úterý 21. října 2014

Polibek noci - 6. kapitola 2/2



Roshan zmáčkl Brenninu ruku. „Počkej tady.“
Šel do garáže, vklouzl za volant Ferrari, nastartoval motor a vycouval autem z garáže. Zaparkoval auto, otevřel dveře a vystoupil, přitom zjistil, že Brenna utekla k přednímu vchodu. Tiše se zasmál. „Pojď sem.“
Zavrtěla hlavou. „Co je ta věc?“

„To je automobil. Auto. Viděla jsi je v televizi, pamatuješ?“
„Nebyla tak velká. Ani nedělala tak strašlivý hluk.“
Zamířil ke kryté verandě, Roshan vylezl po schodech a vzal ji znovu za ruku. „No tak, není to nic, čeho by ses měla bát.“ S velkým rozechvěním jej následovala dolů po schodech. Otevřel pro ni dveře od auta, trpělivě čekal, zatímco nakukovala dovnitř, její strach byl viditelný v každé napjaté linii jejího těla.
„Brenno, budeš mi tady muset věřit.  Přísahám, že ti neublížím a nenechám ani nikoho jiného, aby ti ublížil.“
Podívala se na něj přes rameno a on si znovu uvědomil, jak mladá byla, jak byla nevinná a zranitelná. Zachránil ji před hrozivou smrtí a přitom ji katapultoval do světa nad rámec všeho, co by si mohla kdy představit, do světa, pro který nebyla připravená.
Zřejmě se rozhodla vzít ho za slovo, vklouzla na sedadlo spolujezdce. Zabouchl dveře, obešel předek auta a sedl si za volant.
„Tohle je bezpečnostní pás.“ Natáhl se přes ni a zacvakl jej na místo. Nechal auto nečinné po několik minut, dával jí tak šanci zvyknout si na hluk. Pak zařadil rychlost a vyjel dolů po dlouhé klikaté příjezdové cestě a zastavil se u brány. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Přikývla, oči rozšířené, ruce pevně sevřené v klíně.
Roshan se zazubil, když vyřadil z provozu kouzla na bráně a vydal se na cestu. Ačkoli to bylo před mnoha lety, stále si pamatoval jeho obavy, když se poprvé posadil za volant, náhlý příliv moci, jak se motor s řevem probral k životu. Ačkoliv se mohl přenést kamkoliv, kde si přál být, řídit rychlé auto byl vzrušující pocit, který nebylo možno nahradit ničím jiným.
Brenna zírala z okna, jak domy a budovy ubíhaly v rozmazané skvrně. Znovu a znovu se dívala na Roshana,  hledala opět nějakou jistotu v tomto novém světě. Naslouchala uklidňujícímu zvuku jeho hlasu, jak vysvětloval, co dělá, říkal jí jména různých částí auta – volant, rádio, palubní deska, řadicí páka, plynový pedál, brzda. Ukázal jí, jak zapnout rádio a vnitřek auta byl najednou naplněn hudbou, ačkoliv to byla muzika taková, jakou nikdy neslyšela.
Krátce na to uviděla budovy, který vypadaly dost velké na to, aby pojmuly celou vesnici a každého v ní.
„To je nákupní středisko,“ řekl jí, když zatáčel okolo rohu na parkoviště. Zastavili o moment později. Ukázal jí, jak odepnout bezpečností pás a otevřít dveře, pak jí pomohl z auta ven. Vzal ji za ruku a vedl ji přes velkou plochu černé země, ale nebyla to zemina, jakou by před tím už viděla. Vstoupili do budovy velkými dveřmi vyrobenými ze skla.
Brenna se rozhlédla okolo. Všude byla světla a, k jejímu úžasu, stromy. Byla tu také fontána. A hluk! Tolik hluku! Hudba, která vypadla, že vychází ze zdí, zvuky lidí, jak se smáli a povídali si, dětský pláč. Vzduch byl naplněn nesčetným množstvím vůní, které nedokázala identifikovat.
„Tohle je místo k nakupování,“ vysvětlil Roshan. „Můžeš tu koupit všechno, co chceš nebo potřebuješ.“
Přikývla, její pohled těkal všude najednou, zatímco Roshan četl názvy rozličných obchodů nahlas: Mrs. Field’s Cookies; Robinson’s-May; Mervyn’s; the Disney Store; Sears; Bed, Bath and Beyond; Suncoast; Everythig But Water; Waldenbooks.
Nemohla si pomoct a zírala na lidi, kteří spěchali kolem nich. Dívky s růžovými vlnami, chlapci s vlasy stoupajícími z jejich hlav v dlouhých bodcích. A jejich oblečení! Bylo skandální. V jejím životě byla žena považovaná za nahou, pokud byla přistižena jen ve spodním prádle, ale tyhle ženy! Měly na sobě oblečení, jež odhalovalo jejich paže a nohy a, svatí nahoře, jejich žaludky!
Zírala na chlapce, oblečeného v tričku bez rukávů a kalhotami tak nízko na bocích, že se divila, že mu nespadnou. Roshan ji zavedl do jednoho z obchodů. Znovu se přistihla, jak nevěřícně zírá, tentokrát na police bot a kozaček v každém představitelném stylu a barvě. Vedl ji k pohybujícím se schodům. Ucukla, když se ji pokusil odvést na ně.
„No tak,“ řekl. „Není to nic, čeho by ses měla bát. Tohle je eskalátor. Zcela bezpečný. Stoupni na něj, až to udělám já.“ Vzal ji pevně za předloktí. „Připravena?“ Nejistě přikývla.
„Pojďme.“
Zalapala po dechu ve chvíli, kdy položila nohu na spodní schod, spadla by, pokud by ji nedržel za paži. Předtím, než se stihla rozhodnout, co si myslet o tomto novém způsobu dopravy, dostali se do dalšího patra, které bylo přesně tak přeplněné a hlučné jako předchozí.
„To nebylo špatné, nebo bylo?“ zeptal se Roshan.
O chvíli později se otočil k vysoké ženě, oblečené do strohých černých šatů. Poté, co dal ženě instrukce, aby pomohla Brenně vybrat vše, co potřebovala bez ohledu na cenu, našel křeslo a usadil se k čekání.
Brenna cítila příval studu, jak žena studovala její vzhled, včetně jejích zmuchlaných šatů, bot a neučesaných vlasů. Další dvě hodiny byly ze začátku trochu děsivé. Žena ji brala z místa na místo, ukazovala jí všechny druhy oblečení, ptala se jí, jaké má ráda. Brenna byla v rozpacích, když se jí žena zeptala na velikost a ona nevěděla odpověď.
Po čase byly její ruce obtěžkané oblečením a žena odvedla Brennu do malé místnosti. Brenna se polekala odrazu v zrcadle, který na ni zíral. Poněkud rozpačitě položila prst na sklo.
„To je v pořádku, ujišťuji vás,“ řekla žena. „Nikdo vás z druhé strany nesleduje.“
„Druhé strany?“ Brenna udělala krok zpět a uvažovala, jestli je zrcadlo magickým vstupem na onen svět.
„Z druhé strany zrcadla. Vím, že některé ženy se cítí nepohodlně od té doby, kdy se na webu objevil příběh o převlékacích kabinkách s obousměrným zrcadlem, ale mohu vás ujistit, že toho se zde nemusíte obávat.“
Brenna nechtěla ukázat svou neznalost, proto zůstala zticha. Příběh na pavučině? (web – v překladu pavučina; pozn. překladatelky) Co měli pavouci společného se zrcadly?
Zatímco Brenna pořád přemýšlela o nové záhadě, žena začala rozepínat Brenniny šaty. Byla to nová zkušenost, mít ženu, která jí pomáhá, když si zkoušela intimní oblečení. Nová ale nezbytná, pomyslela si, jak jí žena pomáhala s něčím, čemu se říkalo podprsenka, pak jí podala něco, co nazvala kalhotkami. Brenna žasla ne pouze nad zářivou modrou barvou, ale stejně tak i nad hedvábnou texturou.
 „Jsou pěkné, že?“ řekla žena s úsměvem.
„Ano, samozřejmě, ale… je tohle všechno?“ Brenna je zvedla. „Myslím tím, nezakrývají toho příliš.“ Začervenala se, když se žena rozesmála a ujistila ji, že kalhotky, jakékoliv kalhotky, zakrývají vše nezbytné.
Brenna si zkusila volné kalhoty a blůzu a noční košili, šaty a sukně, kombiné krátké i dlouhé, žasla nad rozmanitostí barev, bohatou texturou a výšivkou na z každém oděvů. Její vlastní šaty se ve srovnání s takovou parádou zdály být jistě fádní!
Roshan na ni čekal, když vystoupila z kabinky na zkoušení. Stála tam, oblečená v džínách a pěkném, tmavě zeleném svetru a čekala na jeho reakci. Sama byla překvapena tím, že se stará o to, co si myslí. Nikdy předtím na sobě neměla kalhoty. Ačkoli to bylo velmi zvláštní, bylo to velmi pohodlné a okamžitě si je zamilovala.
Nemohla si pomoci a pořád se rozhlížela kolem, uvažovala nad tím, jestli se na ni lidé dívají s pohoršením, že tvar jejích nohou a hýždí se tak jasně rýsuje a je pro všechny viditelný. Nezdálo se však, že by jí někdo věnoval pozornost, nikdo až na Roshana. Nervózní z jeho upřímného a obdivného pohledu se podívala dolů na své nohy. Nikdy před tím nenosila boty, které by byly tak lehoučké, téměř jako kdyby byla bosá. 
Když se znovu podívala nahoru, Roshan se na ni usmál. „Vypadáš ohromně,“ řekl chraplavým hlasem. „Překrásně.“
Jeho slova ji naplnila potěšením. „Cítím se velmi zvláštně.“
„Máš vše, co potřebuješ?“
Podívala se přes rameno, kde stála prodavačka s rukama obtěžkanýma oblečením. „Myslím, že mám mnohem víc, než potřebuji.“
„Jen mě to nech zaplatit,“ řekl a zasmál se.
„Čím jí zaplatíš?“
„Penězi, samozřejmě.“ Zvedl něco, co vypadalo jako kus malého, tvrdého papíru. „Tohle je kreditní karta. Dám jim tuhle kartu a oni mi pošlou účet s dlužnou částkou.“
Přikývla. Zřídkakdy viděla peníze. Pár šilinků tu a tam, jednou španělská riála. Doma měla malou potřebu mít peníze. Prodávala své lektvary za jídlo a jiné nezbytnosti.
Roshan následoval ženu k dlouhé desce a podal jí jeho kreditní kartu. Dala mu kus papíru, který podepsal a pak mu vrátila kreditní kartu.
Brenna sledovala ženu, jak vše skládá a balí do velkých tašek, vyrobených z podivného materiálu. Pak se hloubavě podívala na Roshana. „Musíte být velmi bohatý.“
„Mám dost, abych si vystačil,“ řekl a posbíral tašky. „Jsi připravená jít?“ Přikývla.
„Je tu ještě něco, co chceš vidět, nebo dělat?“ zeptal se Roshan, když kráčeli nákupním střediskem k východu.
„Nemyslím si.“
„Jsi hladová?“
„Ano.“
Roshan se rozhlédl okolo. Pokud zde existovala jediná věc, kterou naprosto ignoroval, byly to druhy jídel, které nabízeli na místech jako McDonald nebo Burger King. Také zde byl stánek, kde prodávali kuřata a jiný, který nabízel pizzu, buď celou, nebo jednotlivé plátky.
 „Co chceš jíst?“ zeptal se, znechucený množstvím vůní od tolika jídel připravovaných v tak malé oblasti.
Rozhlédla se, jasně stejně zmatená jako on. „Nevím.“
„Dobře, tak pojď,“ řekl a zamířil ke stánku, který prodával hamburgery a hot dogy. Objednal od každého jeden, hranolky stranou, čokoládový šejk a sklenici vody, pak našel prázdný stůl.
Brenna překvapeně zírala na jídlo na tácu, poté se podívala na Roshana. „Očekáváte, že tohle všechno sním?“
„Nevěděl jsem, co bys ráda, takže…“ Ukázal na každou věc, řekl, co je to. „Ochutnej to všechno. Sněz, co ti bude chutnat a zbytek nech. Pokud ti nebude nic z toho chutnat, půjdeme někam jinam.“
Zvedla hamburger a ukousla si, zamyšleně žvýkala a znovu si ukousla.
Dojedla hamburger, koktejl (dosl. překlad – slad, pozn. překladatelky), hranolky a polovinu hot dogu, poté se s povzdechem opřela.
„Hádám, že ti chutnalo všechno,“ konstatoval Roshan suše.
„Bylo to velmi dobré, zvláště pak slad.“
Tiše zavrčel. Čokoláda. Zdálo se, že ji většina žen měla ráda, ačkoli neměl tušení proč.
Navštívili několik dalších obchodů předtím, než odešli z nákupního střediska. Nechal Brennu vybrat si hřeben a kartáč. Také jí koupil kartáček na zuby, toaster a žehličku a vysvětlil jí, k čemu se každá věc používala. Navíc k tomu koupil ještě soupravu příborů, protože došel k závěru, že ji za chvíli omrzí používání levných plastových napodobenin.
Držela se jeho paže, když jeli po eskalátorech dolů do prvního patra. Brenna byla na zpáteční cestě v autě k jeho domu trochu méně napjatá. Pokládala mu mnoho otázek, většinou o lidech a zvyklostech této doby. Když přijeli k domu, Morgana čekala na přední verandě.
Roshan odnesl tašky dovnitř a zapnul televizi, protože usoudil, že je to pro ni zřejmě nejjednodušší cesta, jak poznat život v tomto století.
Ve stejnou chvíli, kdy si Brenna sedla, Morgana vyskočila na její klín a hlasitě mňoukala.    Brenna hladila Morganu, dokud se kočka neuklidnila, pak obrátila svou pozornost k obrázkům na televizní obrazovce.
Sledovala náruživě, oči rozšířené, zatímco Roshan přecházel z kanálu na kanál a vysvětloval jí nejlépe jak mohl vše, co viděla – letadla a autobusy, vlaky a motorky, telefony, vysavače, pračky a sušičky, mobilní telefony a pagery. Po surfování po kanálech ji nechal po nějakou dobu sledovat nedávný film se záměrem, že jí to pomůže pochopit, jak lidé žijí v těchto dnech a době.
Po nějaké době Brenna ztratila zájem o film, na který se dívala. Namísto toho se přistihla, jak pohledem sjíždí k Roshanovi. Měl silný profil, drsný a mužný. Uvažovala, zda je spokojený s tím, že je upírem. Řekl jí, že neměl žádné upíří kamarády. Zdálo se nepravděpodobným, že by měl smrtelné přátele. Trávil tedy veškerý svůj čas sám?
Tak trochu věděla, jaké to bylo, ale nedokázala si představit žít bez přátel a rodiny pro stovky let. Tak osaměla existence. Uvažovala, proč by někdo chtěl takhle žít.
„Brenno?“ Jeho hlas rozptýlil její myšlenky a ona zjistila, že na něj zírá. „Je něco špatně?“
„Všechno,“ odpověděla. „Nepatřím do této doby ani na toto místo.“ Pohladila kočku po hlavě. „A nemyslím si, že sem budu kdy patřit.“
„Určitě budeš. Zabere to chvíli, než si na to zvykneš, ale ty jsi mladá. Naučíš se to.“
Osamělá slza sklouzla dolů po její tváři a ukápla na kočičí hlavu.
„Ach, Brenno.“ Natáhl se pro ni a přitáhl si ji do náruče. Ze začátku se od něj držela dál, ale potom se s povzdechem zhroutila se na jeho hruď. Se slabým zasyčením Morgana vyklouzla z prostoru mezi nimi a stočila se před krbem.
Brenniny slzy navlhčily jeho tričko. Její vůně naplnila jeho nosní dírky, ne vůně její krve, ale vůně její kůže a zármutku. Pohladil ji po vlasech, jeho ruce přejížděly dolů po její páteři a cítil chvění v odpověď na jeho dotek.
Umístil jeden prst pod její bradu, naklonil jí hlavu dozadu, pohledem se střetl s jejím. Ačkoli byla panensky nevinná a nevyznala se ve způsobech mužů, její oči prozradily, že poznala onu horkost v těch jeho.
Zavrtěla hlavou, když se k ní nakláněl. „Ne.“
„Ne?“
„Líbání,“ řekla s úšklebkem. „Nemám to ráda.“
„Opravdu?“ uchopil její hlavu do rukou. „Možná mohu změnit tvůj názor,“ zašeptal a překryl její rty jeho vlastními.
S očima doširoka otevřenýma Brenna opřela ruce proti jeho ramenům, připravena jej odstrčit, ale při prvním dotyku jeho úst na jejích všechny myšlenky na odstrčení opustily její mysl. Jeho rty byly chladné, přesto teplo zaplavilo její tělo a vzrušující třepotání v jejím žaludku, jaké nikdy před tím necítila, ji donutilo přitisknout se k němu.
Zavřela oči, sevřela paže okolo jeho pasu, chtěla jej držet blíže, pevněji. Tála proti němu a doufala, že polibek nikdy neskončí. Ve vzdálené části její mysli uvažovala, proč ji polibek Johna Lindera nenaplnil tekutým ohněm tak, jako to udělal Roshanův. Ale byla to pouze nejasná myšlenka, během okamžiku vyprchala, jak Roshan prohloubil polibek, jeho jazyk pohladil její spodní ret. Zalapala po dechu záchvěvem potěšení, které ji pohltilo a tiše sténala, když pohyb zopakoval.
Zůstala bez dechu, když odtáhl rty z těch jejích. Byla ztracena ve světě pocitů, hlava se jí stále točila a zírala na něj nahoru.
„Víc,“ zašeptala.
„Myslel jsem, že nemáš ráda líbání.“
„Nikdy jsem nebyla takto políbena.“ Najednou se cítila odvážná, omotala ruce okolo jeho šíje. „Polib mě znovu.“
Šťastně se usmál a velmi rád jí vyhověl. Byla měkká a sladká, dychtivá po prozkoumání smyslného potěšení, které pro ni bylo nové. Aniž by odtáhl svá ústa z jejích, natáhl se na pohovku a stáhnul ji dolů spolu s ním, takže leželi bok po boku.
Mohl téměř cítit její nevyužitou vášeň, jak přichází k životu podle toho, jak se proti němu pohybovala, její tělo instinktivně hledalo to jeho. Přejel jí rukama po ramenech, dolů na záda k jejímu zadečku, přitáhl si ji blíže k němu a nechal ji cítit důkaz jeho rostoucí touhy.
Tiše zasténala, chraplavý zvuk touhy a obav, všechno spojené do jednoho.
Postupoval na ni příliš rychle, věděl to, ale nedokázal přestat. Chtěl ji, tady a teď, s jejíma rozšířenýma očima a s trochou strachu v nich, se rty oteklými od jeho polibků.
„Brenno…?“ Mohl ji svést pomocí svých nadpřirozených schopností, ale nechtěl to tak. Chtěl ji teplou a povolnou v jeho náručí, v jeho posteli a chtěl, aby si to přála i ona.
Zamrkala na něj nahoru, oči zamlžené vášní.
„Chceš, abych přestal?“
Chvíli to zvažovala a poté přikývla.
Nebyl překvapený, ale nemohl si pomoci, cítil se roztrpčeně. Ačkoliv už nebyl smrtelným, byl stále mužem, a stále posedlý mužskými potřebami. Žil sám, nebyl schopný dát svou důvěru nikomu ze strachu, že bude opět zrazen. Jeho setkání se ženami byly obvykle aférky na jednu noc. Neměl žádný problém najít si ženu. Byly k němu přitahovány, aniž by věděly proč.
Samozřejmě, pořád tu byly bary jako je Nocturne, které se staraly o ty, kteří se považovali za děti noci. Ženy nosily dlouhé černé šaty a spousty tmavých očních stínů. Některé z nich nosily umělé tesáky. Muži s naježeným postojem nosili černé kožené kalhoty nebo dlouhé pláště. Nocturne bylo jedno z jeho oblíbených lovišť. Bylo to jedno z mála míst, kde mohl být sám sebou.
Políbil ji ještě jednou a pak ji s hlubokým povzdechem postavil se na nohy.
„Je pozdě,“ řekl. „Měla by ses trochu vyspat.“
Posadila se a úmyslně se vyhýbala jeho pohledu. „Jsi na mne naštvaný.“
„Ne.“ Nabídl jí svou ruku a ucítil příval tepla, který stoupal do jeho paže, když umístila svou dlaň do jeho a nechala ho, aby jí pomohl se postavit.
Stále držel její dlaň, odvedl ji po schodech do jeho ložnice. Znovu ji políbil, protože neměl žádnou sílu tomu odolat. Nehýbala se, když polibek ukončil, pouze tam stála a vypadala nepatrně zmatená.
Bylo po půlnoci.
Čas povečeřet.

13 komentářů:

  1. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za zbytek kapitoly a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat