neděle 19. října 2014

Vzdor - 10. kapitola



LOGAN
Krev tekla z Rachelina krku a její tělo se třáslo. Mou hruď naplnilo něco ošklivého, co chtělo být uvolněno. Bylo od ní hloupé, že riskovala úplně všechno, aby mohla jít hledat Jareda. A taky to bylo neuvěřitelně statečné. Věděl jsem, že je připravená zaplatit za tento akt odvahy, ale nemohl jsem snést pomyšlení, že by mi přec očima zemřela další žena, o kterou jsem se staral.


Měl jsem vidět, že to přijde. Nedovolím, aby skončila na špičce Velitelova meče. Skenujíc své okolí, začal jsem přemýšlet o mých možnostech.
Připojil se k nám pár stráží, který se vrátil se své inspekce Zdi při západu slunce.  Pokoj vypadal přecpaně a byl cítit teplými těly a mokrými kabáty.
„Tak do toho.“ Velitel odtáhl meč od Rachelina hrdla. Měli jsme šanci. Dokud si bude myslet, že mu máme co nabídnout, máme šanci.
Světlo pochodní se odrazilo od krvavě rudého prstenu na Velitelově levé ruce. Zlatý dračí dráp přetínal kámen v půli a já se podíval pryč.
Sledoval Rachel. „Řekla jsi, že se stalo něco neobvyklého. Co to bylo?“
Mrkla na mě rychlým pohledem, ale nemohl jsem udělat nic, abych to zastavil. Ne, dokud nebudu vědět, co doopravdy chtěl a jak ho přesvědčit, že jediná šance na jeho úspěch je nechat nás naživu.
„Někdo mu dal balík. Žádný oficiální, až když jsme téměř odcházeli z Rowansmarku,“ řekla.
Jeho černé oči zazářily. „A otevřel ho?“
Na zlomek vteřiny zaváhala, než odpověděla, „Samozřejmě že ne.“
Udělal k ní krok, jeho pěst sevřel meč tak pevně, až mu na ruce vystoupily žíly. „S Rowansmarkem máme mír už téměř čtyři dekády. Víš proč?“
„Protože ani jeden z nás nemá technologii, která by zničila toho druhého?“ zeptala se Rachel, dívajíc se mu do očí, zatímco opakovala slova, která jsem od Jareda slyšel nesčetněkrát. Můj žaludek se zhoupnul. Teď nebyl čas na provokování Velitele ptaním se na jeho jednání. Cech kurýrů si byl dobře vědom nepřátelství mezi Velitelem Chasem a jeho bývalým majorem Jamesem Rowanem. Většina misí do Rowansmarku byly špionážní akce maskované jako běžné obchodní vyjednávání. Velitel dělal všechno proto, aby zjistil, co Rowan chystal.
Musel jsem přemýšlet, jestli Jared nezmizel proto, že Rowan dělal tu samou věc Veliteli.
„Zajímavá teorie,“ řekl. „Slyšela jsi ji od svého otce poté, co otevřel balík?“
„Nikdy ho neotevřel. Nebo alespoň ne přede mnou.“
„Kde je?“
„Schoval ho na cestě zpátky.“
„Protože se plánoval vrátit do Rowansmarku?“ Jeho hlas proletěl vzduchem jako prásknutí biče, plný vzteku, a Rachel vyskočila.
„To by nikdy neudělal! Byl loajální Baalbodenu.“
„Máš jedinou šanci mi to dokázat. Kam to schoval?“ Jeho paže se pohnula, když zamířil ostřím do Rachelina obličeje.
„Nejsem si jistá. Ale vím, kudy jsme šli a poznám otcova skrytá místa,“ řekla, znějíc tak sebevědomě, že jsem si byl jistý, že Velitel bude věřit, že ji potřebuje, aby dostal ten balík. Teď potřeboval být přesvědčen, že mě musí poslat s ní. Nenechal bych Rachel jít jenom s Velitelovým Tyranským oddílem do Pustiny.
„Vím, kde je,“ řekl jsem.
Všechny oči se otočily ke mně. Našel jsem ty Velitelovy a držel se jich.
„Další tajemství?“ zeptal se tiše, jeho meč ukázal s pevnou pečlivostí na moje hrdlo. Stráže Tyranského oddílu na obou stranách zpevnili jejich sevření mých paží, ale já jsem odmítl bojovat. Neudělám Veliteli tu radost.
„Rachel má pravdu. Ví, kudy šli a které bezpečné domy použili na jejich cestě. Ale Jared se mnou o tom balíku mluvil. O věcech, o kterých odmítl mluvit s Rachel.“
Velitelův výraz dostal nádech zlovolnosti a napětí místnosti se kolem stahovalo jako žijící věc.
„Řekni mi, co ti pověděl,“ řekl.
Nemohl jsem. Kdybych odhalil všechny informace teď, byl bych nepotřebný a stejně tak i Rachel. Navíc jsem neměl žádnou informaci, kterou bych mohl odhalit. Hádal jsem, že chce ten balík tak moc, že nezjistí, že blafuju. Nechtěl jsem si představovat následky, kdybych se mýlil.
„Nejsem si jistý, jestli bych dokázal přesně popsat to místo, kde ho schoval. Musím to místo vidět, abych si byl jistý,“ řekl jsem. „Rachel mě může vést tou cestou, kterou šli, a já to odtamtud vezmu.“
Zavrčel na mě. „Myslíš si, že jsi pro mě tak cenný, Logane McEntire?“
Tady nebyla žádná odpověď správná. Pokud řeknu ano, zabijí mě, až se ukáže, že jsem nemluvil pravdu. Pokud řeknu ne, tak nebudu mít žádnou šanci, abych doprovázel Rachel, a nejspíš mě zabijí, protože jsem se do toho pletl.
„To je na vás, abyste rozhodl. Pane.“ To „pane“ jsem téměř vyprsknul.
Velitel bouchnul svým mečem do mého ramene a naříznul mi kůži. Rachel zalapala po dechu a zajela rukama pod její plášť. Měl jsem hrozné podezření, že v něm má zbraň.
Nechá si zabít při mé obraně, pokud tohle nějak neuklidním, ale nevěděl jsem jak. Žaludek se mi sevřel, když jsem si zběsile projížděl scénáře a snažil se najít způsob, jak se z tohohle dostat. Žádný nebyl, pokud Velitel neuvěří, že jsme oba potřební pro to, aby dostal tu věc.
Prosil jsem v duchu, ať tomu věří.
„Jared Adams má něco, co chci,“ řekl. „Ty a ta holka mi to donesete.“
Začala mnou proudit úleva. „Rozumím.“
Vyplivl na mě slova. „Poslouchej mě dobře, vynálezce, který si rád hraješ se slovy. Jsi nahraditelný. Ta holka je nahraditelná. Neváhal bych ani vteřinu a prolil bych její krev a našel někoho jiného, aby zaujal její místo. Opravdu si myslíš, že mi záleží na životě jednoho mého občana v porovnání s tím, co já rozhodnu, že Baalboden potřebuje?“

Dřív, než jsem mohl udělat něco jiného, než se zpanikařeně nadechnout, otočil se na podpatku a vrhnul s k Rachel se zdviženým mečem.

6 komentářů: