čtvrtek 16. října 2014

Černá noc - 12. kapitola 1/2



„Ehm, myslím, že se asi usadím na balkóně, který jsem viděl po cestě.“ Prohlásil Beezle. „Za chvíli jsem zpět.“
Vylétl ze dveří a prudce je za sebou zavřel. Zrádce.
„Co tady děláš?“ obořila jsem se na Nathaniela. Byla jsem unavená, špinavá a neměla jsem na něj náladu. „Myslím, že jsem ty dveře zamknula.“

„Je urážkou našeho budoucího manželství, mít mezi námi zamčené dveře.“
„Také je to urážka tvé budoucí ženy – myslet si, že její přání nemají žádnou váhu, pokud jsou v rozporu s těmi tvými.“
Ignoroval můj argument. „Neodpověděla jsi mi na otázku. Proč jsi celá špinavá od krve? Co jsi dělala – zabíjela další Amaranthiny mazlíčky? Varuju tě, nebudu se chovat laskavě, pokud znovu ohrozíš měsíce mé tvrdé práce, když jsem se zavázal k obnovení vztahu s vílami.“
„To je to jediné, na co dokážeš myslet?“ křikla jsem. „Dějí se tady mnohem důležitější věci, než pokroky ve vyjednávání.“
„Jako má budoucí žena bys měla jevit mnohem větší zájem o můj pokrok -“ spustil.
Přerušila jsem ho. Dost. Vážně – dost. Přestaň využívat naše zasnoubení jako páku, abys ode mě dostal, co chceš. Nechci si tě vzít a ty o tom mluvíš tak, že mě vstup do nevolnictví vážně těší ještě míň.“
Přimhouřil oči. „Takže konečně přiznáváš, že mě nesnášíš.“
Zaťala jsem pěsti. „To jsem řekla? Ne, mluvila jsem o tom, že si tě nechci vzít. A proč bych měla? Neznám tě. Můj otec mně vnutil zasnoubení a jediné, co mi říkáš, je jak se mám chovat, aby to na tebe vrhalo lepší světlo.“
„A ty se mi jen vysmíváš a chováš se ke mně neuctivě. Všem je jasné, že mnou pohrdáš.“
Jeho vztek narůstal s každou další minutou. Cítila jsem, jak okolo něj pulzuje jeho magická aura, vztekle se tlačící proti mé. Na jeho síle bylo něco nepřirozeného, něco, co vůbec nevypadalo jako schopnosti, jež projevil v minulosti. Moje utlumená magie stále poklidně ležela někde hluboko uvnitř mé hrudi a já se trochu bála. Ale můj vlastní vztek tento pocit překonal.
„Moc ses nesnažil si mě naklonit.“
„Nepomohl jsem ti snad v hledání tvého chrliče? Nezachránil jsem tě před tím obřím pavoukem, když jsi byla otrávená jedem v lese? Nedržel jsem tajemství o zmizení tvého otroka, když sis to přála? Ani si neuvědomuješ, nakolik jsem se takovým rozhodnutím ohrozil. Lord Azazel by mě právem vykázal ze svého dvora, mučil, nebo prodal démonům.“
Uvědomila jsem si, že se kvůli mně uvrhl do nebezpečí a cítila, jak se můj vztek o něco zmenšil. Stále jsem ho neměla moc v lásce, pořád jsem si ho nechtěla vzít, ale vypadalo to, že se snaží. Otevřela jsem ústa, abych se omluvila, abych věci urovnala, ale bylo příliš pozdě.
„A nejenže mnou pohrdáš, tys mě zostudila.“ Prohlásil a jeho oči nebyly Nathanielovými. Byl v nich jed, pulz zloby, všechny jeho dráždivé zvyky, kvůli kterým jsem s ním nikdy nemohla zcela vycházet. Ale bylo tady něco horšího, než jen Nathanielova zraněná pýcha. Jenže jsem byla příliš naštvaná, než abych tomu věnovala pozornost.
Cítila jsem, jak ve mně oheň znovu roste. „Jak zostudila?“
„Tím, že ses zamilovala do otroka.“ Prohlásil.
Můj žaludek udělal kotrmelec. Nikdo to nemohl vědět. Nikdo nemohl ani tušit, co jsem ke Gabrielovi cítila. Ano, Lucifer to věděl, ale držel si tento poznatek jako divokou kartu, pro své vlastní potřeby. Ale nikdo jiný to vědět nemohl. Pokud ano, Luciferova ruka by byla nucena vzít Gabrielovi život. Ani by nezáleželo na tom, že se mezi námi nestalo nic fyzického, kromě několika polibků. Jen možnost, že se poloviční Nephilim mohl vyspat s dcerou lorda Azazela by byla dostatečná, aby mu ke krku přiložila meč.
„Nevím, o čem to mluvíš.“ Řekla jsem, můj hlas přeskakoval.
„Lháři,“ odpověděl a vykročil ke mně. „Každý, kdo má oči, to vidí.“
Byla to pravda? Zradil nás? Přemýšlela jsem, že jsem mohla odvést lepší práci, v ukrývání svých pocitů.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekla jsem znovu a tentokrát můj hlas zněl sebejistěji. „Gabriel je můj ochránce, nic víc.“
Nathaniel mě chytil za ramena a stiskl tak silně, až jsem vykřikla. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale držel mě pevně a moje panika vzrůstala. Byl silnější, než já, o hodně. A já neměla k dispozici svou magii.
„Možná teď pro tebe není víc, než ochránce,“ zahřměl, „ale ty po něm toužíš. Vidím to v každém tvém pohledu. Jak blízko vedle tebe stojí. Jak se vaše prsty občas dotknout, když jdete bok po boku. Viděl jsem to ve tvých očích, když jsi mě prosila o pomoc s jeho hledáním, abych udržel tajemství jeho nepřítomnosti před Azazelem. Tvé srdce mluví skrz tvůj obličej, Madeline. Tvou lásku k němu vidí všichni a mé srdce hoří zahanbením pokaždé, když ji spatřím.“
Jeho dlaně mě stiskly ještě pevněji. Měla jsem pocit, že mi rozdrtí ramena. Pokoušela jsem se ho uklidnit.
„Nathanieli, je mi líto, že si to myslíš. Mrzí mě tvé pocity.“ Neúčinně jsem sevřela do dlaní jeho zaťaté pěsti. Stále jsem se nemohla pohnout. „Nathanieli. Nathanieli, ubližuješ mi.“
Jeho oči se změnily z ledově modré na hořící safíry. Podíval se na mě a ještě za mě, na něco, co mohl vidět jen on. Přitáhl si mě blíž, dokud naše těla nebyla přitisknutá jedno na druhé a já nemohla uniknout jeho objetí. Byla jsem zděšená, když jsem ucítila jeho vzrušení vyvíjející tlak na mé břicho.
„Líto?“ zopakoval, jeho oči stále zůstávaly zahleděné do mého obličeje. Byly to oči predátora. Jako by byl Nathaniel pryč, nahrazen něčím monstrózním. „Líto?! Já tě donutím litovat.“
Pochopila jsem, co má v úmyslu a celé mé tělo se zbrotilo ledovým potem. Začala jsem ho mlátit, křičet; ale on přitiskl své rty k mým a umlčel mé volání. Nemohla jsem pohnout rukama, ale kousla jsem ho do spodního rtu, až vykřikl.
„Ty malá děvko,“ vykřikl a vší silou mě udeřil hřbetem ruky do obličeje.
Zazvonilo mi v uších, uviděla jsem hvězdičky. Myslím, že jsem na minutu omdlela, protože další věc, kterou jsem viděla, bylo, jak se na mě sápal, škubal za mé krvavé oblečení.
„Ne,“ protestovala jsem, zmítala se pod ním, chtěla ho kopnout. Znehybnil všechny mé končetiny. „Ne!“
Má prsa ovanul vzduch, jelikož mi roztrhl halenku, cítila jsem chuť jeho krve ve svých ústech, když mě donutil k dalšímu brutálnímu polibku. Tohle se nemůže stát.
„Ne!“ vykřikla jsem a tentokrát se má magie probudila.
Tak jako když jsem byla napadena v uličce Samielem, nechala jsem kouzlo tlačit směrem nahoru, procházejíc přes mou kůži. Odhodilo Nathaniela z mého těla, až narazil do stolku na druhém konci místnosti. Zrcadlo nad ním se roztříštilo na milion kousků a střepy odletěly s takovou silou, až se mu zakously do rukou. Zahlédla jsem kousky skla, jak mu vyčnívají z krku.
Vyskočila jsem z postele, vytvořila Noční oheň a naplno ho zasáhla do hrudi dřív, než mohl začít přemýšlet nad odvetou. Vykřikl bolestí, když se mu propálila košile, i kůže na prsou. Ukázala se linie svalů. Nehýbal se.
Vykročila jsem k němu, plná vzteku. Nemohl být mrtvý. S jeho zabíjením jsem ještě neskončila.
Otevřel zakalené oči. Zvedla jsem další kouli Nočního ohně, připravená s ní mrštit.
„Počkej,“ promluvil chraplavě.
„Teď vím, kdo doopravdy jsi.“ Prohlásila jsem a můj hlas nezněl jako můj vlastní. Dovtípila jsem se, že mé oči musí být temné. Cítila jsem, jak magie uvnitř mě hoří, plná nejen touhy po pomstě, ale i někomu ublížit. Chtěla jsem, aby se plazil, aby byl ponížen. Potřebovala jsem, aby zakusil bezmoc, jakou jsem zakusila já. A ten pocit mi byl tak cizí, tak zvrácený, že mě donutil se zastavit. Stáhla jsem se trochu zpět, jen tak, abych se cítila sama sebou.
„Teď už vím, kdo doopravdy jsi.“ Zopakovala jsem, magie mě obestřela jako plášť. „Jsi zrůda. Nikdy si tě nevezmu.“
Natáhl ruku v obranném gestu, škrábal se na nohy, snažil se odvrátit útok.
„Madeline, nevím, co se to se mnou stalo. To jsem nebyl já. Musíš mi věřit. To jsem nebyl já. Já se…“
„Neopovažuj se říct, že se omlouváš. Neomlouváš se. Mrzí tě to, že jsi neuspěl.“
„Ne, nechtěl jsem…“
„Já vím, co jsi chtěl,“ zasyčela jsem skrz zaťaté zuby. „A co si myslíš, že lord Azazel řekne, až zjistí, že ses pokusil poskvrnit jeho jedinou dceru?“
Nathaniel byl bledý jako měsíc. Celé jeho tělo se třáslo. „Nesmíš… nemůžeš…“
„Musím udělat to, co považuji za správné,“ zahřměla jsem. „Tvá přání jsou jen stěží důležitá.“
Znovu padl na kolena, prosebně zvedl ruce. „Neříkej to lordu Azazelovi. Zabije mě.“
Přimhouřila jsem na něj oči, nesnášejíc ho každou buňkou svého těla. „A proč si myslíš, že tě nezabiju já?“
Jeho ruce klesly. „Máš pravdu. Choval jsem se neomluvitelně. Máš plné právo ukončit můj život.“
Nikdy jsem ho takhle neviděla – se zlomenou vůlí, jeho tělo zraněné. Navzdory tomu, co mi udělal, co mi chtěl udělat, pocítila jsem bodnutí lítosti. Věděla jsem, že bych neměla. Byla jsem si jistá, že Nathaniel si nikdy necenil ničeho víc, než vlastní pýchy, vlastní kariéry. Nechtěla jsem si ho vzít ani předtím – a teď už ani nemohu. Nemohla bych si ho vážit.
„Jdi.“ Řekla jsem. „Naše zasnoubení je u konce. Oznámím to Azazelovi.“
„Řekneš mu, co se stalo?“
„Pokud budu muset.“
Jeho tvář se změnila, získala lstivý vzhled – znovu jsem měla pocit, že se jeho očima dívá jiná osoba. „Stejně by to bylo tvé slovo proti mému.“
Můj vztek znovu vzrostl. „Neopovažuj se mi vyhrožovat.“
Přikrčil se, lstivé jiskry v jeho očích vyhasly, sklonil hlavu. „Máš pravdu. Omlouvám se. Máš pravdu.“
„A navíc by to nebylo jenom její slovo proti tvému.“ Zvolal Beezle od dveří. „Jsem svědek, a Azazel ví, že musím mluvit pravdu. Takže pokud to Azazelovi řekne, jsi v prdeli.“
Neslyšela jsem Beezla vstoupit. Vznášel se u dveří, jeho malý obličejík plný hromového vzteku.
„Vypadni odsud a neopovažuj se mi příští dny chodit na oči.“ Promluvila jsem.
Nathaniel se vrávoravě postavil, pravou rukou si zakrýval odhalený sval na hrudníku. Odpotácel se ke spojovacím dveřím a beze slova zmizel.
Napjatě jsem ho sledovala, dokud se dveře nezavřely. Pak jsem se podívala na Beezla.
„Kdy ses sem dostal?“ zeptala jsem se.
„Hned potom, co jsi toho třikrát prokletého bastarda odstřelila přímo na zrcadlo.“ Prohlásil.
Beezle málokdy klel. Já taky, když na to přijde. Což mi víc než cokoliv jiného prozradilo, jak moc naštvaný byl. Tiše jsme se na sebe dívali.
„Neměl jsem odcházet.“ Řekl nakonec. „Nemyslel jsem, že by udělal něco takového.“
Přikývla jsem. „Ani já ne.“
„Měli jsme ho podezřívat, po tom divném telefonátu.“ Namítl Beezle.
„Správně. Něco kuje Azazelovi za zády.“ Odpověděla jsem.
„Pokud dokáže dělat něco takového, pak je schopný všeho.“ Přidal se Beezle.
„Ano.“ Souhlasila jsem tiše.
Přiletěl ke mně, jemně mi položil drápky na tvář. „Je v pořádku plakat.“
„Dobře.“ Špitla jsem a začala.

9 komentářů:

  1. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další kapitolu. Páni... Tak Nathaniel je něčím zřejmě posedlý nebo ovládán. Huuuustýýýý =). Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Sakra! a já ho zrovna začala mít ráda! ale stejně tomu nevěřim :D vsadimse že je tam nějaká svi*ě co ho ovládla!! děkuju za kapitolku a už se těšim na pokráčko!

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Mohla poprosit toho, kdo zatrhl chybu v překladu, aby napsal, kde to bylo, abych to mohla opravit? Díky :)

    OdpovědětVymazat