čtvrtek 13. listopadu 2014

Černá noc - 14. kapitola 1/2



Vlci odešli, zatímco já s J.B. jsme zamířili za Amaranthou. Vypadalo by příliš nápadně, kdybychom odešli stejným směrem, všichni by si mysleli, že kujeme nějaké pikle. Doufala jsem, že v soukromých pokojích, daleko od dvořanů, bude Amarantha mnohem rozumnější.
Ale nedávala jsem tomu příliš velkou naději.
„Kde je dnes ráno Nathaniel?“ zeptal se J.B. jakoby mimochodem, když mě vedl ke křídlu zámku, v němž se nacházely pokoje královské rodiny.

„Pravděpodobně si líže rány.“ Zahihňal se Beezle.
Podívala jsem se na něj; znovu se usadil na mém rameni.
„Takže to byl on, kdo tě udeřil.“ Konstatoval J.B. „Myslel jsem si to.“
„To nikdo neřekl.“
„Ani nemusel.“
„Postarala jsem se o to, jasný? Není třeba, aby ses do toho vložil.“ Promluvila jsem.
J.B. vypadal, že se chce hádat, ale pak zavřel pusu. „Dobře. Respektuju tvou schopnost se o sebe postarat.“
Šokovaně jsem na něj pohlédla. Byla jsem zvyklá, že se ke mně všichni chovají jako k bezmocnému idiotovi, tak pro mě bylo překvapivé a zároveň osvěžující, že J.B. řekl, že nejsem ani jedno.
„Nakonec – s Ramuellem jsi bojovala sama – a přežila.“ Dodal.
„Ne, nepřežila.“ Vložil se do toho Beezle. „Vytrhl její lidské srdce.“
„Jsem tady, nebo ne?“ řekla jsem podrážděně. „To představuje přežití.“
„Královniny soukromé pokoje jsou nahoře, až vyjdeme tohle schodiště.“ Prohlásil J.B. „Poslal jsem nahoru zprávu pro Violet, aby nás očekávali.“
„A Violet by pro tebe udělala cokoliv, Jonquile.“ Rýpla jsem si.
Podíval se mírně, i přes mé provokování. „Pokud hodláš chodit s očima navrch hlavy kdykoliv, když je Gabriel v místnosti, tak nemáš právo žárlit, jakmile jsem ve společnosti jiné ženy.“
Provinile jsem se podívala na podlahu. „Zásah.“
„Ale stále bych dal přednost tobě, než jakékoliv jiné na světě.“
Vzhlédla jsem, potěšená i zděšená zároveň, což byly dvě nejčastější emoce, které jsem k J.B. cítila. Usmála jsem se. Vystoupali jsme do dalšího patra. J.B. zaklepal na dveře a Violet nás pustila dovnitř, pohlédla na mě úkosem.
„Neočekávala jsem, že tě bude doprovázet velvyslankyně Blacková.“ Zavrkala.
„Potřebuje si promluvit s mou matkou.“ Vysvětlil J.B. „Myslel jsem, že bych si s tebou mohl promluvit v soukromí, zatímco spolu budou diskutovat.“
Violet zářila radostí při pomyšlení, že si na chvíli prince ukradne jenom pro sebe. Nechala nás v přijímací místnosti, která vypadala dost podobně, jako přijímací místnost dole a vstoupila do pokoje, aby vše probrala s královnou.
Nemohla jsem říct, jestli to J.B. hrál, abych získala audienci u královny, nebo to hraje pro své vlastní účely, ale jak řekl, neměla jsem právo žárlit. I když jsem žárlila. Trošku.
Nevěděla jsem, jaký je můj plán, ale o pár okamžiků později se Violet vrátila a krátkým přikývnutím mi naznačila, že mohu vstoupit.
„Ale chrlič musí zůstat zde.“
„Beezle mě všude doprovází.“ Řekla jsem překvapeně. Amarantha Beezla nikdy za hrozbu nepovažovala.
„Chrlič musí zůstat.“ Zopakovala Violet. „Nebo se se svou audiencí můžete rozloučit.“
Dupnout si kvůli Beezlovi nebyl zrovna nejchytřejší způsob, jak začít, tak jsem ho neochotně nechala vzlétnout z mého ramena. Přistál na krbové římse. Nic neřekl, ale tvářil se ustaraně.
Vstoupila jsem do pokoje.
Amarantha zřejmě chtěla, abych se cítila nepohodlně. Neměla na sobě nic, kromě průsvitného negližé, které představivosti nedalo vzniku, přes ně měla přehozený červený sametový šál. Její levá ruka vybírala ovoce z malé misky, zatímco druhá držela černé, sametové vodítko, k němuž byl připoután Gabriel.
Nechala ho sedět na zemi, jako psa na podlaze. Byl umytý, naolejovaný a černá křídla se mu leskla. Dokonce mu věnovala bederní roušku. Podíval se na mě, když jsem vstoupila, ale pak pohled odvrátil, jako by se cítil trapně za to, že ho vidím v takové situaci.
Jeho vzezření bylo tak kýčovité, že bych se byla bývala válela smíchy, kdyby nebyl připojený k vodítku. Dělalo mi velké potíže zůstat stát a nerozběhnout se k němu. Dokud jsem nezahlédla Amaranthin spokojený úšklebek. Pak jsem byla pohlcená potřebou ji odpálit co nejdál.
„Ano, velvyslankyně Blacková?“ zavrněla a strčila si kuličku hroznového vína do úst. Viděla jsem, jak vodítko sevřela o něco pevněji; jako by se ujišťovala, že je Gabriel stále její.
Zvážila jsem a zamítla několik likvidačních plánů, a pak se rozhodla, že bude nejlepší se chovat přirozeně. Nikdy jsem si ve formálních hrách nevedla dobře.
„Víte, proč jsem tady.“ Promluvila jsem. „Gabriel vám nepatří a já chci, aby se vrátil k Azazelovu dvoru.“
„Nemyslím, že jste v pozici, abyste si mohla diktovat požadavky, velvyslankyně Blacková. Urazila jste mě vyhrožováním mému hostu, přímo před celým mým dvorem.“
Nalakovanými nehty pročísla Gabrielovy vlasy. Z toho pohledu se mi udělalo trochu nevolno. Když jsem znovu vzhlédla, zjistila jsem, že pozoruje můj obličej a to mě naštvalo.
„Podívejte, váš vzhled možná druhé zaujme, ale většinou pouze ukazuje, jak laciná jste. Je velmi těžké vás brát vážně, když jste oblečená jako striptérka.“
V očích se jí zablesklo, vstala z křesla. Kriste, dokonce na sobě měla i boty na vysokém podpatku. Vše, co potřebovala, byla tyč a pár dolarových bankovek.
„Teď mi své urážky pliveš přímo do obličeje.“ Řekla a jak ke mně přicházela, trhla Gabrielovým vodítkem. Přilezl blíž k jejím podpatkům, tvář skloněnou k zemi. „S radostí informuji lorda Lucifera, že jeho vnučka zřejmě nemá žádný zájem na obnovování vztahů mezi královstvími.“
„Neopovažujte se mi vyhrožovat Luciferem.“ Řekla jsem. „Zejména pokud chcete, aby vaše pouto k němu bylo o něco bližší, než je teď.“
Přimhouřila oči a já přemítala, zda bylo dobré jí prozradit, že vím o jejím plánu zahrnujícím dítě. Moc es v rukávu jsem neměla.
„O čem to mluvíš?“ zasyčela.
Usmála jsem se. „Jsem vnučka Jitřní hvězdy. Vím víc, než si myslíte.“
Viděla jsem, jak rychle vypočítává, kolik toho zhruba mohu vědět. Pokusila se to zahrát pryč.
„Nevím, co máš na mysli.“ Prohlásila povýšeně.
„Ano, chcete být Luciferovi o něco blíž.“ Poklepala jsem jí na břicho, abych ji ujistila, že o tom vím.
Secvakla zuby, když si uvědomila, že mám navrch. Věděla jsem, že nechtěla, aby se byť jen slovo z našeho rozhovoru doneslo k Luciferovi, tedy pokud by nechtěla skončit v troubě. Pointa tajného plánu je překvapit nepřátele.
„Nemohu se vzdát svého otroka.“ Řekla nakonec, zkoušejíc nový přístup. „Byl to dar od lorda Focalora a bylo by urážkou mu jej vrátit zpět.“
„Mohla byste mu ho dát jako dárek.“ Navrhla jsem. „A navíc, nemyslete si, že si nehrajete s ohněm. Lucifer určitě nebude potěšen vaším chováním a vyjednáváním s jedním z jeho podřízených.“
„Pak by si Lucifer měl udělat lepší přehled o svém království.“ Prskla Amarantha zpět. „Co dělám na svém dvoře, je čistě moje věc.“
„Jen pokud se chcete dostat na hloupou pozici mezi Focalora a Lucifera. V takovém případě vaše království pravděpodobně lehne popelem, zatímco spolu budou válčit.“ Prohlásila jsem.
Z výrazu její tváře jsem usoudila, že ji to nenapadlo.
„Podívejte,“ naléhala jsem, snažila se využít toho, že vypadala nejistě. „Dejte mi Gabriela a my odejdeme – já, Nathaniel, všichni. Řekněte Focalorovi, že si vše potřebujete důkladně promyslet, než otevřeně půjdete proti Luciferovi, ale nechte otevřené dveře pro budoucí vztahy. On si pak vezme své hračky a zamíří domů a budete z toho venku. Do té doby Lucifera upozorním na problém a snad bude toto malé povstání potlačené dřív, než bude moci napáchat větší škody.“
„A co když nebude?“ zeptala se pomalu.
„Pořád budete mimo konflikt, tím, že všechny ze svého dvora pošlete pryč a nebudete ničí spojenec. Pokud stále budete chtít s Luciferem vyjednat smlouvu, mohu se vrátit, až nebezpečí pomine.“
Sledovala jsem ji, snažila se nedat najevo plamínek naděje. Možná na to přistoupí. Možná se tohle všechno dá do pořádku pomocí logiky a velmi malého krveprolití. Možná se všichni vrátíme domů.
Ale pak potřásla hlavou. „V principu s tebou souhlasím a možná přijmu tvou radu ohledně Focalora. Stále se však nechci vzdát svého otroka.“
„Amarantho,“ oslovila jsem ji a ona se zatvářila uraženě, že jsem k ní promluvila jako rovný k rovnému. Jenže já nikdy nedala na tituly, a chtěla jsem, aby si myslela, že jsem jejím důvěrníkem. „Pokud se nevzdáš Gabriela, bude to stejné gesto jako přijetí Focalora za spojence. Urážíš tím Azazela a Lucifer to nebude tolerovat. Bude donucen se zaměřit i na tvůj dvůr, až udeří na Focalora.“
„V té době může mít motivaci nás ušetřit.“ Řekla tvrdohlavě.
Dobrá. Řeknu to narovinu, když ona nemohla. „Když budeš mít Gabrielovo dítě, jen tím Lucifera naštveš.“
„Všichni ví, že se Lucifer chová iracionálně, když jde o jeho vlastní krev.“ Trvala na svém. „To mě ochrání.“
„Ne, to ochrání to dítě.“ Namítla jsem, mluvíc pomalu, aby mě pochopila. „Proč si myslíš, že tě Lucifer nezabije, až se miminko narodí, a pak si ho nevezme ke svému dvoru?“
Na moment Amaranthě po tváři přeběhla nejistota. „Obrátil by proti sobě všechny víly, pokud by to udělal.“
„Ne, kdyby potvrdil, že jsi ho nejprve urazila pomocí jeho vlastního vnuka. Ne, pokud by ostatní víly přesvědčil, že taková urážka může být smyta pouze tvou krví. Přece víš, že Lucifer dovede být velice, velice přesvědčivý.“
Viděla jsem, jak jí mé argumenty nasazují brouka do hlavy a stejně jasně jsem viděla, že zřejmě prohraju. Amarantha byla zvyklá si věci dělat po svém. Pak mi věnovala lstivý pohled.
„Existuje cesta, která by mě zachránila.“ Prohlásila.
„A jaká?“ zeptala jsem se opatrně. Cítila jsem, jak mi po zádech stéká studený pot. Najednou vypadala až příliš spokojeně.
„Mohla bych uspořádat soutěž, mezi tebou a zástupcem Focalorova dvora a hlavní cenou by byl ten otrok.“
„Jakou soutěž?“ Jestli to byl pěstní souboj, asi bych prohrála, protože Antares by se dobrovolně přihlásil na zmlácení své sestry, a už měl příležitost prokázat, že je silnější, než já.
„Test síly, důvtipu a mazanosti. Pokud vyhraješ, vrátím ti otroka a formálně obnovím vztahy s Luciferem. Pokud vyhraje Focalorův šampion, pak otroka přijmu jako dar a navážu vztahy s jeho dvorem. To se mi zdá jako přiměřený způsob, jak urovnat váš spor a zároveň se do ničeho nezaplést.“
„Až na to, že pokud se spojíš s Focalorem, Luciferovi se to líbit nebude. Radím ti, aby sis to znovu promyslela.“ Namítla jsem.
„Zdá se, že se bojíš Focalorovi otevřeně čelit. Jestli je Luciferův dvůr tak silný, pak pro tebe můj malý test nebude ničím těžkým a zítra budeš na cestě domů, i s otrokem.“ Prohlásila Amarantha.
Věděla jsem, že mě hecuje. Nejsem hloupá. Ale také jsem věděla, že test podstoupím, nehledě na to, oč půjde. Nemohla bych se sebou žít, kdybych se aspoň nepokusila Gabriela získat zpátky.
„Ráda bych se dozvěděla podrobnosti, než souhlasím.“ Řekla jsem.
„Jak jsem řekla, soutěž síly, důvtipu a mazanosti – Labyrint.“
Gabriel náhle vzhlédl. „Madeline, to nesmíš.“
„Ticho,“ zasyčela Amarantha.
Postavil se a vytrhl jí vodítko z rukou. Amarantha byla rozzuřená. Položil mi ruce na ramena a zadíval se mi upřeně do očí. Natáhla jsem se a překryla jeho ruce se svými.
„Nedělej to. Labyrint je příliš nebezpečný.“
„Řekla jsem ticho, otroku!“ křikla Amarantha. Odkráčela k pohovce a vytáhla dlouhou dřevěnou hůlku, podobnou, jako měl J. B., a ukázala na Gabriela.
„Ne!“ zaprotestovala jsem, když ho zasáhla magií.
Spadl na zem, svíjel se bolestí. Poprvé jsem si všimla, že na obou zápěstích má tenký stříbrný kroužek. Náramky praskaly mocí. Byly určitým druhem spoutání – potlačovaly jeho schopnosti, aby ho Amarantha mohla mít pod kontrolou.
Zuřivě jsem na ni pohlédla. „Není tvůj, abys s ním zacházela jako se psem.“
„Teď mi patří a budu se k němu chovat, jak se mi zlíbí. Chceš se zúčastnit mé soutěže a vyhrát ho zpět?“
Bylo mi jasné, že Labyrint bude hodně nebezpečný. Věděla jsem, že je jí jedno, zda budu žít, či zemřu. Také jsem chápala, že i když budu riskovat život, ona se stejně bude pokoušet od Gabriela získat dítě, takže bez ohledu na výsledek soutěže, možná bude mít to, co chce.
„Samozřejmě.“ Odpověděla jsem.
„Ne!“ zakřičel Gabriel z podlahy. Obrátil se k Amaranthě. „Nemůžeš ji tam nechat jít. Ona je lidského původu; nepřežije.“
Jediná Amaranthina odpověď byl další proud magie.
„Přijala jsi mou nabídku. Ujednáno.“
Podívala jsem se na ní. „Dej mi vědět, jestli Focalor souhlasí.“
Přikývla, oči naplněné radostí. Očekávala, že souhlasím.
Upřela jsem oči na Gabriela. „Vrátím se pro tebe.“
Potřásl hlavou a já viděla, že už teď pro mě truchlí.
„Vrátím se,“ řekla jsem znovu, a pak se otočila na podpatku a odešla.
J.B. ani Beezle s mým rozhodnutím spokojení nebyli. J.B. mě doprovodil zpět do mého pokoje se sevřenými rty a Beezle strávil celou cestu pálením otázek stylu: „Kdo se o mě postará, když budeš mrtvá?“ nebo „Stojí ten blázen opravdu za tvůj život?“

8 komentářů:

  1. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. wow... díky za další kapču...byla skvělá. Těším se na pokračování. A ten labyrint nevypadá jako něco snadného. Možná by mohla zkusit vzít i s sebou Beezleho, ten by ji při boji sice k ničemu nebyl, ale aspoň by tam měla někoho k ruce. A J.B. by taky mohl nějak pomoct. Třeba vyzvědět, co tam všechno bude. Ještě jednou díky moc =)

    OdpovědětVymazat
  3. Veľká vďaka za preklad ďalšej kapitoly, tá Amarnatha má poriadne štve :-), určite jej plán s Maddy nevyjde. - teda dúfam :-))

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat