úterý 14. října 2014

Polibek noci - 6. kapitola 1/2



Brenna se s leknutím probudila. Rozhlížela se po místnosti, na moment zapomněla na to, kde je. A pak si vzpomněla. Byla v domě Roshnana DeLongpre. V jeho ložnici. V jeho posteli. A ačkoliv říkal, že v ní nespí, stále to byla jeho postel.
Upír. To slovo jí proběhlo myslí. Když vyrůstala, učili ji, že upíři jsou bezduchá monstra, nemilosrdné bytosti, které loví živé a vysají jim krev. Anebo ještě hůře, přemění je ve stejné  bytosti, jakými jsou oni. Granny O’Connellová jí říkávala, že byli démony nejhoršího druhu.

Brenna samozřejmě nikdy žádného nepotkala, ani upřímně nevěřila, že existují, o nic víc, než věřila ve vlkodlaky, nebo elfy a další magické bytosti (doslovně „Bláznivé lidi“ pozn. překladatelky) ze starověkých legend a mýtů, dokud nepotkala Roshana. Byl velmi skutečný a určitě se nezdál být vraždícím monstrem. Zachránil ji před bolestivou smrtí a ona mu za to nikdy nepřestane být vděčná. Méně vděčná je za to, že ji přivedl sem, do této doby a na toto místo.
Proč ji prostě jen nevzal do jiné vesnice, někam, kde ji nikdo neznal? Jak si měla najít svou cestu v tomhle novém světě, kde bylo všechno cizí a každý byl cizincem?
Tlak v močovém měchýři ji donutil zajít do koupelny. Několik vteřin si prohlížela toaletu před tím, než našla kuráž vyhrnout si sukně, stáhnout dlouhé kalhotky a posadit se na studené kluzké prkýnko. Měl každý v tomhle století latrínu uvnitř? Kdo kdy přemýšlel o něčem takovém? Zdálo se to poněkud tak nějak nemístné, mít to uvnitř domu, ale pak pomyslela na všechny ty chladné zimní noci, kdy se musela obléct a jít ven. Možná, že latrína uvnitř nebyla konec konců tak špatný nápad.
Stoupla si a upravila si oblečení, pak se otočila a spláchla záchod. Trochu nadskočila při hluku, který vydal, a pak tam stála a zírala na vodu, která vířila v míse a poté zmizela, odnášejíc s sebou kousek toaletního papíru. O moment později byla mísa plná čisté vody.
Úžasné!
Hlasité kručení v žaludku jí připomnělo, že od včerejška nic nejedla, a ten včerejšek byl před třemi sty třinácti lety. Žádný div, že byla hladová!
Prsty si projela vlasy, které byly ošklivě pocuchané, pak se pokusila uhladit záhyby na pokrčených šatech. Pohled z okna jí ukázal, že slunce je vysoko na obloze. Neuvěřitelné, zdálo se, že prospala celé ráno, právě ona, která vždy vstávala za úsvitu.
Potřásla hlavou a pak Brenna odemkla dveře a zlehka našlapovala dolů ze schodů. Nebyl žádný důvod, proč se chovat opatrně či tiše, rozhodla se. Jelikož vyšlo slunce, Roshan DeLongpre bez pochyby spal spánkem mrtvých. Vytěsnila tu příšernou myšlenku z mysli, když jí žaludek opět oznámil svou velkou nespokojenost.
Zastavila se u paty schodiště, nosní dírky jí naplnilo nádherné aroma. Následovala vůni a vešla do místnosti s množstvím skříněk. Na dlouhém pultu ležel podivně vypadající vynález. Velký hrníček a lžička vedle něj. Zvedla lžičku a otočila ji v dlani. Zářivá a bílá, nebyla jako žádná lžíce, kterou kdy před tím viděla.
Zvedla skleněnou konvičku a naplnila hrníček. Přemýšlela o tom, že to je asi čaj a napila se. Určitě to nebyl čaj. Bylo to příliš silné a hořké. Zašklebila se, odsunula nechutnou tekutinu stranou a uvažovala, jak může něco tak krásně voňavého chutnat tak špatně.
Rozhlédla se po místnosti a povšimla si, že jedna ze skříněk je otevřená. Když se přiblížila, k jejímu překvapení uviděla, že police, které den předtím byly prázdné, jsou nyní nacpané velkým množstvím podivně vypadajících krabic a sáčků.
Vyndala je a každou věc si prohlédla. Kukuřičné lupínky. Rýžové Krispies. Ovesná kaše. Chléb. Sůl a pepř. Špagety. Omáčka na špagety. Čistý třtinový cukr. 100 % strouhaný římský sýr. Ostružinový džem. Lívance. Mouka Gold Medal. Skippyho krémové arašídové máslo. Některá slova byla zvláštní a nedávala jí žádný smysl. Ostatní poznávala.
Několik minut studovala krabice a žaludek jí celou dobu kručel hladem. Nebyla si jistá, co většina těch věcí je, ale usoudila, že je Roshan musel koupit pro ni, když on sám nejedl. Uvědomila si, že by neměl ještě několik hodin vstát, přehrabovala se v kuchyni a zvědavě se všeho dotýkala. Bylo tu umyvadlo, podobné tomu nahoře a vedle něj byl sáček s usmívající se kočkou a slovy Tabbyno kočičí žrádlo. Potěšeně se usmála nad Roshanovou pozorností, i když uvažovala nad tím, co si bude Morgana myslet o jídle, které přišlo ze sáčku.
Když Brenna přešla k páru dlouhých dvojitých dveří, otevřela jedny a zalapala po dechu překvapením, když ucítila závan chladného vzduchu na tváři. Nakoukla dovnitř a uviděla další věci podivného tvaru. Jedna říkala mléko, další vajíčka, jiná máslo. Natáhla ruku k té, jež říkala mléko, překvapena tím, jak chladné bylo. Otevřela šuplík na dně a uviděla jablka a květák, brambory, cibuli, rajčata a okurky.
Zavřela dveře a otevřela druhé. Ještě chladnější vzduch se otřel o její tvář. Tahle studená skříňka uchovávala čokoládovou zmrzlinu a zajímavě vypadající malá balení. Jedno zvedla. Bylo tvrdé jako led. Nápis hlásal kuřecí prsa. Další říkal New Yorský steak. Jiný středně krájená vepřová žebírka.
Brenna se zamračila. Nikdy předním neviděla takové maso.
Se zavrtěním hlavou zavřela dveře a pokračovala v prozkoumávání. Objevila balíčky, které byly označeny „Papírové talíře“ v jedné skříňce, spolu s papírovými utěrkami a malou krabicí, kde si přečetla název „Plastové nože“, „Plastové lžíce“ a „Plastové vidličky“. Byly vyrobeny ze stejného zvláštního materiálu jako lžíce vedle hrníčku. Našla hrnce a pánve v jedné ze spodních skříněk.
S každou minutou hladovější si otevřela balení chleba, rozetřela máslo na dva krajíce a pak se podívala po nádobě s džemem. Po několika pokusech ji dokázala otevřít a natřít tlustou vrstvu džemu na chléb. Vylila obsah šálku do dřezu a poté naplnila hrníček mlékem. Rychle zhltla oba plátky chleba a vypila mléko, které nemělo takovou chuť, na jakou byla zvyklá.
S utišeným hladem procházela znovu po domě, rukama přejížděla přes pohovku a křeslo, udivena hebkým materiálem, žasla nad tlustým zeleným kobercem, který sahal ode zdi ke zdi. Zabořila nohy do jeho hebkosti a přemýšlela nad tím, o kolik lépe je cítit pod nohama měkký koberec než hrubou prkennou podlahu její chatrče doma.
 Vyšla po schodech, šla do koupelny a pustila vodu ve vaně. Sledovala, jak se vana plní horkou vodou, znovu překvapena tím zázrakem.
S úsměvem plným očekávání si sundala zástěru, vystoupila ze šatů, poté si stáhla kalhotky. Ze skříňky si vzala šampón a položila jej tak, aby na něj snadno dosáhla. Pak vstoupila do vany, potěšeně si povzdechla, když jí horká voda zavířila okolo jejích kotníků. Posadila se a nechala dále vanu plnit se vodou, pak zatáhla kohoutek, lehla si, vychutnávala si ten pocit a zavřela oči.
Probudila se, chvěla se a zjistila, že voda zchladla. Rychle si umyla vlasy a poté tělo, odložila mýdlo stranou a opatrně vystoupila z vany, která byla poměrně kluzká.
Popadla ručník z police a omotala si jej okolo vlasů. Když byla hotová, obtočila si druhý ručník okolo těla, pak poklekla vedle vany a vyprala si oblečení. Vypustila vodu a znovu ji naplnila, aby si vymáchala šaty. Zamračila, rozhlédla se okolo po místnosti a hledala, kde by je pověsila. Nakonec je přehodila přes tyč nad vanou. Sundala si ručník z hlavy, protřepala vlasy, projela přes ně prsty a upravila je, jak nejlépe mohla.
Vracela se do ložnice a náhle zůstala stát v polovině cesty. Dokud je její oblečení mokré, nemá si co obléct pokud… odváží se?
Znepokojeně si kousala spodní ret, šla k truhle u postele a prohrabovala se zásuvkami, dokud nenašla velké bílé šaty s kulatým výstřihem a krátkými rukávy. Když je zvedla, lem spadal téměř do poloviny jejích stehen. Každopádně to bylo lepší, než mít na sobě ručník. Přetáhla si je přes hlavu a nosní dírky se jí naplnily svěžím čistým pachem a nepatrnou mužskou vůní, kterou poznávala jako DeLongreovu. Materiál na její nahé kůži byl měkký a teplý. 
Sešla dolů do místnosti zaplněné knihami, procházela jimi, dokud nenašla Bibli, která vypadala podobně jako ta, již sama používala. Odnesla si ji ke křeslu, sedla si a začala číst. Byla vděčná, že Granny O’Connellová uměla číst a trvala na tom, že se to Brenna naučí také.
Chvíli si četla, poté šla do kuchyně. Vzala si jablko ze studené skříňky, do hrníčku nalila mléko a odnesla oboje ven. Posadila se na kamennou lavičku, obdivovala keře, vlnící se listy na stromech, hladkou zelenou trávu. Uvažovala, zda se Roshan stará o pozemky sám, ačkoli si jej nedokázala představit, jak seká o půlnoci trávu. Zdálo se to být neuvěřitelně vzdáleno povaze upíra, mít tak dobře udržovanou zahradu. Bylo by jednodušší představit si ho, jak žije ve zchátralém domě, obklopeném zanedbanými stromy a umírajícími keři.
Ptáci poletovali z větve na větev, jejich písně pozvedávaly jejího ducha. Okusovala jablko, které bylo křupavé a sladké. Zvedla šálek a napila se mléka, znovu uvažovala nad tím, jak rozdílně chutná mléko od toho, které měla doma. Ale samozřejmě, v tomhle cizím světě bylo všechno jiné.
Poklidně se procházela zahradou, pak se vrátila do knihovny. Po rozhrnutí závěsů si sedla do křesla a začala znovu číst, uklidněná lyrickými pasážemi Žalmů. O něco později přicupitala do pokoje Morgana.
„Morgano, kde jsi byla?“ zeptala se Brenna, když jí kočka vyskočila na klín. Kočka se na ni podívala, nahrbila záda a pak se spokojeně stočila do klubíčka a usnula. Odněkud z venku uslyšela zvony odbíjet hodiny. Čtyři hodiny. Odložila Bibli stranou, Brenna pohladila kočičí srst a cítíc únavu, opřela si hlavu o zadní část křesla a zavřela oči.
A tak ji Roshan našel, když o hodinu později vstal.
Díval se dolů na Brennu, znovu udivený její podobou s Atiyanou, obdivoval bledou krásou její kůže, způsob, jak se jí vlasy rozprostíraly přes jeho tričko jako cákance zářivé rudé krve. Stočená v křesle vypadala neuvěřitelně žhavě a sexy a přesto vypadala ve stejnou chvíli tak nevinně a zranitelně. Byla to mocná kombinace, která podnítila jeho touhu, jeho pekelnou žízeň a silnou potřebu chránit ji najednou.
Pohnula se a v jejím hrdle se začal formovat ospalý zvuk. Tiše zasténal, když se jeho nosní dírky naplnily vůní mýdla a teplého pižmového aroma ženy.
Kořisti.
Představil si sám sebe, jak se nad ní sklání, odhrnuje jí vlasy z jejího štíhlého krku, boří zuby do měkkého, sladkého masa pod jejím uchem. Byl tak soustředěný na boj se svým hladem, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že je vzhůru a dívá se nahoru na něj, její tvář byla najednou průhledná a oči rozšířené hrůzou.
Otočil se od ní stranou, ruce měl sevřené v pěst a bojoval se svým hladem a touhou po ní. Vyžadovalo to značnou část jeho sebekontroly, aby se udržel. Toužil ji sevřít do náruče, pomalu ji svádět, dokud by nebyla plně pod jeho kouzlem a její vůle se plně nepodrobila té jeho. Pouze jeho strach z toho, že by ho pak nenáviděla a ještě větší strach z toho, že pokud by byla tato jeho touha uspokojena, neodolal by. Pak by nebyl schopný zabránit podlehnutí touze po její krvi, zabránit, aby se jeho fantazie staly skutečností.
Když obrátil tvář k ní, všechen hlad byl opět pod kontrolou.
Stále na něj zírala nahoru.
Učinil krok směr k ní.
Zvedla jednu ruku. „Držte se ode mne dál,“ varovala ho.
Roshan zavrtěl hlavou. „Neprocházejme tím znovu. Kolikrát ti musím říct, že ti neublížím, než mi uvěříš?“
„Nevím. Možná, až se na vás podívám a neuvidím vaše tesáky, nebo hlad ve vašich očích.“
Zvedl obě ruce ve znamení kapitulace. „Jsi dokonale v bezpečí.“
Tvářila se skepticky.
„Proč nejdeš nahoru a neoblečeš se? Potřebujeme jít nakupovat.“
„Nakupovat?“
„Oblečení. Móda se změnila za posledních tři sta let, nebo tak nějak.“
Rozhlédla se po místnosti. „Stejně tak jako obydlí.“
Zazubil se na ni. „Ano. Myslím, že bude lepší, když ti ukážu, jak věci fungují.“
Chvíli si jej prohlížela, pak přikývla.
Sledoval, jak vyšla z místnosti, všímal si jemného pohubování jejích boků, způsobu, jakým jeho tričko při pohybu přilnulo k jejímu tělu i když bylo o tolik velikostí větší.  Vydal se do obývacího pokoje, a když přecházel pokojem, měl v mysli pevně zakotvený její obraz. Jeho malá čarodějka měla kuráž, ale její strach z něj byl zřejmý, ještě nebyla připravena ho přijmout.
O pár minut později uslyšel její kroky na schodech, a pak tam byla, kráčela k němu, vlasy jí spadaly přes ramena v překrásném zmatku. To mu připomnělo, že jí zapomněl koupit kartáč na vlasy a hřebínek, stejně jako kartáček na zuby. Napraví to dnes večer.
„Vyprala jsem si předtím své oblečení,“ řekla. „Je stále vlhké.“
Mávnutí jeho ruky přivedlo k životu plameny v krbu. Přinesl dvě kuchyňské židle do obývacího pokoje, přehodil její šaty před opěradlo jedné, spodní prádlo přes druhou.
„Provedu tě domem, zatímco budeme čekat, než tvé oblečení uschne. Takže,“ uvažoval, „Kde začít?“ Rozhlédl se po místnosti. „Tady,“ řekl. „Tohle je televizní set.“
Ostražitě jej následovala.
Roshan zvedl dálkové ovládání. „Takhle to zapínáš,“ řekl a ukázal jí, jaké tlačítko má zmáčknout.
Oči se jí rozšířily, když se obrazovka s třepotáním probrala k životu a objevila se na ní stará repríza seriálu Miluji Lucy [1].
„Jaké čáry jsou toto?“ zeptala se tiše. „Jak jste lapil všechny ty lidi do té malé krabice?“ udělala krok blíže. „Lapil jste jejich duše? Proč je všechno v černé a bílé?“
„A kanály měníš takhle.“
Její oči se rozšířily ještě víc, jak přepínal kanály, černobílé obrázky se změnily na barevné. Kovbojové a indiáni, staré sitkomy, videa s country hudbou, zprávy, počasí a sport. Snažil se jí vysvětlit, co vidí, rozdíl mezi zpravodajstvím, které informovalo diváky o denním dění, a filmy, které byly jako jevištní hry a měly malý základ skutečnosti.
Dívala se na něj nahoru, neschopna slova.
„Vím, že je to pěkně úžasný,“ řekl. „Ale není to magie, alespoň ne ta, kterou znáš. Je to jenom technologie…“ pokrčil rameny, nevěděl, jak to vysvětlit výrazy, jimž bude rozumět. „Každopádně, je to druh zábavy, něco k ukrácení dlouhé chvíle, kdy nemáš nic na práci. Prakticky každá domácnost v Americe má alespoň jednu.“ Většina měla dvě či více.
Ukázal jí, jak vypnout a zapnout světla, stál tam a usmíval se, zatím co si hrála s vypínačem. Pak ji vzal do kuchyně a vysvětlil, co to je mražené jídlo, poté ukázal, jak pracovat se sporákem, vestavěnou mikrovlnou troubou a s myčkou na nádobí. Otevřel stříbrný šuplík a ukázal plastové nástroje.
Zvedla jednu z vidliček. „Nikdy jsem neviděla nic takového,“ poznamenala. „Je to vyrobeno z podivné substance.“ Držela ohnutou rukojeť vidličky a zlomila ji v ruce. „Och! Omlouvám se!“
„To je jedno,“ řekl, vzal rozbité kousky z její ruky a hodil je do smetí. „Jsou disponibilní. To znamená, že mají být použity jen jednou.“
„To je plýtvání. Z čeho jsou vyrobeny?“
„Plast,“ řekl. „Je to vcelku běžné.“ Provedl ji zbytkem domu a nabízel jí, ať se chová jako doma.
Když přišli do jeho kanceláře, ukázala na počítač. „Co je tohle?“
„To je počítač.“ Nastartoval jej a zapnul obrazovku.
„Vypadá to hodně jako televize v druhé místnosti,“ poznamenala, „Jenom menší.“
„Ano, to je.“
„Viděla jsem to ve svém věštícím zrcadle (zrcadle k předpovídání budoucnosti pozn. překladatelky), když jsem viděla vás.“
Přikývl. Četl o starověkém umění věštění, když prováděl svůj průzkum o čarodějnicích. Zrcadla byla preferovaná metoda, ale během století bylo používáno bezpočet dalších předmětů. Egypťané používali inkoust, krev nebo další tmavé tekutiny. Římané používali lesklé předměty a kameny. Voda byla také využívaná. Věštění bylo odvozeno od anglického slova „Descry“ (zahlédnout) ve významu „Vyjasnit“ nebo „Odhalit“. Čarodějnice to používaly k nahlédnutí do budoucnosti nebo nalezení ztracených předmětů či lidí.
„Tohle je to, kde jsem našel tvůj portrét.“ Sedl si, přihlásil se, šel na internet a vytáhl webovou stránku, kde viděl její obraz. 
 Brenna v údivu zírala na její obrázek, překvapena, jak si kresba Johna Lindera našla cestu skrze čas a prostor.
„Poslechni si tohle,“ řekl Roshan a četl slova pod obrázkem. „Žena v bílém, namalovaná proslulým umělcem sedmnáctého století Johnem Linderem. Tato malba je jednou z Linderových prvních prací. Velmi se spekuluje o modelčině identitě. Některé zdroje tvrdí, že byla místní čarodějnicí; další prohlašují, že Brenna Flanaganová byla Linderovou první láskou, která pak zmizela za záhadných okolností.“ Podíval se přes rameno na Brennu. „Hádám, že se nakonec nevrhl vstříc své smrti.“
„Zachránil jste té noci dva životy,“ zamumlala Brenna. „Můj a jeho.“
Roshan tiše zavrčel. „Už to tak vypadá.“ (doslovný překlad – Tak by se to zdálo pozn. překladatelky)
 „Dlužím vám mé díky za jeho život a stejně tak i můj vlastní.“
„Byla jsi do něj zamilovaná?“
„Ne.“
 Chvíli se na ni díval, jako kdyby hledal pravdu v její tváři, poté se otočil zpět k další věci na dosah. „Tohle je tiskárna,“ řekl a ukázal na šedý objekt vedle počítače.
Zmáčkl „Tisk.“ Brenna trochu nadskočila, když přístroj vydal tlumený bzučivý zvuk a začal tisknout fotografii.
 „Tady.“ Podal jí obrázek.
Zírala na svou podobiznu, stěží schopna pochopit takovou magii. „Tohle všechno je… neuvěřitelné.“
Přikývl a uvažoval, jak by se sám choval, kdyby byl přenesen z minulosti do budoucnosti. „Je tu toho pro tebe mnohem víc k učení. Na příklad-“
Nesměle se zazubila, když její žaludek hlasitě zakručel.
„Myslím, že bude lepší vzít tě ven a dát ti něco k jídlu. Proč se nejdeš podívat, jestli je tvé oblečení suché,“ navrhl. „Počkám tady.“
Její spodní prádlo bylo suché; lem její sukně byl ještě trochu vlhký, ale ona si šaty přesto oblékla. Neměla nic jiného.
„Připravena?“ zavolal.
„Ano.“
Mračila se, když vstoupila znovu do obývacího pokoje.
„Co se děje?“
„Moje šaty,“ řekla a snažila se rukama vyhladit sukni, „Jsou hrozně zmačkané.“
Tiše zavrčel, ale nemohl jí nijak pomoci. V hlavě si přidal žehličku na seznam věcí, které zapomněl koupit.
„Nedělej si s tím starosti,“ řekl. „Koupíme ti něco nového.“ Napřáhl ruku a trpělivě čekal, zatímco se rozhodovala, zda mu věřit či ne. Cítil se, jako kdyby vykonal významný čin, když konečně umístila svou ruku do jeho. Byla malá a teplá, vibrovala mladým životem.
Roshan vypnul světla, když kráčeli ke vchodu. Otevřel pro ni přední dveře, poté ji opět vzal za ruku a vedl ji podél domu do garáže. Morgana se vláčela v Brenniných stopách, poté odběhla, nepochybně hledat si kořist.

14 komentářů:

  1. Díky moc za další úžasné pokračování a nemůžu se dočkat zbytku kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad a korekturu! ;-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Vďaka za preklad a pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat