úterý 9. září 2014

Práce pro Ďábla - 32. kapitola



Policejní kód pro připojení do sítě se ukázal jako nanejvýš užitečný. Po chvilce pátrání jsem měla přehled o tom, kdo je ve městě. Nebylo tak těžké najít známou tvář. V kterémkoliv městě se kapitán Jack ocitne, vždycky ho najdete ochomýtat se kolem prostitutek.
Navštívili jsme pět bordelů, než jsme konečně kápli na ten pravý. Zkoumala jsem dvouposchoďovou budovu s povědomými chatrnými štíty. Už jsem s kapitánem Jackem spolupracovala čtyřikrát, z toho mě to jednou málem stálo život, když mě podrazil a prodal tomu, kterého jsem stíhala. Každá z budov, na které ležely jeho ochranné štíty, páchla sexem a zoufalstvím. „Pojď se mnou,“ řekla jsem démonovi a snažila se protlačit davem. „Tvař se nebezpečně a nikoho nezabíjej, pokud s tím sama nezačnu, ano?“

„Jak si přeješ.“ Při cestě přes ulici se mě držel jako stín. Vystoupali jsme po schodech, kolem dvou prostitutek, které se nás sledovaly, ale nepokusily se nás zadržet. Dveře hlídaly dvě těžké váhy, hromady převalujících se svalů. Oba si pozorně prohlédli napřed na mě, pak na démona a nakonec ustoupili stranou.
Někdy bylo mít s sebou Japhrimela celkem užitečné.
Vevnitř jsme se ocitli na místě plném červeného sametu, převalujících se vůní těžkých parfémů a hašišového kouře, téměř nahých žen, jen s kousky krajky na sobě, s vyzývavě vystrčeným poprsím a dalšími částmi těl. Na obrovském gauči byl usazený muž s bronzovou pokožkou a hrou na kytaru doprovázel dívčí nabídky a lichocení. Dva zákazníci, z nichž ani jeden nebyl Jack, si mě udiveně prohlíželi. Zcela oblečená žena s mečem v bordelu, to musel být pořádný šok.
Prohlédla jsem si místnost. Kapitán Jack musel být někde v patře.
Přišustila si to k nám madam v růžové róbě z umělého hedvábí. Vysoká, silně nalíčená žena, s vlasy staženými do zvlněného ohonu. Měla aspoň padesát liber navíc. Cítila jsem mravenčení na kůži na zátylku, v jizvách po biči na zádech mi cukalo. Pak jsem se vzpamatovala a zhluboka se nadechla.
Přinejmenším jsem si díky tomu, že jsem byla Nekromantka, nemusela vydělávat na živobytí jako sexuální pracovnice.
Vypálila na nás proud rychlém portugalštiny a Japhrimel ji odpověděl několika úsečnými slovy.  Zbledla a on jí podal pár složených místních bankovek.
Vytrhla mu je z ruky a lstivě se na mě podívala. Natočila jsem se bokem, aby viděla můj blýskající se smaragd. Málem upadla, jak rychle ucouvla.  Přestože byli v Nuevo Riu zvyklí na Šamany, démony a loa, Nekromanti je děsili. Možná o to víc. Věřili starým legendám o duších vracejících se ze Smrti a o lidech, kteří s nimi mohli mluvit, a zatímco Šamani pro ně byli přijatelní, Nekromantů se báli a nenáviděli je.
Vystoupala jsem po schodech vedená instinktem, intuicí a Silou. Dlouhá chodba. Sem tam byly otevřené dveře a v nich spoře oděné ženy. Jak jsem se dostávala do jejich zorného pole, klábosení jim odumíralo na rtech; zbytek dveří byl zavřený, ale byly příliš chatrné, než aby zastavily pronikavý zápach sexu a hašiše. S použitím Síly jsem našla správné dveře, rozrazila je a stanula tváří v tvář polonahému, rozmrzelému, kapitánu Jackovi. Kolem mě hučela neviditelná Síla. Upozornila jsem ho na svou přítomnost, samozřejmě, ale tak jako tak už pro něj bylo pozdě.
Hesu Christos“ začal, ale to už jsem byla nad ním, s mečem připraveným k úderu. Měla jsem ho na lopatkách. Japhrimel  umlčel nahou, ječící dívku jednoduše tím, že jí přitisknul dlaň na ústa. Stáhnul jí s postele a vystrčil ven s pár zmačkanými bankovkami. Kolik peněz u sebe má? Pomyslela jsem si a uvolnila sevření.
Kapitán Jack, zmalátnělý po dávce hašiše pořád disponoval velkou silou, ukrytou ve šlachovitém těle. Pořádně jsem se zapotila, než jsem ho zklidnila. Zestárnul. Jeho zacuchané hnědé vlasy byly protkané stříbrem.  Na ušpiněných drátcích vpletených do dredů se míhaly runové znaky. Častoval mě nadávkami. Trochu jsem zatlačila na koleno, kterým jsem ho držela na zemi. Zklidnil se.
„Co, do prdele, chceš?“ Zavrčel. Démon si s kamennou tváří založil ruce na prsou a opřel se o zeď.
„Jako obvykle, Jacku. Vidět tvou sladkou tvář,“ naklonila jsem se a zašeptala mu do ucha. „Jsi tady na dovolené, piráte? Já jsem tu na oficiálním lovu, a ty jsi v podmínce. Jestli nechceš, abych tě odtáhla do nejbližšího vězení, tak bys mohl být trochu zdvořilejší.“
„Mrcho,“ zasyčel. Dlouhý nos měl zabořený do prachu na podlaze, z úzkých rtů mu odkapávaly sliny. Chyběla mu zlatá náušnice, asi ji dal do zástavy. Na rameni měl vytetované dva okřídlené draky bez jakéhokoliv náznaku přítomnosti Síly. Byl na spodním konci potravinového žebříčku, měl sotva tolik Síly, že ještě unikl otroctví, ale moc málo na to, aby si ho kvůli jeho schopnostem někdo najal. „Co sakra? Nemám s tebou nic společného, neviděl jsem tě roky.“
„Tohle není o mně,“ řekla jsem tiše. „Chci vědět, proč Jace Monroe před třemi roky tak najednou opustil město. Mluv, Jacku, nebo ti, přísahám, zlomím ruku a nechám tě zavřít.“
Uvěřil mi. „Christos,“ zasténal. „Všechno, co vím je, že se Jace před šesti měsíci vykoupil od Corvinů a začal s nimi vést pouliční válku. Je z něho teď velký šéf, má plno peněz a vlastní špionážní síť. Jakoby zakládal vlastní rodinu z přeběhlíků odjinud.“
Sekhmet sa´es,“ vzdychla jsem. „A? Proč přišel zrovna sem. Něco se o tom muselo proslýchat.“
„Corvinovi mu dali nůž na krk: Buď se připojí nebo zlikvidují nějakou běhnu, s kterou se tehdy vídal. Můžeš mě už pustit? Lámeš mi ruku!“
„Zlomím ti toho ještě víc, jestli nepřestaneš fňukat. Pro koho pracuje teď?“
„Pro tebe! Zatraceně, ženská, dělá pro tebe! Aspoň se to tady říká! Povol trochu, Valentine, Ne!“
„Přestaň remcat. Na čí pokyn mi chtějí Corvinovi natrhnout zadek? Co? Kdo je za tím?“
„Nějaký velký frajer!“ Zasténal Jack. Panenky se mu protočily. „Nevím! Pět milionů na dřevo, tomu, kdo tě najde. Hledá tě celé město.“
„Tak to z tebe dělá šťastlivce nebo ne?“ Uvolnila jsem stisk. „Něco musíš vědět, Jacku. Kdo tlačí na Corvinovy?
„Ten, co vždycky, jejich kápo, velký zmrd Corvin. Jace byl jejich zástupce v Saint City. Zatraceně, povol!“
„Jace před třemi roky pracoval jako jejich zástupce?“ To jsem netušila.
„K čertu, pracoval pro ně celý život. Před šesti lety se zkoušel trhnout, vydělával si jako žoldák. Chvíli ho nechali být, ale když si začal s tou mrchou nahoře v Saint City, tak jim zase spadl do sítí. Nebyl jsem tam pět zatracených let, Valentine, nevím, komu šlápnul na kuří oko! Lucas to bude vědět, běž otravovat jeho!“
To byla nečekaná novinka. „Lucas Villalobos? On je ve městě? Kde?“
„Zatraceně, vypadám snad jako jeho sekretářka?“
Zatlačila jsem. Zakřičel. Byl to hlas zajíce chyceného do pasti.
„Las Vigrasas! Je někde venku v Las Vigrasas na Puertain Viadrid, zatraceně, kurva...“
Vzhlédla jsem k démonovi. Přikývnul. Znělo to, jakoby Jack mluvil pravdu.
Vyskočila jsem na nohy a zastrčila meč; dívala jsem se, Jak se kapitán Jack pokouší vyškrabat se na nohy nebo aspoň do nějaké důstojnější pozice. „Hesu Christos,“ sténal. „Podívej se, cos udělala, bývala jsi takové příjemné děvče, Valentine.“
„Jo, musela jsem jednou dospět, smůla, že ano.“ Rty se mi zvlnily do úsměvu. „Díky za tvůj čas a pozornost, Kapitáne.“
„Naser si,“ odplivl si s vyvalenýma očima upřenýma na démona. Pokřižoval se. Čelo, hruď, levé a pak pravé rameno. Fascinovaně jsem na něj zírala. Nikdy předtím mě nenapadlo, že by Kapitán mohl být věřící. „Nominae Patri, et Filii, et Spiritu Sancti.
To si myslí, že Japhrimel zmizí za zvuku hromů? Běželo mi hlavou a v koutku úst se mi objevil ironický úsměv. „Nevěděla jsem, že patříš ke křesťanům, Jacku. Myslela jsem si, že když šukáš s prostitutkami, tak musíš být nevěřící.“
Pokračoval v mumlání modlitby. Vzdychla jsem si a ustoupila pár kroků směrem ke dveřím. Asi by nebylo nejchytřejší obrátit se k němu zády.
Když jsem byla ve dveřích, na chvíli přestal a upřel na mě pohled. „Nenávidím tě, Valentine,“ zasyčel. „Jednoho dne...“
Japhrimel ztuhnul, oči se mu rozsvítily. Sáhla jsem za sebe po klice. „Sliby, sliby,“ řekla jsem, zmáčkla kliku a otevřela dveře. „Jestli narazíš na Monroea, řekni mu, že by se měl modlit, aby mi nezkřížil cestu.“
„Stejně tě dostanou!“ Zakřičel za mnou Jack. „Hledá tě celé město!“
„V tom případě jim přeju hodně štěstí,“ řekla jsem a vyšla z místnosti následovaná Japhrimelem.
„Mám ho zabít?“ Zeptal se tiše cestou dolů. Celý dům v tichu vyčkával. „Vyhrožoval ti.“
„Nech ho být. Má dobrý důvod mě nenávidět.“
„A to?“
„Zabila jsem jeho ženu,“ řekla jsem a zkontrolovala schodiště. Vypadalo celkem bezpečně. „Pojď, půjdeme najít Lucase.“ Zaťala jsem zuby. Japhrimel se mě naštěstí už na nic neptal.

20 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Mockrát děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky, je to moc zajímavá knížka

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji,jste skvělí :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  9. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  12. No hurá! Že by se to konečně začínalo vyvíjet správným směrem? Jsem zvědavá, kdo ten Lucas je. :-) Moc děkuji za překlad a korekturu!
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za další kapitolu a těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat