středa 15. října 2014

Temný úsvit - 7. kapitola 1/2



Roland dokončil odstranění skla ze Sářiny dlaně a přemístil se na její zápěstí a předloktí. 
„Proč na vás virus působí jinak?“ zeptala se zvědavě. 
„Až donedávna jsme mohli jen spekulovat. Stejně jako ostatní Nesmrtelní jsem před svou přeměnou byl jako člověk jiný, ale nevěděl jsem proč. Zpátky ve dne, jak říkají, jsme byli nazýváni ti obdaření: muži a ženy, kteří se narodili se zvláštními talenty, jsme se často schovávali, abychom se vyhnuli obvinění z čarodějnictví a utopení, upálení či ukamenován k smrti.“ 

Byl zároveň potěšený a měl se na pozoru, jak dobře vše brala. Jeho vysvětlení ji, jak se zdálo, spíše fascinovalo, než děsilo. Rovněž se zdálo, že ji to rozptýlilo od bolesti, kterou ji působil. 
„Brzy se ukázalo, že jsem se narodil se schopností léčit rukama.“ 
„To není důsledek viru?“ 
Zavrtěl hlavou.Jedna z mých nejranějších vzpomínek je, jak jsem našel v pevnosti ptáka se zlomeným křídlem nedaleko schodů hlavní hradní věže. Bylo mi ho líto, a tak jsem ho zvedl a vzal do dlaní, abych ho udržel v klidu. Další věc, kterou jsem věděl, byla, že křídlo bylo uzdravený a pták letěl pryč. Několik mužů a žen, kteří to viděli, se křižovali. Nechápal jsem proč.“ 
Jeho matka poté, co byla svědkem zázraku, k němu spěchala.Moje matka se na mě dívala s velkou obavou v očích.“
Byl jsi požehnán, zlatíčko, úžasným darem. Ale jiní to tak neuvidí, sdělila mu v ústraní svého budoáru. Budou si myslet, že jsi prokletý. Budou se tě bát a snažit se ti ublížit. Už to nesmíš nikdy znovu použít, když na tobě budou oči ostatních. Léčit pouze potají. 
„Tvoje matka se tě bála?“ zeptala se Sára, obočí svraštěné. 
„Ne, bála se o mě. Měla k tomu dobrý důvod. Mnoho obdařených bylo zabito, kvůli jeho nebo jejím rozdílům.“ 
Jedenáctému století, ve kterém se narodil, chyběla legie právníků a právní předpisy na zločiny z nenávisti, které dnes držely většinu mužské sadistické přirozenosti v šachu. Každý, kdo byl vnímán jako odlišný, byl otevřeně nenáviděn, nevěřili mu, nebo byl obávaný a musel za to trpět. (Jedna z nevýhod tak dlouhého života byla vidět na vlastní oči, jak malý pokrok lidstvo udělalo v určitých oblastech.) 
Posunul její ruku tak, aby mohl lépe vidět její loket. Skleněné střepy zde byly hlouběji následkem jejího pádu z kopce a dalších pádů. 
„Děkuju, Rolande.“ 
Vzhlédl při tiše mluvených slovech. Zírala na něj, ve svých oříškových očích něco, co mohlo být téměř zaměněno za lásku. 
„Děkuju ti za uzdravení mého žebra a hlavy.“ 
Zadržel dech, když zvedla volnou ruku a prsty lehce táhla po jeho čele, kde krvácelo. 
„Proč jsi to udělal? Proč jsi mne uzdravil, aniž by ses napřed nakrmil, když jsi věděl, že tě to bude bolet?“ 
Proč ho každý její dotek tolik ovlivnil? Byl tak roztržitý, nemohl vymyslet jinou odpověď než pravdu.Nesnesl bych vidět tě trpět.“ 
„Ale mohl ses nakrmit a znovu nabít své síly jen za několik málo minut.“ 
„Pár minut bylo příliš mnoho.“ 
Když spustila ruku, její dlaň se usadila na jeho koleni, pak sklouzla na stranu, zatímco její prsty se vsunuly do záhybu na jeho kalhotách. Rolandův zrak se zaměřil na tu malou, bledou ruku položenou na jeho koleni. Oheň olízl cestou nahoru jeho stehno až k rozkroku, jak vyvíjela dost tlaku, aby tlačila jeho nohu proti své ruce. Vypadalo to jako gesto lásky. Najednou nevěděl, jak reagovat nebo jak si to interpretovat. Proklel svou nespolečenskou prdel. To se natolik izoloval od světa, že nemohl rozluštit význam toho, když se žena dotýká jeho kolena? 
Jeho tělo reagovalo, jako by se jednalo o sexuální předehru. Zoufale toužil ji políbit. Ochutnat ty plné, růžové rty. Přitisknout ji zády na pohovku. Opřít své tvrdé tělo o její. Na Sáře bylo něco, co ho neustále nažhavovalo. Ale vážně pochyboval, že to měla v úmyslu. Způsob, jakým tiskla jeho koleno proti své ruce, byl skoro jako objetí. Kdyby seděl vedle ní, objala by ho? 
„Děkuju,“ řekla znovu. 
Přiměřená odpověď se mu vyhýbala, a tak přikývl a vrátil se k vytahování skla. 
„Uzdravení mé ruky ti teď ubližuje?“ otázala se. 
„Rány se na mě neotevřou,“ ujistil ji. „To se stává pouze, když jsem nejprve fyzicky oslaben a nenakrmím se, nebo když se snažím vyléčit smrtelné rány.“ 
„Ale bolí tě to?“ 
Nechtěl na to odpovědět. Byla dobrosrdečná a- „Rolande?“ Vytrvalá. 
Povzdechl si.Jen na chvíli. Ale stálo to za to.“ 
Její zamračení mu řeklo, jak moc se jí to nelíbilo.Mohou všichni nesmrtelní léčit rukama?“ 
„Ne, s jakýmkoli darem jsme se narodili – uzdravování, předvídání budoucnosti, telepatie, telekineze – ten nám zůstane i po transformaci. Čím starší nesmrtelný, tím větší a pestřejší dary.“ 
„Co umí Marcus?“ 
Roland se ušklíbl, přemýšlejíc o tom.Marcusův dar je poněkud znepokojující. Vidí duše.“ 
„Duše jako duchy?“ 
„Ano. A když říkám, že je vidí, myslím tím, že je opravdu vidí. Není to jako ti šarlatáni v televizi, kteří tvrdí, že s nimi mluví -  tvoje mrtvá teta Esther a říká, ať si neděláš starosti o peníze.“ 
Sára se zasmála. 
„Marcus je vidí doopravdy. Vidí mrtvé lidi, a není to ani skvělý ani snadný.“ 
Kousla se do rtu.Omlouvám se. Nesmála jsem se Masrcusovu daru. Smál jsem se tvému popisu podvodníků.“
Zvedl hlavu na dost dlouho, aby se na ni usmál.Já vím, Sáro.“ 
Usmála se nazpět. 
„Měl bych tě varovat, je na to trochu citlivý.“ Extrémně citlivý.Když byl Marcus chlapec, jeho nevlastní otec si myslel, že se zbláznil a bil ho skoro každý den, dokud Marcus nebyl dost starý na to, aby utekl pryč a byl panošem hraběte z Fosterly. Poté si dával pozor, aby nikdy neodhalil své schopnosti, a to i poté co potkal další obdařené. Nezmínil se o tom, dokud nebyl proměněn, a i poté neochotně.“ 
„Chápu proč. Máš nějaké další dary kromě léčení?“ 
„Mám malé telekinetické schopnosti, ale jsou dost slabé, trochu mi pomáhají v boji.“ 
„Telekinetické? To je divoký.“ 
Soustředíc se, Roland zvedl bez varování jeden z polštářů vedle ní do vzduchu. Sára vyskočila a upřeně na něj zírala s rozšířenýma očima. Vznášel se tam po dobu úderu srdce, pak letěl dopředu a jemně narazil do její tváře. Se smíchem ho chytila volnou rukou a setkala se s jeho pohledem. 
„Nemohl jsem odolat,“ přiznal se s úsměvem. 
„Aha.“ Položila polštář stranou.Tvoje telekinetické schopnosti se mi nezdají tak slabé.“ 
Pokrčil rameny.Vyžaduje to čas na soustředění, který často při boji s upíry nemám.“ Roland položil pinzetu stranou.Myslím, že je to všechno.“ Začal zakrývat její dlaň svou volnou rukou. 
Sára ho popadla za zápěstí.Nedělej to.“ 
Zvedl obočí.Nedělat, co?“ 
„Uzdravovat mne. Nechci ti ublížit.“ 
Roland se na ni dlouze díval. Zrovna strávil dobrou půlhodinu nebo více ubližování jí a ona se bála o několik sekund nepohodlí, které by způsobilo hojení jejích ran? Kdyby nebylo jeho, neměla by žádné rány. 
Odmávl její obavy.Říkal jsem ti to. Ta bolest je pomíjivá.“ 
Její brada byla vystrčená dopředu.Pomíjivá, nebo ne, nenechám tě to udělat.“ 
Nenechá ho? Ona, sto padesát metrů vysoká a čtyřicet tři kilogramů těžká, smrtelná žena, ho nenechá, jeho, skoro sto devadesát metrů vysokého Nesmrtelného, vystavujícího devadesát kilogramů svalstva- Oh, srát na to. Nikdy nebyl tyran. Pokud nechtěla, aby ji uzdravil, nebude ji nutit. Sakra. 
Roland nechal svůj pohled bloudit po jejím krásně tvrdohlavém výrazu, pak se zaměřil na ty svěží, růžové rty. I když... možná by ji nemusel nutit. Možná, že tu byl jiný způsob. Se svými nevinně provokativní doteky působila zmatek jeho myšlenek a smyslů od chvíle, kdy s ní se setkal. Kdyby se měl chovat jako ona... 
Aniž by sám sobě dal šanci o tom popřemýšlet, nebo poukázat na to, že to pravděpodobně pouze využívá jako výmluvu, naklonil se a přitiskl své rty na její. Její dech se zachytil v nesmělém doteku, ale neodtáhla se. Její rty se pootevřely překvapením. 
Kruci. To byla chyba. Chutnala stejně dobře, jako vypadala. Stejně dobře jako voněla. Byla opojná jako dobré víno, které stoupalo rovnou do Rolandovy hlavy. Jeden doušek nestačil. Potřeboval víc a využil jejích pootevřených rtů, aby prohloubil polibek. 
*   *   *
Když Rolandův jazyk hladil její spodní ret a ponořil se dovnitř, aby svedl souboj s jejím vlastním, plameny bičovaly skrz Sáru, spalující ji od hlavy až k patě. Srdce se jí rozbušilo. Celé její tělo zčervenalo. Uvolňujíc svá zápěstí, vzala do dlaní jeho tvář. Hrubé strniště na jeho čelisti odřelo její dlaň, jak naklonil svou hlavu, aby zvýšil kontakt, škádlíc, zkoumajíc, lákajíc. Ten muž líbal, jako by strávil staletí učením se o tom vše, co bylo známo. V životě nebyla tak rychle vzrušená! 
Když se Roland naklonil blíž k ní, setkala se s ním na půli cesty, posouvajíc se na okraj pohovky, chtějíc ho cítit proti sobě. Pokračoval v hltání jejích rtů, i když začal hladit její prsty. 
Sára zpočátku přisuzovala teplo, které zaplavilo její ruku, pak její předloktí, spalující touze, kterou probudil Rolandův polibek. Cítila, jak jeho ruka klouzala nahoru po její paži, obtočila se kolem jejího lokte v jemném polaskání a potěšena jeho dotekem, chtěla víc... dokud uvědomění toho, co dělá, nakonec neproniklo do její zamlžené mysli. Uzdravoval ji! 
Trhajíc svá ústa od žáru jeho úst, podívala se dolů na ruku, kterou stále hladil. Skutečně byly všechny řezy zhojené, Sára na něj zlostně hleděla a cítila se absurdně zraněná, když se snažila popadnout dech. Byla to lest?
„Podvedl jsi mě.“ 
Roland nechápavě opětoval její pohled, jeho oči úplně zářily. Díky tomu se cítila o něco lépe. Řekl, že září, jen když je pod vlivem silné emoce. Nebo někdy bolesti. Možná to nebyla touha. Možná to byl výsledek bolesti, kterou mu to způsobilo, jak léčil její rány. 
„Podvedl jsi mě!“ zopakovala a vytrvale se držela svého hněvu.Věděl jsi, že jsem nechtěla, abys mě uzdravil, takže jsi mě políbil, abys mě rozptýlil, a pak mě uzdravil tak jako tak.“ 
„Uzdravil jsem tě?“ Podíval se dolů na její ruku a sklouzl svými prsty přes její nově uzdravenou kůži, způsobujíc tak mravenčení. 
„Ani se neobtěžuj to popírat.“ 
„Nepopírám to. Jsem překvapený, že to fungovalo.“ Pak, spíše mumlajíc, dodal: „Nikdy v mém životě nebylo tak těžké se soustředit. Nemůžu uvěřit, že jsem si vzpomněl, že tě mám uzdravit.“ 
Její hněv se vypařil.
Ztichl… jako by si uvědomil, že řekl příliš mnoho.
Projelo jí uspokojení. Byl smeten tím polibkem tak jako ona. Jeho krásné, duhové oči se setkaly s jejími. 
Pomalý úsměv zkroutil její rty.Chycen ve své vlastní síti?“ 
„Přesně tak.“ 
Líbilo se jí, že to nepopíral. A jejímu egu se líbilo, že ho přitahuje. Bohužel, neukázal žádné takové nadšení. 
„Máš znovu ten pohled kvůli sobě,“ řekla mu. 
„Jaký pohled?“ 
„Ten, který jsi měl dřív, jako když čekáš, že začnu křičet, vyšilovat nebo tak něco.“ 
„Asi proto, že čekám.“ 
Bylo to trochu srdceryvné vidět, že v jeho očích splynula jiskra zranitelnosti s rezignací. Sára zachytila jednu jeho ruku do svých.Když jsem nekřičela předtím, proč bych měla křičet teď?“ 
Studoval jejich spojené ruce a jednoduše řekl: „To je to, co většina žen udělá, když si uvědomí, že byly právě políbeny monstrem.“ 
„Monstrem?“ opakovala posměšně.S jakými cvoky si to chodil?“ 
Jeho rty sebou škubly, jak potkal její pohled.Tak rychle bych je nesoudil. Utíkala nebo neutíkala jsi ode mě předtím se strachem?“ Přistižena. Musel si to pamatovat.Neutíkala jsem od tebe. Utíkala jsem od upírů.“ 
*   *   *
Vědouc to lépe, Roland zvedl jedno obočí. 
„Dobře, utíkala jsem od vás všech. Ale já si myslela, že jsi jako oni. Dej mi druhou šanci. Ani jsem nevěděla, že nejsi člověk před... asi... před hodinou? Pořád se snažím to dohnat a myslím si, že jsem si za těchto okolností vedla docela dobře.“ 
„Pozoruhodně dobře,“ souhlasil.Myslím, že to je důvod, proč stále očekávám to nejhorší. Je to tak v rozporu s tím, co jsem se zažíval v minulosti.“ 
„To je vážně otrava.“ 
„Ano, to je.“ 
Podívala se dolů na jejich ruce a obrátila jeho dlaně vzhůru.Jsi v pořádku?“ 
Roland na ni zmateně zíral.V pořádku?“ 
„Vyléčil si mou ruku a paži. Jsem si jistá, že to muselo bolet.“ 
„Jsem v pohodě.“ Jeho neustále vzrušení v její přítomnosti ho bolelo víc než vyléčení jejích drobných řezů a škrábanců. 
„To je dobře. Pak tedy žádné další triky?“ 
„Ne na tak dlouho, jak mi dovolíš, abych tě kdykoliv uzdravil, když to uznám za nutné.“ 
Zvedla hlavu a přimhouřila oči v předstíraném hněvu.Vynechal jsi tvrdohlavost, když jsi uváděl vlastnosti Nesmrtelných.“ 
Usmál se, cítíce se neobvykle lehce v srdci.Byl jsem tvrdohlavý už jako člověk.“ 
„Tomu věřím.“ 
„Možná proto, že to je vlastnost, kterou osobně znáš?“ dobíral si ji. 
„Žádám Pátý (= pátý dodatek Ústavy; právo odmítnout svědectví proti sobě samým).“ Odrhnula si vlasy z čela s úšklebkem na tváři, když ucítila krev a špínu, které slepily zcuchané prameny.Vím, že jsi mě velmi mile ujistil, že nesmrdím, ale ráda bych ze sebe všechno smyla.“ 
„Samozřejmě.“ Vstal a neúspěšně se pokusil vyhnat její obraz, jak stojí nahá pod horkou sprškou vody. Ten jeden bude ale přetrvávat.
Prošel kolem jejích kolen, pak ji vytáhl, aby ji postavil vedle sebe. Trhla sebou. 
„Co je?“ Udělal rychlou vizuální kontrolu jejího těla a nenašel žádné zjevné zranění. Ačkoli může mít modřiny. 
Její tvář byla bezvýrazná.Nic.“ 
„Trhla jsi sebou.“ 
„Ne, netrhla.“ 
„Díval jsem se přímo na tebe.“ 
„Možná to nebylo trhnutí. Možná, že jsem se snažila nekýchnout. Na tom poli bylo hodně pylu, víš.“ 
„Ne víc než bylo na louce za tvým domem a za celý den si ani jednou nekýchla.“ 
Poklepávala si jedním prstem na bradu.Prach?“ 
„Zkus to znovu. Jsem to, čemu lidé říkají pořádkumilovný blázen. Můj dům je bez poskvrnky.“ 
Rozhlédla se kolem sebe, přičemž viděla moderní obývací pokoj a to, co bylo vidět z jídelny. „Máš pravdu. To je. A krásně vymalovaný.“ 
„Děkuju. Neřekneš mi, proč jsi sebou trhla, že ne?“ 
Věnovala mu zářivý úsměv, který shledával nemožný nevrátit.Ne. Teď, co ta sprcha?“ 
Zavrtěl hlavou, slibujíc později zjistit jaký modřiny či bolesti ji trápí.Jak jsi, přeješ.“ 
Možná až bude odpočívat. Spala docela hlubokým spánkem. Neudělá jí nic, co by neudělala ona jemu, jestli se vplíží dovnitř, prohlédne ji, zatímco bude podřimovat, a zbaví ji veškerých přetrvávajících modřin a odřenin. I když ženy byly vtipné. A ona se na něj zase dívala, jako kdyby byl normální nuž. Poslední věc, kterou chtěl udělat, bylo ohrozit to a ještě jednou se stát v jejích očích monstrem. 
Otáčejíc její ruku ve své, propletl své prsty s jejími a odvedl ji z obývacího pokoje, dolů chodbou a do hlavní ložnice. Celou tu dobu čekal na námitky nebo na nenucené stáhnutí se, která ale nepřišly. 
Jak smutné bylo, že byl bez lidského kontaktu tak dlouho, že prosté držení ženské ruky zrychlilo jeho srdce? Dobře, ne držení jakékoli ženské ruky. Držení Sářiny ruky zrychlilo jeho srdce. 
Zapnul stropní světlo. Sára se krátce zarazila. Neochotný vzdát se teplého kontaktu, stál po jejím boku a bavil se tím, že hladil hřbet její ruky svým palcem, zatímco ona studovala prostornou ložnici. 

16 komentářů:

  1. Děkuji :-). Ale všimla jsem si překlepu u jejich popisu - je nepravděpodobné, že by měřili 15O a 190 METRŮ :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Perfektní ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Opäť skvelá kapitola- vďaka za jej preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za další pokračování a těším se na další kapitolu, myslím, že tam bylo ještě pár drobných překlepů, kromě těch výšek, ale jsem příliš líná na to, abych to znovu hledala.

    OdpovědětVymazat
  11. Wow... začíná se to vyvíjet čím dál lépe. :-) Nemůžu se dočkat pokračování. Z Rolanda je cítit, že není moc sociální typ a ty jeho pokusy o to začlenit se, jsou roztomilé. ;-)
    Děkuji za překlad a korekturu!
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  12. Vďaka za kapitolu.

    OdpovědětVymazat