neděle 7. září 2014

Vzdor - 7. kapitola



Milí knihomolové,
to máte radost, že je zde další kapitola Defiance, viďte? A s ní opět pohled na příběh z Rachelina pohledu.
Tímto bych vám také ráda oznámila změnu překladatelky. Zdá se, že tato kniha nemá dobrou reputaci, protože se u ní už vystřídaly 3 překladatelky, já jsem čtvrtá. Tak doufám, že už ji alespoň dokončím. Tímto bych taky chtěla poděkovat Wing, která se rozhodla jít do této knihy se mnou a kterou evidentně neštvu natolik, aby se na mě vykašlala =).
Jenom bych vám k tomuto chtěla něco říct. Vzhledem k tomu, že brzy začíná opět škola, autorka má zcela jiný styl, než na který jsem zvyklá a Půlnoční koruna je pro mě na prvním místě, tak bych vám ráda oznámila, že je docela dost možné, že kapitoly nebudou přidávány tak pravidelně nebo bude prostě větší pomlka v překladech.
Nicméně - nezoufejte. Znám se docela dobře, takže bych řekla, že to s těmi pomlkami nebude tak zlé.
Užijte si kapitolu.
Vaše Katuš =)


RACHEL
Na Dolním Trhu by neměly být stráže, ale nepochybovala jsem, že by se varování hvízdnutím pletlo. Můj puls poskočil, pádíc mýma ušima a já jsem zaťala pěsti, abych udržela mé ruce klidné. Odmítala jsem se nechat chytit. Zastavujíc se vedle muže, který vypustil varování, jsem se otočila a začala předstírat, že zkoumám balíček bílé cibule, ale rozhlížela jsem se kolem.
Muži, kteří byli sami, nebo ženy v doprovodu svých Ochránců pokračovali v přecházení od stánku ke stánku, ale jejich pohyby byly trhané. Instinktivní chování kořisti, když ucítila predátora.
Mé oči přejížděly přes plátěné stany ukotvených k zemi železnými kolíky, setrvávajíc ve stínu mezi drsně osekanými stánky a konečně nacházejíc jasný odraz světla od meče.
Strážce stál zaklíněný v úzkém prostoru mezi vystavenými hedvábnými šaty na slavnost Nárokování Madam Illiardy a zeleným stánkem Parsingtonovy bylinné medicíny.
Nebyl sám – nikdy nebyli – ale jeho kolegové nebyli tak snadno vidět. Trvalo mi to minutu, než jsem je uviděla. Maskovaní. Nesoucí pytle a koše. Tvářící se jako další skupina občanů.
Jakoby občané stále leštili své boty a potřebovali dostatek prostoru pod pláštěm, aby schovali zbraň.
Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bála, že to může vedle mě stojící muž slyšet. Potřebovala jsem plán. Takový, který mě udrží mimo vězení, ale dostane mě do mého cíle včas.
První strážce zvedl ruku a já jsem zachytila zářící černý ovál Identidisku těsně před tím, než zablikala zelená kontrolka, posílajíc zvukovou vlnu do okruhu sedmdesáti yardů, kontrolujíc unikátní zápěstní značku, kterou měl každý občan vytetovanou na levém předloktí od narození. Mé prsty se chtěly přiblížit k mému zápěstí, abych se ujistila, že magnetický náramek, který vyrobil Logan, aby rušil schopnost disku přečíst mou značku, tam stále ještě je, ale nakonec jsem zatnula pěst a zůstala nehybná.
Když pohled strážce klesl na data v Identidisku, pohnula jsem se.
Proklouzávajíc kolem vozu, zapadla jsem do stanu, který byl napůl plný robustními litinovými hrnci, a hledala svou příležitost. Netrvalo to dlouho. Občané měli lepší věci na práci, než postávat a zírat na stráže. Davy se pomalu začaly hýbat po ulici, ačkoli se ještě nerozproudila konverzace a většina vypadala, že by nejraději urychleně opustila trh.
Nemohla jsem s nimi nesouhlasit. Mé srdce bouchalo, jakoby chtělo opustit hrudník a byl to boj, abych se donutila myslet jasně, ale musela jsem. Potřebovala jsem plán. Najít řešení, které by neskončilo mým chycením dvěma strážci, snažíc se jim vymluvit ten druh bičování, který před časem stál život Loganovu matku.
Logan.
Co by dělal Logan?
Logan by se hlavně do téhle situace nikdy nedostal, protože by měl vše zmapováno s tou svou pečlivou přesností, kterou používal na všechno – zvláštnost, která mě obvykle iritovala, ale náhle se mi zdála být mnohem atraktivnější. Ne, že bych mu to někdy přiznala. Přesto mi myšlení jako Logan přineslo nápad a já jsem se začala rozhlížet po tom, co jsem potřebovala.
Netrvalo dlouho a našla jsem svou cestu ven. Muže – samotného, staršího, hrbícího se – jdoucí pomalu kolem mé skrýše. Vyšla jsem ve stejném tempu jako on se sklopenýma očima, jako kdybych respektovala postavení staršího.
Muž nevypadal, že by si mě všiml, což mě uchránilo od problémů, když bych se mu snažila vysvětlit, proč má předstírat, že je můj Ochránce. Když se zastavil, vybírajíc si nové boty, bez problému jsem se přesunula k jinému samotnému muži, jdoucímu na západ.
Tento mi věnoval pohled, zamračil se a zašeptal, „Co to děláte? Kde je váš Ochránce?“
Snažila jsem se tvářit překvapeně. „Omlouvám se. Zezadu jste vypadal podobně. Myslela jsem…“ Mávla jsem rukou ve výrazu bezmoci a nervozity. „Řekl mi, abych počkala, zatímco půjde k Oliverovi, ale přišli sem ti strážci a já dostala strach.“ Můj hlas se trochu třásl.
Jeho zamračení se prohloubilo a přišel blíž. „Měl by vědět, že vás nemá nechávat samotnou.“ Rozhlédl se po ulici. „Něco se dnes děje.“
Třela jsem ruce o sebe a přemýšlela nad produkováním slz. Zdálo se, že to většinu mužů dostalo na kolena. Kromě Logana, zatracený chlap. Ne, že bych chtěla Logana na kolenou. Už ne.
Muž jednou přikývl, jakoby vyřešil nějaký vnitřní rozhovor. „Vezmu vás k Oliverovi. Držte se blízko a držte oči na zemi, jak se sluší.“
Zkousla jsem si jazyk, abych mu neřekla, kam si má strčit tu svou ideu o tom, co se sluší. Místo toho jsem se opatrně podívala na nohy a následovala svého vypůjčeného Ochránce na jeho cestě přes davy k Oliverovi.
O dvě odbočky vlevo později jsme byli na západním kraji trhu. Uhnula jsem ženě, která bojovala se škubajícím se krocanem v proutěném koši a přiblížila se k Oliverovu stánku. Ucítila jsem kvasnicovou vůni pletených rozinkových bochníků prodchnuté sladkostí pomerančových buchet, což mi připomnělo, že jsem od rána pořádně nejedla. Oliver stál sám mezi dřevěnými stoly pokrytými bílými bavlněnými ubrusy a tácy s posledními zbytky Oliverova pečiva.
Otáčejíc se ke mně, se mě můj doprovod zeptal, „Kde je váš Ochránce, mladá dámo?“
Oliver zatřásl hlavou, jeho brady se rozhoupaly a vytrhl lepkavou buchtu ze skrýše, kde vždycky nějakou uchovával pro to dítě, které ho navštěvuje. Věděl, že jsou mé nejoblíbenější. „Tohle je špatný den pro návštěvu trhu, Rachelko.“
„Rachel?“ zeptal se ten muž.
Pokrčila jsem rameny a má kapuce trochu sklouzla. Muž zachytil záblesk mých červených vlasů a zaklel s obdivuhodnou dovedností.
„Dcera Jamese Adamse?“
Přikývla jsem a chytila lepkavou buchtu, kterou Oliver hodil směrem ke mně.
„Lhala jste mi.“ Neznělo to jako kompliment.
Ukousla jsem si pořádný kus buchty. „Omlouvám se za to. Potřebovala jsem se dostat k Oliverovi, aniž bych měla těžkosti se stráží.“
„Těžkosti se stráží? Těžkosti?“ Mužova tvář zčervenala. „Neviděla jste jejich uniformy? Dva zlaté pruhy na levém rameni s drápovitou nášivkou přímo pod nimi.“
Teplá mazlavá sladká chuť v mé puse se změnila na chuť pilin. Ne jen stráže. Osobní Tyranský oddíl Velitele Chase. Bičování by byl jeden z mých posledních problémů, kdyby mě chytili.
Což se nestalo. Protože jsem uměla myslet.
Otáčejíc se, ignorovala jsem Oliverovo tiché poděkování tomu muži, když se loučili. Nesetkala jsem se s Oliverovými jemnýma hnědýma očima, když jsem si sundala náramek ze zápěstí a naklonila se, abych se značkou na zápěstí přiblížila k Oliverovu snímači.
Chytl mě za paži, jeho mahagonově tmavá kůže zářila v kontrastu s mou bílou a řekl něžně, „Dnes ne, Rachelko.“
„Jak jinak ti mám zaplatit za buchtu?“
„Dej si znova na ruku náramek a nech to být. Jsi v podstatě má vnučka. Ta buchta byla dárek.“
Dala jsem si náramek znova na místo a opřela se o Oliverův rozložitý hrudník, když otevřel pro mě svou náruč. Vůně chleba mě naplnila vzpomínkami na šťastnější časy, kdy jsem si mohla vlézt na jeho klín a poslouchat jeho hluboký hlas, který mi vyprávěl pohádky, a pomohla mi alespoň trochu usadit svět do normálu.
„Proč jsi sem dnes přišla?“
Pokrčila jsem rameny a obtočila kolem něj ruce. Chtěla jsem poslední chvíli s ním, než budu sama čelit nebezpečím Pustiny.
Sevřel mě pevněji a řekl, „Je to o tobě a Loganovi? Jsem si jistý, že to musí být… změna.“
Můj smích zněl více jako vzlyknutí a já se začala dusit. Dva roky zpátky bych skočila po jakékoli příležitosti, která by nabízela více času s Loganem. Můj hrudník stále bolel, když jsem si vzpomněla, jak jsem ho pozvala na narozeninový dort a pak se ujistila, že ho zastihnu samotného na zadní verandě, abych mu mohla říct, že byl jiný. Výjimečný. Muž, jako můj otec.
Druh muže, kterého bych si chtěla vzít.
Mé ponížení nad jeho dokonale logickým odmítnutím se obalilo vztekem při jeho zamítnutí na mou prosbu jít hledat tátu a pokaždé, když ho vidím, mám chuť mu ublížit.
Věnovala jsem Oliverovi malý úsměv, když jsem se odtáhla. „Je to v pořádku. jsem v pořádku, ale děkuji ti.“
„Pokud jsi v pořádku, proč jsi riskovala přijít sem?“ Jeho úsměv byl laskavý, ale pod ním bylo neústupné očekávání, že mu povím pravdu.
A protože on byl nejpodobnější členu rodiny, který mi ještě zbýval a kterého jsem teď opouštěla, dala jsem mu tolik pravdy, kolik jsem mohla, aniž bych z něho udělala spoluviníka.
„Potřebovala jsem říct ‚na shledanou‘.“
„Jaredovi?“ Podíval se směrem ke Zdi a já jsem ho nechala myslet si, že jsem přišla ke kraji Baalbodenu, abych se naposled cítila blízko svému otci.
„Tvůj otec by nechtěl, abys tolik riskovala.“ Zvedl ruku k mé tváři, láska zářila v jeho očích, naplňujíc mě hořkosladkým teplem.
„Můj otec byl ten, kdo mě učil, jak se to dělá.“ Postavila jsem se na špičky a vlepila mu pusu na jeho větrem ošlehanou tvář. Už teď mi chyběl, ale táta mi chyběl víc. Odešla jsem od Olivera, prošla jsem kolem stolu a zamířila k zadní části stanu, hrajíc si se zapínáním mého pláště, abych se na něj nemusela dívat.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se Oliver. V jeho hlase se teď objevila obava.
„Jdu ke zdi.“
„To ti nemůžu dovolit.“ Začal se ke mně přibližovat.
„Jdu.“ Šla ke konci stanu.
„Co mám říct Loganovi, pokud tě nechám jít do nebezpečí?“ zeptal se Oliver, stále se pohybujíc ke mně, ačkoli jsme oba věděli, že mě nedokáže chytit.
Že je mi to líto? Že už necítím ty věci, které jsem cítila před dvěma lety? Že on za to může, protože mě neposlouchal a nepomohl mi najít tátu? Pokrčila jsem rameny a znova si přehodila plášť přes hlavu a poklepala pouzdro, které jsem měla u pasu.

„Řekni mu, že je pozdě,“ řekla jsem, vycházejíc z Oliverova stanu do stínu Zdi.

14 komentářů:

  1. Díky moc!!!!!!! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za pokračování, těším se na další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad a korekturu! :-) ;-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc ďakujem za preklad :) Chcem sa spýtať: nepreložíš najprv Outcast? to je 0,5. série Defiance ....Má to len 10 nie moc dlhých kopitol. Keď chceš pošlem ti ju len mi napíš mail pod koment :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, no... já jsem to přebrala po jiných překladatelkách, takže jsem se moc nepídila po povídkách ani po dalších dílech. A vzhledem k tomu, že už jsem začala tuto knihu překládat, tak bych ji asi nejprve dokončila a pak se uvidí. A tři knihy už prostě překládat nechci. Nicméně budu ráda, pokud mi to pošleš =). Mail je katus.katulik@gmail.com. Díky! =)

      Vymazat
  6. Mockrát děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  7. moc díky za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat