pátek 24. října 2014

Pavučina lží - 24. kapitola


Netrvalo dlouho a už jsme zastavovali na parkovišti u Nothern Aggression, podniku, který jak už název napovídal, byl umístěný v Severním Městě. Po osmé večer se volná místa zaplní luxusními modely aut a před vchodem bude stát dlouhá řada lidí, čekajících až na ně dojde řada a vejdou do míst, kde uspokojí svoje tajné touhy.

Ale teď, v chladném říjnovém odpoledni vypadal noční klub jako anonymní skladiště. Velká plechová hala, jakou byste našli v jakékoliv průmyslové zóně – až na obrovskou neonovou runu nad vchodem. Světlo ve tvaru srdce probodnutého šípem naznačovalo, že uvnitř se děje něco neobyčejného. Probodnuté srdce nebyla jen osobní runa Roslyn Phillips, ale také znak klubu. Z předešlých návštěv jsem věděla, že runa mění barvu z červené na oranžovou a žlutou. Zrovna teď to byl jen masivní kus kovu visící nad dveřmi.
Místo vypadalo pustě. „Jsi si jistý, že je Roslyn tady?“ Zeptala jsem se. „Myslela jsem, že během dne zůstává doma s malou Catherine.“
Finn pokrčil rameny. „Ne dnes. Říkala, že tu bude procházet účty a dělat měsíční uzávěrku. Čeká nás.“
„No to je skvělé.“ Zamumlala jsem.
Vystoupili jsme z auta a došli ke vchodu.
Hlavní vchod byl zavřený, takže na něj Finn zabušil. Ozval se dutý kovový zvuk. Za chvíli se vevnitř ozval nějaký šramot, pak cvakl bezpečnostní zámek a dveře se s rachotem otevřely. Objevil se Xavier, velitel klubové ochranky. Ve slabém odpoledním slunci vypadal ještě větší, rozložitější a silnější, než před pár dny v Pork Pit, když odtamtud odváděl Jakea McAllistera.
Očima přejel z Finna na mě a pak se zase vrátil pohledem k mému doprovodu.
Finnovi bylo jasné, co se od něj čeká. Usmál se a natáhl ruku. Xavier si s ním potřásl a bankovka ukrytá ve Finnově dlani změnila majitele.
Obr se usmál. „Jako vždycky tě rád vidím, Finne. Pojďte dál.“
Vešli jsme dovnitř a Xavier za námi zamknul.
„Věděla jsem, že býváš tady u dveří,“ řekla jsem, „ale netušila jsem, že pracuješ i
u policie, dokud jsi onehdy nepřišel do Pork Pit řešit tu nepříjemnost. Neměl bys teď být někde venku a stíhat zločince?“
Xavier se usmál ještě víc. „Pracuju u policie jen na částečný úvazek. A pak, proč se namáhat a honit darebáky po městě, když stejně večer všichni přijdou sem?“
„Taky pravda.“
Xavier zvedl pár dřevěných přepravek, které stály za dveřmi. Vevnitř něco zacinkalo. Vypadalo to na dodávku nějakého alkoholu. Nadhodil si břemeno a zamířil dovnitř klubu. Šli jsme za ním.
Zvenčí možná klub vypadal anonymně a obyčejně, ale vnitřek vypadal osobitě a originálně, dokonce i ve dne. Na zdi pokryté těžkými červenými sametovými závěsy dopadalo tlumené světlo. Podlaha byla pokrytá bambusovými rohožemi, ale i tak se naše kroky v prázdném prostoru rozléhaly.
Přešli jsme přes taneční parket a Xavier nás nasměroval za barový pult. Ten byl skoro sto stop dlouhý, vytvořený z jednoho obrovského kusu ledu. Byl ozdobený runami, většinou slunce a hvězd, které měly symbolizovat radosti života.
Ty jste tady mohli najít v hojném množství každou noc, pokud jste měli dost peněz na to, abyste za ně mohli zaplatit. Bar byl pochopitelně dílem barmana, který byl živel Ledu. Mezi jeho povinnosti patřilo udržovat ho ve ztuhlém stavu a postarat se o to, aby neroztál během dne, když byl klub zavřený. Chladnou pečující Sílu jsem cítila přes celou místnost. Moje vlastní slabá magie Ledu se při tom probouzela.
Xavier odložil bedny s nápoji na barový pult a pokynul nám, abychom šli dál bez něj. „Běžte, musím to vybalit. Roslyn na vás čeká v kanceláři, cestu znáš, Finne.“
Finn si narovnal kravatu. „Samozřejmě, díky Xaviere.“
Zamířil dozadu a otevřel dveře diskrétně zakryté rudým sametovým závěsem. Ukázala se úzká chodba, která se rozbíhala na dvě strany. Finn zabočil doleva a chvíli odbočování do dalších chodeb jsme zůstali stát před zavřenými dveřmi. Finn zaklepal.
„Vstupte,“ ozval se tlumený hlas.
Finn otevřel dveře a vešli jsme dovnitř kanceláře.
Roslyn seděla za obrovským masivním stolem, který byl tak velký, že mohl být elegantní možná tak z Xaverova pohledu.
Po stole byly rozložené kupky růžových a bílých papírů a něco, co vypadalo jako kniha v staromódní kožené vazbě. U lokte měla počítač v klidovém režimu a blikající telefon. Obrázek na spořiči obrazovky bylo pochopitelně srdce probodnuté šípem – její osobní runa a stejný tvar měly i hodiny na zadní zdi kanceláře.
Finn s širokým úsměvem na tváři roztáhl ruce. „Roslyn, drahoušku, to je od tebe tak milé, že sis na nás tak rychle našla čas.“
Roslyn se taky usmála a ukázala svoje perfektní perlově bílé zuby. „Vždycky tě ráda vidím, Finne.“
Upírka vstala od svého stolu. Říct, že Roslyn Phillips je atraktivní žena, by zdaleka nevystihovalo její podstatu. Bezchybná pleť a oči v barvě tmavého karamelu a černé sestříhané vlasy, které jí dosahovaly k hranaté silné čelisti. Na malém nose jí seděly stříbrné brýle, které ještě zvýrazňovaly hloubku jejích očí. Měla ten druh tváře, která vás nutila k zamyšlení, jestli je taková dokonalá symetrie vůbec možná. V jejím případě, ano.
Protože klub dnes ještě nebyl otevřený, měla na sobě Roslyn úzké džínsy a bílou košili. Ale i takové jednoduché oblečení jen podtrhávalo dokonalost jejího těla. Plné poprsí, zaoblené boky, ploché břicho, pevná stehna, dokonalá křivka zadku. Roslyn byla ženská verze Davida – jen ještě žádoucnější. Patřila k upírům, kteří kromě z krve čerpají sílu i ze sexu a měla na zdokonalování svého potenciálu celé roky nebo spíš dekády.
Roslyn obešla stůl a Finn ji políbil na tvář jako pravý jižanský gentleman. Upírka se odtáhla a podívala se na mě.
„A přivedl jsi s sebou Gin,“ řekla neutrálním tónem.
„Ahoj Roslyn,“ odpověděla jsem. „Taky tě ráda vidím.“
Její úsměv se změnil ve strnulou grimasu. Ještě nezapomněla na naše poslední setkání na Fletcherově pohřbu.
Tehdy jsem jí řekla, že vím, že mluvila o Fletcherovi, Finnovi a o mně a že díky její neopatrnosti je teď Fletcher mrtvý.
„Co potřebujete?“ Zeptala se tiše, s pohledem upřeným ke mně.
Potřebujete ne chcete. Roslyn si zjevně náš minulý rozhovor vzala k srdci.
Tehdy jsem jí oznámila, že ji nezabiju, dokonce že ani neřeknu Finnovi, co provedla, ale že za to očekávám, že kdykoliv budu já nebo Finn potřebovat její pomoc, tak se nám jí dostane. A protože nejsem osoba, která lehce odpouští, tak na to jen tak lehce nezapomenu.
„Roslyn, ty mě zraňuješ,“ řekl Finn. „Proč si myslíš, že něco potřebujeme? Třeba jsme se tu jen zastavili, abych složil hold tvé kráse.“
Roslyn se usmála. „Ušetři mě těch nesmyslů, Finne. Kdybys přišel sám, tak bych ti možná věřila, ale je s tebou Gin a já vážně pochybuju, že ji zajímá moje krása.“
„Je mi líto, Roslyn,,  řekla jsem. „Do téhle řeky nevstoupím.“
Pokrčila rameny a otočila oči zpátky k Finnovi. „Takže ještě jednou – co pro vás můžu udělat?“
Finn už otvíral ústa, pravděpodobně aby Roslyn namazal další med kolem pusy, ale skočila jsem mu do řeči. Neměli jsme času nazbyt. Šla jsem rovnou k věci.
„Mab Monroe dnes pořádá večírek. Potřebuju se tam dostat.“
Roslyn se na chvíli rozšířily panenky, ale rychle svoje překvapení zamaskovala. „Ty chceš na Mabiin večírek?  Proč?“
Chvíli jsem se na ni dívala a zvažovala, co jí můžu říct. Čím míň toho bude vědět, tím líp. I když jsem nepochybovala, že po našem posledním rozhovoru už bude daleko opatrnější v tom, co komu říká.
„Potřebuju se k někomu dostat.“
Roslyn pochopila.
„O koho jde?“
„Tobias Dawson,“
Roslyn se znechuceně ušklíbla, ale nezeptala se, proč se o něj zajímám. Práce na ulicích Jižního města ji už dávno naučila neptat se. Někdy je lepší nic nevědět. A kromě toho nebyla hloupá a věděla, čím jsem se živila.
Zkřížila si ruce na hrudi a zašoupala nohama po tlustém koberci na podlaze. Po chvíli přemýšlení jí to došlo. „Ty tam chceš jít jako jedno z mých děvčat.“
Přikývla jsem.
Roslyn mě pozorovala. Chladně jsem jí pohled vracela. Respektovala jsem ji za všechno, čeho dosáhla, že byla chytrá, našetřila si dost peněz, dokázala si otevřít vlastní podnik a stala se z ní úspěšná podnikatelka.
A zvlášť jsem si jí vážila za to, jak se starala o svou sestru a neteř, za její odhodlání zajistit jim lepší život, než měla sama. To ale neznamenalo, že jí někdy odpustím Fletcherovu smrt. Dlužila mi za ni.
„Dobře,“ řekla tiše. „Pomůžu ti.“
„Díky.“ Byla jsem ráda, že jsem ji nemusela nutit.
Upírka kývla hlavou. „Pojďte za mnou.“
----
Roslyn nás vedla ven z kanceláře. Hlavní chodba se vlnila podél celého obvodu Nothern Aggression, vytvářela skryté prostory spojené průchody, opatřené nenápadnými dveřmi s  kukátky, aby mohla buď Roslyn nebo její ochranka zasáhnout v případě nevhodného chování hostů v soukromých místnostech, aniž by způsobili pozdvižení v hlavním sále.
Po několika zatáčkách a odbočkách Roslyn otevřela dveře s označením Sklad a pozvala nás dovnitř.
Finn zůstal stát jako opařený a pak se mu ústa roztáhla do širokého úsměvu. „Asi jsem umřel a dostal se do nebe.“
Odfrkla sem si. „Jo, do kurvího nebe.“
Místnost byla naplněná až po strop vším možným. Já bych nic z toho za ´zásoby´ neoznačila, jenomže já jsem neprovozovala noční klub.
Velkou část místnosti zaplňovaly věšáky s oblečením, kovové police s pouty a různými erotickými pomůckami, krabicemi kondomů, lubrikantů, různých olejů a taky tu byly kosmetické stolky plné líčidel a vlasové kosmetiky.
Roslyn si vzala desky a tužku pověšené u dveří, opřela se o jednu z polic a ukázala na mě. „Svlékni se.“
„Proč?“
Roslyn mě probodla pohledem. „Pokud máš vypadat jako jedna z mých děvčat, tak si musím být zatraceně jistá, že to půjde. Nedodávám zboží druhé jakosti a už vůbec ne na večírek u Mab Monroe.“
Když už nic jiného, musela jsem ocenit aspoň její oddanost řemeslu. Takže jsem si sundala boty a ponožky, svlékla džínsy a odložila bundu. Tričko s dlouhým rukávem mi dalo trochu zabrat, protože jsem nechtěla, aby Roslyn viděla nože v rukávech a na zádech. Nakonec jsem na studené podlaze stála jen v podprsence a kalhotkách.
„Prádlo taky,“ řekla Roslyn. „Musím vidět všechno.“
Podívala jsem se na Finna a prstem naznačila kolečko, aby se otočil.
„Prosím tě, Gin, jako bych to nikdy neviděl.“ Ohradil se Finn.
Roslyn se ozvala „Snad mi nechceš říct, že vy dva--“
„To víš Roslyn, čas her a malin nezralých, dnes už jsem chytřejší. A teď se, Finne, otoč.“
Finn protočil oči, ale otočil se k policím a začal si prohlížet oblečení, které bylo buď kožené nebo průhledné.
Roslyn si z jednoho ze stolů vzala metr a začala přeměřovat různé části mého těla. Nechala jsem ji pracovat. Prohlížela si mě se stejným zájmem jako když řezník na jatkách zkoumá krávu. Stát tam nahá nebyla jedna z nejpříjemnějších věcí, které jsem zažila, ale věděla jsem, že Roslyn už viděla hodně nahých těl a většinou hezčích než to moje. Sama jedno měla, tak jsem se radši soustředila na důležitější věci.
„Podle toho, co Finn zjistil, posíláš občas Dawsonovi děvčata. Co se mu líbí?“ Zeptala jsem se.
„Proč se ptáš?“
Pokrčila jsem rameny. „Potřebuju, aby si mě všimnul. Neuškodí, když budu vyhovovat jeho vkusu.“
Roslyn si zapisovala naměřené hodnoty.
„Už jsi někdy Dawsona viděla?“
„Jednou.“
„Pak ti asi neušel jeho kovbojský fetiš.“ Řekla Roslyn.
„Tím myslíš ty hnusné boty z hadí kůže a klobouk skoro tak vysoký jako je on?“
Přikývla. „Dawson nejen že se obléká jako kovboj, ale taky se tak chová – zvlášť v posteli. Líbí se mu texaské královny krásy. Dlouhé blond vlasy, velké modré oči, velká prsa, pevné zadky, výrazné líčení. A to jediné, co z toho máš, je pevný zadek.“
„Díky,“ řekla jsem suše.
Roslyn zvedla obočí. „Jenom říkám svůj profesionální názor. Pro ten jsi sem nakonec přišla.“
„Dawson má rád věci pod kontrolou. Kovboj každým coulem, vyhlídne si děvče a pak dělá co může, aby ji chytil do lasa.“
„Obrazně nebo doopravdy?“
Roslyn se na mě zahleděla. „Obojí. Jedno z mých děvčat mělo ještě týden po návštěvě u něho odřeniny po poutech.“
Zapsala jsem si to do paměti. „A co ještě?“
„Při souloži se nesvléká. Nechává si dokonce i boty a klobouk.“
„To mi zní jako by byl pěkně ujetý,“ řekl Finn.
Roslyn přecházela kolem různých polic a něco z nich vybírala. Naneštěstí jsem viděla už i ujetější.“
Roslyn se ještě chvíli probírala oblečením a pak se obrátila zpátky ke mně. „Předpokládám, že si s sebou budeš chtít vzít i něco na obranu. Kam si schováváš… nezbytné vybavení?“
Jinými slovy zbraně. „Jo, nejlíp na dosah. Ráda bývám připravená.“
Roslyn přikývla. „Dáváš přednost nějaké určité barvě?“
„Černou.“
„Že se vůbec ptám.“ Zamumlala.
Za chvíli odněkud vyčarovala černou vycpanou podprsenku a k ní sladěné kalhotky. Obojí mi podala. „Obleč si to.“
Udělala jsem, co mi řekla. Obojí mi perfektně sedlo a moje malá prsa se nečekaně zvedla. Finn uznale hvízdnul. Udělala jsem prsty gesto před krkem, abych mu naznačila, co se stane, jestli si svoje projevy nenechá. Jenom se zašklebil.
Z jednoho z věšáků Roslyn sundala černé koktejlky a podala mi je. Látka mi sklouzla po těle. Šaty měly dlouhé rukávy a korzetový živůtek se srdcovým výstřihem, který se díky podprsence naplnil. Sukně v délce těsně nad kolena, pošitá flitry, byla střižená jako krinolína.
„Jak ti sednou?“ Zeptala se Roslyn.
Podívala jsem se do zrcadla. Rukávy byly dost dlouhé, aby se v nich daly schovat nože a další jsem si mohla připevnit na stehna. „Perfektní.“
Roslyn přikývla, jako by ani nic jiného nečekala. Prohrábla zásuvku u toaletního stolu a podala mi pouzdro s kontaktními čočkami označené jako Nebesky modrá a dlouhou blond paruku. „Když se hodně namaluješ, tak s tou parukou a čočkami budeš vypadat jako by ses vyloupla z jeho snů. Asi budeš chtít použít vlastní make-up?“
„To snad zvládnu.“
Roslyn můj sarkasmus přešla. Otevřela další zásuvku, vytáhla obálku a strčila mi ji do ruky. Byl na ní zlatě vyvedený sluneční kotouč.
„Pozvánka,“ řekla Roslyn. „Bez ní by ses dovnitř nedostala.“
Znovu se ponořila do zásuvky a dala mi pouzdro s přívěskem ve tvaru srdce probodnutého šípem - její osobní runu a znak Nothern Aggression.
Přejela jsem palcem přívěsku. Kov byl studený. „Děkuju ti za pomoc, Roslyn.“
Chvíli se na mě dívala. „Nemusíš mi děkovat. Dlužím ti, pamatuješ? Ale až přijde některá z mých děvčat připravit se na večírek, zjistím, že mi chybí pozvánka, přívěšek, šaty a paruka. Pak to nahlásím jako krádež. Xavier sepíše hlášení, ale bude příliš zaneprázdněný, než aby to hned předal dál. Získáš tak pár hodin.“
Přikývla jsem. Nemohla jsem jí zazlívat, že chce být krytá. Pokud by se něco zvrtlo, což se může vždycky stát, ráno budou Mab Monroe s Tobiasem Dawsonem klepat na její dveře a ptát se, jak je to možné, že jedna z jejích děvčat zaútočila na váženého hosta na Mabiině večírku. Pokud ohlásí včas krádež, bude mimo podezření.
„A prokaž mi laskavost,“ řekla ještě upírka a podívala se na mě přes stříbrné obroučky.
„Jakou?“
„Ať už zamýšlíš dnes večer s Dawsonem cokoliv, udělej to pořádně a nenech se chytit,“ řekla Roslyn. „Už jsem si s tím ujetým bastardem užila dost. Nechci, aby se mi tady ometal ještě víc.“
Chladně jsem se usmála. „Neboj, pokud bych se náhodou nechala chytit, Tobias Daswson by si s radostí pohrával se mnou a na tebe by si ani nevzpomněl.“
 

14 komentářů:

  1. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  4. děkuju moc za kapitolku!!

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za další kapitolu a těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  8. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat