čtvrtek 9. října 2014

Černá noc - 11. kapitola 2/2



Ještě jsem pár minut čekala, ale už nikam netelefonoval, ani jsem neslyšela nic zajímavějšího, než zvuky vybalování. Přistoupila jsem na Beezlovo horlivé gestikulování a pokračovala chodbou dál. Zahnuli jsme doprava, šli o něco dál, a jakmile jsme se cítili v bezpečí, jsme začali šeptem mluvit.
„Proč jsi to u čtyř pekel dělala?“ huboval mě Beezle. „Jak můžeš spoléhat na to, že Nathaniel o tajných dveřích neví? Mohl tě přistihnout.“

„To by mě překvapilo, kdyby Nathaniel o těch dveřích věděl. Nepřipadá mi moc všímavý.“
„A mně zase nepřipadá, že by něco plánoval za Azazelovými zády.“ Odsekl Beezle. „Má přece své povinnosti.“
„Já vím. Vždycky to byl největší vlezdoprdelka na světě.“
Chvíli jsme kráčeli, když se naskytla příležitost, tak odbočili doprava a scházeli schody, když jsme je našli.
Nezaslechli jsme nic, kromě drbů služebných, kteří zřejmě byli všude. Dávalo to smysl, protože o hrad takové velikosti se musí starat spousta lidí.
Amaranthu, jak se zdálo, všichni ctili, což mě překvapilo. Většině monarchů by se určitě za nejméně tisíciletou vládu podařilo zasít nějaké to semínko nespokojenosti. Lady Violetou na druhou stranu opovrhoval skoro každý. Chovala se ´výš, než bylo její postavení´, vymýšlela nesmyslné požadavky a obecně se chovala, jako by královna hradu byla ona, a ne Amarantha.
Podařilo se mi vyhnout přistižení tím, že pokaždé, když se služební blížili, jsem zhmotnila svá křídla. Beezle se pohyboval těsně u stropu, daleko z dohledu.
Moje křídla byla příliš velká a nemotorná na to, abych je mohla nechat roztažená pořád, i když jsem je měla složená na zádech. Několikrát jsem musela zadržet dech, přitisknout se ke stěně, než víly odešly. Začínal mi být nepohodlný pásek u sukně. Možná měl Beezle pravdu. Možná bych měla začít běhat, nebo tak něco.
Právě jsme se rozhodli, že pokoušíme štěstí už dost dlouho, když jsme uslyšeli vlčí zavytí.
Bylo plné bolesti. Běžela jsem směrem za zvukem. Narazili jsme na křižovatku.
„Kudy?“ zeptala jsem se, rozhlížejíc se doprava i doleva.
Beezle mě dostihl, namáhavě lapajíc po dechu. I on by potřeboval trochu cvičení.
„Myslím, že to vychází zvenku.“ Vyhrkl. „Zkus se dostat do nějakého z hlavních pokojů.“
Přiběhla jsem k prvním dveřím, které jsem uviděla a otevřela je. Zaplavily nás police s naskládaným chlebem a sýrem. Pravděpodobně jsme se ocitli ve spíži. Otevřela jsem dveře ve stěně a překvapila pár víl pracujících v kuchyni.
„Východ?“ zeptala jsem se.
Jedna víla beze slova ukázala na dubové dveře na druhém konci kuchyně. Vlčí vytí zesílilo, nabralo na úzkosti a najednou se k němu přidalo vytí ostatních vlků z hradu.
Otevřela jsem dveře a vyšla do temnoty nejhlubší noci. Les, který obklopoval hrad, se tyčil nad hradby. Naslouchala jsem zvukům. Vlčí vytí zesláblo. Ten vlk umíral. Cítila jsem to.
Zabočila jsem za roh a náhle byla odmrštěna silnou vlnou. Potřetí mě naplnil pocit, že je něco hrozně špatně, něco úplně mimo přirozený řád. Byl to pocit, jejž jsem si spojovala s Ramuellem a věděla jsem, že vlk právě zemřel.
Neměla jsem čas přemýšlet, ani se ochránit před nárazovou vlnou. Jakmile mě zasáhla, plamen mé magie vyhasl.
Skvělé. Teď jsem byla naprosto bezmocná, obklopená nepřáteli a nedokázala jsem vlkovi pomoci. Ale stále jsem mohla přijít na identitu útočníka. Jedno jsem věděla stoprocentně – byla to ta samá stvůra, která zabila ony dva vlkodlaky předtím. Ta vlna to potvrzovala.
Skrz temnotu bylo těžké něco zahlédnout a výpadek mé magie mi znemožnil si na cestu posvítit Nočním ohněm. Amarantha ozářila ochozy na hradbách pochodněmi, ale na zemi bylo vše ponořeno do stínu. Beezle supěl za mnou. Vlk už dávno přestal výt a s ním i jeho bratři.
Běžela jsem prakticky poslepu, zakopla, letěla několik metrů, a přistála s obličejem plným hlíny. Hlíny a jiných věcí. Díky bohu, že jsem měla zavřenou pusu.
Klekla jsem si a zahleděla se do slabého světla. Stejná scéna masakru, jakou jsem měla možnost zahlédnout už dvakrát. Měděný pach krve vzduchem přímo prosakoval.
„Sakra.“ Postěžovala jsem si Beezlovi. „Kolikrát ještě přijdu pozdě?“
„Otázka, kterou si také pokládám, Madeline Blacková,“ ozval se za mnou hluboký hlas.
Postavila jsem se a otočila se přímo na Wadea, Judea a Jamese a ještě jednoho vlka, kterého jsem neznala.
„Taky jste nikoho neviděli?“ zajímala jsem se.
„Viděli jsme tebe, Agente.“ Zavrčel James.
„To si děláš srandu,“ vyjela jsem. „Chtěla jsem mu pomoct.“
„Uklidni se, Jamesi,“ Wade varovně napřáhl ruku.
„Proč, Wade?“ obořil se na něj Jude. Celý se třásl vztekem. „Třikrát byla přítomná smrti někoho ze smečky. Tentokrát je celá pokrytá krví. Co víc chceš?“
„Ehm, co třeba nějaký důkaz?“ nadhodila jsem.
„Vidím důkazy všude na tobě,“ řekl Jude a James zavrčel na souhlas.
Vlci ve tmě vidí o mnoho lépe, než já. Určitě jsem vypadala celkem podezřele, ale nehodlala jsem být vyslýchána za čin, který jsem nespáchala.
„Běžela jsem pomoct tomu vlkovi a zakopla.“ Vysvětlovala jsem trpělivě. Nemohla jsem se bránit s pomocí mé magie a vážně jsem se nechtěla pustit do rvačky s vlkodlakem, který vážil asi o sto liber víc.
„Pokud to tak Madeline Black říká, pak se tak stalo.“ Prohlásil Wade.
Jude frustrovaně zavrčel, ale ustoupil ode mě. Musel svého alfu poslechnout, nebo ho vyzvat před smečkou na souboj.
Podívala jsem se na Wadea, ignorujíc Judea. „Jak to, že byl váš bratr od vás oddělený?“
Věděla jsem, že vlkodlaci obvykle spali ve své vlčí podobě namačkaní na sebe a neupravený vzhled těch tří naznačoval, že se právě chystali na noc.
„Ethan řekl, že se necítí dobře.“ Promluvil Wade. „Vílí magie pro nás není moc příjemná. Ethan ji dokonce snášel ještě hůř, než zbytek z nás.“
„Takže ho vrah vylákal ven, nebo prostě jen využil příležitosti?“ přemítala jsem.
„A byl tady vrah pod nějakou záminkou, nebo se jen skrýval a lhal?“ přidal se Wade. Otočil se na své bratry. „Sesbírejte ostatky a hledejte stopy.“
Mávl na mě rukou, společně jsme se vzdálili od smečky. „Máš nějaké teorie, Madeline Black?“
Potřásla jsem hlavou. „Nemůžu pochopit vrahovu motivaci. Snaží se někdo sabotovat tvé vyjednávání s Amaranthou? Pokud ano, jsou mnohem efektivnější způsoby, jak to učinit. Bylo by těžké spojit vraždy v Chicagu s vílami, protože ty se nepohybují téměř nikde jinde, než v Amaranthině království. Proč vlastně byli tví bratři sami ve městě?“
„Přijeli jsme do města za jiným účelem. V obou případech jim zazvonily telefony a oni rychle odešli. Ani nám nenaznačili, kdo jim volal, nebo proč.“
„Takže je někdo vylákal. Máš nějaké nepřátele, kteří by tohle mohli udělat?“
Wade se zašklebil a bylo to mnohem víc, než jen ukázání zubů v přívětivém úsměvu. „Náš nejstarší a největší nepřítel je tvůj pradědeček Lucifer.“
„Ach,“ vyhrkla jsem, nevěděla, co říct. Cítila jsem potřebu se omluvit za své předky, ale odolala jsem. „Našel jsi důkaz, který by Lucifera odhalil jako vraha?“
„Bohužel ne,“ odpověděl Wade. „Ale zase neexistuje důkaz, který by naznačoval, že to neudělal. Není žádný důkaz, nemůžeme nikoho vyloučit, ani podezřívat. A než se zeptáš, ano, jsou i jiné smečky, se kterými máme neshody.“
„Takže by to nemuselo souviset ani s vílami, ani s padlými, ale s vlkodlaky.“
Wade kývl. „Ano, je to možné. Ale pokud to souvisí s vlky, museli získat nějakou magickou pomoc. Vlkodlaci se dokáží přeměnit a rychle se hojí, ale nemají jiné kouzelné schopnosti, jako většina nadpřirozených ras. Vlk by navíc zanechal pach a byly by tady stopy boje – maso a srst. Jestli na nás útočí smečka, musela si najmout někoho, kdo po nich uklidil všechny stopy.“
Promnula jsem si čelo. „Jak to, že čím víc o tom mluvíme, tím komplikovanější se to stává? Když neexistuje důkaz, jak najdeme vraha a usvědčíme ho?“
„Ho?“ zeptal se Wade. „Jak víš, že je to on?“
Pokrčila jsem rameny. „Předpoklad, hádám. Prostě si nemyslím, že by žena byla tak krutá.“
A vraždy kruté byly. Jedna věc byla zabít – kvůli potřebě, kvůli sebeobraně – ale tohle nebyla jednoduchá vražda. Vrah se očividně vyžíval v trhání svých obětí na kusy.
„Jestli si myslíš, že tohohle žena není schopná, tak jsi zřejmě nestrávila dost času s Amaranthou.“ Odfrkl si Wade.
„No, to je uklidňující.“ Zamumlala jsem. „Když už mluvíme o královně, řekneš jí o tom? Jsem docela překvapená, že se z hradu nikdo nepřiřítil.“
„Já ne. Víly se obecně odmítají zapojit do situací, které pro ně nejsou moc výhodné.“
„Takže někde uvnitř by mohl být svědek, což se však nedozvíme, protože víly nám nic neřeknou?“
„Správně.“ Pochválil mě Wade.
„Víš, jak moc to tady nesnáším?“ zamumlala jsem.
Wade se zasmál, celá jeho postava se otřásla. „ I když jsi pravnučkou Azazela, líbíš se mi, Madeline Black.“
Usmála jsem se. Nebylo těžké mít vlky ráda.
Znovu na mě kývl, zase zachmuřený. „Musím být přítomen pohřbu svého bratra. Poté se opět setkáme. En Taro Adun!“
Otočil se a odešel dřív, než jsem se ho stihla zeptat, co sakra “En Taro Adun!“ znamená.
Beezle ke mně přilétl. „Už máš dost vzrušení na jednu noc?“
„Ano,“ přisvědčila jsem. „Svačinku?“
„Jen pokud jsi přivezla něco dobrého. Nehodlám jíst tuhé tyčinky.“
„Správně, protože do tvého organismu by se měly také dostat vitamíny.“
Do hradu jsme se vrátili bočními dveřmi. Byla jsem donucena se jednoho ze služebníků zeptat na cestu do svého pokoje. Beze slova pokynul, abychom ho následovali.
Po pár minutách v bludišti, jsme konečně dorazili do našeho pokoje. Těšila jsem se na jednu z Beezleho nenáviděných tuhých tyčinek, sprchu a postel. Ale jakmile jsem otevřela dveře, zjistila jsem, že všechny plány mohu zase odložit.
Nathaniel stál uprostřed místnosti s rukama zkříženýma na prsou a zuřivým výrazem ve tváři. „Kde jsi, u čtyř pekel, byla a proč jsi celá umazaná od krve?!“

12 komentářů:

  1. Doufám že o ní měl jen strach :3 jinak děkuju za kapitolku

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad a korekturu! ;-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat