neděle 21. září 2014

Vzdor - 9. kapitola 1/2


Ahojte, 
omlouvám se, že je tato kapitola rozdělena na dvě, ale abych se přiznala, tak jsem neměla na překlad moc času a navíc jsem byla příliš mrzutá na překládání (stydím se za to, ale vážně, vážně se mi vůbec nechtělo). Vlastně jsem byla přesvědčená, že zrovna tuto neděli vynechám. 
Pak jsem si ale přečetla Vaše komentáře, především teda od Clair a Ninik a řekla jsem si... "Ne, děvče, sotva tě někdo takto hezky pochválí, tak nechceš přidat další kapitolu. To se prostě nedělá." A tak jsem si sedla k počítači a donutila se přeložit aspoň půlku, abyste nečekaly moc dlouho. 
Takže za tuto kapitolu vděčíte hlavně Clair a Ninik, a proto směřujte své díky jim =).
Přeji všem příjemné (i když trochu krátké) počtení.
Vaše lenivá a usmrkaná Katuš =)

RACHEL
Vyškrábala jsem se přes okraj Zdi a sprintovala pár yardů k oblé kamenné věžičce po mé levici. Déšť padal na ochozy, když jsem popadla magnetické držadlo, které jsem sebrala z Loganovy zásob vynálezů, než jsem s ním odešla k Sylphinu domu. Kovové kroužky byly chladné na mé kůži a já si je rychle omotala kolem mých zápěstí. Neměla jsem moc času, než se stráže vrátí.
Opatrně jsem mávla rukou před železnou podpěrou pro pochodeň vedle dveří a držadlo trhlo mou paží, aby se přichytilo na tu podpěru. Vzalo mi to téměř všechnu mou sílu, abych se osvobodila. Teď se budu snadno držet kovového žebrování na vnější části Zdi a udržím svou váhu při sestupu. Přiznala jsem si, že to bude bolet, ale i tak byl Logan génius.
Ne že bych mu to někdy řekla.
Přitáhla jsem si můj plášť blíže k tělu. Déšť padal v nejasných provazcích. Budu mít štěstí, pokud uvidím dva yardy před sebe. Což ovšem znamená, že také mě také strážci nebudou schopni vidět.
To ale také znamená, že já neuvidím, co mě čeká v Pustině. Nebála jsem se moc loupežníků ani divokých zvířat. Co nebudu umět zabít, tomu se vyhnu. Táta mě dobře vyškolil. Nechtěla jsem čelit Prokletému.
Nevíme, jak dlouho čekal netvor ve svém doupěti pod povrchem, ale víme, co ho uvolnilo. Jeden bohatý obchodník, hledajíc nový zdroj obnovitelného paliva, koupil pozemky po celém světě, najal si lidi a v onen osudný den se každá ze skupin lidí prokopávala vrstvou přeměněné horniny hluboko pod povrchem země. Místo toho, aby našli nový zdroj paliva, každá skupina probudila obrovské, oheň plivající bestie, které sledovali svou kořist pomocí zvuku. Řízeni hlukem civilizace, žijící nad nimi nebo možná řízeni ničím jiným než divokým instinktem zničit vše, co by mohlo zničit je, se netvoři vynořili a vylidnili kilometry hustě osídlených míst pokaždé, když vyšli na povrch.
V nastalém chaosu umístila v hustě osídlených oblastech každá vojenská jednotka své nejzkušenější letky s plánem na chycení těch bestií. Byla to sebevražedná mise. Nikdo nemohl předvídat, kdy nebo kde se tvorové vynoří a každá jednotka, která nebyla na správném místě, byla okamžitě zničena. Několik letek mělo štěstí a zničilo jednoho nebo dva tvory dřív, než byli zabiti, ale armáda byla zničena dřív, než je všechny odstranili.
V poslední zoufalé snaze poslala vláda našeho kontinentu všechny, které měla – tým mladých, nezkušených vojáků a hrstku geologů – dolů do útrob země, aby ucpali doupata. Tým, vedený Velitelem Chasem, selhal, a když se přeživší vrátili na povrch, nebyla už žádná vláda. Žádný zákon ani pořádek. Nic než panika, oheň a jedno žijící monstrum systematicky likvidující občany, kteří přežili.
Velitel a jeho tým převzali kontrolu, třídíc jídlo, rozdělujíc úkoly a opakovaně dokazujíc, že z důvodu, který odmítli říct ostatním, na ně už nikdy Prokletý nezaútočí. Přeživším pak netrvalo dlouho sjednotit se za jejich ochránci a prohlásit je za své vůdce. Během dekády se devět městských států vedených Velitelem a dalšími členy jeho týmu roztáhly přes celý kontinent, nabízející občanům útočiště a ochranu výměnou za přísahu věrnosti svému vůdci.
Opustit Baalboden znamenalo riskovat setkání s monstrem, zvláště když Velitel postavil město tak blízko jeho doupěti. Jeden špatný pohyb a už nebudu.
Což znamená, že si nemůžu dovolit chybu. Mé ruce se třásly, když jsem si v duchu promýšlela plán.
Odběhnout ode dveří. Chytit se kraje Zdi. Přehoupnout se. Přitisknout ruce proti železné konstrukci, když budu padat. Posunovat se dolů a uniknout do obrovské zrádné temnoty Pustiny jen s mým nožem a mozkem.
Může to fungovat. Musí to fungovat.
Zhluboka jsem se nadechla a vyřítila jsem ode dveří.
Nedostala jsem se dál, než tři yardy, když jsem vrazila do tvrdé, neústupné překážky. Silné prsty mě chytily za paže a já vzhlédla.
Velitel Chase.
Hrůza mi projela tělem jako rozžhavený kov a já jsem náhle nemohla dýchat.
Jsem mrtvá.
Díval se na mě jednu mučivou chvíli a pak mě prostrčil kulatými dveřmi věžičky, kde byli dva členové jeho Tyranského oddílu. Jeden z nich rozžhnul svítilnu na stole. Vztek hořel ve Velitelových tmavých očích a má kolena se roztřásla tak, že jsem čekala, až se mi podlomí.
Udělali jsme tři kroky do pokoje, než mě nechal jít popostrčením, čímž mě dostal blíže ke stolu. Klopýtla jsem přes okraj svého pláště, otáčejíc se k němu zády a přistávajíc na zem zády k němu.
Potřebovala jsem sekundu, abych si sundala Loganovo magnetické držadlo z dlaně a dala si ho do své vnitřní kapsy. Možná že umřu, ale Logan nemusí zemřít se mnou. Zakrývajíc schovávání, jsem se snažila postavit a ucítila jsem slabý záblesk úlevy, když se mi to povedlo bez povšimnutí.
„Neřekla jsi mi svá tajemství.“ V jeho tónu nebyla žádná pochybnost o tom, že dojde k nevyhnutelnému. Spolu s ním mě obklopili oba strážní s rukama na jejich mečích.
Zavrtěla jsem hlavou, v uších jsem slyšela svůj tep.
Jeho ruka šlehla vzduchem, udeřila mě do obličeje a stráže vytáhli jejich meče.
„Řekni mi pravdu, děvče, nebo zemři. Je mi jedno, co si vybereš.“
„Snažila jsem se proklouznout přes Zeď,“ řekla jsem hlasem, který se mírně třásl. „Chtěla jsem najít svého otce.“
Jednou přikývl a strážce vedle mě mi přitiskl meč na krk. Zvedla jsem bradu a stříbro se mi zakouslo do kůže, ale odmítla jsem prosit o milost. Měl poslat stopaře, když se můj otec nevrátil z jeho poslední mise. Pokud neměl slitování s jeho nejlepším kurýrem, nebude ho mít ani se mnou.
„Věděl jsem to.“ Ta slova na mě vyplivl. „V den, kdy byla přečtena jeho vůle, viděl jsem, že víš o tom, kde je.“ Z jeho úsměvu mi bylo špatně. „Je pěkné vědět, že mé extra úsilí v tvém sledování se vyplácí. Kde je?“
„Nevím.“
Jeho úsměv se roztáhl, až se dostala k tlusté jizvě na jeho tváři. „Samozřejmě, že víš, kde je. Pravděpodobně se s tebou měl sejít na druhé straně Zdi. Dívka nechodí sama do Pustiny.“ Jeho tón byl plný opovržení, jeho ruka se ještě zvedla, jakoby se mohla každou chvíli zatnout v pěst, dávajíc tak strážci povolení mě zabít. 

12 komentářů:

  1. Díky moc za další úžasné pokračování a nemůžu se dočkat druhé poloviny a samozřejmě děkuji i holkám, které tě přiměly pokročit.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za pokračování. :-)
    Hodně se mi líbí charaktery (postavy) v této knížce. Jakým způsobem jsou napsané. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, to je na tom to dobré, že člověk "vidí" do mysli té "druhé" postavy. Co mi třeba ale na této knížce vadí, je, jak moc se příběh zamotává. Chvíli to vypadá dobře a pak najednou se něco zvrtne a příběh najednou směřuje úplně jiným směrem. Což párkrát může být fajn, ale tady mám dojem, že je to každou chvíli, takže je to trochu vyčerpávající. Alespoň tak mi to přišlo, když jsem to asi před rokem četla v angličtině.

      Vymazat
  3. Děkuji ti i za tu půlku - je super!! :-) Jsem vážně zvědavá, jak to teď s Rachel bude... :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za celý překlad :-) 9 kapitol a já si tuhle knihu zamilovala :-) A ještě jednou děkuji ,že si najdeš čas na překládání :-)

    OdpovědětVymazat