čtvrtek 20. listopadu 2014

Černá noc - 14. kapitola 2/2



J.B. za námi zavřel dveře. „Přišla jsi o rozum?“
Přešla jsem pokoj, otevřela batoh se zásobami jídla a začala hledat tyčinku. Najednou jsem měla obrovský hlad. Vybalila jsem ji, na několik kousnutí zhltla. Hledala jsem něco dalšího k jídlu, ale naneštěstí toho Beezle po sobě moc nenechal.
„Slyšíš mě?“ zeptal se J.B.

„Vím přesně, co dělám.“ Odpověděla jsem a sedla si na postel.
„To si nemyslím. Nemáš ani tušení, co všechno se v Labyrintu skrývá.“ Namítl ponuře, rukou si prohrábl vlasy. Čechral si vlasy vždy, když byl nervózní nebo naštvaný. Jeho pohled mi sdělil víc než tón jeho hlasu a i ten byl hodně nešťastný.
„Jak to, že nikdo nevěří v mé schopnosti?“ prohlásila jsem. „Dnes ráno jsi mi řekl, že se domníváš, že se o sebe dokážu postarat, když jsem vyřídila Ramuella.“
„Ramuell je nic ve srovnání s Labyrintem.“
Chvilku jsem o tom přemýšlela. „Dobrá. Tak mi řekni, čemu teda čelím.“
„Nemůžu. U každého je to něco jiného.“ Řekl.
„Jak to?“
„Labyrint je kouzelný. Každá osoba, která do něj vstoupí, musí čelit svým nejhorším nočním můrám, jejich nejděsivějším démonům. A nejhorší na tom je, že tvá psychika může vytvořit mnohem hrozivější věci, než by kdy Amarantha dokázala vymyslet. Nikdo a dovol mi, abych to zdůraznil, nikdo za tisíc let Labyrint nepřežil.“
„Ach.“ To nebylo dobré.
„Přesně. Ach.“ J.B. si opět cuchal vlasy.
„To nejlepší, v co můžeme doufat je, že sice přežiješ, ale vrátíš se šílená.“ Promluvil Beezle.
„No, na druhou stranu to znamená, že Antara taky něco sní.“ Namítla jsem. „Protože vím, že jestli bude soutěž mezi mnou a Focalorovým zástupcem, bude první, kdo se přihlásí dobrovolně.“
„Ano, ale bude Focalor chtít poslat jednoho ze svých nejvěrnějších poskoků na sebevražednou misi?“ opáčil Beezle. „Vím, že kdyby tady byl Lucifer nebo Azazel, nedovolili by ti to.“
„Naštěstí tady ani jeden z nich není.“ Poznamenala jsem suše. „Podívej, potřebuju si jen pročistit mysl a projít skrz. Nejsem bezmocná.“
„To nezáleží na tom, zda si pročistíš mysl. Myslíš, že je to jen nějaké snadné kouzlo, které bude zkoumat povrch tvého mozku? Labyrint je živoucí bytost, tvor nezměrné síly. Vidí skrz každou skulinu. Najde hrůzy, o nichž si ani nejsi vědoma, že v tobě jsou.“ Vysvětloval J.B.
Teď jsem se začínala bát. Ale nehodlala jsem jim to říct.
„Musím to udělat.“ Namítla jsem tiše.
J.B. mě chytil za ramena. Jeho obličej byl zoufalý. „To pro tebe nic neznamená, že zemřeš pro někoho, kdo tě ani nemůže milovat? Nic pro tebe neznamená, že tady stojím a potřebuju tě?“
Byl v tak dobré náladě, když jsem ho odmítla, že mě ani nenapadlo, že by v tom mohlo být něco víc, než jen flirt a přitažlivost.
Potřásla jsem hlavou, spolkla slzy, jež mě pálily v krku. „Omlouvám se J.B. Je mi to mnohem víc líto, než dokážu vyslovit. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit.“
Pustil mě. „To holky vždycky říkají, když nás odmítnou.“
„Myslím, že i když jsme děti nesmrtelných, stále nás to neosvobozuje od hloupých lidských klišé.“ Pokusila jsem se usmát.
Dutě se zasmál. „Bude pro mě opravdu výborné, přinést zpět pouze tvé tělo.“
Vzala jsem ho za ruce, postavila se a podívala se mu do očí. „Předtím jsi mi věřil. Věř mi i teď. Já se vrátím.“
„Na kolik kousků?“ rýpl si nešťastně Beezle.
„Jeden.“ Odpověděla jsem. „Slibuji.“
„Slíbit to nemůžeš.“ Oponoval J.B.
Usmála jsem se. „Jsem Luciferova vnučka. Sliby jsou rodinná specialita.“
*   *   *
J.B. odešel a Beezle ho následoval.
„Nemůžu tady zůstat a dívat se, jak se blížíš k nevyhnutelné smrti.“ Prohlásil.
„Nech mě chvíli na pokoji, Beezle.“ Odpověděla jsem, dotčená tím, že mi nevěří, že se mnou nechce zůstat. „Myslela jsem, že mě chceš obtěžovat pochmurnými výroky, dokud nebude čas jít. Pomáhá mi to se nad to povznést.“
Zavrtěl hlavou, tvářil se neobvykle vážně. „Tentokrát ne.“
A to mě vyděsilo víc, než cokoliv jiného. Pokud Beezle nedokáže sarkasticky vtipkovat o Labyrintu, pak bych se zřejmě měla obávat.
Možná že to bude opravdu horší, než Ramuell. Nedokázala jsem si to představit.
Otevřela jsem malý sáček mandlí, který Beezle přehlédl, napila se vody z plastové láhve a převlékla se do normálního, ne-velvyslaneckého oblečení. Sbalila jsem si své oblíbené modré džíny, černé triko s dlouhými rukávy a černé conversky. Rozpustila jsem drdol a opatrně všechny vlasy spletla do copu, který mi končil v půli zad. Pak jsem si cop omotala okolo hlavy, takže jsem vypadala trošku jako princezna Leia, ale aspoň mi nebude překážet.
Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Byla jsem připravená na bitvu.
„Ale bylo by fajn mít mačetu nebo něco podobného,“ zamumlala jsem si pro sebe.
„Nebo třeba meč?“ ozvalo se ze spojovací chodby.
Otočila jsem se. Ve dveřích stál Nathaniel. Jednou ruku držel na hrudníku, v místě, kde jsem ho popálila. Skrz rozepnutou košili jsem zahlédla obvazy. Jeho obličej byl bledý a asi měl velké bolesti.
„Vypadáš hrozně.“ Řekla jsem bez soucitu. „Proč ses nevyléčil?“
„Zdá se,“ promluvil s velkým úsilím, „že kouzlo, které jsi na mě použila, nelze vyléčit obvyklým způsobem. Musím počkat, než se o to mé tělo postará.“
„Víš dobře, že sis to zasloužil.“ Namítla jsem.
Přikývl. „Jsem si vědom svého hanebného chování. Ale jde o to… musíš mi věřit, že jsem nebyl při smyslech. Jako bych to nebyl já.“
„Cítíš se jako násilník?“
„Ne,“ odpověděl pomalu, „víc jako bych byl ovládán silou, která mi nepatří.“
Nechtěla jsem mu to věřit. Nathaniel mi ublížil. Ale vzpomněla jsem si na ten záblesk, který jsem zahlédla v jeho očích.
„Která síla by tě mohla ovládnout?“ zeptala jsem se. „Nejsi na Azazelově dvoře zrovna tím nejslabším.“
Nathanielovi se zaleskly oči. „Komu patří hrad, kde právě jsme?“
„Amarantha? Proč?“
„Možná mezi nás chtěla vrazit klín. Možná tě chtěla rozhodit.“
„No, to se jí povedlo.“ Zamumlala jsem. Zkřížila jsem ruce, a pak je znovu nechala uvolněné. Nebudu se před ním schovávat. „Ještě něco chceš?“
„Chrlič mi řekl, že chceš vstoupit do Labyrintu.“
Byla jsem překvapená. Nemyslela jsem si, že by mě Beezle opustil jen pro to, abych si mohla promluvit s Nathanielem, zvlášť když to není zrovna jeho největší oblíbenec.
„Co je ti po tom?“ odsekla jsem.
„Byl bych raději, kdyby ses z Labyrintu vrátila živá, než mrtvá.“ Odvětil Nathaniel. „Přišel jsem ti dát dárek.“
Vkročil dovnitř a ve volné ruce držel meč.
Byl asi čtyři stopy dlouhý, kov ve stříbrné barvě, ale zářil tak, jak jsem ještě žádný kov zářit neviděla. Čepel byla tepaná s mnoha zvláštními symboly, které se ve světle lampy třpytily. Rukojeť černá jako obsidián, na ní vyřezaný had. Jeho černé oči byly vědomé, jako by mě viděly, zkoumaly a soudily v jeden moment. Věděla jsem, že se koukám na něco, co nepocházelo z této planety.
„Je to meč mého otce, anděla Zerachiela.“ Vysvětlil Nathaniel. „Jednu dobu vládl nad Zemí. Lucifer ho tímto mečem před milénii obdaroval.“
Natáhla jsem se, abych se ho dotkla, ale vzápětí jsem ruku stáhla. „Proč bys mi ho dával?“
Odvrátil se před mým tázavým pohledem. „Doufal jsem, že ho jednou dám našemu synovi. Ale protože je tato budoucnost už navždy ztracená, přeji si, abys ho použila v Labyrintu. Byl vytvořen Luciferovou vlastní rukou a oplývá schopnostmi. Potěší ho, když ho bude zase třímat ruka potomka Luciferovy krve.“
Stále jsem váhala, ale Nathaniel to viděl.
„Je to dar bez závazků. Nechci nic nazpět. Jen tě žádám, až se vrátíš z Labyrintu, smýšlej o mně lépe. Nevíš, jak moc lituji toho, co se minulou noc odehrálo.“ Promluvil.
Nemyslela jsem si, že bych tak učinila brzy a bylo těžké přijmout jeho zjevnou lítost, hlavně kvůli hrůze a bezmoci, kterou jsem prožila. I když existovala možnost, že byl ovládán kouzlem, vzpomínky zůstanou.
Ocenila jsem však jakoukoliv pomoc, která by zvýšila mé šance na přežití, přestože jsem nevěděla vůbec nic o šermu. Jen jsem doufala, že si omylem neuříznu svou vlastní končetinu.
„Děkuju.“ Řekla jsem a vzala si meč.
Jakmile se rukojeť setkala s mou dlaní, ucítila jsem, jak něco hluboko uvnitř mě zazpívalo radostí. Had jako by se svíjel okolo mé kůže a čepel zazářila ještě jasněji.
„Poznává tě.“ Řekl tiše Nathaniel. „Čekal na tebe.“
Krví mi proudila síla, síla pohřbená tak hluboko, že ji mohl vzbudit pouze meč. Vzhlédla jsem a Nathaniel zalapal po dechu.
„Tvé oči.“ Vydechl.
Otočila jsem hlavu směrem k zrcadlu a místo temné oblohy poseté hvězdami, kterou jsem viděla vždy, když se probudila má magie, jsem zahlédla hořící srdce slunce, Jitřní hvězdu.
„Myslím, že až tě Focalor uvidí, pořádně si rozmyslí, jestli půjde do křížku s Luciferem.“ Prohlásil Nathaniel.
„Ne s Luciferem,“ namítla jsem, nová síla volala po boji, „měl by se bát pustit do křížku se mnou.“

9 komentářů:

  1. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Jůůůů... začíná to být drsné, těším se na Labyrint! Díky za překlad =)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to som fakt zvedavá čo sa v Labyrinte bude diať. Vďaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat