úterý 7. října 2014

Práce pro Ďábla - 36. kapitola




Připadalo mi to jako hodiny, ale pravděpodobně to netrvalo víc než patnáct minut, a dveře se přede mnou otevřely. Katanu jsem držela ve střehu. Přede mnou stoupalo rozbité, kamenné schodiště.
Vzdychla jsem si. Samozřejmě, že to nemůže být jednoduché. Opatrně jsem šplhala nahoru. Třesoucí se nohy, záda v jednom ohni, ramena napjatá, šlachy a hýždě protestovaly proti námaze.

Po zdolání sto sedmdesáti čtyř schodů jsem našla další dveře. Tyhle mému obvyklému postupu při zdolávání zámku odolávaly. Při představě, že zůstanu uvězněná v podzemí se mě začínala zmocňovat panika. Nakonec zámek povolil. Otevřela jsem opatrně dveře a získala jsem výhled na něco, co jsem nečekala ani v nejdivočejších snech.
Obrovská bílá místnost s vysokými stropy. Bílá mramorová podlaha, velká bílá postel s moskytiérou. Krb ze stejného bílého mramoru jako podlaha. Před prázdným ohništěm bílé kožené křeslo a před postelí bílá předložka. Kožešina z polárního medvěda. Zvedl se mi žaludek. Přemohla jsem to.
Francouzské okno na druhé straně místnosti bylo otevřené a bílé záclony povívaly v mírném větříku. Slyšela jsem déšť a cítila vůni pomerančů.
Pryč. Zmiz odsud pryč.
Už jsem byla v půlce místnosti, když promluvil.
„Působivé, slečno Valentine. Luciferova důvěra ve vás byla oprávněná. Čekal jsem, že vám to zabere ještě aspoň šest hodin, než se dostanete ven. Doufám, že už jste se uklidnila.“
Hlas měl chladný, vysoko položený, nasáklý vražednou Silou. A pak jsem ucítila led a krev, bílé slepé červy hemžící se v mrtvole, zápach, kterým byly po pět dlouhých let prosáklé moje noční můry.
Otočila jsem se, s mečem připraveným v ruce. Ostří hořelo modrým plamenem. Po celém těle mi naskočila husí kůže.
Dolů Doreen, honem. Rychle slez.
Je po všem.
Stál před krbem, jednu ruku opřenou o opěradlo křesla. Na bledé kůži pod očima vytetované černé slzy. Měl na sobě volně střižený lněný oblek, který jen zvýrazňoval jeho démonskou podstatu. Špičaté uši vykukovaly mezi rozcuchanými černými vlasy. Ruka se mi třásla, ale katana zůstala v klidu. Záložní nůž vyklouznul z úkrytu v kabátě a byl připravený k použití v druhé ruce.
„Santino,“ zašeptala jsem.
„Osobně,“ odpověděl a lehce se uklonil. „A ty, krásko, jsi  Danny Valentine. Věděl jsem, že se znovu setkáme.“
„Zabiju tě,“ šeptala jsem.
„To bys určitě chtěla,“ odpověděl. „Ale já bych si radši napřed promluvil.“
Bylo to tak divné, že jsem překvapeně zamrkala. Je to démon, bude tě chtít ošálit, buď opatrná.
„Kdo vlastně jsi?“ Vyhrkla jsem. „Sargon Corvin nebo Santino Vardinal?“
Přikývnul. „Oba. A ještě další. Pojď se mnou, Dante. Dovol, abych ti ukázal, co Lucifer nechtěl, abys viděla.“
„Nevěřím ti,“ zasyčela jsem. Moje prsteny jiskřily. Proč by mi nechával meč a moje věci, kdyby mě chtěl zabít? To nedávalo smysl.
Ale věděla jsem, jak rád si hraje se svou kořistí.
„To bych ani nečekal. I když jsem tě zatím nezabil. Kdybych to chtěl udělat, ušetřil bych si problémy a udělal bych to hned, když jsi ležela v bezvědomí na ulici. Můžeš si dovolit mi chvilku naslouchat, než se mě pokusíš zavraždit?“ Pokrčil rameny tak, jak to mají démoni ve zvyku.
Přála bych si, aby tu se mnou byl Japhrimel, spěšně jsem myšlenku odsunula stranou.
„Využil jsem tě,“ řekl tiše. „Pojď se mnou. Něco ti ukážu.“
Bez čekání na mou odpověď se ke mně otočil zády a zamířil přes místnost ven.
Nechoď za ním, Danny. Vyskoč z okna, ať je to jak chce vysoko. Hlavně uteč. UTEČ!
Najednou jsem zjistila, že opatrně kráčím za ním, s mečem připraveným v ruce. Pokud se o něco pokusí, zabiju ho nebo při tom umřu. Proč mi nechal zbraň?
Dům byl výstavný, s mramorovými podlahami, ve stylu haciendy. Kdybych nebyla tak vyděšená, líbil by se mi. Vedl mě po schodišti dolů, přes místnosti vybavené nábytkem, který stál víc, než si vydělám za rok. Vardinal se o sebe zjevně dokázal dobře postarat.
Stejně jako Jace.
Nezdálo se, že by věnoval pozornost tomu, že jdu za ním, ale když jsme procházeli dlouhou chodbou podpíranou sloupy na jedné straně a vyzdobenou obrazy, které jsem si nestačila prohlédnout, na druhé, začal mluvit.
„Lucifer mě chce zničit, protože jsem ho přelstil. To nemůže připustit. I když sám sobě říká Princ lží. Mohl čekat, že to dokážu, že uspěju tam, kde jiní selhali.
„To mi nedává žádný smysl.“  Řekla jsem otupěle.
Nasměroval mě do další chodby, svažující se směrem dolů. „Máš pravdu, měl bych ti to vyprávět od začátku.“  Stál před dvoukřídlými dveřmi; zmáčknul kliku a otevřel je. „Kdysi dávno, když Lucifer dokončil úpravy lidských genů tak, aby to vyhovovalo jeho záměrům, někteří z jeho poddaných našli zalíbení v lidských ženách.  Vešli do vašeho světa a spojili se s nimi, v  dobách, kdy se po světě ještě potulovali obři.“
Tu historku už jsem slyšela. Pod nohama mi ubíhala další zatáčka. Kde má nějaké stráže nebo personál?  Přemýšlela jsem. Lucas mi tvrdil, že Jace je Corviinův nejmladší syn.
„Snažíš se mi říct, že jsi zplodil dítě s lidskou ženou?“ Zeptala jsem se. Moje boty vydávaly na hladkém mramoru tiché zvuky. Bylo mi špatně a točila se mi hlava. Následek po manipulaci se silou a strachu. Byla jsem se Santinem na jeho vlastním území. Byla jsem dost blízko, abych na něj mohla zaútočit. Byla jsem dost blízko na to, abych mohla zabít tu věc, která byla zodpovědní za smrt Doreen.
Proč jsem ještě nic nepodnikla?
Jde tu ještě o něco jiného, běželo mi hlavou. Pod kůží jsem cítila, jak se mi vrací předtucha, kterou Japhrimel přerušil.  Ukázala by mi vůbec něco?
„Samozřejmě, že ne. Jsi příliš chytrá na to, abys tomu věřila. Lidské ženy jsou jen velice příjemné rozptýlení. Proč si myslíš, že má Lucifer takový zájem o váš druh? A ne, nepočal jsem dítě, aspoň ne způsobem, který máš na mysli.“
Zabočil do další chodby, tentokrát zalité ostrým světlem, na konci s bezpečnostními dveřmi se zámky na otisk ruky. „Zajímalo by tě, proč mi Lucifer zaručil nedotknutelnost, Dante? Protože jsem v první řadě vědec a teprve pak démon. Měl jsem zásadní podíl na úpravě vašeho druhu. Chtělo to jen malé vylepšení, aby se démoni mohli s lidmi spojit.“
Znovu se mi zvedl žaludek. Mluvil o spojení s lidmi, jako by to bylo něco tak trochu ostudného, odporného, způsobem, jakým ortodoxní věřící mluví o návštěvě u prostitutky. Santino zastavil u bílých, neoznačených dveří a přiložil dlaň na skener. Rozsvítilo se zelené světlo a dveře se otevřely. „Pojď dál.“
Šla jsem za ním. Kůži mi ovanul chlad ze spuštěné klimatizace.  Stáli jsme pod ostrými laboratorními světly, kolem zářily obrazovky počítačů. Teplota byla proti horku venku nepříjemně nízko. Podél zdí bylo něco, co jsem viděla už předtím na Hegemonické psionické klinice. Mapy DNA, kroutící se na plasmových obrazovkách, sloupce číselných kódů běžící po stranách. Celou jednu zeď zabírala prosklená, tekutým dusíkem chlazená komora, plná nádob na vzorky, každá pečlivě označená. Když jsem rozeznala jména na některých štítcích, pocit nevolnosti, který už jsem měla, jenom vzrostl. Každá nádoba znamenala jeden život. Byly v nich vnitřní orgány nebo kousky stehenních kosti, společně se zkumavkami krve a vzorky kostní dřeně. Základ pro genetický výzkum.
Tolik... Na nic jiného jsem nedokázala při pohledu na ostře osvětlené zkumavky a nádoby myslet. Tolik mrtvých.
Santino se ke mně znovu otočil. Zvedla jsem meč. Přes ostří přeběhlo modré světlo. Vypadal zamyšleně. Panenky měl jako temné propasti. „Jsem neplodný, Dante.“  Řekl. „Nedokázal bych oplodnit lidskou ženu, ani kdybych chtěl. Aby mohl démon počít dítě, musí patřit k Velké Letce a zároveň musí být jedním z Padlých. A to já rozhodně nejsem. Proto jsem utekl z Pekla a přišel sem. Hledat něco velmi výjimečného.“
Vyschlo mi v krku. „Ty sis nebral trofeje,“ zašeptala jsem. „To byly vzorky.“
Široce se na mě usmál, zablýskly se zuby. „Správně!“ Vykřikl jako učitel, který dostane správnou odpověď z nepříliš bystrého žáka. „Vzorky. Byl jsem si jistý, že dokážu najít klíč, který mi objasní existenci psioniků. Lidská rasa vykazovala po démonských zásazích jisté bizardní schopnosti; kdybych dokázal najít vzorec v genetickém kódu, dosáhl bych svého cíle. Několik psioniků jsem adoptoval a sponzoroval jsem výzkum Hegemonie v této oblasti, ale oni postupovali tak strašlivě pomalu. Dokonce i na lidi. Rozhodl jsem se proto zahájit svůj vlastní výzkum a pro ten jsem potřeboval nějaký materiál. Tlačil mě čas. Věděl jsem, že čím víc času uplyne, tím větší bude šance, že se Lucifer rozhodne vytvořit dalšího démona a zjistí, že Vejce zmizelo.“ Prsty hladil nádoby se vzorky a jeho drápy vydávaly při klouzání po hladkém materiálu skřípavý zvuk.
„Co je cílem? A co je vlastně to Vejce?“ Zabij ho, vřískalo moje podvědomí. Musíš pomstít Doreen, neposlouchej ho, zabij ho. ZABIJ ho!
Než ho poslechnu, chtěla jsem vědět proč.
Lucifer mi k tomu nic neřekl. Japhrimel mi to taky nevysvětlil. Což vyneslo na povrch otázku, o co tady vlastně jde? Co je to za hru? Proč ho nechali padesát let běhat po světě?
„Pojď,“ vedl mě přes laboratoř a dalšími bezpečnostními dveřmi do chodby, která vypadala spíš jako kolonáda podél zahrady, Ve vzduchu pořád viselo dusné vedro. Po klimatizované atmosféře v laboratoři to byl šok. Zabočil doleva a já jsem ho poslušně následovala.
Zahrada byla zalitá nějakým druhem oranžového světla, které sálalo z okolního města, Zastavil u obyčejných dveří, vyzdobených obrázkem nějakého podivného ptáka, vyvedeným ve zlatě. Santino ke mně otočil obličej, pozvedla jsem meč. Zasmál se. Při zvuku, který jsem slýchala v nočních můrách, se mi sevřela hruď.
„Jsme stará a unavení rasa, Dante, a málokdy míváme děti. Téměř žádné z nich se nenarodilo bez Luciferova zásahu a on je na poskytování pomoci velice skoupý. Démon, který chce dítě, musí k Princi jako prosebník.“ Černé díry v jeho očích nějak dokázaly vyvolat dojem širokého úsměvu. „Chceš mě zabít, Dante, protože jsem vzal život, který ti byl drahý. Ale ty životy jsem vzal kvůli tomu, abych zlomil nadvládu, kterou má Princ Temnot nad tvým druhem a mým životem. A dokázal jsem to, Dante. Vytvořil jsem dítě, které může vyzvat samotného Prince.“ Natáhnul se dozadu, zmáčkl kliku a pozadu vešel do pokoje. „Pojď a podívej se.“
Opatrně jsem šla za ním. Nevěř mu, Dante! Zabij ho! Zabij ho a zteč!
Byl to dětský pokoj. Přes mříže na oknech dopadalo dovnitř tlumené světlo. Po dřevěné podlaze a plyšovém koberečku byla poházené hračky. Viděla jsem houpacího koně a dětský stolek s několika židličkami. Před krbem se válely dřevěné kostky. A na druhé straně místnosti se Santino zastavil u postýlky zakryté moskytiérou.
Pomalu jsem šla za ním, boty mi občas zavadily o plyšové zvířátko. Bohové, on tu má dítě? Co může vyrůst z dítěte vychovávaného démonem?
„Lucifer určuje pravidla, protože je nejmocnější,“ šeptal Santino spikleneckým hlasem. „Ale na tohle je krátký, protože on je androgyn (oboupohlavní bytost), skoro jako včelí královna, schopná reprodukce. Trvalo mi čtyřicet pět lidských let, ale nakonec jsem to dokázal, přišel jsem na to, jak stvořit dalšího androgyna. Je to jen o výběru správného genetického materiálu a jemných úpravách, Dante.“ Odmlčel se, asi jen pro efekt. „Za pomoci genetického inženýrství, které Lucifer použil při vytváření vašeho druhu a materiálu, který jsem získal z tvé sedayeen, samozřejmě. Psionika se schopností léčit, v podstatě přímého potomka A´nankinela, démona, který miloval lidskou ženu a před mnoha generacemi s ní založil rodinu. Vychovávali svoje potomky, dokud je Lucifer nezničil ze strachu, že přivedou na svět nového androgyna.“
Dávalo to svým pokřiveným způsobem smysl. Krok za krokem jsem se blížila k postýlce, potřebovala jsem se podívat.
„Démonské geny neztrácí svůj potenciál tak jako lidské,“ šeptal. „Svědčí o tom vzepětí lidských psychických schopností během Probuzení, ten fantastický nádherný rozkvět Síly.
„Sklapni,“ zachraptěla jsem
V postýlce, pod drahou měkkou přikrývkou ležela si pětiletá světlovlasá holčička a spala spánkem plným dětské nevinnosti. Dlouhé vlásky měla rozprostřené po polštáři; slyšela jsem její tichý dech. Na jazyku jsem cítila sůl a hořký popel. Její tvář mi připadala známá, už jsem ji dřív viděla.
Ležela na zádech s rozhozenýma rukama. Čelo bylo zvláštní, protože na hladké kůži zářila slabým zeleným světlem nějaká značka. Tváře mi hořely. Smaragd. Má luxfer taky nějaký?
To, co bylo vsazené do jemné dětské kůže, byl určitě smaragd. Jako by byl její částí a rostl zároveň s ní. Odezva mého vlastního smaragdu ve mně vyvolala další vlnu nevolnosti.
„Dva druhy psiioniků téměř jistě pocházejí od A´Nankiela a mají pro mé účely nezbytné recesivní geny. Sedayeenové, kteří znají tajemství života a ….“ znovu se odmlčel. Pozorovala jsem dítě v postýlce.
Dítě, které mělo Doreeninu tvář.
„A Nekromanti.“ Dořekl Santino.
„Proto,“ můj hlas byl ochraptělý. „Kvůli tomu...“
„Kvůli tomu jsem si obstaral vzorky,“ řekl tichým přesvědčivým hlasem. „Kdo určuje pravidla v obou našich světech, Dante? Kdo si myslíš, že je mistr v přežití? Je to on. My všichni jsme jeho otroci. A já teď mám Vejce a tohle dítě ho může sesadit z trůnu.“
Nasucho jsem polkla. Slyšela jsem, jak mi přitom svaly drhnou. „Ty jsi ji zabil kvůli tomuhle? Chraptěla jsem a odtrhla svůj pohled od dětské tváře a přenesla ho na šklebící se masku, ve kterou se změnil jeho obličej.
„Ano,“ řekl. „Udělal jsem chybu, aspoň myslím. Neměl jsem ji zabíjet. Jakmile jsem dokončil testy její kostní dřeně a zjistil, že vyhovují, potřeboval jsem lidský inkubátor. Veškerou hotovost, kterou mi Corvinova rodina mohla poskytnout, jsem vydal za nelegální genetický materiál. Lidské vlády spolupracovaly, ale jsou příliš pomalé. Já jsem to přesto dokázal. Našel jsem si cestičku v genetických vazbách, kterou on nedokázal najít za celá ta léta pokusů a manipulací. Teď už vím jak, takže nemusím zabíjet. Všechno, co potřebuju, je dvojí ženská krev, Sedayeen a Nekromantky, obdařené  určitou úrovní Síly, Vejce a dodržet přesný postup. Můžu vytvořit androgynů schopných rozmnožování, kolik budu chtít.“
„Kvůli tomu jsi zabíjel?“ Můj hlas nebezpečně stoupal. Dítě v postýlce se ani nezavrtělo. Slyšela jsem jen jeho spokojené odfukování. Spalo stejně jako spí lidské děti. Hlubokým důvěřivým spánkem.
„Přemýšlej o tom, Dante,“ řekl. Tiše, přesvědčivě, jako sám Lucifer. „Můžeš být zakladatelkou nové rasy, která svrhne Lucifera z jeho trůnu. Bude s tebe nová Madona. Každé tvoje přání...“
Ustoupila jsem a zakopla o nějakou hračku. „Kvůli tomuhle jsi zabíjel“ Nedokázala jsem říct nic jiného.
„Co je jeden nepatrný lidský život ve srovnání se svobodou, Dante?“  Popošel dopředu. Znovu jsem zvedla meč. Modrá záře zintensivněla a Santino ucukl. Byl to nepatrný pohyb, ale byl tam.
Přinejmenším mu požehnaná ocel dokáže ublížit, pomyslela jsem si. V hlavě se mi rozezněl Japhrimelův hlas - Ona věří.  Samozřejmě, že věřím. Viděla jsem Boha. Dokonce zblízka. Boha smrti. Neměla jsem jinou možnost než věřit. A víra samotná dokázala posloužit jako zbraň.
Možná ho požehnané ostří dokáže zabít
„Ty jsi Doreen jen nezabil. Ty jsi se při tom smál,“ řekla jsem. „Ty nejsi o nic větší vědec, než nějaký šílenec. Jsi jen jiný druh psychopata, to je všechno.“ Za sebou mám okno. Ach bože, dobrý bože.
Mávnul dlouhými elegantními prsty, jako bych ho obtěžovala s malichernostmi. „Staly se matkami budoucnosti, zemřely z určitého důvodu. Copak tomu nerozumíš? Svoboda, Dante. Jak pro démony, tak pro lidi. Žádný Princ Lží za scénou, kde se mu kdekdo klaní a podlézá.“
Zrovna jsem se chystala vyskočit z okna, když se změnil tlak vzduchu, zahřmělo. Značka na mém rameni se znovu probudila k životu.
Jahrimel. Srdce mi poskočilo.
Santinova tvář se zkřivila vztekem. Natáhnul se po mně tak rychle, že jsem si ani nevšimla pohybu. Švihla jsem mečem dolů a vrhla se pozadu k oknu. Jeho drápy zazvonily o ostří. Došlo k nějakému nárazu a uslyšela jsem nezaměnitelný Japhrimelův řev. Zvuk proťal vzduch a zůstala po něm ozvěna. Santino se s grácií tanečního mistra zatočil a vyrazil k postýlce. Vrhla jsem se dopředu v domnění, že svoje drápy zatne do holčičky. Byla jsem příliš pomalá. Byla jsem vyčerpaná a v šoku.
Vzal z postele malé dětské tělíčko a zvedl ruku s drápy. Zablýsknul se kov. Dostala jsem ránu do hrudníku, dokonce jsem slyšela zvuk projektilu rozrážejícího vzduch. Boty mi sklouzly po podlaze a meč zazvonil o dřevěnou podlahu. Cítila jsem, jak mi hlava do něčeho naráží.
To je divné, běželo mi hlavou. On mě střelil. Proč po mě vystřelil? Démon by měl být kreativnější.
Neschopná pohybu jsem ležela snad celou věčnost. Pak jsem se zkusila překulit na bok. Něco mi bublalo na rtech. Slyšela jsem kroky Japhrimelův zoufalý křik. Bolest v hrudi už byla nesnesitelná.
Další kroky. Znovu jsem se pokusila převalit se. Bez úspěchu. Dosáhla jsem jen toho, že to bolelo ještě víc. Pořád mi něco bublalo na rtech.
Krev, to je krev. Umírám.
„Ach můj bože, on ji střelil. Je postřelená...“ Jaceův hlas, nepřirozeně vysoký a udýchaný. „Zatraceně, udělej něco!“
Chraplavé kletby v jazyce, který jsem neznala. Ale hlas jsem poznávala. Něco mě udeřilo do hrudi.
„Ne!“ Japhrimelovo vrčení. „Nenecháš mě bloudit světem samotného. Dýchej, zatraceně, dýchej!“
Další šok projel mým tělem až do morku kostí. Levé rameno jako by žilo vlastním životem a rozléval se z něho do mých žil oheň. Zalapala jsem po dechu.  Zrak jsem měla zatemněný. Cítila jsem květiny a krev, pižmovou vůni démona, výraznou a zahlcující.
„Neopustíš mě,“ křičel Japhrimel. „To neuděláš.“
Chtěla jsem mu říct, ať se pustí za Santinem, zabije ho a zachrání tu dívenku, ale než jsem dostala příležitost, Smrt mě sežvýkala svými diamantovými zuby a spolkla ještě dřív, než jsem stačila nabrat dech k výkřiku.




17 komentářů:

  1. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Je naživu nebo mrtvá? Tohle nám nemůžete dělat!!! Týden čekání, no to je děs :-) Ale jinak moc děkuju.

    OdpovědětVymazat
  3. Já se tak ynemůžu dočkat pokračování, díky moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. No tak to je ale napínavý koniec :-( som zvedavá čo sa bude diať ďalej. Vďaka za preklad a korekciu.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování, věřím, že ji z toho Japhrimel dostane, i když ještě nevím jak. Bude to dlouhé čekání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za všechny komentáře. Tahle knížka je aspoň pro mě na překlad hodně náročná a jsem moc ráda, že se vám líbí. :-)

      Vymazat
  7. Díky za překlad. Kniha i překlad super.

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. hrozně moc děkuju!!

    OdpovědětVymazat
  10. Paradni - mockrat diky ! :-) ale takhle nas napinat :-))

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Moc dekuji za skvely preklad a korekturu :-) Katka

    OdpovědětVymazat