pátek 12. září 2014

Pavučina lží - 18. kapitola




Finn ještě pořád hledal informace o Tobiasi Dawsonovi, tak jsem ho společně s Foxovými zanechala ve schopných rukou Jo-Jo a Sophie.
Violet byla nadšená, že znovu vidí Jo-Jo a začala ji bombardovat otázkami o přípravcích na vlasy. K mému překvapení se do rozhovoru zapojil i její dědeček. Jo-jo musela znát jak Warrena, tak jeho rodiče líp, než se zmínila, protože se oba uvelebili v houpacích židlích a začali klábosit o lidech, které oba znali. Znovu jsem si uvědomila, že Jo-Jo má víc než dvě stě padesát let. Nedokázala jsem si představit, kolik lidí už musela za svůj život poznat. Bylo asi těžké si je všechny pamatovat, ale ona to nějak dokázala. Aspoň to tak vypadalo při rozhovoru s Warrenem.

Sophii jsem ukázala různé přístupové cesty k domu, jeho slabá místa. Když jsme skončily, vytáhla  iPod, strčila si sluchátka do uší a posadila se na verandě tak, aby měla dobrý výhled.
Já jsem ještě prošla obchod a vybrala si pár věcí, které se mi zdály být užitečné. Svítilna, lano, rukavice, dalekohled. Nechala jsem za všechno na pultě stovku a pak jsme společně s Donovanem zamířili k jeho sedanu.
Detektiv se usadil za volantem a já vedle něho. Na rozdíl od většiny policejních vozů, ve kterých jsem kdy byla, byl tenhle až úzkostlivě čistý. Žádné zmačkané obaly od jídla, plechovky od limonády, nikde ani stopa po jakýchkoliv odpadcích. Auto bylo cítit stejně jako on po mýdle. Možná za to mohl osvěžovač vzduchu, který se houpal na zpětném zrcátku. Ať to bylo jakkoliv, zhluboka jsem dýchala a užívala si tu vůni.
Donovan nastartoval a podíval se na mě. „Tak kam to bude?“
Podívala jsem se do vytištěných papírů, které jsem dostala od Finna.
Zatím toho o Tobiasi Dawsonovi moc nezjistil, ale dokázal mi sehnat a vytisknout plány jeho dolů a místa, kde stála jeho kancelář.
„Jeď doleva, směrem ke státní silnici,“ řekla jsem. „Někde by tam měla být odbočka, po které se dostaneme nad jeho hlavní důl. Tam zastavíme a podíváme se po nějaké cestě dolů.“
Donovan přikývnul a vyjel z parkoviště. Zabočil správným směrem a pokračoval dál po klikaté silnici v tichu, které ani jeden z nás neprolomil.
Podle turistického ukazatele to byla vyhlídková cesta, která vedla po hřebenu a bylo z ní vidět na obě strany hor. Před pár týdny to musel být úchvatný pohled, ale teď už byla většina dubů, javorů a dalších listnatých stromů bez listí, takže přišly o svou barevnou krásu, ale i tak byl na ně a jejich pokroucené větve hezký pohled.
Přes holé větve jsem zahlédla řeku, o které mluvil Warren. Byla to ta samá, která se kroutila kolem jeho domu a obchodu. Nebyla jsem si jistá, jestli si ta trocha vody vůbec zasloužila název řeka. Koryto bylo místy až třicet stop široké, jinde se ale voda naopak ztrácela mezi kameny. Navršené kamenné hráze označovaly místa, kde s oblibou sedávali rybáři.
Podívala jsem se do mapy. „Na další odbočce to vezmi doprava.“
Donovan přikývl a udělal, co jsem mu řekla.
Jak auto stoupalo na horský hřeben, hladký asfalt vystřídal hrubý štěrk a nakonec zbyly jen dvě vyjeté koleje. I když terén za moc nestál, Donovan jel pořád dál. Pokračovali jsme ještě asi míli, když cesta definitivně skončila na malém paloučku.
Detektiv zastavil a vystoupili jsme.
Tady nahoře byl vzduch chladnější než u Country Daze a navíc začalo znovu mrholit. Vyhrnula jsem si límec u kabátu, nachystala si smyčku na laně a ujistila se, že mám všechno potřebné vybavení. Donovan si ze zadního sedadla podal modrou nepromokavou bundu s nápisem Ashlandský policejní sbor na zádech. Nabídnul mi ji, ale zavrtěla jsem hlavou.
„Je tvoje,“ řekla jsem. „Jen si ji nech.“
Detektiv pokrčil rameny a oblékl si ji. Poskládala jsem Finnovu mapu do zadní kapsy, aby nepromokla.
„Tudy,“ řekla jsem mu.
Vydali jsme se směrem ven z mýtiny. Zem pokrytá spadaným listím byla po dešti kluzká, takže jsem šla pomalu a opatrně. Dnes večer jsem nepotřebovala ani vymknutý, ani zlomený kotník. Donovan vedle mě se choval stejně.
Na ceduli na konci mýtiny byl nápis Vstup zakázán--- Dawsonova důlní společnost, ale já jsem ho ignorovala. Nepovolený vstup na cizí pozemek dnes večer asi nebude můj největší hřích. Tiše jsme pokračovali mezi stromy, až jsme došli na okraj horského hřebene. Skrčila jsem se ve stínu vysoké borovice a Donovan si dřepnul vedle mě. I přes chladné mrholení mě ovanula jeho vůně. Měla jsem chuť otočit se k němu, přitisknout svoje rty na jeho a svalit se i s ním na spadané listí a jehličí. Bylo samozřejmě trochu mokré a studené, ale nepochybovala jsem o tom, že bychom rychle dokázali jeden druhého zahřát.
Naneštěstí na rychlovku s detektivem jsem neměla čas, i když by to bylo určitě velmi příjemné. Místo toho jsem k očím zvedla dalekohled. Svah pod námi prudce padal do otevřeného prostranství ve tvaru velkého, tlustého U. Stály na něm různé druhy strojů. Rypadla, buldozery a jiné stroje na přemisťování zeminy – a nebylo jich zrovna málo. Pak tam byly komplikované kovové stroje se spoustou ramen, jeřáby a největší kontejnery, jaké jsem kdy viděla. Některé měly velikost menšího domu. U některých strojů jsem neměla ani ponětí, jak se jmenují a k čemu slouží. Část prostranství sloužila jako vrakoviště obrovských tahačů a jejich vleček.
Naproti, na konci prostranství se otvíral vstup do dolu. Velká černá díra ve skále, vyztužená betonovými pilíři a kovovými vzpěrami, do které vedly koleje.
Předpokládala jsem, že koleje slouží k přemisťování kontejnerů s vybavením a s vydolovanou horninou. Vzpomněla jsem si, jak Violet mluvila o tom, že jsou doly vytěžené a krajina zničená. Důkaz ležel přímo přede mnou. Všechno vybavení tady bylo staré a už dlouho nepoužívané. Prostranství sloužilo jen jako skládka a okolní hory už nikdy nebudou vypadat tak jako předtím.
Zaparkovaná auta se táhla podél celé strany velkého U a mizela někde vzadu za zatáčkou. Podle Finnovy mapy tam byla cesta k doposud funkčnímu dolu. Díky kurzům a přednáškám, které jsem s takovým zaujetím navštěvovala na Ashlandské koleji, jsem měla přehled o spoustě věcí, těžba nerostů ale mezi nimi bohužel nebyla.
Měla jsem ale jinou výhodu. Díky své magii jsem mohla slyšet, co říkají kameny. Bručení, mumlání, nadávky, kletby. Hory byly nanejvýš rozhořčené nad škodou, kterou jim lidé způsobili. Kdysi to tady muselo být krásné místo s příkrými svahy a vzrostlými stromy, kam až oko dohlédlo. Teď tu byla jen hlína, nahá, odkrytá skála a stroje. Vibrace okolních kamenů ve mně vzbuzovaly touhu natáhnout se po magii, rozvibrovat skály, nechat je, aby se zbortily a pohřbily všechny ty kruté stroje, které jim způsobily takovou bolest. Takovou moc jsem ale neměla a Violet s Warenem bych tím taky nepomohla. Takže jsem zaťala zuby a odsunula všechny nepříjemné pocity stranou.
Bylo už po šesté a pomalu se stmívalo. Podala jsem dalekohled Donovanu Cainovi, aby se mohl také podívat. Dál jsem pečlivě zkoumala celé místo a ukládala si podrobnosti do paměti. Ztratit správný směr, by zvlášť v mrholení a padajícím šeru, mezi všemi těmi stroji, bylo velmi snadné.
„Není skoro nic vidět,“ řekl detektiv. „Jen stroje.“
„Podívej se na konec kotliny, támhle dolů,“ upozornila jsem ho na malý bílý domek, od kterého se odráželo měsíční světlo. „Podle toho, co zjistil Finn, jsou tam kanceláře Dawsonovy důlní společnosti.“
„A co čekáš, že tam najdeš?“  Zeptal se Caine s dalekohledem přitištěným k očím. „Pochybuju, že by tam Dawson nechával ležet nějaké důkazy nebo inkriminující dokumenty.“
Pokrčila jsem rameny a vyskočila na nohy. Chvíli mi trvalo, než jsem si očistila nohavice od spadaného listí.
„Možná ano, možné ne. Dawson je tady přece velký šéf. Tohle jsou jeho hory. Možná, že se tady cítí naprosto v bezpečí a nemá potřebu něco schovávat.“
„A když to tak nebude?“
Znovu jsem pokrčila rameny a uvázala konec lana kolem borovice. Když jsem se ujistila, že nepovolí, shodila jsem druhý konec ze srázu dolů. „Tak aspoň budeme mít jistotu, že tu nic není.“
Z kapsy jsem vytáhla pár rukavic a podala mu je. Byly to jen zahradnické rukavice, s obrázky lopatek, ale na ochranu rukou před popálením by měly stačit. A navíc po nás nezůstanou otisky prstů.
„Tak co, jdeš nebo ne?“
Donovan Caine tlumeně zaklel, ale vzal si nabízené rukavice a začal si je natahovat na ruce.

*   *   *
 
Z nějakého důvodu strana hor, na které jsme byli, zatím zůstala nezasažená důlní činností, takže příkrá stráň byla pokrytá vegetací a volnými kameny. Byla to krkolomný kluzký sestup, kde na každém kroku hrozilo nebezpečí. Lano na jištění se nám rozhodně hodilo. Šplhali jsme tak rychle, jak jen to šlo, ale stejně nám cesta dolů zabrala dobrých dvacet minut.
Krčili jsme se za spadanými balvany a zkoumali volné prostranství, které se před námi rozprostíralo. Prázdná zaprášená kotlina mi připomínala starý ashlandský lom, který vlastně odsud nebyl ani tak daleko. Místo, kde jsem se před pár měsíci střetla s Alexis James..
Donovan měl u očí zase dalekohled. „Vypadá to, že nikdo není doma,“ zamumlal.
„Nikde nejsou vidět ani stráže.“
„A proč by tu měly být?“ Zeptala jsem se. „Nikdo, kdo má trochu rozumu, se nepokusí krást u Tobiase Dawsona. Ne, při jeho vlivných známostech. Navíc s ukradeným buldozerem by se někdo v městské dopravě těžko ztratil. Nemyslíš?“
Caine se při té představě pousmál, ale nehádal se se mnou.
„Pojď,“ řekla jsem. „Ať už to máme za sebou.“
Vyklouzli jsme zpoza balvanů a opatrně se vydali vpřed.
Kovové stroje a nářadí kolem sebe vytvářeli plno bizardních stínů a ještě prohlubovaly tmu, která panovala díky zatažené obloze. Parkoviště zaléval matným žlutým světlem jen pár reflektorů u vchodu. Díky tomu byla cesta ke kancelářské budově celkem snadná. Ani dešti se nepodařilo ze vzduchu odstranit zápach výfukových plynů a nafty, který nad celým parkovištěm visel jako příkrov.
Když jsme vstoupili na pozemek, nespokojené mumlání kamenů ještě zesílilo. Zaťala jsem zuby a snažila se hukot nevnímat. Neexistovalo nic, čím bych mohla utrápeným horám pomoci. Takovou moc jsem neměla.
To by mohl dokázat jedině čas – pokud tady vůbec byla možnost, že se hory někdy ze zásahů těžařů vzpamatují.
Dostat se ke kancelářské budově nám zabralo dalších deset minut. Malá budova z plechu a laminátu částečně obložená vybělenými dřevěnými deskami. Na přední dveře byla namířená dvě bezpečnostní světla. Očima jsem propátrávala okolní tmu, ve snaze odhalit stráže nebo nějaké další zabezpečení, ale vypadalo to, že tam nic není.
Pokud se v dolech pracovalo i noci, tak museli být všichni pod zemí nebo někde dál v horách. Tady byl klid.
Jen tak pro jistotu jsem ale v ruce držela jeden ze svých nožů.
Byli jsme schovaní za buldozerem, který byl zaparkovaný nejblíže k budově. Tma kolem byla nehybná. Mrholení přešlo ve vytrvalý déšť. Z ohonu se mi uvolnilo několik mokrých pramenů deštěm ještě ztmavlých hnědých vlasů. Mokrými prsty jsem je shrnula zpátky tam, kam patřily.
„Pojď,“ zašeptala jsem směrem k detektivovi, „jdeme na to.“
Posunula jsem se dopředu. Po chvíli jsem za sebou uslyšela Donovanovy boty. Usmála jsem se. Jako za starých časů. Pokud se tedy čas před dvěma měsíci dal považovat za staré časy. Před dveřmi do budovy jsem zpomalila. Na dveřích byla cedule s nápisem Dawsonova důlní společnost. Nechyběly ani stylizované válečky dynamitu.
Měla jsem natažené stejné zahradnické rukavice, jaké jsem předtím dala Donovanovi, takže jsem bez obav zkusila kliku. Zamčeno. To nebyl problém. Stáhla jsem si jednu rukavici a natáhla se po své Ledové magii.
Z dlaně mi vytrysklo slabé stříbrné světlo a za pár vteřin jsem měla zformované dva dlouhé úzké šperháky. Donovan mě sledoval se směsicí zvědavosti a rezignace.
Netrvalo to dlouho a dveře se před námi otevřely. Odhodila jsem kousky ledu na zem, kde se začaly okamžitě rozpouštět, natáhla si zpátky rukavici a vešla dovnitř.
Donovan mě následoval a zavřel za námi dveře. Chvíli jsem jen tak stála, aby se moje oči mohly přizpůsobit nedostatku světla. Vzhledem k tomu, že venku už se setmělo, vevnitř byla tma téměř inkoustově černá.
Když jsem si byla jistá, že nás nepřekvapí žádné stráže, vytáhla jsem z kapsy malou svítilnu. Donovan Caine vedle mě udělal to samé.
Stáli jsme v místnosti, která vypadala jako čekárna. Židle, stolek s časopisy. Stůl uprostřed asi sloužil jako recepce. Za ním byla chodba, která vedla dovnitř budovy. Právě tam jsme společně s detektivem zamířili.
Chodba končila u dveří označených jmenovkou - Kancelář Tobiase Dawsona. Přesně tu jsem hledala. Stiskla jsem kliku. Pochopitelně zamčeno. Nic jiného jsem ani nečekala. Opakovala jsem celý postup s ledovými paklíči a pomalu zkusila otevřít. Na chvíli jsem zadržela dech a čekala. Žádný alarm se neozval. Dawson se nenamáhal s žádným speciálním zabezpečením – asi svému personálu naprosto důvěřoval. Vešli jsme s detektivem dovnitř.
Pár vteřin jsem se jenom dívala. Kancelář byla zařízená podle Dawsonova osobního vkusu. Veškeré zařízení bylo ve stylu divokého západu.
Pracovní stůl nahrazovaly dva staromódní dřevěné sudy a skleněná deska.
Zdi byly vyzdobené obrázky koní a indiánskými motivy, podle zběžného pohledu Navajskými. Jedna z lamp na stole byla ve tvaru kovbojské boty a další vypadala jako stočené laso. Otočila jsem se. Nade dveřmi a kolem nich všude visely lovecké trofeje.
„Někdo by se tady asi měl odstěhovat do Texasu,“ zamumlala jsem si pro sebe.
„Nevšímej si toho,“ řekl Donovan. „Co vlastně hledáme?“
„Cokoliv, co by nám napovědělo, proč Dawson tak strašně touží po pozemku Foxových,“ otočila jsem se doprava „Podívej se, jestli něco není na stole nebo v kartotéce.“
Detektiv začal dělat, co jsem mu řekla, ale pak se zarazil. „A co budeš dělat ty?“
„Porozhlédnu se kolem, jestli tady nemá nějakou skrýš.“
Zavrtěl hlavou, ale usadil se v Dawsonově koženém křesle a začal prohlížet dokumenty na stole.
Já jsem obešla místnost, zkontrolovala jsem zdi pod zarámovanými fotografiemi. Nic. Proklepala jsem dřevěné obložení, ale taky nic.
Sevřela jsem ruce v pěst a začala přemýšlet.
Protože byl Tobias Dawsonn blízký přítel a obchodní partner Mab Monroe, musel mít nějaké dokumenty, ať už legální nebo ne, které nebyly určené pro nepovolané oči. Na to, aby byly v bezpečí, jen zamčená kancelář určitě nestačila. Musel mít nějaké bezpečné místo. Trezor nebo schránku v podlaze. Potřebovala jsem to místo najít. A rychle.
Už jsme byli vevnitř něco přes minutu. Nechtěla jsem se zdržet déle, než bylo nezbytně nutné. Nezdálo se, že by tady mohl být nějaký tichý alarm, ale chtěla jsem minimalizovat šanci, že Dawsona něco varuje.
Když jsem neuspěla u obložení, zkusila jsem štěstí na podlaze pod kobercem. Nic. Zdálo se, že všechna prkna pevně drží.
„To je divné,“ ozval se DDonnovan a prohraboval se dál hromádkou papírů.
„Co?“ Zeptala jsem se a dál prohlížela podlahu.
„Vypadá to, že si Dawson v průběhu posledních pár měsíců najal několik gemologů,“ odpověděl detektiv.
„Má tady pár účtů od společností jako Jeweltones, Gems Inc nebo Graysonovy podniky.“
Zamračila jsem se. „Na co by Dawson potřeboval gemology? Těží uhlí, nezabývá se drahými kameny.“
„Nevím,“ odpověděl Donovan a vytáhl telefon, aby si účtenky vyfotil.
Mezitím jsem po kolenou prolezla celou kancelář ve snaze najít nějakou skrýš, ale bezúspěšně. Na rozdíl od jeho sbírky suvenýrů s motivem divokého západu tu ale měl i něco, co mě zajímalo. Další sbírku, tentokrát kamenů. U někoho s Kamennou magií to nebylo nic neobvyklého. Jako dítě jsem taky jednu měla.
Sbírka byla vystavená ve vysoké prosklené skříni u zadní zdi místnosti. Tři police plné různých druhů kamenů nad velkým kusem žuly protkaným stříbrnými žilkami. Některé z kamenů byly naprosto bezcenné. Naleštěné kousky nerostů, které se daly najít skoro všude, třeba ale kromě nich taky opravdu velmi cenné kusy. Safír velikosti vejce, rubín ve tvaru slzy, krásně vybroušený smaragd. Samozřejmě jsem je také slyšela.
Jemný šum křemene, líné šeptání zlata, okázalý hlas drahých kamenů.
Oči se mi zastavily na dně skříně, na velkém kusu žuly. Nic, co by se dalo srovnat s drahými kameny, ale možná to byl základ jeho sbírky, něco, s čím začínal. Ne všechny kusy jeho sbírky byly cenné, ale všechny byly nějakým způsobem zajímavé. Ale žula byla prostě žula. Černá a obyčejná. Klekla jsem si a prohlédla si kámen pozorněji. Hmm.
Skříň byla zamčená, takže znovu přišly ke slovu ledové paklíče. Donovan se pořád probíral papíry. Otevřela jsem dvířka a zavalily mě rozdílné hlasy kamenů. Nevšímala jsem si jich a soustředila jsem se na žulový blok. Jeho vibrace byly nižší, než u ostatních kamenů, ale právě to mě utvrdilo v podezření, že hledám na správném místě. Chvíli mi trvalo naladit se na kámen. Pak mi to došlo. Ty vibrace zněly…dutě. Takže žulový blok byl jen schránka na něco jiného – jako třeba tajnou skrýš.
„Myslím, že jsem našla něco jako Dawsonův sejf,“ zamumlala jsem směrem ke Cainovi.
Vzhlédl ke mně od papírů. „Dokážeš to otevřít?“
Otevřít dveře paklíčem byla jedna věc, ale tradiční kovový důkladně zabezpečený sejf, s tím bych měla bez Finnovy pomoci velké potíže. Naštěstí pro mě, sejf Tobiase Dawsona byl z kamene – z mého vlastního živlu, kterému jsem dobře rozuměla. Už jsme ale byli vevnitř víc než tři minuty a nebyl čas na jemnůstky.
Stáhla jsem si rukavice, položila dlaně na žulový blok a zaposlouchala se. Vibrace byly pomalé, klidné, důkladné, jako kámen sám. Byl tam taky náznak ostražitosti, kámen chránil něco velmi cenného a důležitého.
Tajemství Tobiase Dawsona. Ať už to bylo cokoliv.
Zatajila jsem dech a nechala svou magii proniknout do kamene. Zjistila jsem, že žula je jen několik centimetrů silná. I tak se toho dovnitř nemohlo moc vejít. Uvědomila jsem si, že stříbrné žilky, kterých jsem si předtím všimla, jsou soustředěné kolem středu kamene a zhruba naznačují velikost vnitřního prostoru.
Trpaslík kov pravděpodobně nabil svou magií, aby se dovnitř nedostal nikdo jiný než on, aby magie zneškodnila každého vetřelce.
Já jsem ale byla živel Kamene, stejně jako on. Dokázala jsem si s nebezpečím poradit. Držela jsem ukazováčky na kameni a natáhla se po magii. Z prstů mi vytrysklo stříbrné světlo, které fungovalo jako laserový nůž. Naklonila jsem se a nechala jsem magii ze svých prstů proniknout do kamene hlouběji a hlouběji, dokud kamenná slupka kolem skrytého prostoru nepraskla. Pak už bylo snadné oddělit kámen od stříbrných žilek a dostat se dovnitř.
Netrvalo ani minutu a dokázala jsem se dostat dovnitř. Žula byla těžší, než jsem předpokládala, takže mi dalo trochu zabrat, než se mi podařilo oddělenou horní část sundat a položit vedle na podlahu.
Námahou jsem vzdychla a Donovan se po mně podíval. „Jak jsi to k čertu udělala?“
Mrkla jsem na něj. „Mám hodně skrytých talentů, detektive.“
Otočila jsem se k němu zády a podívala do schránky. Vnitřní prostor byl malý, menší než jsem čekala a překvapivě vypadal až na pár papírů prázdný.
„Na,“ podala jsem je detektivovi. „Vyfoť taky tohle.“
Detektiv znovu použil svůj telefon a udělal pár obrázků. Naklonila jsem se znovu nad sejf, abych odhalila jeho další tajemství.
Prsty se mi sevřely kolem malé plastové krabičky. Vytáhla jsem ji, otevřela a posvítila si dovnitř svítilnou. V černé pěně ležel diamant.
Byl malý, ne větší než nehet na mém malíčku, ještě nevybroušený, ale i tak jiskřil rudým ohněm. Nepochybně vysoce kvalitní kámen, takový, co jemným brusem jen získá na ceně a na kráse.
Ale ten zvuk- ach, ten zvuk. Ten přitáhl mou pozornost.
Diamant prakticky zpíval o své čistotě.
Vlastní vibrace drahokamu byly nádherné, dech beroucí, okouzlující, jako by jednu z Bachových sonát hrál autor osobně. Mohla bych čistý zpěv drahého kamene poslouchat celé hodiny.
O to bylo horší, že se spustil alarm a krásnou melodii přerušil.



17 komentářů:

  1. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za další kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za skvelý preklad a teším sa na pokračovanie:-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. hrozně moc děkuju!!

    OdpovědětVymazat
  8. Moc ďakujem za preklad ;)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat