pátek 31. října 2014

Pavučina lží - 25. kapitola




V osm hodin večer moje taxi zabrzdilo na konci dlouhé zakroucené příjezdové cesty k domu Mab Monroe.
Aby podpořila svůj status nejbohatší a nejnebezpečnější obyvatelky, žila samozřejmě i v nejhonosnějším a nejvýstavnějším domě v Ashlandu. Patnáct pater z šedého mramoru čnělo vysoko do vzduchu. Budova byla vyšší, než některé z takzvaných mrakodrapů dole ve městě. Tři dopředu se otvírající křídla tvarovaná do písmene W. Vysoká štíhlá okna na přední straně olemovaná balkóny. Kolem celého sídla se ve vzdálenosti jedné míle táhla dvanáct stop vysoká kamenná zeď.
Z materiálů, které před lety shromáždil Fletcher, jsem věděla, že mezi zdí a vlastním domem je pečlivě udržovaný pozemek se zahradou, třemi skleníky, voliérou pro cizokrajné ptactvo, golfové hřiště, lesík a menší jezero. A kromě toho taky samozřejmě ozbrojené hlídky, bojoví psi a magické pasti plné malých ošklivých překvapení.
Světla byla namířená na prapor vyvěšený z jednoho z balkónů v centrálním křídle. Uprostřed obrovského kusu těžké látky byla ve zlatě vyvedená Mabiina osobní runa – kruh obklopený tuctem zvlněných paprsků. Slunce. Symbol ohně. Stejný symbol byl vytištěný na pozvánce uložené v mé kabelce.
Řidič taxi se zařadil mezi auta proudící otevřenou kovanou branou na soukromou cestu vedoucí k domu. Žluté taxi působilo mezi ostatními auty nepatřičně. Většinou to byly limuzíny, které se sunuly kupředu jako velcí černí brouci. Trvalo to dvacet minut, než se auto popojížděním dostalo před hlavní vchod.
Očima jsem přejela bezpečnostní opatření. Před vchodem mělo službu pět obrů, otvírali dveře limuzín, pomáhali návštěvníkům z aut, řídili dopravu a ujišťovali se, že čekající řidiči nebudou dělat problémy a krátit si čas popíjením a kouřením. Další dva obři čněli po stranách hlavního vchodu nad menším člověkem s deskami v rukou.
„Dvacet babek,“ zavrčel řidič.
„Dvacet dolarů? Vždyť to byly sotva dvě míle.“
Už dřív večer jsem svoje auto zaparkovala na boční cestě u silnice vedoucí k domu Mab Monroe. Staré pomačkané a odřené auto s falešnými registračními značkami. Vyvěsila jsem z okna bílý pytel na odpadky, zvedla kapotu a kolem rozházela nějaké nářadí. To mělo přesvědčit projíždějící řidiče, že auto je nepojízdné a každou chvíli se k němu buď někdo vrátí nebo přijede odtahovka. To auto byla moje bezpečnostní pojistka pro případ, že bych potřebovala rychle zmizet. Když jsem se ujistila, že je všechno podle mých představ, zakotvila jsem v blízké kavárně a objednala si taxi.
„Dvacet babek,“ zopakoval řidič.
Protože jsem nechtěla, aby si mě pamatoval, dál jsem se nehádala, zaplatila jsem a pěšky se vydala ke schodům k hlavnímu vchodu do budovy. Samozřejmě jsem ji slyšela. Patnáct pater pevného kamene. Musela bych být hluchá. Kámen si přesně podle mých očekávání mumlal o penězích a moci. Ale byly tu i další vibrace.
Oheň, žár, smrt a zmar. Ale nejrušivější byl dotek šílenství, který zněl v pozadí kamenného šepotu jako zoufalý křik. Jakoby něco mučilo samotný kámen až na hranici únosnosti. Čím blíž k budově jsem byla, tím hlasitěji byl slyšet nářek kamenných zdí.
Zaťala jsem zuby a snažila se nevnímat bolestivý nářek. Musela jsem se soustředit na Tobiase Dawsona, dostat se k němu co nejblíž, zlikvidovat ho a zmizet.
Ne se zabývat tím, co se děje v domě Mab Monroe, co způsobuje kamenným zdem utrpení a co mě přivádí k pocitu, že bych docela ráda ublížila i majitelce domu.
Vystoupla jsem po schodišti k hlavnímu vchodu.
„Vaše pozvánka?“ Zeptal se muž s deskami.
Ukázala jsem na sametovou stužku kolem krku, na které se houpalo srdce probodnuté šípem. „Věřím, že tohle je jediná pozvánka, kterou potřebuju, drahoušku, ale mám tu ještě jednu.“ Svůdně jsem se na něj usmála a podala mu obálku s oficiální pozvánkou, kterou jsem dostala od Roslyn.
Muž se chvíli díval na probodnuté srdce; pak očima přejel po zbytku mého těla. Oba obři stojící za ním, si mě taky nepokrytě prohlíželi. Tobias Dawson tady asi dnes večer nebyl jediný se zálibou v prsatých blondýnách.
Muž s deskami odtrhl pohled od mého poprsí a zkontroloval jméno na pozvánce se svým seznamem.
„Předpokládám, že znáš pravidla pro dnešní večer, Candy?“
Přikývla jsem. „Jistě, zlato, umím se chovat. Jsem profesionálka.“
Seznam pravidel pro dnešní večer, na kterých se Roslyn dohodla s Mab, jsem si přečetla už u Roslyn v klubu a byl vlastně docela jednoduchý. Děvčata a chlapci, kteří se večírku zúčastní, musí být svolní splnit jakékoliv přání Mabiiných hostů.  Cokoliv – cokoliv si její hosté budou přát. Odměna byla víc než štědrá a veškeré další náklady, jako třeba účet za pobyt v nemocnici, Mab hradila v plné výši.
Muž s deskami ukázal palcem přes rameno. „Můžeš dovnitř.“
Když jsem je míjela, jeden z obrů mě štípl do zadku.
I když jsem umírala touhou vrazit mu za to nůž do břicha, ovládla jsem se a usmála se na něho.
„Ty nezbedo,“ zahrozila jsem mu prstem. „Jsem tady pro hosty, ne pro najatou výpomoc.“
Tvář mu při té poznámce celá zčervenala. Udělal krok dopředu, ale jeho kolega mu položil ruku na rameno.
„Má pravdu,“ uklidňoval ho. „Mab by vyšilovala, kdyby ses jí dotknul. Pamatuješ, co posledně udělala Stevensonovi? Chceš na tom být stejně?“
Obr zbledl. Cokoliv Mab Stevensonovi provedla, ve zbytku strážných to zanechalo dojem. Kysele se na mě podíval, ale vrátil se na svoje místo. Mávla jsem na něj a vešla dovnitř.
Šíleně znějící nářek kamenů mi znovu pronikl do hlavy tak hlasitě, že se mě jizvy v dlaních začaly pálit. Silou vůle jsem nářek vytěsnila ze svého vědomí. Potřebovala jsem se soustředit na svůj úkol a ne na to, co tak strašného provádí Mab ve svém vlastním domě, že přiměje k zoufalství i kámen.
Během let, co jsem pracovala jako nájemná vražedkyně, jsem se často dostávala do blízkosti mocných, vlivných a bohatých lidí. Obecně by se dalo říct, a já jsem se o tom přesvědčila, že čím bohatší člověk je, tím je i lakomější.
Finnegan Lane s mým závěrem souhlasil. Často mi vyprávěl historky o svých klientech s dvanáctimístnou částkou na účtu, kteří nakupovali ve velkém zubní pastu ve výprodeji, jen aby ušetřili pět centů na tubě.
To ale nebyl případ Mab Monroe.
Na vybavení svého domu nešetřila. Ani v nejmenším. Bílá mramorová podlaha se leskla ve světle vycíděných bronzových lustrů zavěšených pod klenutým stropem vyzdobeným štukami jako v katedrále sto stop nad hlavou.
Pravé lampy od Tiffanyho lemovaly vstupní halu jako vojáci. Z jejich tónovaných cylindrů se šířily vlny teplého světla. Některá světla byla namířená do menších místností po stranách haly a decentně ozařovala starožitný nábytek z různých období.
Všechny věci v dohledu byly vkusné a drahé, nevtíravě elegantní a pravděpodobně stály za každou penci, kterou za ně jejich majitelka utratila. Mohla bych tím vším být ohromená, nebýt křiku kamenných zdí, který mi říkal, jak Mab ke všemu tomu bohatství přišla – a jaké strašné věci se přímo tady odehrály.
Pokračovala jsem dál a míjela tucty lidí. Hedvábí, satén, samet. Všichni vytáhli svoje nedělní oblečení, dámy dlouhé toalety, pánové fraky. Na večírek u Mab jen to nejlepší. Kromě kamenných zdí jsem slyšela i šepot drahých kamenů zasazených do šperků přítomných dam a pánů. Krása, elegance, oheň. Ale ani ty největší diamanty nedosahovaly čistoty kamene, který jsem našla v sejfu Tobiase Dawsona.
Ach ano, trpaslík mohl těžbou a prodejem diamantů z Warenova pozemku získat bohatství, které by zastínilo všechno, co tu bylo k vidění.
Znala jsem většinu tváří, které jsem míjela.
Pro některé jsem pracovala, jiným jsem z různých důvodů zabila rodiče, bratry, sestry nebo obchodní partnery. Někteří z nich byli Mabiini patolízalové a loajální spojenci.Ostatní by si nejraději zatančili na jejím hrobě a pokusili se ji nahradit na jejím místě Ashlandské včelí královny.
S nikým jsem nemluvila, ale mnozí si mě, když jsem je míjela, nepokrytě prohlíželi. Všimli si přívěšku na mém krku, pak si prohlédli celé moje tělo jako bych byla kus masa, které jim někdo přinesl na talíři. Podle Finna jsem díky šatům a blond paruky od Roslyn vypadala jako nefalšovaná, zkažená panenka Barbie. Sama sebe jsem v zrcadle sotva poznala.
Já jsem ale nevyhledávala oční kontakt a procházela místností a jejich zájmu si nevšímala. Můj cíl byl Tobias Dawson a po jiných nabídkách jsem netoužila
Vstupní hala ústila do ohromného tanečního sálu. I když ohromný nebyl ten správný výraz pro nadměrný prostor, který sloužil jako křižovatka všech tří křídel domu. Parkety ze světlého dřeva pokrývaly celou podlahu mezi zdmi z mramoru a žuly ozdobenými kovaným bronzem. Ze stropu visely křišťálové lustry.
Na některých se blýskaly i rubíny a diamanty, na jiných zase granáty a topasy. Na opačné straně tanečního sálu se zvedalo do výšky několika set stop široké schodiště vedoucí do dalších pater pokryté jednoduchým šarlatovým kobercem.
Na parketu popíjelo, smálo se a konverzovalo víc než tři stovky nejbližších obchodních partnerů Mab Monroe. Hloučky ale zdaleka nestačily zaplnit rozlehlý sál. Návštěníci připomínali panenky nazdařbůh rozmístěné v domečku na hraní.
Krásní a vyšňoření s falešnými úsměvy na tváři, grimasy napnuté k prasknutí. Při pozornějším pohledu jsem ale dokázala proniknout za vnější pozlátko a okázalou nádheru.
A viděla jsem obry hlídkující po celém sále.
Nebýt toho, že tácy se šampaňským, kaviárem a chuťovkami vypadaly v jejich rukách titěrně, mohli byste si myslet, že jsou to jen číšníci. Ale já jsem věděla, proč tam opravdu byli – měli usměrňovat dav, v případě, že by někdo přebral a začal se chovat agresivně. Byla jsem si skoro jistá, že Mab má k dispozici i několik velmi silných živlů, pro případ, že by potřebovala zastavit magický souboj.
Tak si totiž spolu většinou živlové vyřizovali účty. Vysílali proti sobě proudy magie, dokud jeden z nich zcela nevyčerpal své síly.
Při magických soubojích se může ledacos zvrtnout. Celé okolí může lehnout popelem nebo být pokryté ledem, proměnit se v kámen, případně být stažené zaživa z kůže proudem vzduchu. To záleželo na způsobu boje a síle zápasících živlů. A to jsem se nezmínila o lidech, kteří dokážou ovládat kov, elektřinu nebo vodu.
V každém případě, magické souboje byly zaručená cesta k rychlé, ošklivé a bolestivé smrti. Proto jsem se jich zásadně neúčastnila. Pokud jsem chtěla někoho zabít, snažila jsem se udeřit nečekaně a jako první. Staromódní souboje o čest plné pravidel nebyly nic pro mě, přenechávala jsem je sebevědomým bláznům.
V celém sále jsem napočítala skoro třicet obrů, kteří dohlíželi na korzující společnost.
Žádný z nich neměl zbraň, ale oni ji ani nepotřebovali. Zásahem pěsti dokázal obr zničit téměř cokoliv – alkoholem prosáklé čelisti a ega pro ně neznamenali nejmenší problém.
Zamíchala jsem se do davu a proplouvala mezi fraky a večerními róbami. Na levé straně tanečního sálu byly dveře na terasu a vpravo pódium pro orchestr. Nasadila jsem úsměv a postupovala od jedné skupinky lidí k druhé směrem k vyvýšenému místu vedle schodů zaplněnému květináči s bonsajemi.
Vytáhla jsem telefon a zavolala Finnovi. Zvedl to po třetím zazvonění.
„Jsem na místě.“ řekla jsem. „A kde jsi ty?“
„Vidím tě, Gin. Vypadáš skvěle, dokonce i na profesionálku.“
„Finne,“ zavrčela jsem.
„Abych odpověděl na tvou otázku, jsem ve druhém patře, opírám se o zábradlí a obdivuju výzdobu.
Zvedla jsem oči. Finn stál tam, kde říkal. Opíral se o mramorové zábradlí, v jedné ruce skotskou, v druhé telefon. Vedle něho stála Roslyn v dlouhé jednoduché bílé toaletě bez ramínek. Vypadala jako řecká bohyně. Mab ji pozvala na večírek, aby mohla sledovat, jak se činí její děvčata a ona sebou jako doprovod vzala Finna. Nebylo na tom nic neobvyklého, ti dva spolu chodili do společnosti celkem často.
Široké hlavní schodiště vedlo do druhého patra, kde ústilo do otevřeného prostranství, které se táhlo do obou stran.
Finn  si nemohl vybrat lepší pozici, měl výhled přes celý sál.
„Tak se do toho pustíme,“ řekla jsem, „dřív, než si někdo vyžádá mou společnost. Kde je Dawson?“
„Je uprostřed sálu, pár set stop doprava. Ale teď bych k němu nechodil. Má společnost.“
„Společnost? Co tím myslíš?
„Podívej se sama, nebude ho těžké najít. Nikdo jiný tady dnes večer kovbojský klobouk nemá.“
Podívala jsem se do davu a netrvalo to dlouho, našla jsem ho. Finn měl pravdu. Kromě obrovského klobouku na hlavě, měl i boty z hadí kůže a úzkou vázanku ozdobenou tyrkysem. Jako doplněk ke smokingu to vypadalo směšně. Ale nebylo to jeho oblečení, kvůli čemu jsem ztuhla a hned vzápětí zaklela. Za to mohla společnost, se kterou čile konverzoval.
Mab Monroe, Jonah McAllister a Elliot Slater.

15 komentářů:

  1. Moc díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. D9íky moc za další úžasné pokračování a nemůžu se dočkat příští kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  3. děkuju za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  10. Dkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat