pátek 19. září 2014

Pavučina lží - 19. kapitola



Na moment jsem ztuhla, skrčená na podlaze, schránku s diamantem v ruce.  Zvuk alarmu mi zněl v hlavě jako policejní sirény. Donovan Caine se dál probíral papíry, jako by ten příšerný zvuk neslyšel. Musel by být hluchý, aby mu ten rámus uniknul.
Napjatě jsem zkoumala žulový sejf. Tlumené mumlání kamene přešlo v ostrý pronikavý tón alarmu. Na přední straně desky, kterou jsem poškodila se začala rýsovat runa. Na šedé žule už doslova plála sevřená úzká spirála, něco jako strážné oko – ochranná runa.

Tobias Dawson použil svou magii, aby sejf ochránil. Podobné runy jsem používala na zabezpečení svého domu i při různých jiných příležitostech.
Donovan Caine neměl magii, Kamennou, ani žádnou jinou, takže alarm slyšet nemohl. Já ano a bylo mi jasné, že nás čekají potíže.
„Sakra,“ zaklela jsem tentokrát nahlas. „Dej mi ty papíry. Hned.“
„Co? Proč?“ Zeptal se roztržitě Donovan.
„Je tady spousta zajímavých věcí----“
„Protože jsme spustili nějaký druh tichého alarmu.“ Přerušila jsem ho. „Takže mi dej ty papíry. Hned!“
Připsala jsem mu k dobru, že nekladl žádné hloupé otázky.
Místo toho ke mně přistrčil hromádku papírů. Dala jsem je zpátky do žulové schránky, společně s diamantem. I když jsem moc chtěla, kámen jsem si nevzala. Možná, že ten kovboj nebude moc vyvádět, když zjistí, že diamant je na místě. Bylo tam obrovské možná, ale taky to byla jediná naděje, kterou jsem měla.
Narychlo jsem žulový blok otřela rukávem a posunula ho na původní místo. Nebyl čas na detaily, takže jsem použila magii, abych kámen aspoň zdánlivě uvedla do původního stavu. Dawson sice pozná, že s kamenným blokem někdo manipuloval, ale nebude schopný si to spojit se mnou nebo s Foxovými.
Donovan natáhl ruku a pomohl mi na nohy.
„Musíme odsud pryč. Rychle.“
Spěchali jsme zpátky chodbou směrem k hlavnímu vchodu. Škvírou jsem se podívala ven. Naším směrem se blížila dvě světýlka. Vzhledem k výšce, ve které se pohybovala, sem asi mířili nějací obři. Donovan vedle mě vytáhl zbraň.
„Dej to pryč,“ řekla jsem. „Otevři dveře a běž rovnou k místu, kde jsme sešplhali. Musíme jim utéct, to je naše jediná šance. Zahájit palbu je k ničemu.“
„A co ty?“
„Jen se ujistím, že nás nikdo nesleduje.“
Donovan potřásl hlavou. „Ne, Gin, zůstanu s tebou a pomůžu ti---“
„Tohle není žádná podělaná diskuse,“ řekla jsem. „Pokud by náhodou chytili mě, nic moc se nestane, ale u tebe to tak není. Zničilo by tě to, detektive. Takže běž. Jsem velká holka. Umím se o sebe postarat. Dělám to už celé roky.“
Donovan se na mě díval. Mohla jsem číst emoce, které se střídaly v jeho očích. Obavy. Starost. Smíření. Po chvíli vrátil zbraň do pouzdra a pohnul se směrem ke dveřím.
Vyšla jsem ven za ním. Donovan už běžel zpátky stejnou cestou, jakou jsme přišli. Po dvaceti krocích ho spolkla tma a déšť.
Sevřela jsem v rukou nože, ale místo abych se vydala za detektivem, jsem proklouzla kolem budovy a pomalu ji obešla až k oknům kanceláře Tobiase Dawsona. Deset, dvacet, třicet…v hlavě mi odtikávaly vteřiny.
Nečekala jsem dlouho. Navzdory dešti a bahnu ve skále pod mýma nohama rezonovaly jejich kroky. Déšť proťal zvuk jejich slov.
„Vidíš něco?“
„Ne. A ty?“
„Přední dveře jsou otevřené.“
Nakoukla jsem za roh zrovna ve chvíli, kdy vcházeli dovnitř. Za chvíli se v kanceláři rozsvítilo. Stála jsem bokem u okna a dívala se dovnitř. Byli to ti stejní muži, kteří byli odpoledne v Country Daze s Tobiasem Dawsonem.
Obři měli stejné pracovní oblečení jako předtím a oba měli velké těžké svítilny, které by bez problému dokázaly rozbít něčí hlavu. Dva Dawsonovi hlavní pohůnci.
Dívala jsem se, jak procházejí kanceláří. Ani se neobtěžovali s čímkoliv na stole a zamířili rovnou k vitríně s kameny.
„Zámek byl odemčený,“ slyšela jsem jednoho z nich. „Ale nezdá se, že by něco chybělo.“
Jejich chování mě jen utvrdilo v tom, že v místnosti byl nějaký tichý alarm. Podobný, jaký jsem sama používala ve svém domě, i když já jsem se spíš snažila udržet vetřelce mimo, ne je chytit do pasti vevnitř. Kdybych nebyla živel Kamene, ničeho bych si nevšimla a možná bychom i s Donovanem ještě seděli v kanceláři. Pak by nás asi mnoho příjemných zážitků nečekalo.
Vypovídalo to o Dawsonově úskočnosti. Asi bych si to měla pro příště dobře zapamatovat.
„Sejf vypadá nedotčený,“ ozval se jeden u obrů. „Možná to byl falešný poplach.“
„Určitě ne.“ Odpověděl druhý. „Schránka byla otevřená. Někdo se musel sejfu dotknout.“
„Jen možná, víš přece, jak citlivé ty Dawsonovy runy jsou. Několikrát jsem spustil poplach, jen když jsem utíral prach ze skla. Pamatuješ?“
„Jasně že pamatuju, ale víš jak je Dawson posedlý bezpečností a jak se bojí o ten svůj diamant a o všechny ty ostatní, co našel. Bude lepší, když mu zavoláme, jen tak pro jistotu, ať máme krytý zadek. A zavolej sem i Stana a Donnyho. Pomůžou nám porozhlídnout se kolem.“
První obr si vzdychl a sáhl po telefonu na stole.
Stála jsem venku a přemýšlela o tom, co jsem vyslechla.
Ostatní diamanty? On jich našel víc, než ten, co má v sejfu? Začínala jsem mít hodně špatný pocit, že už vím, proč Tobias Dawson tak zoufale touží po pozemku Foxových. Jestli je moje podezření správné, nepřestane, dokud nedostane to, co chce. To znamená, dokud nebudou oba Foxovi mrtví. Tím pádem se z odstranění Tobiase Dawsona stává nutnost. A čím dřív zmizí z povrchu zemského, tím líp.
Obr dokončil telefonní hovor. „Jsou na cestě. Ale pořád mi není jasné, jak by se někdo mohl dostat k sejfu. Se vším tím stříbrem a magií.“
„Kvůli takovému kameni? Někdo si cestu najde,“ odpověděl mu kolega.
Odlepila jsem se od okna a zmizela do tmavé, deštivé noci.
*   *   *
Běžela jsem od kanceláře na opačný konec kotliny. Nesprintovala jsem, ale ani jsem se neloudala. Udržovala jsem takovou rychlost, že jsem slyšela, když obrům dorazily posily a rozhodli se prozkoumat i okolí domku. Neměla jsem strach, že by něco našli. Neustávající déšť smyl všechny stopy, které jsme za sebou mohli já nebo detektiv nechat.
Doběhla jsem k místu, kde jsme sešplhali a zjistila jsem, že stojím přímo před hlavní pistole v ruce Donovana Caina.
„Taky tě ráda vidím,“ řekla jsem udýchaně.
Donovan si ulehčeně vydechnul a sklonil zbraň.
„Promiň, slyšel jsem kroky a nevěděl jsem, kdo to je.“
„To nic, není to poprvé, co na mě někdo namířil pistoli.“ A pravděpodobně ani naposled, ale o tom jsem před detektivem radši pomlčela.
Donovan pistoli schoval a podíval se do tmy směrem ke kancelářím důlní společnosti. Teď už tam bylo všude rozsvíceno a přes déšť k nám slabě pronikal hlasitý hovor.
„Zabilas je?“ Zeptal se potichu detektiv.
„Ne.“
V očích se mu objevilo překvapení a úleva. „Proč ne?“
Pokrčila jsem rameny. „Protože vloupání je něco jiného, než mrtví strážní. Nechci, aby Tobias Dawson pojal podezření, že po něm někdo jde. Aspoň ne dokud pro něho nebude příliš pozdě.“
Úlevu v Donovanových očích vystřídalo nezlomné rozhořčení. Skoro jsem čekala, že mi začne kázat o posvátnosti života. O tom, jak je špatné plánovat něčí vraždu, přestože se jedná o člověka, který kvůli majetku neváhá ohrožovat nevinné lidi. Pořád se na mě díval, jako by mi chtěl dát lekci o tom, co je dobré a co špatné. Pak se v jeho pohledu objevilo něco dalšího.
Detektiv vypadal skoro.… smutně.
Kvůli čemu by měl být smutný? Nebylo to tak, že bych se chystala zabít někoho z jeho přátel. Nechápala jsem jeho náhlou změnu nálady, ale ani jsem neměla chuť stát v dešti a ve tmě a snažit se tomu přijít na kloub.
Aspoň ne teď, když kolem čenichali Dawsonovi muži.
„Pojď,“ řekla jsem. „Radši odsud vypadneme, než to tu začnou prohledávat.“

18 komentářů:

  1. děkuju za kapitolku :))

    OdpovědětVymazat
  2. Dškuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za další kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  6. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Vďaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat