středa 17. září 2014

Temný úsvit - 5. kapitola 1/2



V Rolandově temném pohledu se třpytilo tolik hrozby, že se Sára přistihla, jak dělá bezděčný krok vzad. Jako by ten pohyb přitáhl jeho pozornost, vzal ji za ruku a pobídl ji, aby stála za ním. Marcus se přesunul k Rolandovu boku a oba tak vytvořili pevnou bariéru, která ji chránila zepředu, kdežto auto chránilo její záda. 
„Napočítal jsem osm,“ zamumlal Marcus a jeho postoj byl ostražitý. 

„Jako já.“
Osm mužů? Jak by mohli spočítat osm mužů, pomyslela si divoce, když ona nemohla slyšet nic jiného než žáby a toho divnýho brouka, na kterého nikdy předtím nenarazila, než se přestěhovala do Severní Karolíny, který zněl něco jako cikády, ale ne tak docela? Ch-ch-ch... ch-ch-ch... ch-ch-ch. 
„Myslel jsem, že jsi říkal, že jsi čtyři z nich sejmul,“ řekl Marcus, když se Sára snažila zaslechnout to, co slyšeli oni, ať to bylo cokoliv. 
„Sejmul.“
"Sejmul" jako zabil? „A další dva vážně zranil.“ 
„Tak komu sakra čelíme?“ 
Roland zavrtěl hlavou. „Nevím kdo to je, nebo co chce, ale zdá se, že dal dohromady pořádnou armádu.“ 
„Ten, kdo tě vsadil do země?“ 
„Ano.“ 
„Neuvěřitelný.“ 
Sára souhlasila. Tohle všechno bylo neuvěřitelný. Neměli by ti dva být nervózní nebo napjatí nebo zpocení nebo něco? Možná skákat do auta, aby se odtud mohli sakra dostat? Zvlášť, když člověk zváží, jak skončila předešlá noční konfrontace. Namísto toho se zdáli být uvolnění, jejich těla uvolněná a jejich hluboké hlasy bezstarostně zlověstné. Na rozdíl od nich, z ní byla troska. Její dlaně se potily. Každý sval byl napjatý. A její prsty svíraly pistoli ve smrtelném sevření. 
Listí na opačné straně velké předzahrádky se roztáhlo na několika místech. Temné postavy se vynořily ze stínů a byly stále výraznější, jak vstoupily do vnějšího mdlého koutu světla na verandě. Muži. Šest, ne sedm. Všichni mladí, v pozdním mladistvém věku a na začátku dvaceti let. 
Marcus a Roland stáli s rukama na bocích, nohy rozkročené v šíři ramen. Zírajíc mezi svými dvěmi obrovskými ochránci, Sára úzkostlivě zhodnotila ty, kteří stáli proti nim. 
Byli tam tři, kteří měli kolem dvaceti let, a ti byli vystrojení do gotických hadrů. Černá trička potištěná lebkami v dramatických vzorech. Otrhané černé džíny. Velké černé boty. Spousta řetězů, bodců, cvočků a piercingů po celém těle. Všichni měřili kolem 180 centimetrů a předváděli stejný účes: 5 centimetrové kštice, které stály jako dikobrazí ostny. Jediný rozdíl byl v barvě. Jeden z nich měl třešňově červené vlasy. Další měl tmavomodré vlasy. A poslední byl odbarvený blonďák. 
Dalším v řadě se zdál být chlapec ne starší než šestnáct či sedmnáct let. Měřil 172 centimetrů a měl oranžový vlasy s mosazným odstínem, byl hojně pokryt pihami a měl divoký pohled, který o něm křičel, že je budoucí sériový vrah. 
Na druhé straně od něj stála dvojice identických dvojčat, která se téměř vyrovnala Rolandovi a Marcusovi ve výšce. Na rozdíl od svých kamarádů, kteří byli všichni hubení a vyčouhlí, měli široká ramena a silné svaly jasně vykreslené přiléhavými šedivými tričky a vybledlými džíny. S dlouhými, hladkými, plavými vlasy by vypadali úplně jako doma, oblečeni jako středověcí Vikingové. 
Chlápek na druhé straně od nich měl mastné hnědé vlasy na ramena a vypadal, jako by právě vystoupil ze stránek reklamy z 80. let na grunge kapely, kostkované košile a ostatní. I on měřil kolem 180 centimetrů. 
Jak Sára dokončila svůj vizuální inventář, osmá postava se zhmotnila z temnoty a postavil se před ostatní, kteří se kolem něj roztáhli do volné podkovy. Polkla. Tento muž byl skoro tak děsivý jako Roland, když byl Roland, co nejvíce zastrašující. Byl vysoký, měřil skoro 190 centimetrů, s černými vlasy na ramena. Jeho napnuté, svalnaté tělo bylo oblečeno do černých džínsů a černého trička, jeho široká ramena byla obalená v dlouhém černém kabátě. Jeho tvář byla hladce oholena a jeho čelist silná. Byl by docela hezký, kdyby jí neukázal, jaký je hrůzu nahánějící. 
„Takže,“ promluvil, jeho pozornost zaměřena na Rolanda, „je to pravda. Neumíš si představit moje zklamání, když jsem vstal a očekával, že mi budou odevzdány tvoje ostatky v plechovce od kávy a místo toho jsem byl informován, že jsi byl zachráněn.“ 
Sára rozpoznala jeho hlas jako hlas Brita, který sdělil tomu děcku, aby probodnutého Rolanda nechal na slunci, aby ho dorazilo. 
Marcus vedle Rolanda odfrkl.To je ten hajzl, o kterým ses předtím zmínil?“
„To je on.“ 
Divoký zrzek se obrátil na vůdce. „Pořád ho chcete mrtvého?“ 
„Ano.“ 
„A ten druhý?“ 
„Nech ho naživu.“ 
„Podívej,“ řekl Marcus vlídně a omluvně, „vím, že jsem hezčí než on. A jsem polichocen. Opravdu. Ale mám pocit, že bych vám měl říct ... Já opravdu nejsem na kluky.“ 
Je zřejmé, že všichni byli homofobové. 
Na předzahrádce vypukl výbuch násilí. 
Jak Sára přihlížela, znehybněna šokem, grunge děcko, Vikingové a zrzek napadli Marcuse, zatímco vůdce a ti tři gotici šli na Rolanda. Strach, silnější než kdy jindy zabetonoval její nohy do země a její srdce začalo tlouct do jejích žeber. To nebylo v pořádku. To nebylo normální. 
Roland vytáhl pár saisů – dlouhých ocelových dýk s ostrými hroty, které se rozprostíraly po obou stranách hlavního ostří – zatímco Marcus vytáhl krátké meče. Společně zkušeně zapojili své soupeře, kteří byli vyzbrojeni vším od velkých nožů Bowie po mačety a vlastní krátké meče. Odrazivše tři a čtyři najednou, Roland a Marcus je zadrželi a drželi je daleko od Sáry. Bylo to jako pozorovat Nea a jeho přátelé v Matrixu s tím rozdílem, že tito muži používali smrtící nože a pohybovali se tak rychle, že se stali rozostřenými. 
To není možné, její mozek v panice zašeptal. Nikdo se nepohybuje takhle rychle. Ani světoví rekordmani se nepohybují tak rychle! Roland a Marcus byli nejrychlejší ze všech. 
Krev se rozstřikovala v oblouku, světlo z verandy osvětlilo rudé kapičky, když ten gotik s modrými vlasy zavrávoral a jeho hrdlo bylo rozřízlé. Neměl ani čas zvednout ruku, než Roland pohřbil jeden ze svých saisů do mladíkovy hrudi, otočil se a odrazil ránu vůdce zaměřenou na svá záda krátkým mečem. 
Rolandovi oči znovu zářily. A nebyli jediné. Marcusovi taky. A vůdcovi. Vikingům. Oči všech zářily zeleně, modře nebo oranžově. Všechny kromě jejích. A jejich zuby... 
Gotik s modrými vlasy klesl na kolena, vydávajíc hrozné zvuky dávení a lapání po dechu, ústa otevřená, odhalujíc něco, co by mohlo být popsáno pouze jako tesáky. Její srdce vynechalo úder, podívala se na vůdce, jehož rty byly odtaženy do úšklebku vzteku, odhalující tesáky. Do prdele. 
Vikingové – tesáky. Zrzek – tesáky. Tihle kluci nebyli... Nebyli... upíři... že ne? Upíři neexistují. Tak proč zrzek zrovna zabořil své tesáky do Marcusovy paže? Marcus ho odměnil pořezáním stehenní tepny oddělující zatraceně blízko dětskou nohu ve výčnělku. Byly Roland a Marcus lovci upírů? 
„Ta žena je jeho slabost!“ zavrčel najednou vůdce. 
Blonďatý gotik se okamžitě stáhnul, připlížil se k jedné straně a směřoval svou cestu kolem Rolanda. Jeho žhnoucí blankytné oči byly zaměřeny na Sáru. Jeho oblečení, které se vlhce lesklo, bylo na několika místech roztržené a rozříznuté. Látka se rozevřela, jak se k ní blížil, odhalujíc bledé, krví pokryté roztržené maso, kam Roland vsadil několik úderu svým arzenálem nožů. Jeho ústa se zkroutila do zlověstného úsměvu, když ji ten kluk pomalu sledoval, tesáky mu zářily. Sára udělala krok vzad, pak si opožděně vzpomněla na zbraň v ruce. Zvedajíc Glock, stiskla bezpečností pojistku a jednou vystřelila. Kulka vnikla do místa mezi gotikovýma očima a vystoupila na jeho zátylku, doprovázena nechutným množstvím masa.
Jeho hlava se vymrštila.Ach!“ Pak se podíval na ni. „Ty děvko, to bolí!“
Sakra. Zaměřit se na tepny. 
Když se k ní vydal, Sára třikrát vystřelila v rychlém sledu. Krev vytryskla z jeho krku, břicha a stehna. Jeho tvář se zkřivila vztekem a vrhl se k ní. Vítr rozvířil její vlasy, jak se kolem ní přehnala šmouha a udeřila gotika. Kov se zatřpytil v matném světle. Gotik spadl na zem. Nad ním se zastavil Roland, lapajíc po dechu a krvácejíce z několika ran na jeho trupu a pažích. 
Jeho děsivé oči se setkaly s jejími.Jsi v pořádku?“
Přikývla, příliš vystrašená, aby promluvila. Vůdcův krátký meč se zhoupl, zatímco Roland byl rozptýlený a řízl ho do krku. Krev potřísnila Sářiny tváře a čelo. 
„Ne!“ zakřičela, jak Roland zavrávoral dozadu, šarlatová kapalina stékala po jeho hrudi. Otočila Glock na vůdce, opakovaně vypálila, oči zalité slzami. Jeho tělo sebou škublo každým nárazem. Sára se zastavila a zamrkala, aby si pročistila zrak. Zasáhla ho jednou do hlavy a pětkrát do hrudi a on pořád stál. Vrhací hvězda se zabořila do jeho klíční kosti, obracejíc vůdcovu pozornost na Marcuse. 
Sára se obrátila k Rolandovi. Držíce jednu ruku na svém krku, potácel se a málem upadl. Košile a kalhoty byly úplně nasáklé. Jeho tvář byla naprosto bezbarvá. 
„Rolande.“ 
Byla to její chyba. Chránil ji. Kdyby ho nerozptýlila, viděl by přicházející úder a vyhnul by se mu. Vydala se k němu. Poslední gotik zasyčel a vyskočil na ni. Roland se pohyboval jako šmouha a zachytil jejího útočníka. Ozvalo se hlasité prasknutí. Gotik s červenými vlasy vykřikl, jak rozeklaná kost vyčnívala z jeho předloktí. Druhou ruku Roland zkroutil za mladíkova záda. Jeho tvář se zkřivila bolestí a gotik sám sebe udržel bez hnutí. Roland zvedl hlavu a setkal se s jejím pohledem. 
Každá unce krve v jejím těle klesla do Sářiných nohou. Jeho oči zářily ještě jasněji než předtím. Jeho tvář byla lemována bolestí. A nyní Roland předváděl sadu tak ostrých a smrtících tesáků jako měli ostatní. Zachvátilo ji zděšení. Její končetiny se začaly třást. 
„Dívej se jinam, Sáro,“ zavrčel, jeho hezké rysy byly drsné. 
Zavrtěla hlavou a málem zakopla o kufřík a vak, jak klopýtla dozadu, dokud ji nezastavil Marcusův vůz. 
„Podívej se pryč!“ 
Nemohla. Roland zlostně zaklel, pak se sklonil a zabořil tesáky do krku gotika. On byl jeden z nich. Roland byl jedním z nich! Byl to upír! Sára se divoce podívala kolem sebe. Vikingové byli dole. Taky špinavý chlap a zrzek, jehož tělo, jak viděla se zděšením, začalo sesychat jako mumie. Marcus bojoval s vůdcem. Její přední trávník byl zaplaven krví. Tucet dalších mužů se zářícíma očima opouštěli stromy na opačné straně předzahrádky. 
Ohlédla se. Roland pil gotikovu krev, jeho světélkující pohled sledoval každý její pohyb. Klouzajíc po autě, od Rolanda a jeho kořisti, Sára potlačila hysterii. Její dech byl zkrácený, vyděšené zalapání po dechu, zatímco hlas v její hlavě křičel: Běž! Utíkej! Vypadni odtud!
Když se dostala k přednímu nárazníku, její nohy nakoply něco, co vydalo cinkavý zvuk. Sotva viditelný ve stínu vrhla se na ležící Marcusovi klíče. Sára se ohnula, popadla je a vyrazila ke dveřím řidiče. Vyškrábala se dovnitř, zabouchla a zamkla dveře, taky dveře na straně spolujezdce, položila pistoli na sedadlo vedle sebe a strčila klíč do zapalování. Nemohla dosáhnout na pedály. Tápala kolem spodku sedadla, našla páku, zatáhla za ni a posunula sedadlo až tak daleko, jak to šlo. 
Skrz okno spolujezdce, viděla Rolanda, jak pustil gotikovo bezvládné tělo na zem. Sára otočila klíčem. Motor zařval k životu. Jeho oči plné vzteku a něčeho jiného potkaly její na jednu dlouhou chvíli předtím, než se otočil a utkal se s náporem nových upírů. Otáčejíce auto do opačného směru, šlápla na plyn a otočila se za sebe právě, když zadní nárazník narazil do upíra, který to obešel a mířil na Rolandova záda. Ani ho neviděla přicházet. 
Jeho tělo se srolovalo, zasáhlo zadní sklo, a sklouzlo na stranu, jak zatočila volantem, couvla na dvouproudovou asfaltovou silnici před domem a dupla na brzdy. Uvedla vůz do pohybu, zapnula světlomety a přidala rychlost. Pneumatiky zapištěly. Vůně spálené gumy naplnila vzduch, jak auto prudce zrychlilo. 
Stromy byly bičovány, tmavými, nejasnými obry. Světlušky poblikávaly a jiskřily, když je míjela. Jediné zvuky, které naplňovaly její uši, byly hučení motoru, ti divní brouci Severní Karolíny a její chraplavé lapání po dechu. Její malý dům, jeho světlo na verandě a hrůzný boj odehrávající se před ním se zmenšil ve zpětném zrcátku, a pak zmizel z dohledu, jak se silnice stáčela, stoupala a klesala. 
Sářino celé tělo se chvělo. Její myšlenky byly rozptýlené. Její jednání bylo výhradně poháněné potřebou dostat se pryč. Rychle. Příliš rychle na to, aby bezpečně řídila v zatáčkách, ale nemohla se přimět zpomalit. Zapnula dálková světla v naději, že tak vyrovná nedostatek pouličního osvětlení a když tak uvidí jelena, který by se mohl loudat na silnici tak, aby zabránila jeho sražení. 
Upíři, pomyslela si hystericky. Upíři jsou skuteční. A Roland je jedním z nich. 
Kapota vozu se náhle zkroutila, když muž podle všeho spadl z nebe a v podřepu na ní přistál. Sára zakřičela, když se přední část vozu ponořila do chodníku. Airbag jí explodoval do tváře a přitlačil její hlavu zpět do opěrky. Zadní část vozu se stále pohybovala dopředu, pneumatiky pískaly, jak se auto otočilo a začalo se nepříjemně zastavovat směřujíc ke stromům na straně silnice. 
Protože Sára nebyla připoutaná, byla hozena jako hadrová panenka na dveře na straně řidiče. Sklo se rozbilo, zasypalo ji a pořezalo ji, když bolest projela její hlavou, levou stranou jejího obličeje a těla. Motor zaprskal, pak slábl, až ztichl . Zmatená, popadla opěrku, aby se vytáhla nahoru. Střepy skla řezaly do jejího předloktí a skrz gázové obvazy na dlani. Škubla sebou, stáhla ruku zpět a pomalu se na sedadle narovnala. 
Vyfouknutý airbag jí umožnil zamlženě nahlédnout skrz přední sklo. Temná postava krčící se na kapotě se pomalu zvedla do celé své výšky. Byl to vůdčí upír v dlouhém černém kabátě. Sára zasténala, když se setkal s jejím pohledem a hrozivě se usmál, tesáky se zaleskly v okolním světle dálkových světel. Vyděšená, hledala Glock, ale nemohla ho najít. Nebyl na sedadle, pod sedadlem, nebo na palubce. 
Upír sestoupil z auta a ladně přistál na chodníku. Neviděla nic jiného, co by mohla použít jako svou zbraň. Zaskřípala zuby, zvedla trojúhelníkový kus skla a obtočila prsty kolem širšího konce. 
Zaměřit se na hlavní tepny. 
Krev vytryskla a promočila bílou gázou, když ostré hrany prořízly obvazy a rozřezaly její kůži jako nůž. Zápach spálené gumy zkazil pozdní jarní vánek, který čechral její vlasy. Courajíc se ke dveřím na straně řidiče, upír se zastavil na dostřel. Sára se napjala, vyčkávala na svůj čas. Něco velkého narazilo do upíra a posunulo ho zpět alespoň o patnáct yardů. Skleněný střep řízl hluboko, jak sebou Sára trhla překvapením. Předklonila se dopředu a uviděla... Rolanda, který se zvedal a obracel se, aby máchnul svými saisemi po dalším upírovi. 
Že by ji chránil? Nebo zachránil pro sebe, aby ji mohl – co – kousnout? Vysát její krev? Zabít ji? Do hajzlu! Otáčejíce klíčem, psychicky vyzvala motor, aby se spustil. Tak pojď. Párkrát zakašlal, ale nic víc. Tak pojď! 
Zkoušela to znovu a znovu. Ale nenaskočil. Sakra! Její ruce kluzké krví, se potýkali se zámkem na dveřích, neschopny ho uchopit. Blízko ke křiku z frustrace, otřela své prsty do své košile a nakonec uspěla. Mrštila otevřenými dveřmi, vyrazila ven a rozběhla se ke stromům osvětleným reflektory. Byli hustší než kolem jejího domu, podrost byl silnější. Plevel, který jí upozorňoval na kapradiny, se jí otíral o stehna, když vyrazila vpřed. 
Vybledlé světlo pronikalo stíny, Sára brzy zjistila, že naslepo klopýtá v úplné tmě. Neschopna vidět, kam jde a obávající se, že by střemhlav naběhla do stromu a upadla by do bezvědomí, zpomalila do svižné chůze, ruce natažené před sebou. Větve ji švihaly do obličeje, krku, hrudníku a rukou a zabořovaly skleněné kousíčky hlouběji a tahaly za její obvazy. Její mnohé rány štípaly. Její hlava bolela. Vlhkost zalila její oči. Kdyby se jen mohla dostat pryč... Daleko, předaleko. 
Už nemohla slyšet vrčení, údery a zvuky boje. Pouze šustění listí, jak se jím prodírala, ch-ch-ch zvuk těch podivných brouků, kvákání žab a svůj vlastní zběsilý tlukot srdce bušící v jejích uších. Sára nevěděla, jak daleko zašla, nebo jak dlouho prchala, když její nohy neočekávaně kmitly vzduchem. Mávajíc rukama pro získání rovnováhy, prohrála bitvu a spadla dopředu, jak se před ní objevila zem. Její ruce a kolena těžce dopadla na zem, ale nezastavili rychlost, která ji poslala kutálející dolů z kopce. 
Kmeny stromků vypadaly jako baseballové pálky, bouchajíc ji jak se kutálela, tenké větve keřů a plevele byly jako biče. Bolest prorazila skrz zadní část její hlavy těsně předtím, než se smýkla k bolestnému zastavení. Sténajíc, Sára se převalila na záda. Blikající světla, která neměla co do činění se světluškami, blikala na okraji jejího zorného pole. Zavalila ji závrať, která ji přiměla se cítit, jako kdyby ležela na palubě lodi, která byla zmítána prudkou bouří. Kdyby mohla vidět své okolí, není pochyb o tom, že by se nechutně točilo. 
Přesunula se na bok, opřela se o bolavé ruce v chladné trávě a opatrně se posadila. Pulzování v její hlavě bylo intenzivnější, stejně jako, pulzování v nově pohmožděných žebrech. Ale nemohla tu jen tak sedět. Musela být neustále v pohybu. Neschopna potlačit zasténání, Sáře se podařilo dostat na nohy pomocí stromu, který nakonec skončil její sjezd. S kopcem za zády zamířila dopředu, paže natažené. 
Nezdálo se, že by zde bylo více stromů nebo keřů. Jen vysoký plevel nebo trávy, které hladily její kolena. Severní Karolína byla plná zvlněných luk a sena na polích. Musela putovat buď na jednom či na druhém. 
Někde na kopci za ní zapraskala větev. Panika se vrátila v plné síle a ona se dala na útěk. Ačkoli opustila stíny stromů, její okolí nebylo jasnější, takže nic neviděla. Slepě se hnát kupředu nejvyšší rychlostí bylo skoro stejně děsivé jako vědomí, že ji sleduje upír. Sára nikdy nezažila tento druh temnoty, dokud se nepřestěhovala do Severní Karolíny. (Nebe nad táhnoucí se metropolí jako je Houston nebylo nikdy temné, pokud hurikán jako Ike nevyhodil elektřinu). 
Zakopla o nějaký neviditelný objekt a tvrdě dopadla na ruce, lokty a kolena. Vstala. Hnala se vpřed, lapala po dechu, který zplodil ostrou, bodavou bolest na pravé straně jejího hrudníku. Těžce spadla. Vstala. Hnala se kupředu, slzy jí nyní stékaly po tváři. Zakopla. Klopýtla. Udržela se. Zakopla. Těžce spadla. Tentokrát se málem nepostavila. Bolest a únava po ní chňapaly. Kdyby jen mohla vidět, kam jde... 
Držíc se za svůj pravý bok, zatímco jeden z výhonků zasáhl její žebra, vyrazila klusem příliš zatraceně unavená běžet rychleji, a narazili obličejem do stromu. Odrazila se od něj a zavrávorala o krok zpět. Silné ruce ji prudce chytily za paže, když jantarové oči zazářily na ni dolů. Nebyl to strom. Křičíce, bojovala se zbytkem mizerné síly, kterou si uschovala. 
„Sáro!“ zavolal známý hlas, jak s ní ruce jemně zatřásly. 
Slabě klesla.Rolande?“ 
„Ano.“ 
Závrať se vrátila. 
„P-prosím, nezabíjej mě,“ zamumlala a pak upadla do bezvědomí. 

22 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Jsi skvělá, že se pouštíš do překladu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Skvělé, díky moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Uplne uzasna kapitolka :-) Moc dekuji za skvely preklad a korekturu. Uz ted se tesim na pokracovani Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Perfektní ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Mockrát děkuji za překlad a korekturu. Už se těším na další.

    OdpovědětVymazat
  11. Úžasně nabitá kapitola, mockrát za ni děkuji a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat