neděle 5. října 2014

Vzdor - 9. kapitola 2/2


„Proč ne?“ zeptala jsem se mírně třesoucím se hlasem.
Jeho úsměv pomalu mizel. „Zoufale potřebuješ někoho, kdo by tě naučil, jak se správně chovat.“
Kousla jsem se do rtu, aby se nechvěl, a snažila se ignorovat stříbrnou dýku, která se otírala o můj odřený krk.

„Kde je?“ zeptal se Velitel.
„Nevím.“
Vytáhl jeho vlastní meč a postavil se blíž. Strážce sundal své ostří z mého krku, ale neschoval ho.
Cítila jsem pach teplé, mokré vlny Velitelova vojenského pláště spolu s jeho vlhkým a smrdutým dechem. Má kolena byla jako tekutina a musela jsem sevřít čelisti, abych zabránila jejich třepání, když se Veitelovy oči na mě upřely.
„Lžeš.“ To slovo spadlo mezi nás jako kámen. „Pokud nevíš, kde je, jak ho chceš najít?“
„Chtěla jsem ho stopovat.“
„Stopovat?“ Velitel udělal krok zpátky a otočil se ke strážci vedle mě. „Ona ho chtěla stopovat.“ Oba se zasmáli.
Prohnal se mnou vztek. „Dokážu to.“
„Ale podívejme se.“ Velitel na mě namířil jeho meč a já jsem zachytila proud vzduchu na mé tváři. „Jedině, kdo dokáže vystopovat mého nejlepšího kurýra v Pustině, je dívka chráněná pouze kalhotami a pláštěm. Ženy jako ty jsou důvodem, proč potřebujeme Protektorství. Chráníme sami sebe před hloupostí.“
„Není to hloupé. Vím, co dělám. Můj otec se o to postaral.“
V náhlém tichu po mém prohlášení jsem slyšela bubnování deště, jak se odrážel od kamenného ochozu. Také jsem slyšela tiché hlasy mužů těsně za věží. Než jsem stihla udělat něco víc, než se podívat ke dveřím, Velitel Chase ke mně vykročil, připomínajíc mi predátora, který se chystá vrhnout na svou kořist.
„To udělal?“
Přikývla jsem a snažila se spolknout tu ledovou kouli, kterou jsem v krku. Musela jsem ho přesvědčit, že je táta naživu a že ho dokážu najít. Můj plán proklouznout přes Zeď byl možná na kusy, ale mohla jsem jít na Velitelem schválenou misi. Proti tomuhle by ani Logan nedokázal argumentovat.
No, argumentoval by. Ale nezastavil by mě.
„Jak si mohl být jistý, že ty, děvče, dokážeš přežít v Pustině?“
„Vzal mě na pár jeho kurýrních misí.“
Něco zlého se mu zablesklo ve tváři a usmál se – odporná parodie na veselí. Udělala jsem krok zpět a narazila jsem do stolu za mnou.
Do místnosti vstoupili další strážci, tlačíc před sebou dalšího muže. Sotva jsem mu věnovala pohled, ale ztuhla jsem, když jsem uviděla, koho chytili.
Logan.
Mé srdce se zrychlilo a ucítila jsem v něm náhlou bolest, když bylo těžké vydržet pohled jeho modrých očí, když stál po levici Velitele s vlasy přilepenými k hlavě. Za to jsem byla odpovědná já. Byl tady jenom proto, že snažil být dobrým Ochráncem. Nezáleželo na tom, jak moc jsem na něj byla naštvaná, že mi odmítl pomoc při hledání mého otce, nezasloužil si Velitelův brutální hněv.
Možná, že kdyby se mi podařilo udržet Velitelovu pozornost na to, co mu mohu nabídnout ve snaze vystopovat otce, ušetřil by Logana od strašlivých následků.
Velitel Chase se neobtěžoval otočit. Místo toho se ke mně přiblížil, tlačíc mě proti stolu. „Vzal tě otec s sebou na jeho předposlední misi?“
Otevřela jsem pusu, ale Logan šíleně zatřepal hlavou a řekl, „Ne.“
Velitel hodil svým pohledem přes rameno. „Oh, tvůj Ochránce přijel.“ Máchl mečem proti mému krku. Chytla jsem se stolu lepkavýma rukama a snažila se zůstat klidná. „Jestli, ještě řekneš slovo, zemře.“
Loganovy prsty se zaťaly v pěst, ale zůstal zticha.
Velitelův meč zůstal na místě, když řekl, „Pravdu prosím. Šla jsi se svým otcem na předposlední misi?“
„Ano,“ vydechla jsem, ale i tak malý pohyb způsobil otření se o ostří. Bolest byla ostrá a rychlá a ucítila jsem, jak mi po krku teče teplá krev.
„Kam jste šli?“
„Rowansmark.“ Více bolesti. Více krve.
Logan vydal zvuk, který mi připomínal hladového pouličního psa, honícího se za jeho příštím jídlem.
Velitel se usmál. „A na tomto místě mi buď vydáš své tajné informace nebo svůj život.“ Zatlačil špičku svého meče proti mé bradě a mi vytryskly slzy z očí. „Stalo se něco neobvyklého během vašeho výletu do Rowansmarku?“
Podívala jsem se na Logana. Jeho tvář byla bíla. Mohla jsem číst prosbu o ticho v jeho očích stejně snadno, jakoby to říkal nahlas. Ale věřila jsem Velitelovu slibu, že mě zabije. A tohle byla moje jediná cesta, jak najít tátu. Takže jsem musela říct pravdu.
Pokusila jsem se zaklonit hlavu pryč od meče a modlila se, ať nedělám největší chybu svého života. „Ano.“

9 komentářů:

  1. Zdá se, že se blogger seknul o jeden den... snad vám to nevadí =D

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc, rozhodně to nevadí, akorát jsem si při prvním pohledu myslela, že už mi hrabe, když jsem viděla neděli...:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě řečeno, já taky.. a moc mi nepomáhá, že mám dneska celý den neděli =D

      Vymazat
  3. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat