neděle 14. září 2014

Vzdor - 8. kapitola


Logan
„Přišel jsem si pro Rachel,“ řekl jsem, když Maria Angeles otevřela dveře. „Doufám, že děvčata bavilo učit se o tom, jak pořádat večírky.“
Vlastně jsem doufal, že Rachel nešokuje Angelesovu rodinu svou silnou nechutí ke stolování s více než jednou vidličkou, pokud tu druhou nemohla použít jako zbraň. Mé rty se zkroutily, ale potlačil jsem úsměv, než bych musel vysvětlovat krásné postavě paní Angeles, co shledávám tak zábavného.

Otevřela ústa, pak je zavřela a zírala na mě. „Rachel?“ zeptala se nejistě. Jako bych mohl stát u jejích dveří, abych vyzvedl někoho jiného.
Můj žaludek se zkroutil a páteří mi projel vztek. „Přivedl jsem ji sem před dvěma hodinami. Říkala… to je jedno, co říkala. Je tady?“
Paní Angeles zatřásla hlavou a zavolala přes rameno, „Sylphio, pojď ke dveřím, prosím.“
Sylph poslechla okamžitě, ale když mě uviděla, trhla sebou a její kroky zpomalily. Hlas paní Angeles zněl jako bič. „Kde je Rachel?“
„Nevím.“ Její hlas se třepal. Byla hrozná lhářka. Za to jsem byl rád.
„Sylph, prosím. Jestli Rachel někdo chytí - “ Neočekávaný obraz mé matky, ležící zlomená ve vlastní krvi na dlažebních kostkách, zatímco davy lidí se pomalu šouraly kolem, mi zaplnil mysl. Najednou jsem nemohl dýchat.
Sylph se podívala na podlahu. „Chtěla jen strávit odpoledne u Olivera.“
„Tam jsem ji mohl vzít.“ Můj tón byl ostřejší, než si Sylph zasloužila. Neměla zrovna pronikavou mysl. Strach řídil vztek, který mnou proudil každým úderem srdce. Nemohl jsem ochránit svou matku od Velitelova krutého trestu. Ale můžu ochránit Rachel. Musím. Nesnesl bych, kdybych si musel na svůj seznam připsat ještě takové selhání.
„Chtěla tam strávit nějaký čas bez…“ Sylph nepokračovala, ale prázdné místo jsem si doplnil sám. Rachel chtěla vidět Olivera, aniž by musela na mě brát ohledy, pořád se dívat přes rameno, poslouchat, kdy má odejít a jakou cestou to vezmeme domů.
Nemohl jsem ji vinit za omezení, která na ni byla uvalena Baalbodenským zákonem, ale důkaz, že by raději snesla veřejné bičování, než aby se mnou strávila nějaký čas, bolel víc, než jsem byl schopen připustit. Málem jsem se ani nerozloučil se Sylph a její matkou a už jsem spěchal přes Severní Centrum.
Když jsem běžel přes Dolní trh, všiml jsem si abnormálního počtu strážců. Mé oči upoutal záblesk dvou zlatých pruhů nad drápem strážcovy uniformy.
Tyranský oddíl.
Náhle se do mě zakousla panika, zaplňujíc mi hlavu neužitečným hlukem a já to zatlačil zpátky. Rachel je v pořádku. Musí být. Najdu ji dřív, než si Tyranský oddíl všimne, že se tu pohybuje dívka bez svého Ochránce. A pak ji zamknu na své půdě, dokud nedokončím svůj plán na hledání Jareda.
Dorazil jsem k Oliverovu stánku v rekordním čase, probíhajíc přes vlající cíp stanu, a vyhrkl jsem, „Kde je?“
Oliver netrpělivě mávl rukou směrem k východu ze stanu. „Tady jsi! Trvalo ti to dlouho. Odešla si před patnácti minutami. Věděla, že jí nebudu stačit.“ Ukázal na své objemné rozměry a pak vyštěkl, „Proč tady pořád stojíš? Venku jsou Tyranské oddíly!“
„Kam šla?“
„Ke Zdi.“
Vykročil jsem ze stanu. Měl jsem vědět, že když jsem odmítnul její prosbu na společný únik z Baalbodenu, vymyslí si jiný plán, jak se z něj dostat sama.
Ulice za Oliverovým stanem byla ohraničena posledními stánky v západní části Dolního trhu, která byla spojená s jednou z posledních vydlážděných ulic na této straně města. Držel jsem se na straně se skloněnou hlavou, tváříc se, že jen spěchám domů.
Tmavé mraky zakryly oblohu a vál chladný vítr, nesoucí náznak bouřky. Tipoval jsem, že tak za deset minut přijde první jarní déšť, velice snižujíc viditelnost.
Přidal jsem na rychlosti. Dokážu ji sledovat přes déšť, pokud budu muset, ale to nebylo to, co děsilo. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem, že počet stráží se ještě zvýšil. Nevěřil jsem na náhody, což znamenalo, že na sebe Rachel nějak upozornila. Byla chytrá, vynalézavá a uměla používat zbraně, ale proti Tyranskému oddílu neměla šanci.
Ani já bych se raději neměřil s Tyranským oddílem, ale nechtěl jsem, aby selhala.
Došel jsem ke konci ulice, odbočil vpravo a kráčel další ulicí s pláštěm těsně omotaným kolem sebe a neutrálním výrazem. U dveří obchodníka s potravinami vyla stráž, další pár pak před Joceyovým Korbelem a byl jsem si jistý, že jsem zachytil záblesk meče ze střechy nade mnou, když jsem opustil ulici mezi zbrojnicí a opuštěným skladem. Pod záminkou úpravy mého pláště jsem zkoumal ulici.
Nezdálo se, že by mě někdo sledoval. To mě ale neuklidnilo kvůli tomu strážnému na střeše, ale měl jsem rychlé reflexy.
Ulička se stočila od ulice a náhle skončila u okraje rozpínajícího se po pás vysokého a žlutého trávníku, který byl asi padesát yardů široký. Za trávníkem se tyčila Zeď. Obrovské ocelové žebra byly spojené tunami betonu tak tlustého, jakoby vedle sebe stálo dvanáct mužů. Každých sto dvacet yardů byla věžička. Stráže u brány pendlovali většinu jejich času mezi těmito věžičkami. Ale třikrát za den – za úsvitu, v poledne a při západu slunce – vypli detektory pohybu a opustili svou věž, aby udělali detailní prohlídku jejich části Zdi.
Došel jsem ke kraji trávy, právě když začaly padat první kapky, slunce kleslo za Zeď a tiché hučení detektorů ztichlo úplně. Stráže z nejbližší věže vystoupily do deště s meči v rukou a maskami pro noční vidění na správném místě a kráčeli na sever s jasnou přesností.
Rachel se zvedla zprostřed trávníku. Panika, kterou jsem držel pod pokličkou, se opět objevila, když se držela nízko u trávy a běžela v pravidelném rytmu – sprint, zastavení, přikrčení a znovu sprint. Napomohla jí k tomu padající kapky a tma, takže vypadala jako stín.
Ale když jsem ji viděl já, tak to určitě dokáže i hlídka nade mnou. Během pár chvil jsem slyšel jemné zašustění padajícího těla a připravil jsem se. Přistál lehce po mé pravici, zcela soustředěn na Rachel. Skočil jsem dopředu, prudce ho praštil do hlavy a zatáhl jeho bezvědomé tělo zpátky pod střechu. Rychle jsem se rozhlédl, abych se přesvědčil, že žádná jiná stráž po Rachel nejde. Pokud bych se dostal k Rachel dřív, než by ji uviděli stráže z věže, možná bych mohl úplně odvrátit katastrofu. Rozběhl jsem se za ní.
Dostala se ke zdi dřív, než slabá záře masky pro noční vidění zmizela v dálce. Odhadoval jsem, že se vrátí asi za deset minut. Měl jsem tedy méně než deset minut, abych ji chytil, zdolal ji nevyvratitelným argumentem a dostal ji zpět do relativního bezpečí města, než nás oba dostane na seznam Velitelových poprav.
Přes proudy vody jsem si nebyl jistý, ale viděl jsem, jak upustila sukni do trávy a začala šplhat po žebříku v těsných kalhotách. Zuřivost vybublala na povrch a poháněla mě. Pokud ji stráž uvidí takhle oblečenou, nebude váhat, protože si bude myslet, že se mu nabízí, a pak ho budu muset zabít.
Byla nahoře ve chvíli, kdy já jsem dorazil ke Zdi. Padal na mě déšť, ale já to stěží vnímal. Příčky byly kluzké, takže jsem si přes ruce omotal plášť, popadl kov a šplhal tak rychle, jak jen to šlo.
Nejlepší scénář: Pošetile se bude nahoře připravovat k sestupu ze Zdi do Pustiny a já budu mít ten nezáviděníhodný úkol postavit se jí do cesty, ale nikdo si jí nevšimne.
Nejhorší scénář 1: Stráž z věže se vrátí dřív a já to s ní budu muset probrat.
Nejhorší scénář 2: Stráže z Tyranského oddílu ji najdou a my si budeme muset probojovat cestu.
Nejhorší scénář 3: Velitel Chase pochopí její chování jako zradu, pokusí se ji za to potrestat a já pozvednu zbraň proti muži, který vládne celému Baalbodenu železnou rukou teroru.

Rychle jsem šplhal nahoru a doufal, že nejdu příliš pozdě.

12 komentářů:

  1. Krásně překládáš - opravdu, žádné kostrbaté věty, ani opakování slov. :-) Jen tak dál. :-)
    Těším se na pokračování. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ou ou =)...díky moc za chválu =)... moc mě to těší

      Vymazat
  2. Díky za překlad! Jde ti to skvěle, Katuš ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za další kapitolu a těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  6. Super překlad,těším se na další kapitoli

    OdpovědětVymazat