pondělí 8. září 2014

Východ - Rose



Nemohu si vzpomenout, kdy jsem poprvé zjistila, že jsem se narodila jakožto náhražka za mou mrtvou sestru Elise. Byla to jedna z věcí, o které jsem věděla stejně, jako jsem věděla i jiné věci – jako například příběh bouřlivých okolností mého narození, nekonečný zástup matčiných pověr či dovednosti mého otce v kreslení větrné růžice.
Matka mi o Elise vždy vyprávěla – jak byla hodná, jak vždy udělala, co jí řekla, jak zůstávala poblíž, a jak velmi pomáhala matce v kuchyni.

Já nikdy nic z toho nedokázala. Částečně to bylo tou zvědavou, zkoumavou částí mě – jednoduše jsem musela vidět, ochutnat či držet vše, co zachytilo můj pohled. Ale také to bylo jakýmsi bláznivým neklidem, jako kdyby mé nohy potřebovaly být v pohybu. Nikdy jsem nedokázala zůstat v klidu, s výjimkou chvil, kdy jsem byla s Neddym.
A byl to právě jeden z těch vzácných okamžiků, kdy jsem byla s Neddym, když jsem poprvé objevila šití.
Byla jsem velmi malá, asi čtyři roky. Seděla jsem Neddymu na klíně a on mi vyprávěl příběh o Bifrostu, duhovém mostě. Ve starých příbězích spojoval Bifrost náš svět s Asgardem, domovem bohů.
Matka seděla naproti nám u krbu. Šila. Slyšela jsem slovo šít i předtím, ale vlastně jsem netušila, co to znamená, kromě toho že to mělo co dočinění s tím, že oblečení vydrží déle, a že se ode mě očekávalo, že to jednoho dne budu umět – něco, co Elise už ve věku osmi let dělala pečlivě. Takže se mi šití zdálo jako neurčitá hrozivá věc, což matce poskytovalo další důvod, proč si na mě stěžovat.
Ale jak jsem si lehla na Neddyho klín, oči mi líně klesly na kalhoty, na kterých matka začínala pracovat. Na zadku měly ošklivou trhlinu z toho, jak jsem v průběhu dne sjížděla vodopád. Mé topení se pod vodou mě zanechalo klidnější a unavenější než bylo zvykem.Ospale jsem zavřela oči, vtažená do Neddyho vyprávění o Thorovi, který máchl svým mocným kladivem, když překročil duhový most. Když jsem znovu otevřela oči, viděla jsem, že trhlina na mých kalhotách zmizela.
Posadila jsem se, bdělá. Bylo to kouzlo.
Mohlo by se zdát divné, že jsem si nikdy nevšimla, jak matka zašívá díru, ale většinou s tím začínala až později večer, v klidnou denní dobu, kdy jsem již spala.
V mžiku jsem byla vedle ní, všechny stopy ospalosti byly pryč, most Bifrost zapomenut.
„Udělej to ještě jednou,“ požádala jsem.
„Co?“ Zeptala se zmateně.
„Přiměj tu díru jít pryč.“
Usmála se a zvedla další kus látky. Ukázala mi, jak navléct jehlu a pak pečlivě zašila malou trhlinu v Sonjině plášti.
Dychtivě jsem ji sledovala a pak s přesvědčením řekla: „Chci.“
Matka na okamžik zaváhala, posuzovala její přirozenou obavu o mé malé prsty držící ostrý předmět proti snaze podpořit ten nečekaný zájem v šití. Uvědomila si, že je to způsob, jak mě udržet v klidu a souhlasila. I když mi uniklo pár kapek krve, tvrdošíjně jsem pokračovala, odhodlaná zvládnout to magické nadání. Jak jsem píchala a prozkoumávala látku, otravovala jsem matku s otázkami o jehlách, špendlících, a o tom, kde se bere vlákno, překvapená zjištěním, že pochází z mé vlastní drahocenné ovce Bessie a všech jejích přátel a příbuzných.
Od toho večera jsem byla jako posedlá a vím, že matka i Neddy byli potěšeni. Šití byla jedna z mála věcí, která mě udržela v uzavřených prostorech, kde na mě mohli dávat pozor.


11 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za doteraz preložené kapitoly ;-) Teším sa na ďalšie pokračovanie?!?

    OdpovědětVymazat