pátek 10. října 2014

Pavučina lží - 22. kapitola



„Nejdřív ze všeho musíte vy dva na pár dní zmizet,“ pokynula jsem hlavou směrem k Foxovým. „Jeďte třeba někam na dovolenou.“
Warren zavrtěl hlavou. „Ne, nebudu před Dawsonem utíkat. Nikdy jsem to nedělal a teď s tím začínat  nebudu.“

„A co Violet?“ Zeptala jsem se. „Včera večer ji málem znásilnili a zavraždili, jen aby vám poslali vzkaz. Pokud Dawson pojme podezření, že máte něco společného s vloupáním do jeho kanceláře, namíří si to rovnou sem, vás dva zabije a vypálí to tu do základů. To byste chtěl?“
„Samozřejmě ne,“ odsekl Warren. „Ale my jsme Foxovi z Ridgeline Hollow. Naši předkové tady žili víc jak tři sta let a žádní přivandrovalci nás odsud nikdy nedostanou. Ať se propadnu, jestli tomu trpaslíkovi ustoupím. Z boje jsem nikdy neutíkal a neuteču ani teď.“
Nasadil tvrdohlavý výraz. Bylo mi jasné, že neustoupí. V tomhle ne. Pokud by měl umřít, chtěl to udělat ve svém obchodě – stejně jako Fletcher. Srdce mi poskočilo a před očima se mi objevil jeho zmučený obličej. Tu představu jsem odehnala. Pokud to bude záviset na mně, Warren T.Fox takhle neskončí.
„Dobře, můžete zůstat v domě.“
Warren se usmál.
„Ale pod ochranou Jo-Jo a Sophie,“ dodala jsem. „A na zbytek týdne zavřete obchod.“
Úsměv se vytratil. „Proč?“
„Protože Tobias Dawson vás bude určitě sledovat. Když uvidí, že máte zavřeno, bude si myslet, že jste konečně změknul. Mohlo by nám to dát trochu času navíc.“
„A co já?“ Zeptala se Violet. „Já tady nemůžu zůstat. Mám školu a zkoušky se blíží.“
Otočila jsem se k ní. „Máš nějakou kamarádku, u které bys mohla pár dní zůstat?“
Přikývla. „Můžu zůstat u Evy.“
Vzpomněla jsem si na ten večer, kdy Owen Graysen říkal svojí sestře, že s ní bude všude chodit bodyguard, ať se jí to líbí nebo ne. Ten strážce, co ji doprovázel večer na parkovišti, vypadal celkem schopně, a stejně tak i samotný Owen. U Graysonů bude Violet  v dostatečném bezpečí. „Dobře, tak Evě zavolej.“
Violet zamrkala. „Teď?“
Přikývla jsem. „Teď hned. Chci to mít všechno vyřešené ještě dnes večer, abych se mohla soustředit na Dawsona.“
Podívala jsem se po svých dvou kamarádkách. „Myslíte, že tu můžete na pár dní zůstat a pohlídat Warrena?“
„Samozřejmě, Gin, cokoliv budeš potřebovat, vždyť to víš.“
„Um-mm.“ Připojila se Sophia k souhlasu.
„A co já?“ Zeptal se Finn.
Usmála jsem se na něj. „Teď, když už tady Fletchher není, tak jsi můj prostředník. Víš, co to znamená. Potřebuju veškeré informace, které můžeš o Dawsonovi získat.“
Finn přikývnul.
Už zbýval jen jeden člověk. Podívala jsem se na detektiva. Pořád měl ve tváři sklíčený výraz. „Co podnikneš ty, Donovane?“
Pozoroval koberec pod svými zablácenými botami.
Věděl, na co se ptám – jestli se pokusí mě zastavit nebo ještě hůř, bude varovat Dawsona před mým útokem.
„Nic. Neudělám nic.“ Projel si rukama černé vlasy a hořce se zasmál. Detektiv se právě přiklonil na stranu nájemného vraha. Právě odsoudil jiného člověka k smrti a věděl to.
„Dobře,“ řekla jsem. „Tak pojďme na to.“
-----
O hodinu později jsme byli všichni připravení. Zatímco si Finn ukládal laptop do koženého kufříku, Violet dlouze objímala svého dědečka. Eva Grayson byla nadšená vyhlídkou na pár dní strávených s nejlepší přítelkyní, takže Violet s sebou měla napakovanou tašku. Teď jsme stáli na verandě a loučili jsme se.
„Měl bys jít se mnou,“ říkala Violet dědečkovi.
Warren pohladil vrásčitou rukou její tvář a zavrtěl hlavou. „Víš, že nemůžu. To bych nebyl já. Odejdu odsud až v borové rakvi. A kromě toho, Gin by mě mohla na něco potřebovat. Takhle bude vědět, kde mě má hledat.“
Violet přikývla a pokusila se o úsměv, ale oči měla plné slz.
„Bude lepší, když zůstaneš u Evy,“ řekla jsem jí tiše.
Violet dědečka znovu objala a zvedla tašku. Finn jí podržel dveře a oba vyšli do tmy.
Otočila jsem se k Sophii a k Jo-Jo „Kdyby se tu objevil Dawson nebo někdo z jeho mužů, prvně střílejte a pak teprve se ptejte, ano?“
Sophia se na mě zašklebila a Jo-Jo přikývla.
„Neboj, neděláme něco takového poprvé, Gin.“
Zarazila jsem se. „Opravdu?“
Jo-Jo se usmála. „Příležitostně jsme Fletcherovi prokazovaly podobné služby.“
Znovu mi to připomnělo, že Fletcher pomáhal lidem. Část jeho života, kterou přede mnou tajil. Nevěděla jsem, proč mě z toho vynechal, ale udělal to. Ta myšlenka mě zneklidňovala, ale možná to bylo jen proto, že jsem se posledních sedmnáct let svého života živila zabíjením lidí a najednou jsem byla tady a snažila se zachránit život a majetek jednoho starého muže a jeho vnučky. Nebyla jsem si jistá, jak se k tomu mám postavit. Jistá jsem si byla jen jedním – byla to daleko větší zábava, než můj předčasný odpočinek.
Nechala jsem sestry s Warrenm a vyšla k zaparkovaným autům. Donovan Caine se opíral o zábradlí a pořád vypadal zamyšleně.
„Vezmi Violet ke Graysonům,“ řekla jsem Finnovi. „A nikde nezastavuj.“
Finn se ohradil. „Nic takového jsem neměl v plánu.“
Jen jsem se usmála a Finn stiskl rty. Violet se jeho výrazu zasmála. To ho přimělo obrátit k ní svůj pohled a usmát se.
„Brokovnice, Finne,“ zašeptala jsem jeho směrem. „Mysli na dědu Foxe a jeho brokovnici.“
Finnův úsměv trochu povadl, ale úplně nezmizel. Na to by byl potřeba těžší kalibr. Přidržel Violet dveře od auta. Ta mu věnovala plachý úsměv a vklouzla dovnitř.
Po chvíli od ní Finn odlepil oči a přejel po mně pohledem. „Doufám, že si neplánuješ sednout dozadu,“ řekl ne zrovna omluvným tónem.
„Ne, Donovan mě odveze,“ oznámila jsem mu.
„Opravdu?“ Zamrkal Finn.
„Já?“ Ozval se Donovan.
„Jo,“ řekla jsem. „Ty.“
Donovanova zamračená tvář se ještě trochu protáhla.
----
Finn s Violet vyjeli zpátky směrem k Ashlandu a chvíli za nimi i já s Donovanem. Kromě pokynů, kudy má jet, jsme nemluvili.
K domu, který jsem zdědila po Fletcheru Laneovi, jsme dorazili asi za půl hodiny. Donovan se díval okénkem na nesourodý mišmaš stylů.
„Takže tady teď žiješ?“ Zeptal se.
„Ano, vlastně je to Fletcherův dům. Dřív mu patřila i Pork Pit.“
„Já vím, byl to Finnův otec a tvůj prostředník. Zavraždila ho Alexis James.“
Přikývla jsem. Donovan už nic nedodal.
Očima jsem zkoumala jeho rysy. „Můžeš jít dál.“ Pozvala jsem ho.
„Strávit tady noc. Se mnou.“
Donovan ke mně obrátil pohled. Vzrušení. Touha. Vina. Všechno najednou. Pak ale zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že je to dobrý nápad, Gin.“
„A proč ne? Určitě by to bylo pohodlnější než na zadním sedadle.“ Rozhlédla jsem se po zabláceném vnitřku auta. „A taky čistější.“
Znovu zavrtěl hlavou. „Nepůjdu dál, Gin.“
„Proč ne? Kvůli tomu, co plánuju pro Tobiase Dawsona?“
Donovan si zajel rukou do černých vlasů. „Částečně. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem se do toho nechal zatáhnout.“
„A dál?“
Povzdechl si. „Pamatuješ na tu noc v tvém bytě, předtím než jsme se vydali do lomu zachránit Finna a Roslyn Phillips? Pamatuješ, co jsem ti říkal o Cliiffu Ingelsovi?“
„Pamatuju. Chtěl jsi mě zabít za to, co jsem mu udělala.“
Přikývl. „Hlavně jsem ale chtěl vědět, proč jsi to udělala. A když jsi mi to neřekla, začal jsem po tom pátrat na vlastní pěst.“
Ztuhla jsem. Ta jeho proklatá houževnatost.
„Po tom incidentu s Alexis James mi najednou byla spousta lidí ochotná prokázat laskavost,“ pokračoval Donovan. Díval se okénkem ven do tmy místo na mě. „Jeden člověk z mravnostního mi poradil, ať se zkusím poptat jedné z děvčat, co pracují pro Roslyn Phillips. Bylo mi to divné.“
Roslyn Phillips byla upírská Madam, která řídila vyhlášený noční podnik jménem Northem Aggression, módní klub, kam se chodila bavit Ashlandská smetánka. Svým bohatým zákazníkům nabízela široký rozsah služeb a uspokojení těch nejroztodivnějších choutek. Byla taky Finnova velmi dobrá přítelkyně. Před pár měsíci jsem jí pomohla vyřešit problém s násilnickým švagrem, který málem umlátil k smrti její sestru a malou neteř. Ona se mi odvděčila tím, že o tom řekla jedné ze svých dívek. Její indiskrétnost vedla k Fletcherově smrti, a to jí nezapomenu – nikdy.
Ale pokud Donovan mluvil s prostitutkou, kterou jsem měla na mysli, tak se dozvěděl důvod, proč musel jeho partner zemřít – dozvěděl se, co té ženě a její třináctileté dceři provedl.
„Vím, že Cliff znásilnil a zmlátil tu dívku,“ řekl Donovan a potvrdil tak moje podezření. „Vím, že jsi to udělala proto, aby něco podobného nepotkalo i nějakou jiné děvče.“
Nepřela jsem se s ním. „Máš pravdu, bylo to kvůli ní. Kdy jsi to zjistil?“
„Před dvěma týdny.“
Bolest prohloubila vrásky na jeho tváři. Připomínal mi Atlase, který nese na ramenou tíhu celého světa.
„Celou tu dobu jsem ti měl Cliffovu smrt za zlé,“ řekl. „Celou tu dobu jsi mě nechala si myslet, že jsi monstrum. Ale nejsi.“
Pokrčila jsem rameny. „To je věc názoru. Zabila jsem ho. A uřízla jsem mu koule, to taky není zrovna normální.“
Donovan se hořce zasmál. „Víš, co je na tom zábavné? Kdybych to věděl, že mlátí děvky a znásilňuje děti, zabil bych ho sám. Ale byla jsi rychlejší.“ Hlas se mu vytratil do šepotu „Takže se cítím tvým dlužníkem. Za to, že jsi ho zabila, za to, že jsem to nemusel udělat sám.“
„Takže o tohle jde. O mě a o smrt Cliffa Ingelse. Kvůli tomu nechceš jít dál. Kvůli tomu se mnou nechceš být.“ Za tohle bych toho špinavého policajta klidně zabila znovu, za to, že se kvůli němu ode mě Donovan odtahuje.
Donovan zavrtěl hlavou. „Tak to není. Je to o mně. To, co jsem zjistil o Cliffovi, mě přimělo přemýšlet. O mnoha věcech. A teď s tím, co se děje kolem Warrena a Violet… Pomůžu Sophii a Jo-Jo na ně dohlédnout, jak jen to půjde.“
„Ale..“
„Ale s Tobiasem Dawsonem ti nepomůžu. Ne tak, jak jsem tu udělal s Alexis James. Nemůžu, Gin. Prostě nemůžu. Nemůžu být znovu součástí něčeho takového. Sotva dokážu žít s vědomím, že vím, k čemu se chystáš a nepokusím se ti v tom zabránit.“ Hlas mu znova selhal.
„Nemůžu být s tebou. Ne dnes v noci.“
„Dnes večer na zadním sedadle tohohle auta se nezdálo, že by tě osud Tobiase Dawsona až tak trápil.“ Můj hlas byl drsnější, než se mi líbilo. „Nebo už jsi na to zapomněl?“
Donovan sebou trhnul. „Ne, nezapomněl jsem na nic z toho.“
„Ale znovu to neuděláš. Už se mnou nebudeš spát.“
Rukama sevřel volant. „Ne, nebudu.“
Slyšela jsem v jeho hlase pevné rozhodnutí. Donovan Caine dal sám sobě slib a neporuší ho. Jistě, dokázala bych ho přimět, aby zapomněl na svou morálku, sliby, pravidla. Stačilo by, abych se mu usadila na klíně a předvedla mu variaci večerní striptýz v dešti.
Ale už jsem udělala první krok dvakrát. Přála jsem si, aby detektiv chtěl mě, Gin Blanco, takovou jaká jsem, se vším všudy. Ne, aby mi podlehl ve chvilkové slabosti a pak kvůli tomu měl výčitky svědomí.
„Tak to jsme asi skončili ve slepé uličce.“ Řekla jsem tiše.
„Asi ano.“
Donovan se na mě nepodíval. On není pro tebe, šeptal mi hlavě Warrenův hlas. Nechtěla jsem, aby měl pravdu – ale měl ji. Aspoň dnes večer. A taky jsem se musela postarat o Tobiase Dawsona. Fletcher mě naučil, že na prvním místě je vždycky práce, bez ohledu na osobní touhy. Nechat se rozptylovat, znamená odbýt práci, a to by mohlo špatně dopadnout. A teď jsem se musela obzvlášť soustředit, protože na mně závisely dva nevinné životy. Jedno po druhém. S Donovanem a jeho komplikovanými pocity se vyrovnám později.
„Dobře, dohlédni na Warrena a Violet. S Dawsonem mi pomůže Finn.“
Donovan přikývnul. „Myslím, že to tak bude nejlepší.“
Už jsme si neměli co říct. Aspoň dnes večer. Vystoupila jsem z auta. Detektiv se na mě nepodíval, otočil se a vyrazil pryč. Stála jsem tam a dívala se za ním, dokud nezmizel v mlze a ve tmě.
Z nějakého důvodu bylo moje srdce stejně ledové jako okolní mrholení.

8 komentářů: