úterý 28. října 2014

Polibek noci - 7. kapitola 1/2

Roshan bloumal temnými ulicemi, naslouchal tlumeným zvukům noci – bzukotu bílých křídel můry, šepotu tlustého šedého pavouka, lezoucího nahoru po rozpadající se zdi z červených cihel, vzdálenému štěkotu psa.
Mohl se přenést na vybrané místo. Mohl si vzít Ferrari, ale on si vychutnával chůzi o samotě, pozdě v noci, zatímco zbytek města spí. Pokračoval dál a uviděl starého opilce, procházejícího alejí dále dolů ulicí, mladý pár seděl v zaparkovaném autě ve vzájemném objetí, jeden druhému v náručí a se zamlženými okny.

Policejní vozidlo zpomalilo, chvíli s ním udržovalo jeho tempo. Hlídkující strážník mu věnoval zběžný pohled, poté otočil hlavu, promluvil ke svému kolegovi a auto znovu nabralo rychlost a zmizelo za rohem.
Roshan tiše zavrčel. Býval zastavován a dotazován policií, protože měli sklon podezřívat kohokoliv, kdo kráčel ulicí tak pozdě v noci. Tihle dva strážníci ho znali; zastavili jej něco málo před rokem, vyslýchali ho, zkontrolovali jeho doklady. Když se ho zeptali na zvláštní čas jeho procházky, Roshan jim řekl, že má insomnii. Varovali ho, aby byl opatrný a nechali ho jít. Čas od času byl zastavován, když byl na obchůzce nový policista.
Pokračoval v chůzi, jeho smysly podvědomě kontrolovaly okolí, ale jeho myšlenky byly u Brenny, jako by ho přitahovala neviditelnými provazy. Co s ní teď bude dělat, když ji má tady? Byla na něm úplně závislá a k jeho vlastnímu údivu zjistil, že se mu ta myšlenka docela líbí. Ale měla rychlou a inteligentní mysl; nezabere jí příliš času, než se přizpůsobí životu ve dvacátém prvním století.
Přestože v této době nebyla poptávka po čarodějnicích, vůbec nepochyboval o tom, že si najde cestu, jak se prosadit, uživit a vydělat si na bydlení. Ovšem pokud by to chtěla, protože v žádném případě nemusela pracovat. On by ji mohl jednoduše podporovat, pokud by se rozhodla zůstat s ním. Ale pokud by chtěla odejít… co pak?
Nebude ji držet ve svém domě proti její vůli, i když ta myšlenka byla mnohem svůdnější, než by měla být. Mohl by ji učinit svou loutkou, ponechat si ji u sebe, očarovat ji, aby plnila jeho rozkazy, pít její sladkost, kdykoliv by po ní zatoužil… oh, ano, ta myšlenka byla samozřejmě velmi lákavá.
V minulosti, kdy ženy nebyly nic víc než majetek, dělal jenom toto, ne pouze k ukojení svých vlastních chutí, ale k rovněž záchraně života mladé ženy, jejíž manžel ji týral verbálně i fyzicky dokud nebyla nic víc, než vyděšená ženská schránka. Roshan zabil muže a poté vzal dívku pod svou ochranu. Našel jí bezpečné místo k životu, krmil ji a oblékal, staral se o ni, dokud nezemřela.
„Bethany.“ Zašeptal její jméno do noci. Nepomyslel na ni více než století.
 Našel svou kořist, když opouštěla klub pro vyšší třídy v bohaté části města. Byla tmavovlasá a sošná, s hlubokýma hnědýma očima a karamelově zbarvenou pokožkou. Její oblečení, přilnavý černý svetr s hlubokým výstřihem do V, upnuté bílé kalhoty a bílá kožená bunda, bylo drahé.
Usmála se vědoucím úsměvem, když se přiblížil. „Promiň, zlato,“ zavrněla, „Ale je pozdě a já jsem na cestě domů.“
„Doprovodím tě,“ řekl a srovnal krok vedle ní.
„Nejdu pěšky.“ Vytáhla z malé černé kabelky svazek klíčů a otevřela dveře posledního modelu luxusního auta.
Roshan se rozhlédl kolem. Mohl si ji vzít v autě tady a teď, ale vždy tu bylo nebezpečí, že bude spatřen. Je lepší vzít ji domů, kde nebyla žádná šance odhalení.
„Pak tedy budu pro dnešní večer tvůj šofér.“
„To nebude nutné. Já…“ její pohled se střetl s jeho, hlas se jí vytratil, jak jeho mysl zajala tu její. Nepřítomně se usmála. „Ano, samozřejmě.“
„S velkým potěšením.“ Vzal jí klíčky z ruky, odvedl ji okolo auta ke dveřím na straně spolujezdce, otevřel je a usadil ji do auta. Vrátil se na stranu řidiče, vklouzl za volant a zasunul klíčky do zapalování. Auto s tichým zavrčením nastartovalo.
„Kde bydlíš?“ zeptal se, když se rozjížděl od obrubníku.
Dala mu svou adresu, pak se opřela zpět do svého sedadla, ruce složené na klíně, oči nepatrně nepřítomné, jak zkoumal její mysl. Po cestě zjistil, že je modelka, čerstvě rozvedená s filmovou hvězdou s vysokým profitem a že je jedinou podporou pro svou matku a invalidní babičku. Hodná holka, hloubal Roshan, zatímco parkoval auto.
Žila v nejvyšším podlaží do vysoka stoupajícího kondomonia (dům s byty v soukromém vlastnictví nájemníků – pozn. překladatelky). Výtah je bleskově dopravil do jejího apartmá. Zdi byly zářivě bílé, nábytek z černé kůže. Výrazné červené doplňky nabízely jediný dotek barvy – váza krvavě rudých růží na krbové římse, pár červených pohozených polštářků, pták, vyřezaný z jediného kusu rudého skla.
Žena, nahlédnutím do její mysli zjistil, že se jmenuje Tiffany, zapnula světla, pak se vysoukala z bundy, posadila se na pohovku a čekala. Roshan se usadil vedle ní, jeho paže proklouzly kolem jejích ramen.
Zmatení zablikalo v ženiných očích. „Nechystáš se mi ublížit, že ne?“
Podíval se na puls tepající v propadlině krku. Hluboký nádech naplnil jeho nosní dírky vůní vibrujícího života. „Ne, Tiffany, vůbec ne.“ Pohladil ji po tváři. „Zavři oči, miláčku. Nic neucítíš.“
Zvuk jeho hlasu ji uklidnil. Zavřela oči. Hlava jí spadla přes jeho paži, vystavujíc štíhlou linii jejího krku. Konečky prstů jí přejel přes kůži, shrbil se dolů, jeho jazyk přejel po citlivé kůži pod jejím uchem.
Povzdechla si, když jeho zuby prorazily její kůži. Zasténala potěšením, když si bral, co potřeboval, a vyloudila slabý zvuk protestu, když zvedl hlavu.
„Nepřestávej.“ Položila mu ruku na hlavu a stáhla ho k sobě ještě jednou. „Nepřestávej.“
Zavřel oči, bojoval s potřebou vzít si, co nabízela, vypít její život, všechno z něj. Minulost, současnost a budoucnost. Pít a pít, dokud nebude plný, přesycený. Ale byla jedinou podporou své rodiny. Kdyby ji zbavil života, odsoudil by zároveň její matku a babičku k životu v chudobě. Věděl moc dobře, jak zlé to bylo.
„Ne dnes, miláčku,“ zašeptal. „Teď budeš spát. Zapomeneš na mě. Zapomeneš na vše, co se stalo.“
Podívala se na něj nahoru očima, které byly naplněny zármutkem. „Nechci zapomenout.“
„Já vím.“ Jeho pohled se ponořil do jejího, procházel jejími vzpomínkami za poslední půl hodiny. „Ale zapomeneš,“ řekl tiše.
Slza stekla dolů po její tváři a poté se její výraz stal nepřítomným. O moment později už spala.
Zvedl se a opustil budovu. Až se žena probudí, nebude mít žádné vzpomínky na něj nebo na cokoliv, co se stalo poté, když opustila klub.
Tiše si hvízdal po cestě domů.
Zastavil se před domem na předním zápraží, hlavu zaklonil dozadu a podíval se nahoru na hvězdy, kroužící vysoko nad hlavou. Věčnost přebývala tam, až za bílou rozlohou Mléčné dráhy. Kolikrát takto stál a zvažoval posmrtný život, uvažoval, co ho čeká, pokud ho potká smrt.
V průběhu této existence zabil nesčetněkrát, někdy v sebeobraně, někdy proto, že touha pít do sytosti byla víc, než mohl zvládnout. Bude povolán k odpovědnosti za všechny životy, které vzal, nebo bude odveden, protože byl příliš slabý, aby unikl svému osudu? Bude se zmítat v plamenech neodpouštějícího pekla navěky, nebo je tu vykoupení i pro takové, jako je on? Nežádal o Temný Dar. Bude potrestán za to, co udělal, aby přežil?
Zhluboka si povzdechl. Litoval životů, které vzal. Jenom nedávno zvažoval ukončení svého vlastního bytí, ale našel Brennu. Dala smysl a lesk jeho životu, dala mu něco, na co se může těšit, když měsíc vyžene slunce z oblohy.
Změna větru k němu zanesla její vůni. Otočil se k oknu. Potulný vánek nesl vůni jejích vlasů, kůže, celého jejího bytí.
Myšlenka jej zanesla k její posteli. Spala na zádech, tvář otočenou pryč od něj. Měsíční zář pronikala oknem a vrhala její tvář střídavě do stínu a světla. Byla ta nejdokonalejší, nejroztomilejší bytost, kterou za ta staletí viděl. A byla tady, v jeho domě. V jeho posteli. Jeho k tomu, aby si ji vzal…
Ačkoli se právě krmil, zvíře hluboko uvnitř něj se pohnulo. Naklonil se dolů, něžně odhrnul kadeř vlasů pryč z boku jejího krku. Mohl tam vidět tepající puls, pomalý a stálý. Pohladil jej konečky prstů, cítil vlastní srdce, jak začalo bít stejně s jejím.
Sbíhaly se mu sliny. 
Tesáky se mu prodloužily v odpovědi na změnu jeho myšlenek.
Jedno malé ochutnání.
Čemu to mohlo ublížit?
Přejel jazykem po hedvábné horkosti její kůže, zavřel oči ve smyslném potěšení, a poté, tiše proklínajíc sám sebe, proťal její křehké maso. Bylo to nejdrobnější kousnutí, sotva více než škrábnutí, povolující pouze pár kapek krve. Ale bylo to dost. Dost na to, aby mu to řeklo, že ji už nikdy nenechá jít.  
Uzavřel ranky pohlazením jazyka a pak se otočil a se zamumláním hrubé kletby vyletěl z místnosti před tím, než se vzdá démonovi uvnitř něj.

13 komentářů:

  1. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad ďalšej kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za další část :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat