úterý 28. října 2014

Práce pro Ďábla - 39. kapitola



Spala jsem dvacet osm hodin.
Santino měl dostatek času na zmizení.
Když jsem se konečně probrala, ležela jsem nahá v obrovské tmavě zelené posteli. Klimatizace byla zapnutá, takže v místnosti bylo chladno, přestože přes okno pronikalo dovnitř ostré ranní slunce. Přivřela jsem před světlem oči a zvedla se na loktech.

Celé tělo mě bolelo jako připomínka na ránu plasmovou pistolí a nadměrné použití Síly. Vyčerpala jsem se na hranici svých možností. Budu mít velké štěstí pokud v následujících čtyřiadvaceti hodinách uniknu migréně.
Rameno jsem necítila. Dotkla jsem se jizvy po Japhrimelově značce a musela jsem čelit návalu bolestivé nevolnosti.
„Jsem tady,“ řekl a otočil se od okna. Předtím jsem ho tam neviděla. Možná jsem byla oslněná slunečním světlem. Možná nechtěl, abych ho viděla. „Odpočívej, Dante.“
„Nemůžu odpočívat,“ řekla jsem a cítila sucho v ústech. „Santino...“
„Vystopujeme ho. Když nebudeš odpočatá, ničemu to nepomůže.“ Tiše se přiblížil k posteli, plášť se mu ve slunečním světle vlnil. „Věci se daly do pohybu, Dante. Teď, když už Princ ví, o co se Santino pokouší, mi dal k dispozici všechny pekelné zdroje. Všichni agenti, které Peklo na Zemi má, hledají Santina. Neschová se před námi. Aspoň ne na dlouho.“
Zvedla jsem se do sedu a protřela si oči. „Pokud nepůjde někam, kde žádní lidé nejsou,“ řekla jsem. „A navíc lidští agenti moc schopností neprokázali, když jim dokázal unikat posledních padesát let.“ A kromě toho, on byl můj. Já jsem ho začala stíhat, tak to taky dokončím.
Pokrčil rameny. „Ne všichni agenti jsou lidé. Vardinal je mrchožrout. Navzdory tomu, že lidmi opovrhuje, tak je na nich závislý. Potřebuje lidi, hladoví po nich. Pekelná jízda ho najde.“
„Proč je do toho k čertu zapletená démonská policie? Nemůžou ho zabít. Měla bych to vědět. Zkusila jsem to. Kde jsou vůbec ostatní?“ Zeptala jsem se a zašilhala nahoru. Chtěla jsem mu vidět do tváře.
„Druhá Nekromantka a čaroděj spí. Tvůj bývalý milenec je zavřený v prázdné místnosti, ale jinak je nezraněný.“ Japhrimelův tón se trochu změnil, zněl pohrdavě. Jeho oči zářily vlastním světlem. Zezadu ozářený sluncem vypadal jako stín se svítícíma očima. „Chtěl bych s tebou mluvit ještě o něčem, Dante.“
„Pokud je Vardinal mrchožrout, co jsi ty?“
„Já patřím k Vyšší letce. On k Poddaným. Neomezuje mě hlad jako jeho.“ Japhrimel pokrčil rameny, ale jeho pohyb nebyl tak ladný a plynulý jako obvykle.
„Proto jsi Ďáblův popravčí?“
Vycenil zuby v bolestném šklebu. „Jsem Princův popravčí, protože jsem schopný zabíjet svoje bratry a sestry bez jakýchkoliv pochybností, Dante. A taky proto, že mi věří, že vykonám jeho vůli. Chtěl bych s tebou mluvit o...“
Nechtěla jsem to vědět. „Je to pravda? Že Sedayeen a Nekromanti … je to opravdu tak?“
Dlouho mlčel, a pak... „Je to pravda, sedayeen a Nekromanti jsou nositelé recesivních genů velice podobných démonským. Chtěl jsem mluvit o...“
Bohové. Já jsem člověk. Běželo mi hlavou. Nejsem démon. Vím, že jsem člověk. „Později,“ řekla jsem a spustila nohy z postele. Teplo přikrývky vystřídal příjemný chlad z klimatizace. „Přiveď ostatní. Máme práci.“
„Musíš něco sníst,“ řekl a o kousek ustoupil. Vymanil se ze slunečního svitu. „Prosím.“
„Uděláme dohodu.“ Podařilo se mi vstát a udržet se ve vzpřímené poloze, byla jsem kvůli tomu tak šťastná, že mi bylo jedno, že jsem nahá. Kromě toho, on je démon a pravděpodobně už viděl spousty nahých žen. „Než seženeš ostatní, já si dám sprchu a během porady se nasnídáme.“ Už jsem byla na cestě do koupelny, když jsem uslyšela jeho ostrý nádech. „Co?“
Zastavila jsem a podívala se přes rameno. Kolena jsem měla roztřesená, ale cítila jsem se překvapivě dobře na to, že jsem byla postřelená a vytažená zpět z náruče Smrti.
„Tvoje jizvy.“ Ozval se bezvýrazný Japhrimelův hlas.
„Už to nebolí,“ lhala jsem. „Stalo se to už dávno. Podívej, Japhe...“
„Kdo? Kdo ti to udělal?“ Teď se v jeho hlase něco objevilo. Byl to vztek?
Teď byla řada na mně, abych pokrčila rameny. „Už je to dávno, Japhrimele. Ta osoba je mrtvá. Sežeň ostatní. Dáme si snídani a promyslíme, co dál.“ Přinutila jsem se udělat další krok ke koupelně. A další. To máš za to, že se promenáduješ nahá před démonem, pomyslela jsem si. Nějak jsem dokázala dojít do koupelny, rozsvítit a zavřít za sebou dveře předtím, než jsem se podívala dolů na další změť jizev po spárech na břiše. Žebra jsem měla vystouplá, ostře ohraničená, klíční kosti obtažené kůží. Zhubla jsem.
Mezi zuby se mi vydral ven hluboký vzdech. Nohy se mi třásly. Našla jsem v zrcadlu svůj pohled. Znovu jsem stála tváří v tvář Santinovi a přežila jsem.
Zázraky se dějí.
„Možná mě tahle práce nezabije.“ Zašeptala jsem, odtrhla pohled od své vychrtlé tváře a pustila si sprchu.
Gabe vypadala o hodně líp, vlasy měla čisté a stažené dozadu. Eddie pořád šetřil jednu ruku, ale hojící kouzlo zjevně fungovalo dobře, jak u něho, tak u Gabe. Modřina kolem jejího oka změnila barvu na světle žlutou a rozseknutý ret už taky nevypadal tak strašně.
Jace byl neoholený a pohyboval se trochu ztuhle, ale oči měl jasné. Opatrně se usadil do židle, kterou mu Japhrimel přistrčil. Gabe ho neuznala za hodného pohledu. Eddie, jako vždycky rozcuchaný a přímočarý na něho hleděl plných dvacet vteřin s tichým vrčením na rtech.
Seděla jsem na posteli se zkříženýma nohama. V čistém oblečení jsem se cítila dobře a ještě líp, protože jsem byla umytá. Vlasy mokré po sprše mi voněly santalovým dřevem. Japhrimel s nečitelným výrazem odněkud vytáhl mou katanu. Pochva se někde ztratila, takže jsem si nahé ostří vybalancovala na kolenou. „Dobře,“ řekla jsem, když byli všichni usazení. „Snídaně bude za čtvrt hodiny. Japhrimel zkontroloval personál a říkal, že jsou důvěryhodní. Chci najít Santina tak brzo, jak...“
„Počkej chvíli,“ Gabe zvedla ruku. „Jak ho chceš, pro Háda, najít, aniž bys ho varovala? Má celý den náskok a je to démon. Nějaké kouzlo by ho mohlo vystopovat, ale určitě má stráže, kolem kterých neproklouzne ani myš. A nemůžeme ti dovolit, aby ses znovu takhle vyčerpala. Každý má svoje limity, i když ty si zjevně myslíš, že se tě to netýká.“
Zarazila jsem ji. „Gabe,“ řekla jsem s nekonečnou trpělivostí. „Možná ho nebudeme schopní najít ani s tou Dakeovou hračkou. Ale má u sebe dítě. A to dítě je minimálně z poloviny Doreen; sdílela jsem s ní svoje myšlenky i postel. Můžu to dítě najít, jsme svázané Doreeininou krví. Kde je ona, tam bude i Santino.“
Gabe pokrčila rameny. Úkosem se podívala na Jace, jakoby něco chtěla říct, ale pak se zarazila.
„A co to dítě?“ Najednou se zeptal Eddie. „Co s ní démoni udělají?“
Podívala jsem se na Japhrimela. Oči mu potemněly a sklouzly na podlahu, jak se snažil vyhnout mému pohledu. „Princ z ní pravděpodobně udělá svou milenku,“ řekl. „Nebo poddanou. Androgyni jsou vzácní a ona je moc mladá na to, aby ho vyzvala.“
„Postarám se o ni,“ řekla jsem. „Dlužím to Doreen. Lucifer mě nenajal, abych mu přivedla dítě. Najal mě, abych zabila Santina a vrátila mu zpátky to jeho Vejce. O tom dítěti nepotřebuje vůbec vědět. Neřekneš mu o ní, že ne, Japhrimele?“
Prosím, řekni mi, že jsem to odhadla správně a že Luciferovi nic neřekne.
Místnost naplnilo ticho.
„Žádáš po mně, abych lhal Princi.“ Řekl nakonec Japhrimel. Stál stranou od postele, oči upřené k zemi, ruce sepjaté za zády. Jeho plášť se lehce zavlnil; znovu jsem přemýšlela, proč ho má oblečený.
„Nemůžeš věřit démonovi, Danny.“ Ozval se Eddie. Ignorovala jsem ho a dívala se na Japhrimela. Jeho reakce mi řekla, že bude mlčet. Jestli Luciferovi o holčičce neřekl. Musel uhodnout, že ho o to požádám.
Nakonec hlavu zvednul a upřel na mě pohled svých zelených očí. Bylo těžké snést jeho pohled. „Neřeknu Luciferovi o tom dítěti, jen, že se Vardimal pokoušel vytvořit androgyna. Nemyslím si, že je to moudré, protože Lucifer se bude zajímat o podrobnosti Santinova dopadení. Budeš v nebezpečí, Dante.“ Odmlčel se, s pohledem pořád upřeným do mých očí. Teď to přijde, napadlo mě. Překvapilo mě, že jsem ho aspoň jednou správně odhadla. „Jakkoliv je to lhaní Princi, po Santinově smrti udělám, co si budeš  přát.“ řekl, „Ale na oplátku budu něco chtít.“
Pokrčila jsem rameny. „To jsem čekala.“ Vyschlo mi v krku. „Jaká bude cena?“
„To ti řeknu, až přijde správný čas,“ řekl. „Je to cena, kterou si můžeš dovolit zaplatit.“
„Danny,“ Jace se napřímil.
„Sklapni, Jacei,“ řekla jsem s očima fixovanýma na démona. „V pořádku, Japhrimele. Jsme dohodnutí. „Doufám, že bohové nedopustí, abych litovala.“
„Rád bych s tebou mluvil v soukromí, má Paní.“ Řekl s formální úklonou. Cítila jsem se ublíženě. Kdy jsme se vrátili zpátky k Paní?
Nenecháš mě bloudit světem samotného. Opravdu to řekl nebo ti byl nějaký druh halucinace z blízkosti smrti?
Odsunula jsem tu myšlenku stranou a shrnula si vlasy dozadu. „Brzy. Gabe, potřebuju, abyste byli s Eddiem připravení a v plné síle. Udělejte, co musíte, abyste se dali dohromady. Pustíme se po stopě, jak nejdřív to bude možné. Máte dvanáct hodin na sehnání veškeré možné munice. Cokoliv se dá koupit nebo ukrást. Všechno. Plasmové pistole, brokovnice, pušky, výbušniny, všechno. Eddie, udělej tolik Golemů, kolik se ti jen podaří a předtím, než vyrazíme, i nějaké světlice. Jsi nejlepší Skinlin jakého znám a věci z bláta mi byly vždycky cizí. Jace,“ když jsem řekla jeho jméno, trhl sebou a schoulil se. „Dej se dohromady a sežeň nám nějaké vybavení. Potřebujeme dopravní prostředek, zásoby a pasy s razítkem Vnitřního kruhu (území mafie).“
„Vnitřního kruhu?“ Eddie doslova vyprsknul. „Zbláznila ses?“
„Musíme být schopní dostat se kamkoliv, kam nás stopa zavede,“ řekla jsem. „Pokud se Santino přesunul do některého ze Svobodných měst, zajistí nám takový pas určitou bezpečnost a místo na přespání. Zvládneš to, Jace?“
Byl bledší, než jsem ho kdykoliv předtím viděla. „Ty mi důvěřuješ?“ Zeptal se a zvedl ke mně modré oči. Pak ale rychle uhnul pohledem, jako by se mi nedokázal podívat do tváře. „Důvěřuješ mi, že to udělám?“
Neodpustila jsem ti,“ řekla jsem mu. „Jenom jsem se rozhodla přehlédnout skutečnost, že jsi mě nechal rok a půl mého života věřit tvým lžím. Když uděláš, co po tobě chci, budeme vyrovnaní. Až tohle skončí, nechci tě už nikdy vidět. Jestli mi pak ještě někdy zkřížíš cestu, zabiju tě, ale jestli mi pomůžeš odstranit Santina, nechám tě jít. Živého. A naše účty budou vyrovnané.
„Danny,“ začal.
„Lhal jsi mi,“ zasyčela jsem. „Pokaždé, když ses mě dotknul, byla to lež. A když jsme sem přijeli, nejednal jsi na rovinu, znovu jsi mi lhal. Co sis myslel? Že pravda nikdy nevyjde najevo?“
„Nikdy bys...“ začal.
„To už se asi nedovíme, že? Neměla jsem šanci.“ Potřásla jsem hlavou a podívala se stranou na místo, kam dopadaly sluneční paprsky a rozjasňovaly zelenou místnost. Nebylo to jako čisté světlo v sálu smrti, ale bylo mu tak podobné, že mi poskočilo srdce. Pokoj byl tak krásný a čistý, až mi to bylo nepříjemné. Chtěla jsem být doma a nechat za sebou Santina a všechny ďábelské lsti a úklady. „Je to jednoduché, Jacei, buď to pro mě uděláš nebo tě zabiju.“
Nevím, jestli to byl tón mého hlasu nebo můj chladný výraz nebo způsob, kterým se moje prsty dotýkaly jílce katany, ale Jace mi uvěřil. Se zaťatými zuby hleděl do země.
„Fajn,“ řekl nakonec. „Pokud to takhle chceš, tak to tak i uděláme.“
„Dobře.“ Podívala jsem se nahoru na Japhrimela, který měl v obličeji překvapený výraz. „Japhrimele?“
Znovu pokrčil rameny, jedním z těch nepatrných sugestivních pohybů. Neměl co dodat a nechtěl se mnou mluvit před ostatními.
„Okay,“ řekla jsem. „To je všechno, tak jdeme na to.“
Jace vyskočil na nohy a odměřeně se podíval na Eddieho. Skinlin seděl zcela nehybně, oči přivřené, vlasy nad čelem rozčepýřené. „Začnu shánět pasy a zásoby,“ řekl Jace. „Personál vám přinese snídani a cokoliv dalšího, co budete potřebovat.“
Přikývla jsem.
Vyšel z místnosti, aniž by se na mě znovu podíval.
Gabe tiše pískla mezi zuby. „Zbláznila ses?“ Zeptala se. „Co když pořád pracuje pro Santina?“
„Nepracuje, kdyby ano, byli bychom všichni mrtví.“ Vzdychla jsem si.
„Nechalas ho vyváznout snadno,“ zavrčel Eddie.
Věděla jsem to. Před deseti lety bych po něm šla už jen z principu. Byla jsem ale tak unavená. A představa všech těch nádob za skleněnou stěnou, Santinových spárů škrábající po skle, nechtěla zmizet. Tolik mrtvých. Kdo jsem, abych k nim přidala další? Jsem Nekromantka. Můj úkol je přivádět mrtvé zpátky. Byla jsem unavená ze všeho toho zabíjení.
„Danny?“ Eddie zatřepal prsty, aby upoutal mou pozornost. „Nechala jsi ho vyváznout příliš snadno. Měla jsi mu aspoň zlomit pár kostí, dát mu za vyučenou. On...“
„Uklidni se, Eddie,“ přerušila ho Gabe a pohladila ho po koleni. „Ona ví, co dělá. Ta munice není určená k přímému útoku na Santina, že ne, zlato?“
„Samozřejmě, že ne,“ řekla jsem. „Ta je na vymazání všeho, co patří Corvinům z povrchu zemského. A Jace to udělá osobně. Pokud selže, k nám nepovedou žádné stopy, protože Jace bude mrtvý a jeho rodina to bude považovat jen za další pokus o převzetí moci. Pokud uspěje, nebude mít Santino za zády mafii, která za něj bude dělat špinavou práci. Já se jich zbavím a Jace mi bude dlužit obrovskou laskavost, protože bude konečně volný. Doopravdy volný. Už žádné zdlouhavé pouliční války.“
„Golemové a ohňostroj?“ Zeptal se Eddie a v zarostlé tváři se mu objevilo porozumění.
Ovládla jsem se, abych nepokrčila rameny. Z Golemů –  tvorů z bláta a čiré magie, které Skinlinové dokázali vytvořit, mi běhal mráz po zádech. „Ti budou určení pro Santina .“ Řekla jsem.

13 komentářů:

  1. Díky moc za další kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka a som zvedavá čo chce Japhrimel povedať Danny :-)

    OdpovědětVymazat
  4. děkuju za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  5. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. moc děkuju za další skvělou kapitolku

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji, už se moc těším na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat