veľmi pekne ďakujeme a kedy sa dajú dokopy? Teda dajú sa? To by mohli :-)

    OdpovědětVymazat
  5. To mu teda odpustila celkem snadno :-D diky mockrat za kapitolku a tesim se na dalsi :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Skvělé, díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad~~ :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  11. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Užasné pokračování úžasné knihy :) Díky moc za překlad a těším se na pokračování.
    U jedné z předchozích kapitol bylo v komentáři, že láska mezi králem a Calií není hlavním bodem knihy, ale i tak doufám, že spolu skončí, už teď jde vidět, že jim na sobě záleží a že se mají rádi :)

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za zbytek kapitoly a těším se na pokračování. Je dobře, že se jí ho daří měnit k lepšímu... Chtěla bych vidět výraz sloužících, až přijde na jídlo do jídelny...:D

    OdpovědětVymazat
  15. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  16. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  17. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  18. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  19. Děkuji, bude se pokračovat?

    OdpovědětVymazat