sobota 11. října 2014

Ledový král - 10. kapitola 2/2



Calia stála před stolem s košilí v natažených rukou a čekala, až si jí všimne.
Nakonec zvedl hlavu a všiml si jejího úsměvu.
„Konečně jsi to dokázala?“ zeptal se.

„Myslím, že ano. Tady! Vyzkoušejte si ji.“ Modlila se, aby košile vyhovovala jeho nárokům, nervozitou kroutila prsty.
„Vypadá dobře,“ řekl pochybovačně a přešel k zrcadlu poblíž šatny.
Prudce se otočil ke Calie, která mu šla v patách. „Trochu soukromí, prosím.“
Calia zrudla. „Samozřejmě. Omlouvám se… Počkám venku.“
Plná pochybností čekala na chodbě. Myslel si, že se ho snaží sledovat… Přitiskla dlaně k obličeji a snažila se setřást rozpaky.
„Pojď dál,“ zavolal nakonec.
Zklidnila se, nadechla a otevřela dveře.
Ledový král vypadal klidně, až na malý úsměv. „Je perfektní,“ řekl. „Výborně.“
„Děkuji,“ zamumlala.
Chvíli ji pozoroval. „Myslím, že si že zasloužíš odměnu.“
Calia zavrtěla hlavou. „Ach ne, už tak jste mi dal příliš.“
„Myslím, jsou věci, které se nedají vyčíslit v penězích.“ Třel si dlaní bradu. „Myslím, že ti dovolím navštívit tvou rodinu.“
Calie se sevřel žaludek. „To ne, nemyslím, že je to nutné.“
Král vzal ji za ramena a stiskl. „Jsi příliš obětavá, Calio. I zaměstnanci si zaslouží přestávku. Já to bez tebe pár dní vydržím a ty můžeš ujistit svou rodinu, že jsi v pořádku.“
„Nejsem si jistá, že jim na tom záleží,“ zamumlala.
„Bude pro ně dobré, když zjistí, že se máš dobře,“ řekl tiše. „A pro tebe bude příjemné být zase na chvíli jen Calia a ne služebná. Zabal se dost věcí na dvě noci a Marchello tě ráno zaveze do vesnice.“
Calia nepřišla na způsob, jak odmítnout ten velkorysý dar, nechtěla ho opustit, ale také nechtěla být neposlušná. Řekl, že má jít, takže půjde.
Tu noc spala Calia mizerně. Když odcházela z domu, všem to bylo jedno, určitě nestáli o její návštěvu. Napadlo ji, jestli pro ni její matka bude mít seznam úkolů nebo jestli si na ni její nejmladší sourozenci ještě vzpomenou. Přemýšlela, jestli ji vůbec nechají přespat v domě.
Ráno byla nervózní. Stáhla si pevně vlasy a oblékla si šedé šaty, aby odpovídaly její náladě.
Marchello ji přivítal smutným úsměvem, když přišla ke kočáru.
„Je to jen na pár dní,“ sliboval.
Abelina stála vedle něj a stěží zadržovala slzy. „Má pravdu, jen pár dní a budeš zase s námi.“ Vysmrkala se, otřela se tváře a vytáhla z kapsy plechovku. „Jago mě požádal, abych ti dala tohle. Je to uklidňující čaj.“
Calia se na ni usmála. „No, vzhledem k tomu jaká je má matka, to budu asi potřebovat.“
Abelina ji pevně objala, a pak jí Marchello pomohl nastoupit do kočáru.
Celou cestu se jí svíral žaludek. Co se stalo? Král určitě věděl, jak hanebně se chovají k jeho sluhům ve městě. Proč ji tam poslal? Otřásla se nad pomyšlením na to, jaký by následoval trest, kdyby provedla něco špatného.
Calia málem musela zavolat Marchella, aby zastavil, aby se mohla vyzvracet, ale nakonec to přemohla. S povzdechem sevřela hlavu do dlaní. Nechtěla se vrátit ke starému způsobu života, ani na jediný den. Celý dosavadní život strávila jako otrokyně své matky a pro ostatní obyvatele města byla neviditelná. Během posledních měsíců si na hradě našla přátele a zvykla si na to, že si jí druzí cení.
Když se zastavili před jejím domovem, nedokázala Calia sama vystoupit. Kočár se naklonit, jak Marchello seskočil z kozlíku a ona s sebou nervózně škubla, když otevřel dveře. Natáhl k ní ruku a podíval se na ni uslzenýma očima.
„Všechno bude v pořádku má drahá,“ řekl jemně. „Za dva dny se pro tebe vrátím.“
Němě přikývla a konečně přijala jeho ruku, aby jí pomohl vystoupit.
Dveře domu se skřípavě otevřely. Matka stála ve dveřích s překvapeným výrazem.
„Calio?“ zeptala se. Zpoza sukně vykoukli dvě umouněné tvářičky. „No tohle,“ zasténala. „Tebe už vyhodili? To nedokážeš udělat nic správně?“
Marchello střelil po ženě tvrdým pohledem. „Slečna Calia je doma jen na krátkou návštěvu. Vrátím se pro ni za dva dny a očekávám, že král uvidí svou služebnou, svěží a v dobré náladě.“
Její matka sebou trhla a pohlédla zpátky na Caliu. Teď si svou dceru konečně pořádně prohlédla a šokovaně rozevřela oči. „Samozřejmě.“
„Takže za dva dny,“ Marchello otevřel zavazadlový prostor. Na práh položil tři vaky.
„Počkej,“ řekla Calia. „Já si sbalila jen jeden.“
Marchello se na ni usmál. „Další dva jsou dary od krále, pro tvou rodinu.“
Při jeho slovech dvojčata vylezla zpoza matky a vrhla se k vakům.
Calia se zasmála a zvedla vaky.
„To nemůžete počkat, až budeme uvnitř?“ škádlila je.
Otočila se k Marchellovi. Byla si jistá, že než se pro ni vrátí, zemře nervozitou. „Za dva dny?“
„Za dva dny,“ zašeptal. „Slibuji.“
Přikývla a obrátila se nazpět ke své rodině.
Když vešla do domu, uvědomila si, jaký je tam nepořádek, když tam ještě bydlela, udržovala dům v čistotě. Bylo tak také mnohem větší ticho. Procházela hlavní místností a rodina na ni tiše zírala. Zarmoutilo ji, když si uvědomila, že si na ni nenechali žádnou památku. Sklonila se k mladším sourozencům.
„Koukneme se, co je v těch vacích?“ Zeptala se.
Když věci vysypala, děti se na ně vrhly, jako smečka hladových psů. Její matka s dravým zábleskem v očích pozorovala, co je uvnitř.
Byly tam dřevěné hračky a panenky pro děti a kniha poezie pro její sestru. Pro každého tam bylo nové oblečení a plechovka čaje. Ve druhém vaku bylo koření, které si nikdy předtím nemohlo dovolit, balík papíru, inkoust a váček zlatých mincí. Calia s úžasem prohlížela, to co vytáhla. Bylo to, jakoby král přesně věděl, co její rodina potřebuje a dal jí to darem.
Všichni členové honem ukrývali své nové poklady, aby je jim nikdo nemohl vzít.
Matka jí nešikovně pokynula, ať se posadí, než uvaří čaj.
Calia si všimla, jak váhá, jestli má otevřít plechovku s čajem. „Mám v tašce malou plechovku. Snad ti bude víc chutnat.“ Doufala, že bude rychle účinkovat.
Matka se na ni falešně usmála a čekala, až se uvaří voda na čaj, když vodu nalila do konvice, neměla už žádnou výmluvu proč se neposadit.
„Tak má drahá,“ řekla konečně, snažila se znít bodře, ale bylo to falešné. „Určitě už ti musí být jasné, že mé rozhodnutí bylo správné.“
Calia se málem zalkla horkým čajem. „Jak to myslíš?“
Matka mávla rukou a přikývla. „Podívejte se na sebe. Život na zámku ti rozhodně svědčí. Určitě jsi šťastná, že jsem ti umožnila takový život.“
„Vůbec nevím, jak to myslíš, mami,“ odpověděla chladně Calia.
Starší žena si všimla jejího chladu a snažila se to zlehčit. „No, vypadá to, že dobře jíš. Vlasy i pokožka ti zesvětlaly. Zaoblila se ti postava.“ Naklonila hlavu na stranu. „A máš tak krásné šaty. Přivezl tě sem kočár! Všichni ve městě ti budou závidět.“
Calia se naštvala, ale věděla, že je to k ničemu, měla tušit, že její matka si přivlastní zásluhy za to dobré v jejím životě, i když na tom neměla žádný podíl.
„Jaký je?“ Moli si z ničeho nic, usadila ke stolu.
Calia se dívala mladší sestru a pozvedla obočí. „Je můj pán a král. Co dalšího chceš vědět?“
Moli na ni pohlédla. „Ale je hezký? Je silný a laskavý a jemný?“
Calia se zamračila. „Co to plácáš za nesmysly? Už sis zase půjčovala knížky od paní poštmistrové, když se její muž nedíval?“
„Calio!“ Vyjekla matka.
Calia obrátila oči v sloup. „Prosím, matko, já to vím, zjistila jsem to, když jsem našla jednu knihu ukrytou pod polštářem.“
Matka se je snažila usmířit. „Tak dost hádek. Moli, připrav své sourozence, dnes budeme večeřet venku.“
Děti řvaly štěstím a křepčily v malé místnosti.
Calia pozorovala sestru, jak je honí s mokrým hadrem a navléká do nových šatů, zatímco matka sedí a pije čaj. Část z ní chtěla pomoct sestře a ta druhá si chtěla vychutnat, jak se snaží. Nakonec to vzdala a pomohla jí.
Matka se při pohledu do zrcadla štěstím rozzářila. Při pohledu na umyté a čistě oblečené děti se spokojeně usmála. „Výborně, takhle můžeme ven.“
Calia obrátila oči v sloup. Její matka si vždycky myslela, že si zaslouží nejlepší, a vychutnávala si závist ostatních.
Mrzutě následovala svou rodinu do městského hostince. Jídelna byla jasně osvětlená a hrála tam veselá hudba. Calia se pro uklidnění zhluboka nadechla, než sama vstoupila. Calia mezi večeřícími páry a rodinami zahlédla několik známých tváří. Zdálo se, že ji nikdo nepoznal, dokud se nepřipojila ke své rodině.
„Nestůj tam jako přimražená,“ zasyčela jí matka do ucha. „Usmívej se.“
Calia se usmívala na lidi, kteří ji tak bezcitně poslali pryč a modlila se, aby večeře rychle skončila. To se nestalo. Lidé se zastavovali u jejich stolu celý večer a zvědavě si Caliu prohlíželi. Matka se v té pozornosti přímo vyhřívala.
Calia se falešně usmívala a vidličkou posouvala jídlo po talíři.
Všichni komentovali její vlasy, pleť a nové šaty. Nikdo se nezeptal, jak se má nebo jestli je šťastná, nebo jaký je král. Cítila se hůř, než když pro ně byla neviditelná. Teď ji viděli, ale nikdo s ní nepromluvil.

Doma se matka zhroutila na židli, roztáhla ruce a šťastně si povzdechla. „Viděla jsi, jak se tvářila paní Hadrianová, když zjistila, že jsi to ty?“ Chechtala se.
Calia mlčela.
„Myslela jsem, že pukne závistí. Její dcera se vdala za pekařova syna pár měsíců poté, co jsi odešla, a podle toho, jak se nosila, by jeden myslel, že si vzala prince. Ale teď… její dokonalá dcera pomáhá v pekárně a měla bys ji vidět. Vlasy má učesané úplně obyčejně a šaty od mouky. Mladá pekařka už vůbec není dokonalá. A když tě uviděla, měla jsem dojem, že jí oči vypadnou z důlků.“ Matka se pohodlně opřela a vychutnávala si závist ostatních.
Calia se snažila ovládnout hněv. „Já nechtěla odejít z domova a nestala jsem se královou manželkou, matko. Jsem otrokyně. A nezáleží na tom, jak dobře se ke mně chová, vždycky budu otrokem, zatímco její dcera se stala ženou a bude matkou a babičkou. Nechápu, proč si myslíš, že když mám upravené vlasy a hezké šaty, že jsem na tom líp.“
Její matka našpulila rty a zpříma se posadila. „To vážně nedokážeš přijmout poklonu. Byla jsi vždycky tak otravná. Myslela jsem, že budeš šťastnější, když si toho tolik dostala.“
Calia si povzdechla a pokrčila rameny. „Chtěla bych si odpočinout. Kam si mám jít lehnout?“
Matka se zamračila a rozhlédla se po místnosti.
Dřív, než stačila navrhnout lavici nebo na podlahu, Calia řekla. „Moli se dnes vyspí s tebou a já použiju její postel.“
Její matka i sestra otevřely pusu a chtěly se začít dohadovat, ale Calia vyskočila na nohy, popadla svou tašku a odešla do malé komůrky, ve které dřív spala, než stačily pronést jediné slovo.
Posadila se na tvrdé lůžko a snažila se nemyslet a necítit. Věděla, že tu nebude vítaná, ale netušila, že ji to bude tolik bolet. Všem byla úplně lhostejná, jen si ji zvědavě prohlíželi.
Calia si lehla, ale nedokázala usnout.
Slunce ještě nevyšlo, ale ona vzdala snahu o spánek a tiše vstala. Zbytek rodiny ještě spal, takže si v tichosti uvařila šálek čaje. Stála u stolu, upíjela čaj a užívala si klid ve svém starém domově. Měla chuť začít uklízet, ale ovládla se. Během svého života, toho už pro svou rodinu udělala dost.

Moli vstala jako první a dala se do přípravy snídaně. Střelila po Calie podrážděným pohledem. „Tohle bývala tvá práce, víš.“
Calia na ni zírala. „A teď mám novou, kterou nemohu nikdy opustit. Ty aspoň jednou můžeš mít vlastní rodinu.“ Ale bylo to plýtvání moudrostí, její sestra to očividně nechápala.
Po snídani si Caliina matka oblékla své nejlepší šaty. „Dnes se společně vydáme na nákupy.“
Mladší sourozenci chtěli jít s nimi, ale rychle je umlčela. „Všichni zůstanete doma. Chtěla bych být s Caliou chvíli sama. Vy jste se mnou každý den.“
Calia byla dojatá, že s ní matka chce strávit nějaký čas o samotě, ale to se rychle změnilo, když ji matka tahala po městě a utrácela zlato od krále. Matka ji zavlekla do obchodu s klobouky, k řezníkovi a ke švadleně. Matka ji předváděla všem, kteří ji včera v hospodě neviděli, pyšnila se její změnou, jakoby za ni byla zodpovědná.
Calia tiše supěla vzteky, ale odpoledne už se neovládla. Matka se ji snažila zatáhnout do dalšího obchodu, Calia už to nevydržela. „Nechci vidět pana Horatia. Je to hrozný člověk a nikdy jsem ho neměla ráda. Je mi úplně jedno jestli mě uvidí v nových šatech, nebo ne.“
Matka ohrnula rty a zavrčela. „To je mi úplně fuk. Mám komplikovaný život a mě i tvým sourozencům prospěje, když si ve městě uvědomí, že jsme zadobře s králem.“
Calie spadla brada. „Zadobře s králem? Dovolil své otrokyni navštívit rodinu. To je všechno.“
Matka ji popadla za ruku a přitáhla ji k sobě. „Přestaň se chovat jako bys byla nejubožejší na světě. Král tě přijal, i když tě nikdo jiný nechtěl. A jsem si jistá, že otroci nedostávají plat. Proměnil tě z ubožačky na hezkou dívku a zahrnul tě luxusem.“
Calia zrudla, uvědomila si, že s matkou se nemá smysl hádat. „Počkám na tebe venku,“ řekla a vyprostila ruku z matčina sevření.
Paní Thorneová zafuněla vzteky a zírala na ni s našpulenými rty, Calia se k ní otočila zády, šla podél obchodu a snažila se uklidnit.
Dlouhý hvizd ji vrátil zpět do přítomnosti. Synové pana Horatia stáli u zadního východu a díval se na ni.
Delmar a Durand byli hezcí, bohatí a měli rodiče, kteří si mysleli, že jsou andělé. Ke starším občanům města se chovali s respektem, takže je všichni pokládali za mimořádné mladíky. Nikdo by neuvěřil tomu, že tyranizují a ubližují těm mladším. V době, kdy Calia žila ještě ve městě, ji překvapovalo, že je nikdo nenahlásil králi, ale teď jí došlo, že je chrání bohatství a postavení jejich rodiny.
Najednou Calia dostala strach, otočila se a chtěla se vrátit za matkou.
„Hej, otrokyně!“ Zavolal na ni jeden z bratrů a ona přidala do kroku.
Slyšela za sebou šramot, takže se ohlédla přes rameno, byli rovnou za ní. Chtěla zrychlit, ale Delmar ji popadl za rameno a zastavil ji.
Bratři se nad ní tyčili se zlověstnými úsměvy a škodolibými jiskrami v očích. „Mluvili jsme na tebe.“
Calia se zachvěla a ovinula si ruce kolem hrudi. „Co chcete?“ zeptala se a v duchu se modlila, aby pro ni matka brzy přišla.
„Jen jsme tě chtěli vidět na vlastní oči,“ řekl Durand.
Calia nervózně přešlápla, měla dojem, že to není všechno, co chtějí. „Proč?“
Delmar k ní přistoupil blíž a Calia ustoupila. „Chtěli jsme zjistit, jestli se šereda opravdu změnila na královnu krásy.“
„Královnu…“ přerušil ho bratr. „Je to otrokyně. Ale vypadá docela dobře. Zajímalo by mě, jak dlouho musel král čarovat?“
Oba bratři se hlasitě rozchechtali.
Calia se stísněně usmála a chtěla utéct, ale Delmar natáhl ruku a pevně sevřel její dlaň. „Přemýšleli jsme o tom, proč s tebou král ztrácel čas, ale pak jsme na to kápli. Chci říct, jsi jeho osobní služka, ne?“
Durand na ni zamrkal. „Teď asi umíš spoustu věcí.“ Olízl si rty a Calia se téměř zalkla. „Tvá matka se nejspíš zdrží v obchodě, možná bys nám mohla ukázat, co všechno ses naučila.“
„Nevím, o čem mluvíte a rozhodně vám nebudu nic ukazovat.“ Calia si uplivla a vytáhla ruku z Delmarova sevření.
Bratři se po ní vrhli, Calia vykřikla a uskočila, mimo jejich dosah.
„Calio!“ Zaječela její matka od vchodu do obchodu. „Co tam dole děláš? Proč tak křičíš?“
Zrudla a běžela ke své matce.
Delmar a Durand ji následovali, najednou se tvářili mile.
„Jen nás chtěla pozdravit,“ řekl Delmar milosrdnou lež.
Matka sjela Caliu podezíravým pohledem. Když byli z doslechu, matka na ni zasyčela: „Co jsi dělala bez doprovodu v zadní uličce se dvěma chlapci? Máš vůbec představu, jak to vypadá? Co na to řekne král?“
„Pronásledovali mě,“ protestovala Calia.
„Nebuď směšná! Co by ti hoši s tebou asi tak mohli chtít dělat?“
Calia se kousla do rtu, odmítla matce odpovědět. Předtím už o bratrech slyšela strašlivé zkazky, ale zdálo se, že všichni dospělí je pokládají za anděly.
Naštvaná Calia následovala svou matka domů. Jakmile vstoupili do dveří, shlukli se kolem nich ostatní sourozenci a chtěli vědět, co jim přinesli.
„Bolí mě hlava,“ zamumlala Calia, omluvila se a šla do postele.
Matka ji ani nepřišla zkontrolovat, když nepřišla na večeři. Nikdo se nezeptal, jestli je v pořádku a nikdo jí nepřišel popřát dobrou noc. Calia se stočila do klubíčka, tváří ke zdi a modlila se, ať přijde brzy ráno.
Vůbec netušila, jak hrozné může být navštívit domov. Tajně doufala, že její rodina bude ráda, že je šťastná a cítí se dobře. V nejhorším případě si myslela, že ji budou ignorovat nebo chtít, aby uklízela. Ale místo toho chtěli jen dary, které poslal král, a matka ji chtěla ostatním předvádět, aby zlepšila své postavení.
Lidé ve městě se k ní chovali pořád stejně, všem byla lhostejná, nikdo se k ní nechoval přátelsky. S překvapením zjistila, že jí chybí král.
Zaplavila ji hanba. Neměl by jí chybět, konec konců jí vzal svobodu a dokonce ji zavřel do vězení. Ale také jí poskytl domov a přátele. Vůbec se nemusela starat o oblečení nebo jídlo, nepracovala ani z poloviny tak tvrdě, jako kdysi musela doma. A víc než to. Navzdory přísnosti a děsivé masce, za kterou se ukrýval, to byl dobrý člověk a staral se o ni.
Zatímco hodiny pomalu tikaly, upadla do spánku a zdálo se jí o jeho tmavých vlasech a ostré, dřevité vůni jeho mýdla.



33 komentářů:

  1. Perfektní ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. hrozně moc děkuju!!! už se nemůžu dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju moc za překlad... :)
    Katie

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad, ale na telefonu se mi to objevuje celé zabělené :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc škoda,že je tam chyba ve formatování mám to celé zbělené musim to označit abych to viděla je to jak utajené pismo :)

    OdpovědětVymazat
  7. díky za pokračování:-)

    OdpovědětVymazat
  8. Veľká vdaka za skvelé pokračovanie, aj ja to mám zabielené :-(
    ale nevadí, poradila som si :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za překladci korekci :))

    OdpovědětVymazat
  10. Díky. Moc jsem se těšila

    OdpovědětVymazat
  11. Ďakujem~~ Ale už sa neviem dočkať, kedy sa to medzi Caliou a kráľom pohne ďalej :)

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  13. MOc děkuji a těším se na další x)

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  15. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování. Jen drobnost: Tu noc spala Calia mizině. - asi mělo být mizerně. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat s králem a jestli se někomu zmíní o té příhodě s "andílky".

    OdpovědětVymazat
  16. Pokud vím, tak nevíme, proč se to objevuje tak blbě a nečitelně. Teď jsem to alespoň zabarvila, abyste si to nemusely zabarvovat myší, tak snad to alespoň trochu pomůže. Prostě je tam nějaká chyba.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to špatným překopírováním z wordu - mělo by stačit, kdybyste to např. kopírovaly přes .txt, nebo v html umazaly "podmínku" pro to, že to má být bíle zabarveno.

      Jinak děkuju za překlad :)

      Vymazat
    2. to je dobrý rada... ale já všechny své překlady kopíruju z wordu a všechny jsou v pořádku, blbne jenom tenhle

      Vymazat
  17. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  18. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  19. mohla bych poprosit o originál? storkovaveronika@seznam.cz děkuji za překlad a korekci ;)

    OdpovědětVymazat
  20. Sice jsem na tuto knížku narazila teprve před pár dny, ale už jsem stihla přečíst všechny přeložené kapitoly a musím říct, že i když děj je trochu předvídatelný, tak se mi strašně líbí a těším se na pokračování. Díky, že ji překládáte :)

    OdpovědětVymazat