čtvrtek 23. října 2014

Černá noc - 12. kapitola 2/2



Po dlouhém pláči a důkladném umytí ve sprše, kdy jsem aspoň tisíckrát umyla každé místo, kterého se Nathaniel dotkl, jsem se kroutila v posteli pod přikrývkami, s očima dokořán. I když jsem se snažila, nemohla jsem usnout. Beezle taky nespal, držel hlídku u spojovacích dveří, navzdory tomu, že jsme je zablokovali těžkou židlí.
Když oknem pronikly první sluneční paprsky, posadila jsem se, odhodila přikrývky, skončila s pokusy o spánek.

„Snídani?“ zeptal se Beezle.
„Nemám hlad.“ Opáčila jsem.
Nechtěla jsem jídlo. Chtěla jsem Gabriela. Kdyby tady byl, Nathaniel by se nepokusil mi ublížit. Pokud by tady byl, nebyla bych s Nathanielem nikdy o samotě.
Ale ty se o sebe postaráš, ne? Pomyslela jsem si. Když bylo potřeba, nekrčila jsem se za silným mužem. Ale bylo by hezké mít partnera, který vás podrží a přesně tím pro mě Gabriel byl. Když byl se mnou, cítila jsem, že všechny mé rozbité, prázdné části se zaplnily a právě teď se mi zdálo, že mých rozbitých a prázdných částí hodně přibylo.
Přešla jsem k oknu, podívala se dolů na ruch a shon na nádvoří. Vypadalo to, že na Amaranthin dvůr se sjíždí čím dál víc hostů. U vchodu se seřadilo několik černých limuzín.
Přemítala jsem, zda Wade, řekl Amaranthě, co se včera v noci stalo, a také jsem přemýšlela, kde asi je Gabriel, zda je v bezpečí a jestli ho budu schopná někdy najít.
Všimla jsem si J.B., ruku v ruce s Violet, který šel přivítat nově příchozí. V hrudníku jsem ucítila slabé zatřepotání žárlivosti, ale věděla jsem, že je to nefér. Když jsem s J.B. nešla na rande, nemělo by mi vadit, že si vybral někoho jiného.
Ale opravdu, promluvil slabý jízlivý hlásek, si nemohl vybrat někoho lepšího, než je Violet? Asi byla vhodná, pokud jste chtěli skvělé tělo a arogantní osobnost, ale vždycky jsem si myslela, že J.B. má rád duchaplnější bytosti.
„A opravdu nemáš dostatek starostí i bez J.B.?“ zamumlala jsem k sobě.
„Co jsi říkala?“ zeptal se Beezle. „Jsem starý chrlič. Neslyším tě.“
Otočila jsem se, abych mu to vysvětlila, a našla jsem ho s hlavou ponořenou do tašky plné občerstvení, kterou jsem si s sebou přinesla.
Prázdné obaly a banánové slupky se válely všude po podlaze. Ve chvíli, kdy jsem byla u okna, stačil spořádat víc než polovinu jídla, které jsme měli do zásoby.
„Beezle!“ křikla jsem. Provinile se na mě podíval. „To jídlo má vydržet tři dny!“
„Nemůžu si pomoct,“ zakňučel. „Víš, že jsem nervózní jedlík. A tohle zrovna není výživné jídlo, však víš. Ne jako kousek dortu, nebo třeba kobliha.“
 „Myslím, že bys potřeboval znova vysvětlit význam slova ´výživné´.“ Namítla jsem. „Tyhle věci jsem sbalila právě proto, že výživné byly.“
„Ano, ale kde je tuk a cukr? Kdy ses rozhodla přejít na zdravé jídlo?“
Protočila jsem oči a raději se začala oblékat. Nechtěla jsem Beezlovi vysvětlovat, že zdravé jídlo bylo jednodušší připravit, a že bychom stejně neměli jíst tolik koblih. Už na tom ani nezáleželo, když snědl skoro celou zásobu potravin. Nebyla jsem si jistá, jestli ještě někdy zažiju pocit plného žaludku.
Pokaždé, jakmile jsem pomyslela na události včerejší noci, mě v žaludku začala pálit malá koule hanby. Věděla jsem, že zahanbeně by se měl cítit Nathaniel, a že jsem neudělala nic špatného. Ale cítila jsem se poníženě a bezmocně, přestože jsem se bránila.
Nikdy jsem si nemyslela, že se to stane zrovna mně. Možná protože jsem trávila hodně času v ústraní, dál od lidí. Možná, protože jsem se domnívala, že Nathaniel bude vždy respektovat Azazela, když už nerespektoval mě.
Vytáhla jsem jeden ze svých kostýmků – ten, který mi připomínal Danu Scullyovou. Vše, co jsem potřebovala, byly super vysoké podpatky a červené vlasy na boba, ale měla jsem jen černé baleríny a své rozcuchané vlasy. Sepnula jsem si vlasy do drdolu a na tvář si naplácala make-up, jako brnění.
Moje ústa a tvář byla pokrytá modřinami, v místě, kde mě Nathaniel uhodil. Snažila jsem se je co nejlépe zakrýt, ale každý, kdo se ke mně dostatečně přiblíží, o nich bude vědět.
Beezle vzlétl a přistál na mém rameni. Konejšivě mě stiskl drápky. „Nikdo se to nedozví.“
„Všichni budou vědět, že se něco stalo.“ Odpověděla jsem.
„Neodpovídej, pokud se někdo odváží zeptat. Jsi přece královského rodu. Nemusíš odpovídat, když nechceš.“
Při pohledu do zrcadla jsem si zkusila svůj nejlepší nemluv-na-mě-ty-níže-postavený pohled. Možná odradí cizince, ale otřásla jsem se při pomyšlení, co řekne J.B., až mě uvidí.
Zhluboka jsem se nadechla a vyšla z pokoje a v chodbách se mi okamžitě podařilo zabloudit.
Po spěchání chodbami a naslouchání Beezlovým neužitečným radám, jsem konečně zahlédla někoho, kdo by mi mohl poradit – z pokoje pro hosty vycházel Jude. Super. Můj nejméně oblíbený vlk. Snad bude natolik ochotný a ukáže mi cestu k hlavnímu sálu – aspoň doufám.
„Jude!“ zavolala jsem, popoběhla, abych ho dostihla. Beezle letěl za mnou.
Pokračoval v chůzi, jako by mě neslyšel.
„Jude!“ zavolala jsem hlasitěji.
Vypadalo to, že zrychlil.
„To si děláš srandu?“ zamumlala jsem. „To budeš vážně předstírat, že mě neslyšíš?“
Nakonec jsem ho dostihla a chytla ho za rameno. Ztratila jsem Beezla, který se držel za mnou, v závěsu několika metrů. Jude se se zavrčením otočil.
„Co je, sémě Lucifera?“
Ustoupila jsem. Jeho zuby se proměnily v tesáky. Bylo velmi nepříjemné vidět zuby šelmy v lidských ústech.
„Klídek,“ řekla jsem, zvedla ruce v obranném gestu. „Přesně vzato, nejsem až tak Luciferovo sémě.“
„Několik generací nemění skutečnost, že jsi z jeho krve.“ Zavrčel Jude.
„No, dobře.“ Vzdala jsem to. Nechtěla jsem se s Judem zaplést do genetické hádky, protože chtěl být zřejmě kdekoliv, kde ale nebudu já. „Poslyš, můžeš mi prosím říct, jak se dostanu do hlavního sálu? Někde jsem musela špatně zabočit.“
Ušklíbl se. „Ďáblovy síly nepřicházejí s kompasem, co?“
„Fajn, nepomáhej mi.“ Protlačila jsem se okolo něj. Jude měl zřejmě problém s chováním normálního civilizovaného člověka.
„Počkej chvíli.“ Řekl a hrubě mě chytil za rameno.
Něco mi blesklo hlavou – na stejných místech mě včera držel Nathaniel. Otočila jsem se zpátky a s výkřikem srazila jeho ruku. Hůř se mi dýchalo, dlaně jsem sevřela v pěst.
Ustoupil a zvedl ruce, aby mi dokázal, že není nebezpečný. Viděla jsem, jak důkladně zkoumá můj obličej. Neubránila jsem se rozpakům, polila mě vlna červeně.
„Kdo tě udeřil?“ zahřměl.
„Nikdo. Včera jsem spadla, vzpomínáš?“ sklopila jsem oči. Nemohla jsem uvěřit tomu, že lžu.
Prstem mi zvedl bradu, jemněji, než jsem si myslela, že toho bude kdy schopen, přinutil mě mu pohlédnout do očí. „Někdo tě udeřil.“ Konstatoval. „Vycítím lež.“
„Ano,“ souhlasila jsem, použila svou vynalézavost. „Odstřelila jsem ho přes půlku pokoje, takže za to zaplatil.“
„Dobrá.“ Jude spustil ruku. „Následuj mě. Stejně mám do hlavního sálu namířeno.“
Znovu se vydal chodbou. Běžela jsem za ním, což bylo nezbytné, protože byl o dost vyšší než já a na jeden jeho krok jsem já musela udělat pět.
Nic jiného už neřekl a mně to nevadilo. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat a on zřejmě taky ne. Nejspíš už litoval, že se k potomkovi Lucifera choval hezky. Beezle nás dohnal a usadil se na mém rameni, jeho váha mě stahovala dolů.
O pár minut později jsme zahlédli postranní vchod do sálu. Zřejmě se tudy chodilo, když jste nebyli oficiálně ohlášeni. Okolo postávaly skupinky dvořanů.
Amarantha přijímala různé velvyslance, kteří dorazili ráno. Bylo tam několik jiných víl, přicházejících z dalších částí země. Vypadala úplně ve svém živlu a mě zajímalo, jak dlouho trénovala pohled shovívavé tolerance, než ho dotáhla k dokonalosti.
Jude se připojil k malé partě vlkodlaků a já se rozhlížela po J.B., Wade mě zahlédl, přátelsky mi zamával, ale vzápětí se jeho obličej svraštil, zapojil se do debaty s ostatními vlky. Žádný z dvořanů mě do své skupinky nepozval. Stála jsem rozpačitě stranou, hledala někoho, kdo by se se mnou chtěl bavit. Nepomohlo ani to, že Beezle mi na rameni zřejmě usnul a chrápal tak hlasitě, že by probudil i mrtvé.
Ucítila jsem poklepání na rameno a za chvíli přede mnou stál J.B. Jemně jsem sundala Beezla z ramene, protože mé pravé ucho málem ohluchlo a strčila ho do kapsy. Jeho hlava a paže visely přes lem, ale stále chrápal. Trochu jsem si o něj dělala starosti.
Nevěděla jsem přesně, kolik mu je let, ale poslední dobou se hodně zpomalil. Co bych dělala, kdyby zkameněl?
„Vypadáš jako Molly Ringwaldová, v tom filmu, kde se ukáže na plese bez pozvání.“ Podotknul J.B.
„To znamená, že jsi můj Andrew McCarthy?“ zeptala jsem se.
„Jen když mi slíbíš, že mi nebudeš říkat Blaine.“ Odpověděl, a pak jeho obličej vzplál hněvem. Věděla jsem, že zahlédl stín modřiny. „Co se ti stalo?“
„Můžeme o tom nemluvit?“ zeptala jsem se. Opravdu jsem tady nechtěla svůj příběh vyprávět a mé lži byly tak slabé, že by je okamžitě prokoukl.
Chytil mě za rameno a odtáhl mě stranou, pryč od mluvících dvořanů.
„Ne, rád bych o tom mluvil, protože existuje jenom jedna věc, která dokáže udělat takovou modřinu. Pěst.“
Povzdechla jsem si. J.B. testosteron narostl. Poslední věc, kterou jsem potřebovala, bylo, aby šel po Nathanielovi. Ani jsem nechtěla pomyslet, jaké by to způsobilo problémy mezi vílami a padlými.
„Dobrá, vyhrál jsi. Dostala jsem ránu, ale vrátila jsem mu ji a už je po všem, takže se nemusíš vydávat na záchrannou výpravu.“ Vychrlila jsem rychle šeptem. „Čelila jsem většímu nebezpečí, když jsem stála před Ramuellem.“
„Jednoduše mi řekni, kdo to udělal.“ Řekl J.B. temně.
„Ne.“ Odmítla jsem. „Nechci tě do toho zatahovat.“
„Proboha. Kdy mi sakra začneš věřit?“ zaúpěl a frustrovaně si prohrábl vlasy.
Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Věřím ti. Jsi pravděpodobně můj nejbližší přítel, hned po Beezlovi.“
V jeho zelených očích se zračily pochybnosti. „Vážně? Bližší než Gabriel?“
„Gabriel je můj bodyguard.“ Prohlásila jsem upjatě.
J.B. si odfrkl. „Chce něco dělat s tvým tělem, ale myslím, že ochrana to nebude.“
To bylo podruhé za méně než dvanáct hodin, kdy byl zmíněn můj vztah s Gabrielem. Zřejmě jsme si dali super-mizernou práci s utajením. A co toho zhoršovalo – k ničemu závažnějšímu mezi námi nedošlo. Jen hodně touhy a neklidných nocí.
Rozhodně to nebylo téma, které bych chtěla propírat na vílím dvoře.
„Řekl Wade tvojí mámě o vraždě, co se odehrála minulou noc?“ zeptala jsem se.
„Ano a opravdu ji to neučinilo šťastnou.“ Oznámil s malým úsměvem. Užíval si matčiny nepříjemnosti.
„Proč ne?“ otázala jsem se. „Teda – myslím mimo zřejmé.“
„Je to hrozná urážka vůči vlkům, že k tomu došlo přímo na Amaranthině nádvoří. Znamená to nedostatek bezpečnosti a porušení asi tak tun pravidel týkajících se hostů.“
„Takže je uražená, protože teď mají větší právo na vyjednávání o tom území. Byli poškozeni, a ona musí zaplatit.“ Dořekla jsem.
„Ehm, vlastně je docela nasraná.“
„No, jestli je jako můj otec, pak bych se jí teď i později měla klidit z cesty.“
„Taky si myslím…“ Přitakal a jeho hlas se vytratil.
Díval se na něco přes hlavy dvořanů. Místnost úplně ztichla, s výjimkou šustění látek, jak se každý otočil, aby se podíval na hlavní vchod.
Stoupla jsem si na špičky, abych něco viděla. Naneštěstí jsem díky tomu měřila jen pět a půl stopy, místo pěti. Vzhledem k tomu, že většina víl byla vysoká a štíhlá, viděla jsem pouze na jejich temena.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Ššš.“ Utišil mě J.B.
Víl u dveří představil příchozí. „Lord Focalor z království padlých, doprovázen Antarem ap Azazelem a dalšími démony, nesoucí dárek pro královnu Amaranthu.“
Antares. Focalor. Co tady u čtyř pekel dělají?
Dav se rozestoupil. Viděla jsem Antara a démona ze své vize, toho, který vyjednával se Samielem. Takže můj odhad byl správný – byl to Focalor.
Za nimi následoval menší dav démonů. Antares držel vodítko k osobě, která kráčela mezi mým nevlastním bratrem a jeho pánem.
Záda měl pokrytá ránami od bičování, byl špinavý, jeho černá křídla svěšená a ruce měl svázané za zády. Ale hlavu nesl vysoko zdviženou a oči mu plály hněvem.
Byl to Gabriel.

10 komentářů:

  1. Hůůůůůstýýýý.... tak je teda fest drsné. Díky moc za překlad. Těším se na pokračování =).

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. děkuju za kapitolku

    OdpovědětVymazat
  4. Čooo??? Gabriel je tam? Tak len dúfam, že sa im ho podarí zachrániť. A Nathaniel si zaslúži ešte väčßiu bitku !:-)
    Vďaka za preklad a už sa fakt neviem dočkať pokračovania.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju za komentáře - upřímně, jsem zvědavá, jak se Maddy podaří Gabriela získat zpět a mohu říct, že to bude ještě hodně napínavé. ;-)
    Krásný víkend,
    Claire

    OdpovědětVymazat