čtvrtek 2. října 2014

Černá noc - 11. kapitola 1/2



Připravený projev mi zamrzl na jazyku. Tiše jsem si povzdechla. Nemohla počkat aspoň do konce úvodních slov, než mi půjde po krku? A co všechny ty formality a zdvořilost, jež víly tak milovaly? Dosud jsem viděla jen málo z toho.
Rozhodla jsem se, že nejlepší bude nic nepřiznávat. Neudělala jsme nic špatného – aspoň ne úmyslně.
Žádný z diváků se ani nesnažil zakrýt svou zvědavost. V místnosti byste slyšeli spadnout i špendlík.

„O jakém porušení mluvíte?“ zeptala jsem se mrazivě. Cítila jsem, jak sebou Beezle škubl. Bylo těžké poznat, zda mi to schvaluje, nebo ne. Nechtěla jsem se na něj podívat, protože bych přerušila oční kontakt s královnou.
Amaranthin obličej ztvrdl. „Nehraj si se mnou, hloupá holko.“
Vykročila jsem vpřed, nechala J.B. a Nathaniela za sebou.
„Nemluvte ke mně jako k dítěti. Jsem dcera Lorda Azazela a pravnučka Lorda Lucifera. Přišla jsem sem jako velvyslanec, prezentovat jejich zájem o vyjednávání v dobré víře. Nepřišla jsem, abych byla urážena, či aby se se mnou mluvilo jako se sluhou.“
Amarantha vstala z trůnu a sestoupila, aby mi mohla čelit tváří v tvář. Její krásná tvář byla plná vzteku. „A já nevyjednávala měsíce s Nathanielem ap Zerachielem, aby bylo mé království napadeno, zničena půlka lesa a mí miláčci zabití velvyslankyní s hadím jazykem.“
Už jsem se někdy zmínila, že se rychle vytočím? Přistoupila jsem k Amaranthě blíž, takže jsme se skoro dotýkaly nosy. Moje magie se prudce vyšvihla nahoru, horká a bouřlivá, začala mě štípat v prstech. To zapraskání znělo jako výstřel do ticha.
Cítila jsem změnu v okolním vzduchu, když Amarantha povolala svou vlastní sílu. Beezle odlétl z mého ramene, zřejmě poznal, že by mohl dojít k újmě, kdyby došlo na tahání za vlasy. Ne, že bych tahala za vlasy. Kdyby došlo k souboji, královnička by pravděpodobněji pocítila mé pěsti.
Snažila jsem se uklidnit. Magie sice opadla, ale stále hučela pod povrchem, bylo však méně pravděpodobné, že se projeví spontánně. Nikdo by nebyl šťastný, kdybych uhodila královnu. Ovládla jsem svůj hlas. Neustoupila jsem, takže jsme pořád stály blízko u sebe.
„Královno Amarantho, mám dojem, že je zdvořilé se zeptat na okolnosti činů, před přímým obviňováním.“
Stále nestáhla svou magii. Vzduch byl přímo prosycený elektřinou.
„Snažíš se mě poučovat, velvyslankyně?“ obořila se na mě.
„Jen, pokud to bude nutné.“ Odpověděla jsem.
Vypadala, že si uvědomila, že stojí na okraji jakési pomyslné propasti a měla by učinit krok zpět. Kdyby byla naštvaná tak, že by mě chtěla zabít (nebo by se o to pokusila – a to bych ji rozhodně nenechala), kdo ví, jak by zareagoval Lucifer? Mohl by se rozhodnout vyslat všechny dvory padlých pro její hlavu. Nakonec, nejsem pouhý velvyslanec. Jsem poslední přímý potomek Evangeline, jediné ženy, kterou Lucifer kdy miloval. Určitě by to neprošlo.
Možná to měl Lucifer celou dobu v úmyslu. Možná tušil, že se vyjednávání nezdaří. Pokud bych byla zabita, aspoň by mohl otevřeně válčit s Amaranthiným královstvím. A zřejmě by i vyhrál. Lucifer, jak jsem zjistila, přemýšlel o věcech jinak, než ostatní. Chápal rozměry, možnosti a výsledky, jež by mě nikdy nenapadly.
Amarantha přimhouřila oči. Celý dvůr zadržoval dech. A pak udělala něco přakvepivého. Ustoupila zpátky.
„Možná by tento rozhovor měl pokračovat v mém soukromém přijímacím salonku.“
Také jsem ustoupila zpět, asi o centimetr. Jen, abych ukázala, že přistupuji na kompromis. „Skvělý nápad.“
Byla jsem ráda, že se pokračování bude odehrávat bez publika. Amarantha by se bez svých posluchačů mohla chovat rozumněji.
Panovačně mávla k Violet, která okamžitě vystoupila vpřed, aby nám ukázala cestu. Na levé straně od trůnu byly dveře, do nichž jsme ji následovali. Na J.B. ani Nathaniela jsem se nepodívala. Nechtěla jsem vidět nesouhlas, který se stoprocentně zračil v Nathanielově tváři, a možná i na J.B. Byli jsme tady pouze půlhodinu a už jsem málem zařídila, aby vyjednávání zkolabovalo.
Těsně před vstupem do přijímacího salonku, jsem si všimla pěti osob, jež stály mimo zírající dav. Všichni byli muži, oblečení do kůže, flanelu a džínoviny, namísto hedvábí a drahokamů. Tyron Wade na mě mrkl. Jude a James mi věnovali nepřátelské pohledy. Cítila jsem jejich pohled v zádech, když jsme odcházeli. Rozhodně bych ani na jednoho z nich nechtěla narazit na chodbě uprostřed noci.
Takže vlci tady byli taky. Zajímalo mě, zda už zjistili, kdo zabil členy jejich Smečky. Připadalo mi to jako před milionem let, jak jsem spadla z oblohy a objevila tělo první oběti.
Přijímací salonek byl stejně plyšový, jak jsem očekávala, s polštáři z červeného sametu roztroušenými téměř všude, a důstojností lesklého dřeva. Jakmile se za J.B. zavřely dveře, Amarantha se na mě obrátila.
„Povězte mi, co se stalo.“
Trochu jsem se naježila vlivem jejího rozkazovačného tónu, ale rozhodla jsem se, že je nejlepší jí dát to, co chce. Čím dřív se to vyřeší, tím dřív budeme moci začít jednat a já pojedu domů. Stále jsem myslela na Gabriela a chtěla jsem vymyslet, co budu dělat s Focalorem a Samielem.
Co nejstručněji jsem shrnula Beezlův únos, skrytý portál, náš náhodný příchod do království, útěk vílích válečníků a moje důvody pro spálení Leviathana a obřího pavouka.  Amarantha naslouchala s nehybnou tváří. Neomlouvala jsem se, ani nevymlouvala. Jednoduše jsem prezentovala události tak, jak se staly, a čekala. Buď to přijme, nebo ne.
Dlouhé minuty. Byla jsem ohromená Beezlovým mlčením. Nepřidal ani jeden inteligentní komentář.
„Dobrá,“ prohlásila Amarantha. „Ověřím si přítomnost tajemného portálu a své bojovníky podrobně vyslechnu.“
Pohled v jejích očích byl lehce krvežíznivý, když to říkala, a já pochopila, že s výslechem je svázána určitá bolest.
Pokračovala. „Vím, že nechat vás samotné v lese byla chyba a vím i o únosu tvého chrliče. Také souhlasím, že každý trestný čin byl vykonán náhodně. Nicméně faktem zůstává, že jsi dlužníkem království za ztrátu tvorů a lesa.“
„Jaký dluh?“ zeptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem používat Azazelovy peníze, ale pokud bude Amarantha trvat na peněžním vyrovnání, určitě tatínkovi pošlu účet.
Podívala se na mě a já za jejíma zelenýma očima zase zahlédla onu vypočítavost. „Přála bych si, abyste ty a tvůj doprovod zůstali u mého dvora po tři dny.“ Oznámila.
Tři dny? Pomyslela jsem. Jak mohu někdy najít Gabriela a zabránit démonskému povstání, když budu držená na Amaranthině dvoře po tři dny? Navíc jsem si nebyla jistá, jestli mám dostatek jídla na tak dlouhou dobu, jelikož jsem nehodlala jíst ani pít nic z Amaranthiny kuchyně.
„Mohu se zeptat, proč chcete, abychom zde zůstali tři dny?“ zeptala jsem se.
„Možná mě zajímáte, velvyslankyně Blacková,“ prohlásila Amarantha a ukázala skvostně bílé zuby. „Možná si chci jen užít společnost svého syna, jehož vídám tak málo.“
Jakmile to řekla, uvědomila jsem si, že je to poprvé, co upozornila na J.B., od té doby, co jsme na dvoře. Není zrovna vzorem mateřské lásky.
Ráda bych si popovídala s Beezlem, abych věděla, že jsem nepřehlédla nic důležitého – jelikož jsem si byla jistá, že ano. Neexistoval žádný důvod, proč by Amarantha učinila takový krok, tedy pokud by neměl co do činění s jejími zájmy.
Tři dny byly dlouhou dobou – musela bych si dávat pozor, abych nešlápla do pasti, kterou na mě nastražila – a vsadím se, že tak určitě udělala. Na druhou stranu žádný jiný návrh splacení dluhu by určitě nebyl tak jednoduchý a levný, jako tento.
„Dobrá,“ vyjádřila jsem se. „Zůstaneme zde po tři dny.“
„Nemohli jste mi udělat větší radost.“ Oznámila Amarantha.
Přála bych si, abych mohla říct to samé.
Amarantha nás krátce potom odmítla, s ospravedlněním, že nemá smysl hned vyjednávat, když byla naše návštěva prodloužena. Doufala jsem, že nebudeme vyjednávat na poslední chvíli. Nechtěla jsem se každý den učit Luciferův hloupý proslov nazpaměť.
Pokoje nám ukázalo ještě větší množství tiše se objevujících sloužících. J.B. pokoj byl samozřejmě v královském křídle, opustil nás na schodišti, kde zamířil doprava, zatímco my doleva. Když jsme odcházeli, lehce se na mě usmál, ale jeho obličej byl ustaraný. Zajímalo by mě, zda ví, nebo tuší, co má jeho matka v plánu.
Naše obydlí bylo vyzdobeno jako z doby Amadea – všude stuhy a samet, ale ne příliš pohodlné. Beezle znechuceně vyplázl jazyk, zatímco sluha natřásal polštáře a stáhl přikrývku z postele.
K mému zklamání jsem zjistila, že mezi mým a Nathanielovým pokojem jsou spojovací dveře. Udělala jsem si v duchu poznámku, že je musím zabarikádovat těžkým křeslem.
Jakmile jsem propustila služebné, Beezle začal poletovat po pokoji.
„Hledáš nedostatky?“ otázala jsem se, začala dávat své oblečení do skříně o velikosti celé mé domácí ložnice.
Moje neaktuální obleky vypadaly v takové nádheře smutně a ošuntěle. I přesto, že všechny šatníky v Amaranthině hradu byly designovány tak, aby ponižovaly.
„Spíš hledám způsoby, kudy se sem dá dostat.“ Vysvětlil Beezle. „Vím, že tu jsou někde skryté dveře.“
Po chvíli se zastavil, vznášel se přímo před ošklivou řezbou cherubína. Cherubínek měl děsivé, zářivě modré oči. Budu na něj muset dát mikinu, abych v jeho přítomnosti vůbec dokázala usnout.
„Tady,“ řekl a ukázal na úzkou trhlinu ve zdi, štíhlou jako vlasec. Nikdy bych ji neobjevila, kdyby mi ji neukázal.
„Působivé,“ ocenila jsem a on nadřazeně kývl. „Jak se otevírají?“
„Pravděpodobně s tím nějak souvisí ten hnusný andílek,“ uvažoval. „To si nikdy nedávala pozor, když jsme se koukali na horory?“
„Možná jsem pár věcí prošvihla, když jsem ti běhala do kuchyně pro svačinky,“ odsekla jsem.
Položila jsem na cherubínka ruce a prohmatala ho, hledajíc tlačítko, nebo páčku, cokoliv, co by mohlo otevřít dveře. Když jsem sáhla pod jeho křídlo, našla jsem malý spínač a zmáčkla ho. Dveře se otevřely do skryté chodby.
„Co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se Beezla a vkročila do chodby.
„Pravděpodobně ne nejchytřejší nápad na světě.“ Prohlásil, poškrábal se jedním drápem pod bradou, jako by zvažoval situaci. „Mohlo by jít o nějaké porušení protokolu, chodit po hradě nezvaný.“
„Taky by mohlo být porušení protokolu mě špehovat.“ Namítla jsem. „Jsem si jistá, že Amarantha si přesně naplánovala, do jakého pokoje nás umístí.“
Beezle tleskl. „Útok za útok – jen tak jsou vedená úspěšná vyjednávání. Tak pojď. Když sis dokázala vymluvit cestu z té poslední polízanice, jsem si jistý, že tohle zvládneš taky.“
Nepotřebovala jsem žádné další schválení. Moje zvědavost zvítězila nad slušností. Chtěla jsem se dozvědět, kam tunel vede. Vešli jsme do překvapivě dobře osvětlené chodby. Lampa svítila každý pár metrů a kamenná podlaha byla dokonale čistá. Nešlo o jeden z těch strašidelných průchodů, jež Beezle tak miloval.
Než jsem zavřela dveře, uvědomila jsem si, že bych je měla nějak označit, abych zjistila, které patří k mému pokoji.
„Beezle vrať se a vezmi z mojí kabelky rtěnku.“ Řekla jsem.
„Myslíš tu rtěnku, za kterou jsi utratila dvacet pět dolarů a nikdy jsi ji nepoužila?“ zeptal se Beezle.
„Prostě ji jen přines a komentáře si nech.“ Povzdechla jsem si.
Prohlédla jsem vnějšek dveří, zatímco Beezle letěl splnit úkol. Ve výšce kliky byla malá páčka. Bylo tam jen tolik místa, aby ji někdo vytáhl. Uslyšela jsem cvaknutí. Jednoduché a účinné.
Beezle se vrátil a beze slova mi podal rtěnku. Zavřela jsem dveře a nad páčkou udělala tenkou čáru. Snad byla dost malá na to, aby si jí nikdo nevšiml. Nehledě na to, co jsem řekla Beezlovi, nemyslela jsem si, že by Amarantha tolerovala jakýkoliv můj přestupek, zvlášť tak brzo po tom posledním.
Chodba se táhla do dvou směrů, bez užitečných značek, jako ´Strážná věž tudy´, nebo ´Sál v druhém patře´. Snažila jsem se dávat pozor, kde jsme, ale hrad byl změtí podlaží, a točitých schodů, kde nebylo možné praktikovat ani orientaci podle světových stran.
Rozhodla jsem se jít vpravo. Nejasně jsem si vzpomněla na něco, co jsem kdysi četla v historickém románu. Charaktery hledaly cestu ven a jeden řekl, že když vždycky zatočíte doprava, dostanete se až do srdce samotného bludiště.
Nevěděla jsem, jestli mě neustálé odbočování vpravo zavede do srdce hradu, ale aspoň bude cesta zpět jednodušší. Pořád budu zahýbat vlevo, dokud nenajdu své dveře.
Šli jsme jen chvilku, když jsme uslyšeli Nathanielův hlas. Zastavila jsem se a provinile se podívala okolo sebe, ale pak jsem si uvědomila, že jeho hlas vychází z pokoje. Připlížila jsem se blíž a přitiskla ucho na stěnu. Beezle se na mě podíval stylem co-to-sakra-děláš a protočil oči v sloup.
„Ano, samozřejmě. To zpoždění nic nemění. Ne, Lord Azazel o tom nemá ani ponětí.“
Zajímavé. Takže Nathaniel něco dělá za Azazelovými zády. Ale co má za lubem?
„Máte mě za idiota? Já ji zvládnu.“ Naštvaně vyštěkl Nathaniel. „Řekl jsem, že ji zvládnu.“
Ji? O kom mluvil? O mně? Amaranthě? Nebo nějakém jiném hráči, do jehož hry byl zapojen?
„Promluvím si s vámi zítra.“ Řekl pevně. Slyšela jsem pípnutí tlačítka, když vypnul mobilní telefon.

12 komentářů:

  1. Hrozně moc děkuju za kapitolku!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. a teď kdo je padouch :-). Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za zaujímavu kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Wow...díky moc za další kapitolu. Je to skutečně zajímavé. Jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Skvělé, díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji,skvělá práce:-)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuju za ohlas. :-)
    Ehm, no, Nathaniel se ještě vybarví, jen si počkejte... No, nebudu říkat nic dopředu. :-D
    Hezký víkend. :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat