pondělí 20. října 2014

Nedocenitelná - 3. kapitola



Než jsem pokročila v hledání, udělala jsem to, co se pro mě už stalo zvykem – možná i rituálem. Chtěla jsem učinit dvě zastávky. První z nich bylo zdejší hračkářství, Hanningans Shenaginans, kde jsem si koupila plyšového slona. Byl to nutný dárek pro osobu, která na mě čekala na druhé zastávce, kam jsem měla namířeno.
Dům, před nímž jsem zaparkovala, se stěží dal nazývat domem. Chatrč nebo bouda by byl přesnější popis; měl pouze tolik izolace, aby zvládl naše nejchladnější zimy. Celá konstrukce se nakláněla na levou stranu, zdánlivě opřená o hromadu smetí, která se vršila až k okapu. Prkna pod mou vahou zasténala, pach tlejícího dřeva a rozkladu mi naplnil nos.

„Jsi to ty, holčičko? Říkala jsem ti, ať nechodíš, dokud to tu mamka neuklidí. Bláznivý modrý ponožky jsou všude.“ Její soprán přes tenkou vrstvu dřeva rezonoval. Potřásla jsem hlavou. Zřejmě neměla jeden ze svých normálních dní.
Pokud šlo o dospělé, Giselle byla jedna z mála, která měla mé sympatie. Narodila se se schopností vidět lidskou minulost, přítomnost, a pravděpodobně i budoucnost. Ale jako tesař, jenž si častou prací pohmoždí ruku, i ona měla příliš mnoho vidění a její mysl se zlomila.
Nevím, co víc o Giselle říct. Je to zlomená žena, v nejlepším věku, ale předčasně zestárlá kvůli svým schopnostem. Vzhledem k tomu, že její mysl bloudila v místech, kam se dostane pouze pár lidí, se s nikým vidět nechtěla, ale měla obrovskou slabost pro vycpaná zvířata. A navíc jsem se nevyděsila, když se okolo ní zjevily všechny ty hlasy. Ne duchové, ale jakýsi pozůstatek jejích průvodců, které v životě získala. Především byla mou mentorkou a nejbližším člověkem, který zastával roli mé matky.
„To jsem já, Giselle. Rylee. Přinesla jsem ti novou hračku. Slona; vím, že žádného nemáš.“
Vytáhla jsem velkého, šedého slona. Přišla ke mně a já si ji pořádně prohlédla. Delší dobu jsem ji neviděla; byla jsem poslední dobou tak zaneprázdněná stopováním, že od mé poslední návštěvy uplynul měsíc, a čas k ní nebyl milosrdný. Zhubla, na kůži lehce prosvítající z obnošených šatů měla skvrny – už nebyla zdravě růžová, ale strakatá věkem. Špinavé, blonďaté vlasy si stáhla do ledabylého drdolu, takže její propadlé tváře a nepřítomné hnědé oči vynikly ještě víc. Mé srdce ten pohled zabolel. Nevěřila jsem, že ji ztrácím kvůli šílenství, přestože mě předtím varovala, když mě vzala pod svá ochranná křídla.
„Rylee? Ach, už si vzpomínám. Rylee. Ano, pojď dovnitř, drahoušku, ukaž, co jsi Giselle přinesla.“
Odšourala se dovnitř a já ji následovala. Dýchala jsem mělce, snažila se nemyslet na podivnou směsici nepříjemných pachů, jež mě obklopila. To nebylo dobré. Milly a já s tím budeme muset něco udělat, nehledě na to, jak těžké to bude. Giselle nás obě vychovala; teď se o ni musíme postarat my. Po podlaze se válely odpadky, staré noviny, nevyprázdněné tašky s prošlými potravinami, stohy knih až ke stropu – a to byly pouze věci, jež jsem dokázala identifikovat. Pokaždé se stav domu zhoršil.
Zadní kuchyň byla stejně přeplněná jako zbytek a měla jsem podezření, že právě z ní pochází většina smradu.
Giselle oprášila židli, přibližně z roku 1960, a já se posadila. Přitáhla si zelenou židli s trhlinami v potahu a chytla mě za ruku dřív, než jsem se mohla zeptat, její oči se na mě soustředěně podívaly. Zračila se v nich inteligence, která v nich předtím nebyla.
Protože jsem Imunní, ani média mě nedokáží přečíst; jako bych vůbec neexistovala. Ale jako všichni jsem na rukou měla čáry a čtení z ruky vlastně žádná magie není. Přirovnala bych to ke schopnosti číst v mapě, pochopit všechny symboly a možnosti.
„Ach, Rylee, do cesty ti přijde velký problém. Stále to samé.“ Otočila mou ruku na jednu, pak na druhou stranu, její stisk zesílil.
„Někoho najdeš; muže z tvé minulosti, který se stane součástí tvé budoucnosti.“
„Myslíš jako milenec?“ Nenáviděla jsem nadějný tón, který se v mém hlase ozval, ale potřebovala jsem odpověď tak jasnou, jak jen to bylo možné. Románek navíc nikomu nikdy neublížil, ale kdyby se zapletl do mého hledání Indie, nebo jiného dítěte, nezáleželo by na tom, jak bych se cítila. V koutě mé mysli jsem si pomyslela, jestli to nebude O´Shea a rychle myšlenku zatlačila. Jedna pusa z něj milence nedělá.
„Posedlost.“ Zašeptala a okolo mých kotníků se ovanul studený vzduch. „Smrt. Síla. Všechno je tady zamotané.“ Ukázala do středu mé dlaně, kde bylo několik čar skutečně zamotaných. „Ale v kruhu těchto třech nalezneš i svou minulost.“
Dům zasténal pod náporem větru. Otřásla jsem se a Giselle také.
„Musíš jít. Dnes už jsem řekla dost. Kde jsou tvé modré ponožky, dítě?“ Její oči sklouzly z mých, ale já ji chytila za ruce, abych znovu upoutala její pozornost.
Položila jsem jí stejnou otázku, jako vždy. „Dítě, které hledám – najdu ji včas?“
Giselliny oči zablikaly, inteligence se opět vrátila. „Dítě je silné. Máš čas. Nevím, jestli bude stačit, ale máš čas.“
Postavila jsem se, připravená k odchodu, vložila jí slona do prázdných dlaní. I když svá plyšová zvířátka milovala, nikdy jsem ji s žádným neviděla, poté, co jsem jí ho přenechala, a stále jsem neměla tušení, co s nimi dělá. Nosila jsem jí je, protože byly tím jediným, co jí na rtech dokázalo vykouzlit úsměv.
„Počkej.“
Zastavila jsem se na chodbě, Gisellin hlas mě přivolal zpět.
„Je tady jiné dítě, dítě zlatého slunečního svitu a modré oblohy, které tě hledá.“
Každý sval mého těla se napjal, moje tělo jejími slovy znehybnělo. Nemohlo to tak být, ale zašeptala jsem její jméno.
„Berget.“
Studený vítr se opět opřel do domu, rozházel papíry a povalil hory knih.
Giselle se vyškrábala na nohy, proběhla okolo mě, ječela jako banshee1 cosi o modrých ponožkách – vlasy se jí z drdolu uvolnily a zakrývaly její obličej. Pokoušela se napravit to, co vítr zničil. Což situaci jen zhoršilo; za každou hromadu, kterou narovnala, povalila dvě další.
Vymámila jsem se z paralýzy a chytla Giselle okolo kostnatých ramenou, šokovaná tím, jak moc vyhublou se stala.
„Nech mě být, ďáblovo sémě! Hledačko krve! Vrahu! Děvko! Nech mě být!“ Nebrala jsem si označení osobně. Přestože některá byla přesná. Nemůžete se příliš naštvat, když vám lidé říkají pravdu.
Sevřela jsem ji pevněji, odvedla do kuchyně a posadila ji do zeleného křesla. Ochabla a zašeptala mi do ucha. „Zpívej jí, dítě.“ Nedívala jsem se okolo; věděla jsem, že je to jeden z jejích průvodců. Milovali Giselle, a tak jsem udělala, co řekli. Zazpívala jsem.
„Výlet na rýhovačku, tanec nad nádobím, má matka mě poslala pro kvasnice, pro kvasnice; řekla, ať jdu lehce, a zase přijdu rychle, ze strachu, že mladí muži by mi mohli ublížit. A přesto jsi neviděla, a přesto jsi neviděla, jaké špinavé triky na mě hráli? Zlomili mi džbán, rozlili mi vodu, prokleli mou matku, pokárali její dceru a políbili mou sestru místo mě.“2
Umlkla jsem, stará píseň mého dětství mi uvízla v krku. Nenazývali jí melancholickou melodií pro nic za nic.
„Krásné, drahoušku. Možná mi zase někdy zazpíváš?“ Gisellina otázka mě zaskočila, ale odpověděla jsem na ni, už na odchodu.
„Samozřejmě, Giselle. Budeš v pořádku?“
Naklonila hlavu a přimhouřila oči. „Dítě, jdi domů a vem si modré ponožky; budeš je potřebovat, ještě než týden skončí.“
Nechala jsem ji v kuchyni, mumlající o modrých ponožkách, svírající slona v křehkých rukách, a chladným větrem, který sténal v trámoví.

1 Banshee – irská a skotská mytologická bytost, která se projevuje zoufalým kvílením a pláčem, jež zvěstuje smrt některého z členů rodiny. Dala by se připodobnit k divožence.
2 Tradiční anglická lidová písnička, ke které jsem ale nenašla oficiální český překlad. V originálu se jmenuje A Melancholy Song (Melancholická píseň).

15 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Vdaka za dalšiu kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. děkuju za překlad!!

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji! Vypadá to na vážně zajímavou knížku. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. A taky jestli bude vážně potřebovat modré ponožky =D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jo jenze nikdo by necekal CO to jsou ty modre ponozky :D ja byla docela prekvapena

      Vymazat
  7. Moc děkuji za překlad x)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad. Úplně mě ta knížka chytla, nemůžu se dočkat další kapitoly :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat