úterý 21. října 2014

Práce pro Ďábla - 38. kapitola



Když jsme se vrátili zpátky k Jacovi, byla jsem ještě slabá, ale při smyslech.
Většinu času mířil Eddie na Jace plasmovou pistolí. Gabe, bledá, vyčerpaná a pokrytá krví – většinou mou – pilotovala vznášedlo. Neptala jsem se, kde ho vzali, pokud bylo Jaceovo, nechtěla jsem to vědět. Všichni tři vypadali jako by prošli mlátičkou. Eddiemu visela levá paže bezvládně podél těla, Jace měl tvář samou krev, která pocházela z rány na hlavě a košile na něm visela v cárech. Gabe byla celá špinavá, oblečení zmačkané a šířil se od ní zápach krve a odpadků.

Japhrimel mě celou cestu držel. Obličej měl zamračený, uzavřený, oči potemnělé, přes tvář se mu táhla šmouha od mé krve. Jeho plášť byl ale kupodivu bez poskvrnky. Příležitostně se na mě usmál, ale hlavně kontroloval, co dělá Jace.
Nechtěla jsem vědět, co se stalo, ale měla jsem nepříjemný pocit, že se to brzy dozvím.
Na přemýšlení jsem byla příliš unavená. Můj mozek se jako opilý potácel od jedné myšlenky k druhé. Nic než šok.
Město leželo pod příkrovem smogu. Vypadalo to, že tam probíhají nějaké nepokoje. Viděla jsem nějaké krátery a déšť hasil doutnající ohně. Vzduch byl plný kouře, dokonce i ve vznášedle. Když jsme se konečně dotkli země u Jaceova domu, byla to úleva.
Vevnitř nás Gabe nasměrovala do malého obývacího pokoje vyvedeného v bledě zelené a krémové. Ediie usadil Jace na nevkusný gauč. Doufám, že tu místnost napřed prohledal, můžou tu mohl být ukryté zbraně.
Otřásla jsem se. Bude to chvíli trvat, než vezmu nějakou Nekromantskou zakázku. Pokud bych se vrátila do říše Smrti příliš brzy, asi bych navzdory tréninku nebyla schopná se odtamtud vrátit.
„Okay,“ řekla Gabe a přešla přes místnost k baru z ořechového dřeva. „Teď se nejvíc ze všeho potřebuju napít.“
Odkašlala jsem si. „Já taky.“ Byla to první slova, která jsem vypustila z úst, co jsme odešli od Santina. „Musíme si pohnout.“ Řekla jsem, když mě Japhrimel nesl ke gauči naproti toho, na kterém seděl Jace. Místo aby mě posadil, se elegantně sesunul dolů i se mnou v náručí. Trochu jsem se mu na klíně zavrtěla, abych našla pohodlnější polohu a přitiskla se k němu jako dítě.
Dítě. Při té myšlence jsem se otřásla, ale jeho vůně a horko sálající z jeho těla byly uklidňující.
Gabe zasténala. „Nech mě vydechnout, Danny. Právě jsem zjistila, že jeden z mých přátel je zrádce a vytáhla tě z náručí Smrti. Nech mě si aspoň v klidu vypít bourbon.“
Ještě jednou jsem si odkašlala. „Taky mi jeden nalij,“ ochraptělý hlas mi odmítal poslušnost. „Máme velký problém.“
„To by mě nikdy nenapadlo,“ zavrčel Eddie, „do jakých trablů se dokážeš dostat, Valentine. Tady ten málem srovnal město se zemí, když tě hledal.“
Sebrala jsem kuráž a podívala se Japhrimelovi do obličeje. „To jsi opravdu udělal?“ Zeptala jsem se.
Pokrčil rameny. „Musel jsem tě najít.“ Řekl prostě.
Přešla jsem to. Místo toho jsem začala za doprovodu dešťových kapek dopadajících na okno vyprávět svůj příběh. Gabe mě znala dost dobře na to, aby mě nechala mluvit bez přerušování a Eddie sledoval Jace. Když jsem byla zhruba v půlce, Gabe mi podala skleničku bourbonu a usadila se zpátky na židli, výraz v očích se jí měnil ze zamyšleného na smutný. Hodila jsem panáka do sebe. Pálivá tekutina mi vehnala slzy do očí a přinutila mě ke kašli. Pak jsem pokračovala. Když jsem se dostala k spícímu dítěti, Japhrimelovi zazářily oči.
Dokončila jsem vyprávění, Gabe dopila a v místnosti se rozhostilo ticho, jen občas přerušované zvukem hromu.
Najednou ostře vykřikla a mrštila prázdnou skleničkou přes celou místnost. Zvuk tříštícího skla mě nevylekal, ale při jejím výkřiku jsem k tomu měla blízko.
Napůl se otočila a probodla Jace pohledem. „Zrádče!“ Zasyčela. „Ty jsi to věděl.“
„Nevěděl jsem vůbec nic,“ začal, ale zastavilo ho Eddieho vrčení.
„Nech ho mluvit,“ řekla jsem tiše, ale natolik rozhodně, že vrčení přestalo. „A mohla by se mezitím podívat  Eddiemu na  paži?“
Oba na mě chvíli hleděli, ale pak se Gabe přesunula k Eddiemu a dotkla se jeho ramene. Proběhla mezi nimi nějaká konverzace beze slov a jeho ramena se trochu uvolnila, Ozvalo se další zahřmění. Byla jsem tak unavená, že už mi ani nevadilo sledovat, jak Gabe líbá Eddieho na čelo, ale stejně jsem odvrátila pohled. Podívala jsem se na Jace, který byl bílý jako křída a na tváři se mu objevil nervózní tik.
„Mluv rychle,“ řekla jsem mu, „než si to rozmyslím a dojdu k závěru, že to je špatný nápad.“
„O ničem z toho jsem nevěděl,“ řekl ochraptěle. Gabe mezitím zkoumala Eddieho paži; cítila jsem vibrace Síly, když ho začala léčit. Otřásla jsem se. Každý další výboj Síly jsem ostře vnímala, byl to útok na mou už tak oslabenou psychiku. Vytáhla mě zpátky ze Smrti.
„Proč jsi mi nikdy neřekl, že jsi pokrevně spřízněný s Corviny?“ Zeptala jsem se. Jsi částečně démon, Jace? Ta otázka mi nešla ze rtů. Kůže mi brněla.
„Nejsem,“ řekl a opřel se. Vlasy měl zvlhlé deštěm a krví. Byli jsme politováníhodná skupina, až na Japhrimela, který byl až na šmouhu od mé krve na tváři nedotčený. „Adoptovali mě. Byl jsem jeden ze čtyř adoptivních synů Sargona Corvina, osvojil si nás kvůli psionickému potenciálu. Tak jsem se Corvinům dostal. Nenáviděl jsem každou zatracenou minutu, Danny. Když Deke Corvin zemřel, utekl jsem tak daleko, jak jen to šlo a tehdy jsem tě potkal.“
„Věděl jsi, že Sargon Corvin, hlava významné mafinské rodiny, je Santino?“ Zeptala jsem se přímo.
„Ne,“ odpověděl. „Bohové, ne. Přísahám na svou hůl. Neměl jsem nejmenší tušení. Celá léta Sargona neviděl nikdo, kromě nejstarších strýců, kterým dával příkazy. Myslel jsem, že řeči o velkém Sargonovi jsou jen nějaká zatracená pohádka. Do Vnitřního komplexu, kde jsme tě našli, neměl nikdo přístup. Tam probíhal veškerý genetický výzkum. Byl zapletený do nelegální genové manipulace, protože se tam točily velké peníze, aspoň jsem si to tak myslel. Jinak jsem o ničem nevěděl. Myslel jsem, že se ti Sargon chce pomstít kvůli pouliční válce, kterou jsem vyvolal a při které zahynuli tři starší Strýcové. Neměli lehkou smrt. Měl jsem tu plné ruce práce, zatímco jsi dělala pořádek nahoře v Saint City.“ Zvrátil hlavu dozadu a položil si ji na opěradlo gauče. Polkl. Ohryzek mu poskočil. „Musel vědět, že jediné, co mi může doopravdy ublížit, je tvoje smrt, Danny. Proto jsem tě opustil a proto jsem trval na tom, že tě tady budu doprovázet.“
„Proč jsi mi neřekl, že jsi vyrostl u Corvinů? Měl jsi mi to říct.“ Pokoušela jsem se neznít ublíženě, ale nepovedlo se. Byla jsem příliš unavená.
Zasmál se a vystrčil ke mně bradu. „Každý ví, jak se díváš na mafii, lásko. Nepustila bys mě přes práh.“
„Tak jsi mi radši lhal.“
„Miluju tě, Danny.“ Řekl a zavřel oči a opřel si znovu hlavu o gauč. Pod očima měl kruhy. Byl neoholený a vychrtlý. „Neměl jsem na vybranou. Ne, pokud jsem chtěl zůstat čistý. Kdybych ti řekl, kdo mě vychoval, odmítla bys mě. Chtěl jsem být čistý pro tebe. A dařilo se mi zůstat mimo, dokud ses nepřipletla k té práci s Morrixovými. Hrozili, že tě zabijí. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo zmizet a doufat, že tě nechají na pokoji.“ Vzdychl si. „Sargon byl příliš zaneprázdněný na to, aby se tebou zabýval, aspoň myslím, protože měl ten svůj výzkum a mě se podařilo vyklouznout a začít dělat problémy. Dokud ses neobjevila, tak jsem to nevěděl, Danny. Kdybych to věděl, zabil bych ho vlastnoručně. Nebo bych to aspoň zkusil. Proč se nezeptáš toho svého ochočeného démona, co o tom všem vlastně ví?“
„Dávej si pozor na to, co říkáš, člověče,“ řekl tiše Japhrimel ledovým tónem. „Kdyby Princ věděl, jak daleko se Santino dostal při vytváření Androgyna, vtrhla by na svět celá Pekelná jízda a vyhladila Corvinovu rodinu z povrchu zemského. Dotýká se ho to víc než tebe.“
Jace si odfrknul a chtěl něco říct. „Sklapni,“ řekla jsem. „Jednoduše sklapni.“
Japhrimel zvedl ruku a odhrnul mi vlasy z tváře. „Měla by sis odpočinout, Dante.“
„A co ta holčička?“ Zeptala jsem se a vyvrátila hlavu, abych mu viděla do obličeje. „Věděl jsi, že se Santino pokouší vytvořit nový druh démona?“
„Ne nový,“ řekl. „Jen velmi vzácný. Lucifer je Vůdce, první Androgyn, z kterého pocházejí všichni démoni. Mladší Androgynové jsou buď jeho vazalové nebo milenci. Pro lidi je to těžce pochopitelné.“
Dlouze jsem si vzdychla. Byla jsem tak strašně unavená, víčka jsem měla těžká jako kámen. „Takže jsi věděl, o co se pokouší. Co to znamená? Jsem unavená a umřela jsem tam. Můžeš mi to nějak objasnit?“
„Vejce je vlastně symbol Princovy moci,“ řekl Japhrimel. „Obsahuje Princův genetický vzorec a velké množství jeho Síly. Vlastně tolik Síly, že bez ní nemůže opustit Peklo. Santino  měl jako jeden z předních vědců přístup k Princovu genetickému kódu, ale Sílu obsaženou ve Vejci nedokáže použít. Jiný androgyn by se k ní mohl dostat a narušit tak rovnováhu sil v Pekle. Androgyn s Vejcem by dokázal ovládnout Peklo, ale kdo by ovládal Androgyna?“
„Santino,“ vydechla jsem. Věřila jsem tomu. Nepotřebovala jsem si představit nádoby se vzorky, ani holčičku s Doreeininou tváří. Dávalo to smysl. Démoni si pohrávali s genetikou stejně jako s technologiemi. Někteří vědci tvrdí, že naše geny to dokazují. Bylo to součástí nekonečné debaty mezi genetiky a mágy. Mohou se démoni a lidé křížit? Podle pověstí, kdysi, když ještě po Zemi chodili obři, prý démoni mívali lidské družky. Jenomže to se už po tisíce let nestalo.
Přemýšlela jsem o řadách a řadách vzorků. Otřásla jsem se. Santino přišel na to, jak vytvořit dalšího Lucifera. Lucifera, kterého by mohl využít ke svým záměrům? Malou, roztomilou, lehce ovladatelnou genetickou kopii Lucifera, za použití Doreeinina genetického materiálu.
A teď chce udělat to samé se mnou. Nebo možná chce jen moje tělo jako inkubátor. Můžeš se stát novou Madonnou, ozýval se mi v paměti jeho chladný nelidský šepot.
Otřásla jsem se. Podobnému osudu jsem jen tak tak unikla v Rigger Hall; Nechtěla jsem být přeměněná v chovnou klisnu šíleným démonem. A co ostatní sedayeen nebo Nekromantky, byly by unášené a donucené odnosit víc takových malých nečistých věcí?
Měla bych být naštvaná. Japhrimel mi toho opomněl říct mnohem víc než Jace, ale cítila jsem jen obrovskou vděčnost, že je tady. Vděčnost, kterou jsem nechtěla zkoumat příliš zblízka. V místnosti se rozhostilo ticho. Eddie skrz zuby cedil nadávky a Gabe mu za tichého mumlání omluv obvazovala paži.
„Chce získat kontrolu nad Peklem,“ řekl démon tiše. „A jestli se mu to podaří, tak jako bonus získá i kontrolu nad světem.“
„Tvrdil, že mu jde o svobodu,“ odpověděla jsem. V rukách a nohách jsem cítila vyčerpání. V hlavě jsem měla místo mozku vatu.
„Možná tak svobodu pro Vardinala,“ pokrčil rameny Japhrimel. Jak se pohnul, hlava mi spadla na jeho rameno.
Zavřela jsem oči. Vyčerpání mě přemohlo, bylo tak těžké přemýšlet.
„A co teď?“ Řekla Gabe.
„Teď se pár hodin prospím a pak udělám to, co jsem měla udělat jako první.“
„A to je co?“ Japhrimel se nepohnul, ale jeho paže se kolem mě sevřely pevněji. Kdybych nebyla tak unavená, možná bych o tom přemýšlela.
Spánek se ke mně vkrádal o něco jemněji než smrt. Byla to normální reakce; většina lidí upadne do hlubokého spánku, když se vymaní ze spárů smrti. Je to takový způsob sebeobrany, kterým se vědomí snaží vyrovnat se s dotykem nekonečna. „Vstanu, najdu svůj meč a pustím se za tím zkurvysynem. Sama.“
„Sama ne,“ řekla Gabe. „Jestli to bude nutné, tak tě svážu. Nezačínej s tím znovu.“
Chtěla jsem jí na to něco říct, ale odpadla jsem. Poslední, co jsem slyšela, byl Japhrimelův hlas. „Když jsem ji neopustil před branou Smrti, neopustím ji ani teď. Odnesu ji do postele.“

12 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. děkuju za překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za úžasné pokračování a těším se na další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka a nedočkavo očakavam ďalšiu kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat