sobota 18. října 2014

Ledový král - 11. kapitola



Konečně přišlo ráno, když Calia vyskočila z postele, právě vycházelo slunce. Umyla se, pevně si stáhla vlasy a oblékla se. Sbalila si věci a posadila se k oknu, čekala na Marchella až ji odveze domů.
Moly zapálila oheň, aby uvařila vodu na čaj. Matka nakonec také vstala a posadila se do křesla, zatímco Moly budila děti a připravila snídani.
Calia mlčela, vůbec se neodvrátila od okna.

Nakonec matka promluvila. „Až příště přijedeš, možná ti pro nás dá král nějakou látku a boty. Ach a čokoládu. A víc zlata, než poslal tentokrát. Jsem si jistá, že bude chtít odškodnit ženu, která mu poskytla takovou služebnou.“
Calia zadržela dech, nedokázala matce odpovědět. Když uslyšela rachotit kola kočáru na ulici, vyskočila, popadla svou tašku a vyběhla ze dveří.
„Moly, zavři dveře, ať z domu neuniká teplo,“ slyšela matku.
Dveře se zabouchly a Calia zůstala na ulici, aniž by se s ní někdo rozloučil.
Stála na ulici jako socha a po tváři jí stékaly slzy, když Marchello zastavil před domem. Vyděšeně seskočil z kozlíku a vtáhl si Caliu do náruče. „Co je ti drahá? Jsi v pořádku?“
„Odvez mě domů, prosím,“ zamumlala.
Podíval se k domu, tvář mu zahalil hněv. „Samozřejmě.“
Calia cestou do hradu otupěle pozorovala stromy. Marchello mlčel, když jí pomáhal do kočáru, jen jí věnoval soucitný pohled, než jí podal tašku.
Když vešli do hradu, byl hlavní sál prázdný a Calia za to byla vděčná. Ale ve chvíli, kdy otevřela dveře do svého pokoje, otevřel král dveře svých komnat a vyšel na chodbu.
„Jsi zpátky,“ zamručel rozmrzele.
Hluboce si povzdechla, ovinula se rukama a otočila se k němu. Kvůli jeho zatracené masce, nedokázala poznat, jestli je překvapený jejíma nateklýma očima.
„Už nikdy…“ řekla tiše.
Naklonil hlavu na stranu. „Cože?“
Zavzlykala. „Už tam nikdy nepojedu.“
Král k ní přistoupil s nataženou rukou. „Calio…“
Uzavřela prostor mezi nimi a zabořila mu tvář do hrudi.
Král šokovaně ztuhl, když ho Calia objala, ale neodtáhl se.
„Jsem si jistá, že jste si myslel, že budu mít radost, ale tak to vůbec nebylo,“ zamumlala do jeho košile. „Už nikdy mě neposílejte pryč. Nepojedu.“
Král se uklidnil a lehce ji hladil po vlasech. Chvíli mlčel a pak jí zašeptal do ucha: „Jak si přeješ. Už nikdy.“
Calia vypustila dech, ani nevěděla, že ho zadržovala a přikývla. Se sklopenou hlavou od krále odstoupila, překvapilo ji, jak ji bolí opouštět jeho náruč. „Jen si vybalím a pak vám přinesu oběd.“
Utekla do své malé svatyně a opřela se zády o zavřené dveře. Neviděla, že král zůstal stát na chodbě s dlaní na místě, kde měla předtím hlavu. Neslyšela, jak přešel k jejím dveřím a přitiskl na ně ruku.
Dalších několik dní proběhlo v tichosti. Král se nezeptal, co se dělo během její nepřítomnosti a ona mu nic neřekla. Pozoroval ji, jak tiše plní úkoly, oprašuje jeho poklady a šije mu novou košili.
Calia si myslela, že se na ni zlobí za to, jak s ním mluvila nebo za to, že ho objala, ale bylo jí to jedno. Ten okamžik v jeho objetí ji zahřál tak, jak ještě nikdy nic a nevyměnila by ho ani za všechny poklady světa.
Tři dny po návratu, vstoupila Calia do králových komnat s podnosem se snídaní a málem ho upustila, když krále uviděla. Místo diamantové masky měl na obličeji jen hedvábnou. Pořád měl zakrytý obličej, ale už mu viděla do očí. Byly světlé, šalvějově zelené, lemované tmavými řasami a plné úzkosti. Rozbušilo se jí srdce, když si uvědomila, jak dlouho na něj zírá a položila před něj podnos se snídaní.
Napjatě ji pozoroval.
„Dobré ráno,“ řekla tiše. „Doufám, že jste se dobře vyspal.“
„Ano,“ zamručel. Vůbec se nepohnul, aby se nasnídal, zabořil se zády do opěradla s rukama propletenýma na prsou.
Calia nervózně přešlapovala z nohy na nohu, zoufale se mu toužila podívat do očí. Konečně riskovala pohled na něj a zjistila, že na ni zírá. „Děje se něco, můj králi?“
„Připadá ti můj vzhled znepokojivý?“
Nad tou absurdní otázkou jí spadla brada. „Ne, samozřejmě že ne. Jen mě překvapila vaše maska.“
„Připadám ti ošklivý?“
Calia zrudla. „Vůbec ne, můj králi. Proč se mě na to ptáte?“
Povzdechl si. „Býval jsem velmi hezký. Už v mládí, nad mou krásou ženy omdlévaly, a že jsem jich měl mnoho. Věříš tomu?“
„Ano,“ řekla váhavě.
Všiml si toho, oči se mu hněvem zúžily.
„Ale ano,“ trvala na svém. „I se zakrytým obličejem jste velmi hezký. Jsem si jistá, že i zbytek vaší tváře je stejně krásný.“ Rozpaky zrudla a pohlédla stranou.
Hořce se zasmál.
Caliu jeho otázky znervózněly. Proč ho zajímá, jestli si myslí, že je hezký? Opět na něj pohlédla a zjistila, že na ni zírá.
Najednou si všimla obrovského zrcadla ve zlaceném rámu, které tam předtím nebylo. Calia se odpoutala pohledem od zrcadla a podívala se na krále.
„Kdy se to sem dostalo?“ zeptala se.
„Přivezli to včera večer,“ řekl rázně.
Šla blíž, aby si zrcadlo lépe prohlédla, bylo moc hezké, rám byl zdobně vyřezávaný. „Je to dar?“ Zeptala se zvědavě.
Král vstal a postavil se vedle ní, ale dal si pozor, aby se v zrcadle neodrážel. „Myslím, že by se to tak dalo nazvat. Poslal mi ho král William.“
Calia sevřela dlaň. „Není to od něj milé?“ zeptala se váhavě.
Král se hlasitě a hořce zasmál, až nadskočila. „Ne. Vůbec to od něj není milé. Moc dobře ví, že v mém hradě nechci žádná zrcadla.“
Calia se zamyslela a uvědomila si, že předtím žádné nikde neviděla. Vedle zrcadla na stolku ležela malá kartička a Calia ji zvedla, přečetla si ji.
Abyste se mohl vidět jasněji.
„Proč nesnášíte zrcadla?“ zeptala se, protože věděla, že jí to neřekl.
Když nic neříkal, otočila se k němu a položila mu dlaň na napjatou paži. „Proč nikoho nenecháte, aby vás viděl bez masky?“
Nakonec k ní stočil pohled. „Na můj obličej se nikdo nedívá. Ani já ne, proto mi poslal to proklaté zrcadlo.“
Byla překvapená a zarmoucená výrazem v jeho očích. Mírně se usmála a poklepala mu na paži. „Pak ho odnesu.“
Bylo to těžší, než si myslela, ale stejně se jí ho podařilo odtáhnout z králových komnat a pak dolů ze schodů. Na nádvoří ji uviděl Jago a pomohl jí zrcadlo odnést do stodoly. Tam ho uložili čelem ke zdi.
„Neptej se,“ řekla Calia unaveným hlasem Jagovi.
„To jsem ani neměl v úmyslu.“
Když se vrátila do králových komnat, král seděl u stolu a pročítal si nějaké dokumenty. Nepoděkoval jí ani si nevšiml její přítomnosti. Calia se posadila ke krbu, košík s šitím si položila do klína. Po chvíli vzhlédla ke králi a přistihla ho, jak na ni zírá s trýznivým výrazem ve tváři.
Obavami se zachvěla. „Jste v pořádku, můj králi?“
Přikývl, ale neodvrátil od ní pohled.
„Potřebujete něco?“ Zeptala se.
Chvíli váhal, než zavrtěl hlavou a otočil se zpátky k dokumentům.
Calia zůstala v králových komnatách do pozdního večera. Král byl celý den tichý a zamyšlený, takže téměř postrádala jeho obvyklou bezohlednost. Upřeně zíral do prázdna, nervózně poposedal na židli a každou chvíli si povzdechl. Celia měla strach, že se stalo něco zlého, ale než se donutila zeptat, Jago odzvonil desátou. Král zvedl hlavu a přimhouřil oči. „Je pozdě Calio, měla bys jít spát.“
Přikývla a odešla.
Ve své ložnici přitiskla zvědavě ucho ke dveřím a čekala. Po chvíli se dveře králových komnat tiše otevřely a zavřely. Calia počítala do deseti, než otevřela dveře a podívala se do chodby. Král právě mizel za rohem.
Následujícího večera, když se chystala odejít pro podnos s večeří, tiše vstal a nervózně si odkašlal. „Calio…“ řekl hlasem plným nejistoty.
Zarazila se ve dveřích. „Ano, můj králi?“
„Nechtěla by ses se mnou dnes večer najíst?“
Srdce se jí bolestivě sevřelo. „To bych moc ráda.“
Přikývl a sklonil hlavu, aby zakryl úlevu. „Požádej Cata, aby ti pomohl odnést podnosy s večeří sem nahoru.“
Cato vrtěl nevěřícně hlavou, když mu Calia opakovala královy instrukce. „Budeš jíst nahoře? S ním? Proč?“
Od stolu se na ně zašklebil Jos. „Páni, to je teda něco.“
Calia na něj povytáhla obočí, ale on se tomu jen zasmál a odvrátil se.
Cato připravil podnosy s večeří a pomohl jí je odnést nahoru. Poté, co je položil na stůl, otočil se ke králi. „Přejete si ještě něco, můj…“ Cato zaraženě zmlkl, když si všiml nové masky. Podíval se z krále na Caliu a pokračoval. „Ehm, můj pane,“ řekl rychle. „Přejete si něco dalšího?“
„Nic, děkuji.“ Řekl pevným hlasem, ale byl stísněný, dokud Cato neodešel. Lehce se prstem dotkl své masky, Calia byla překvapená, že je tak nervózní.
S povzdechem vstal od pracovního stolu a mávl rukou k večeři. „Půjdeme?“
Calia přikývla a usedla ke stolu, ale neodkryla poklop z talíře. Král také ne.
„Jste si jistý, že jste v pořádku?“ Zeptala se nakonec.
„Calio, kromě formálních večeří, kterých se musím účastnit, jsem dlouho večeřel sám, takže mi odpusť, že je mé chování nezvyklé.“
„Měla jsem o vás starost,“ řekla tiše.
„To nemusíš. Teď se najez.“
Mlčky se navečeřeli, a když chtěla odnést nádobí, král ji uvolnil ze služby. Vyčerpaná tím zmateným dnem, vděčně odešla do své ložnice, ale když odbyla desátá, přitiskla zase zvědavě ucho ke dveřím. Zaslechla tiché klapnutí dveří, když král opouštěl své komnaty. Kam to každou noc chodí? Chvíli se přela sama se sebou, ale nakonec si uvědomila, že nechce riskovat jeho hněv.
Ráno vstoupila do jeho komnat se snídaní a král neseděl u svého stolu. „Ach ne…“ zašeptala si pro sebe, „…vážně je nemocný.“
Položila podnos na stůl, a když se otočila, všimla si krále stojícího u krbu, měl rozcuchané vlasy a pomačkanou košili. Calie se zdál bledý, takže se k němu rozběhla.
„Můj králi, jste v pořádku?“ Zeptala se. Zdálo se, že ji vůbec neslyšel, projela jí panika. „Můj králi?“ Opakovala a pro jistotu se dotkla jeho čela, chtěla zjistit, jestli nemá horečku.
Pomalu se vytrhl z omámení. Zamračeně se na ni podíval, takže okamžitě stáhla ruku. „Jsem v pořádku,“ zamumlal.
Nemyslela si, že má horečku, ale zjevně mu nebylo dobře. „Nemyslím, že jste v pořádku, můj pane. Přivedu Jaga.“
Král zavrtěl hlavou a vzal ji za ruku, aby jí zabránil v odchodu. „Nepotřebuji ho, nic nepotřebuji.“
Calia pevně sevřela jeho prsty, i přes své starosti o něj, nadšená tím, že cítí jeho pokožku.
„Jste bledý, vypadáte vyčerpaně a chováte se zvláštně,“ trvala na svém. „Něco není v pořádku. Prosím řekněte mi, co mám dělat, abych vám pomohla.“
Smutně se pousmál. „Sladká Calio,“ zamumlal. „Připomínáš mi ji.“
Projela jí žárlivost. „Koho, můj pane?“
„Mou sestru. Byla velmi milá, vždycky se o mě starala.“ Zdálo se, že se ztratil ve vzpomínkách. „Dnes je to třista a deset let co zemřela.“ Calia s obavami sledovala, jak mu za maskou potemněly oči. Zdálo se, že Ledový král jí taje přímo před očima. „Postrádám ji každý den. Je to hloupé, co?“
Calia krále pevně objala. „Vůbec to není hloupé,“ řekla pevně. Nemotorně přitiskla tvář k jeho rameni a objala ho kolem pasu. „Vaše sestra musela být báječná.“
Král se roztřásl a Calia tušila, že pláče. Pevně ho objímala a doufala, že se mu trochu uleví.
Král ji pevně objal a ponořil jí obličej do vlasů. Po chvíli se uklidnil a paže mu klesly. Odstoupil a otočil se k ní zády. „Prosím, odpusť mi mou slabost,“ zamumlal a vytáhl z kapsy kapesník.
Calia se kousla do rtu, nevěděla, co odpovědět. Nakonec řekla: „Před několika lety jsem ztratila otce. Byl to dobrý muž, jediná z jeho dětí jsem mu podobná a jako jediná jsem po něm truchlila. Matka byla těhotná s dvojčaty, když zemřel a nenáviděla ho za to, že ji opustil. Má mladší sestra s ní souhlasila, takže jsem truchlila o samotě. Bylo to hrozné, téměř stejně bolestné jako ho ztratit.“
Král pokýval hlavou, ale neotočil se. „Jak vlastně zemřel?“
„Putoval po horách. Tvrdil, že se vydal na výzkumy, neustále s sebou nosil notes, do kterého kreslil rostliny a zvířata a zapisoval si o nich poznámky.“ Calia se pro sebe usmála. „Otec byl sice obyčejný horník, ale byl zvědavý.“
Ovinula si paže kolem hrudi a vzpomínala na svého laskavého a něžného otce. S ním byl její život nádherný, ale po jeho smrti se změnil v pustinu. Začal se jí zmocňovat smutek, takže zavrtěla hlavou, aby se ho zbavila. Když vzhlédla, všimla si podnosu se snídaní, nalila králi šálek čaje. Když ho položila na stolek vedle jeho křesla, promluvil. „Děkuji ti za tvou laskavost. Doufám, že o našem rozhovoru nebudeš s nikým mluvit.“
„Jistěže ne,“ zamumlala.
„Pak tedy můžeš odejít, dnes mám spoustu práce.“
„Samozřejmě,“ opakovala a odešla.
Abelina ji později našla v knihovně s neotevřenou knihou v ruce.
„Jsi v pořádku, má drahá?“ Zeptala se poté, co se na ni chvíli dívala.
Calia zamyšleně vzhlédla. „Ano, děkuji.“
„Vypadáš smutně. Stalo se ti něco?“
Calia pokrčila rameny, netušila, jak odpovědět. Nakonec řekla: „Slíbila jsem, že o tom nebudu mluvit.“
„Pak bys ani neměla.“ Podívala se na Caliu. „A ty jsi v pořádku? Tobě se nic nestalo?“
„Samozřejmě že ne. To je právě zvláštní… ani sama nevím, co cítím.“
Abelina skryla překvapení. „Co cítíš?“
Calia zrudla a Abelina tušila proč. „Já nevím.“
„Nevíš, co vlastně si máš myslet o našem králi?“
Calia zvedla hlavu.
„Klid, dítě. Vzpomínám si, jak mi bylo, když jsem sem přišla.“
Calia o tom nepochybovala.
„Nejdřív jsem krále nenáviděla.“ Abelina se na dívku podívala. „Vím, že to zní jako zrada, když to říkám, ale ani já sem nepřišla dobrovolně.“
Calia zadržela dech a čekala, až bude hospodyně pokračovat.
„Byla jsem velmi mladá a krásná. Mí rodiče nebyli bohatí, ale měli jsme se docela dobře. Dokonce jsem měla nápadníka.“ Pro sebe se usmála. „Byl tak hezký. Myslela jsem si, že se vezmeme. Ale zajímala se o něj i dcera jedné velmi bohaté rodiny.“
Calia mlčela.
„Všem bylo jasné, že o mě stojí. Měli jsme stejné zájmy a rozuměli jsme si. Netoužil po bohatství. To léto, kdy jsem si myslela, že mě požádá o ruku, přišel král a žádal hospodyni.“ Abelina si povzdechla. „Ve městě bylo hodně dívek, o které nikdo nestál, vůbec mě nenapadlo, že bych mohla být vybrána, ale peníze vždy zvítězí.“ Smutně se usmála. „Podplatili ostatní, abych uvolnila místo jejich dceři.“ Pohlédla na Caliu. „Byla jsem dlouho zamčená v žaláři, než mě pustil. Dlouho jsem krále nenáviděla a obviňovala ho ze všeho zlého, co se mi stalo.“
Abelinina tvář změkla, Calia ji s úžasem sledovala. „Ale od té doby se stalo i mnoho dobrých věcí. Proto s tím tak bojuješ. Nedokážeš se vyrovnat s tím dobrým, po tom jaký byl dřív tvůj život.“
Tak to nebylo, ale Calia nedokázala najít slova, kterými by vyjádřila svou úzkost.
Abelina ji vzala za ruku. „Nezlob se na krále. Pod maskou se skrývá dobrý člověk. Kdybych zůstala doma, možná bych skončila sama a nikdo by si mě nevzal.“ Abelina se nuceně zasmála. „Král mi nechtěl zničit život, zachránil mě. Zachránil mě před osamělou existencí.“
Calia ji pozorovala. „Ale…“
Abelina se na ni toužebně podívala. „Ráda bych měla děti,“ přiznala. „To je jediné, čeho lituji. Ale králi to nemám za zlé. Nalezla jsem zde skutečnou lásku a dobré místo pro život. Nedokážu si představit svůj život bez krále, ty to dokážeš?“

30 komentářů:

  1. Prosím, pište, kde jste našli chybu, já tam žádnou nevidím. Díky.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  4. Opäť krásna kapitola a som strašne zvedavá ako sa to bude dalej rozvíjať medzi kráľom a Calliou. Vdaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju za překlad!! je to naprosto úžasná knížka

    OdpovědětVymazat
  7. D9ky moc za další úžasnou kapitolu, vypadá to, že to mezi králem a Caliou začíná pořádně jiskřit, nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  8. Perfektné veľmi pekne ďakujeme, chybu som tiež nenašla :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  10. Jediná chybka, které jsem si všimla je, že vypadlo "se" ve větě "Calia SE zamyslela a uvědomila si, ...", ale to vůbec nevadí, mnohdy člověk čte co tam má být a ne co tam je :)
    Jinak moc děkuji za překlad, knížka se mi moc líbí a pokaždé vyhlížím nový díl.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aha, máš pravdu, díky, to mi uniklo. :)

      Vymazat
  11. dakujem za preklad :) zacala som ho citat iba dnes rano, ale musim povedat, ze kniha je uzasna :)

    OdpovědětVymazat
  12. Moc perfektní ! ! ! Díky moc za vaši úžasnou práci s překladem, korekcí i s celým blogem. Díky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  13. Ďakujem za preklad~~

    OdpovědětVymazat
  14. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji! :těším se na další kapitolu :))

    OdpovědětVymazat