středa 10. září 2014

Temný úsvit - 4. kapitola 2/2



Roland sledoval Sáru, dokud nevstoupila do ložnice a nezmizela z jejich dohledu, potom nechal svá ramena prudce klesnout a trochu z bolesti, kterou cítil, ukázat v jeho tváři. Marcusova veselá maska se vypařila. „Doufám, že jsem tě moc neštval. Snažil jsem se udržet její pozornost zaměřenou na mě, aby si nevšimla tvých očí.“ Vsunujíc paži kolem Rolanda, téměř ho odnesl do koupelny. 
Roland seděl na straně vany, zatímco Marcus zavřel dveře. „Znovu září?“ 
„Ano.“ 

„Už je viděla. Prosím, řekni mi, že jsi přinesl výživu.“ 
Marcus rozepnul sportovní vak a vytáhl malý chladicí box. Uvnitř bylo půl tuctu sáčků tolik potřebné krve. S velkou úlevou Roland nechal své tesáky vystoupit a vrazil je do prvního sáčku, rychle ho vyprazdňujíc. Jeho tělo bylo tak vyčerpané, že vzal druhý, a pak třetí než se jeho zranění začala léčit. Jeho hlad ustoupil, stejně jako trocha z jeho bolesti. 
Marcus trpělivě čekal, vyměňoval každý prázdný sáček za plný, dokud nebyl Roland přesycený. Dávajíce chladicí box pryč, podal Rolandovi šaty, které přivezl. „A teď mi řekni, co se stalo.“
Roland to udělal v tónech příliš nízkých, aby to Sára zaslechla, natahujíc si na sebe černé kalhoty a černé tričko s dlouhým rukávem, které by zakrylo skutečnost, že některé řezné rány, o které se Sára starala, budou brzy pryč. 
„Nikdy jsem neslyšel o takové velké skupině lovící spolu,“ komentoval Marcus, zatímco Roland seděl znovu na vaně, aby si natáhl ponožky a boty. 
„Ani já ne a rozhodně jsem byl jejich kořistí. Tohle nebyl náhodný incident.“
„Proč by brali tvoji krev?“
„Nevím. V průběhu staletí zde byli upíři, kteří si mysleli, že se mohou vyhnout šílenství, které postihuje jejich bratry, když se budou živit výhradně krví jednoho z nás.“ 
„Jenže kdyby tohle bylo jejich cílem, byli by vzali tebe, ne vzorek.“
Roland zavrtěl hlavou. „Neznám jejich cíle. Já jen vím, že mi Sára zachránila život a nyní je chycena uprostřed, takže musíme tyhle kretény zabít co nejrychleji.“ 
„Myslí si, že tvoje oči a citlivost na světlo jsou výsledkem porfyrie?“ 
„Ano.“ 
Dřevěná podlaha před dveřmi do koupelny zaskřípala. „Je tam hrozné ticho,“ zavolala Sára ustaraně. „Je všechno v pořádku?“ 
„Ano,“ odpověděl Marcus hlasitě. 
„Rolande?“ 
Usmál se. „Jsem v pořádku, Sáro. Za minutu budeme venku. Marcus mi jen udělá pár stehů.“ 
„Dobře. Bez obav zakřič, kdyby to moc bolelo.“ 
„Marcus by si ze mě dělal legraci, pokud bych to udělal.“ 
„Ne, kdybych ho praštila mou věrnou lopatou.“ Oba muži se zasmáli. 
„Krásná, statečná a ovládaná násilnickými sklony. Líbí se mi,“ prohlásil Marcus. Sára se smála za dveřmi. 
„Když už mluvíme o krásných, odvážných a násilnických ženách,“ Roland váhavě nakousl téma, „byl jsem překvapen, když jsem se dozvěděl, že jsi v Severní Karolíně. Nemyslel jsem si, že by tě něco mohlo odtáhnout z Texasu.“ 
Všechna lehkovážnost zmizela, když Marcusova tvář zkameněla. „Už tam není nic pro mě.“ 
„Co se stalo?“ Zeptal se Roland, obávajíc se, že zná odpověď. Marcusovi tmavé oči byly plné smutku. „Je po všem. Bethany je pryč.“ 
Rolanda zaplavil hluboký smutek. S Bethany Bennett se setkal pouze jednou, zvědavý na ženu, která držela Markusovo srdce osm set let. Byla všechno, co jeho přítel popsal. Malá. Chytrá. Silná, jak fyzicky, tak emocionálně. Statečná. Krásná. Obdařená důvtipem a sklonem ke škádlení. (Všechna slova a věty mohl použít k popisu Sáry, teď když o tom přemýšlel.) Rolandovi se líbila. Nevěděl, co teď bude Marcus dělat, když byla pryč. 
„Kdy?“ zeptal se tiše. 
Marcusovo hrdlo pracovalo. „Před sedmi lety.“ 
Roland zavřel oči. „Jsem takový bastard. Nevěděl jsem to.“ A on by měl. Marcus mu řekl rok, kdy se s ní bude muset rozloučit, ale ten čas proklouzl bez povšimnutí. 
„Věděl jsem po celou dobu, jak to skončí. Jak to musí skončit. Nebylo nic, co bys mohl udělat.“ 
„Mohl jsem tu být pro tebe.“ Způsobem, jakým tu byl Marcus pro něj, když ho Mary zradila. 
Marcus si odfrkl. „A co bys udělal? Sledoval mě, jak se hroutím?“ 
Roland si ho zblízka prohlížel. „Zhroutil ses?“
Vyhýbajíc se jeho pohledu, Marcus zavřel chladicí box a vrátil jej do vaku. 
„Marcusi?“ 
„Co je?“ vyštěkl a trhl zipem, aby ho zavřel. „Chceš, abych přiznal, že jsem to vzal špatně? Dobře. Vzal jsem to špatně. Tak špatně, že Seth si teď myslí, že mám sklony k zasraný sebevraždě.“ 
Alarmy zazněly. „Opravdu?“ 
„Ne, Rolande. Já jsem jen...“ Povzdechl si Marcus a prohrábl si rukou vlasy. „Unavený a otupělý. Právě ty ze všech lidí víš, jak únavná tahle existence může být, když není nic na co se těšit a nikdo s kým to sdílet.“ 
„Já vím.“ A doufal, že Marcus, o sto let mladší a první nesmrtelný, kterého osobně trénoval, nikdy sám nezažije takovou únavu. 
Roland nebyl ve svém živlu. Již podruhé se dnes ocitl tváří v tvář s někým, kdo potřeboval útěchu a on si stále nebyl jistý tím, jak ji poskytnout. „Nechceš obejmout, že ne?“ zeptal se stísněně. 
Marcusův pohled zpochybňoval jeho příčetnost. „K čertu, ne.“ 
Roland téměř ochabl úlevou. „Dobře.“ 
Vrtíc hlavou, Marcus se pousmál. „Měl jsem říct ano a vydolovat pár slz, jen abych mohl sledovat, jak se vrtíš.“ 
„Překvapuje mě, že si to neřekl,“ opáčil Roland ironicky. 
Po odchodu z koupelny našli Sáru zpátky v pokojíku, umísťujíc velkou kabelu dolů na matraci. Ohlédla se přes rameno a pak se k nim otočila čelem. „Wow. Vypadáš...“  Její pohled pomalu klouzal dolu po Rolandově těle a znovu zpět nahoru, zrychlujíc tak jeho puls. „Vypadáš skvěle.“ 
Obdiv v těch hnědých hlubinách přinutil jeho tělo ztvrdnout. 
„Cítíš se líp?“ pokračovala. „Byl Marcus schopný ti pomoci?“
„Ano, na obě otázky.“
Obočí se jí svraštilo starostí a zrušila vzdálenost mezi nimi. „Teď půjdeš k lékaři, že jo?“ 
„Ne, nejdřív tě musím dostat do bezpečí.“ 
„CIA má určitě pohotovostní zdravotnická zařízení, která jsou k dispozici pro jejich agenty. Nebyla bych v bezpečí tam?“ 
Marcus kolem nich prošel ke vchodovým dveřím. „Řekl jsi jí, že jsi u CIA?“ 
„Ano.“ 
Sára se obrátila k Marcusovi. „Nebyla to jeho chyba. Vím, že to má být tajemství, ale kdyby mi to neřekl, zavolala bych 911 a zničila bych jeho krytí.“ 
Jakmile se odvrátila, Marcus zakoulel očima a naznačil ústy: „Ubohý“. Ignorujíce ho, Roland se zeptal Sáry, jestli má zabaleno. 
„Téměř. Potřebuju jen pár věcí z koupelny a pak jsem připravena odejít.“ 
Roland ustoupil stranou, aby mohla proklouznout kolem něj a pak přešel k Marcusovi. 
„Nemáš jim říct, že jsi z CIA,“ řekl a jeho hlas byl tlumený, protože odložil vak a zvedl kufřík. „Měl jsi je nechat, aby to odvodili.“ 
Roland mu vyslal varovné zamračení. „Nemusel jsem objasňovat sám sebe smrtelníkovi celá staletí. Dej mi pokoj.“
Vyvažujíc kufřík na konci matrace, Marcus vycvakl zástrčky a otevřel ho. Roland se usmál, když uviděl jeho obsah. „Myslel jsi na všechno, jak vidím.“
„Usoudil jsem, že když jsi ztratil své oblečení, že jsi pravděpodobně taky ztratil své zbraně.“ 
„Měl jsi pravdu. Ztratil.“
Rozmístil saie (=tradiční japonská zbraň), dýky a vrhací hvězdice do různých kapes, do bot a poutek na pásku, když se Sára vrátila a uložila kartáček na zuby, kartáč na vlasy, hřeben, gumičky do vlasů a několik lahviček a nádob do své kabely. 
S pohledem upřeným na jeho zbraně, zkřížila ruce pod plnými ňadry. „Dobře, mohl by mi někdo prosím vysvětlit, proč muž, představující ilegálního obchodníka se zbraněmi, nemá u sebe zbraň?“
„Amatér,“ zamumlal si Marcus pod vousy před tím, než pokračoval zřetelně. „Nože jsou část osobnosti, kterou jsme vytvořili, abychom posílili víru zločinců, že obchoduje a že je členem mimořádně násilné východoevropské zločinecké rodiny. Taky u sebe obvykle nosí několik poloautomatických zbraní s ráží .45, ale ztratil je v boji.“ 
„Proč jste mu nepřinesl náhradní?“ 
„Nedorozumění.“ 
Vzhledem k tomu, že málokdy bojovali s více než jedním upírem najednou a chtěli se vyhnout tomu, aby upozorňovali na své bitvy, nesmrtelní se obvykle vyhýbali používání zbraně. Upíři dělali to samé, protože i ve svém šílenství věděli, že více než jeden neopatrný upír zažil nesnesitelnou smrt ve slunných kobkách poté, co byl vzat do vazby donucovacími orgány. 
Špulíc rty způsobem, který Roland shledal rozkošným, je Sára opustila, zmizela do ložnice a vrátila se s 9mm Glockem a náhradním zásobníkem. 
„Tady,“ řekla a podala mu je. „Můžeš použít můj.“ 
Roland zvedl obočí. Pokrčila rameny. „Bydlela jsem v Houstonu. Zločinnost je tam docela špatná, a když byla v mém bytovém komplexu znásilněna žena zlodějem, rozhodla jsem se, že každý muž, který pronikne do mého bytu, bude muset být zastaven.“ 
Sakra. Opravdu se mu líbí. 
Sára ho sledovala, jak drží zbraň v dlani a rychle ji kontroluje. Udržovala ji v dobrém stavu. Čistou. Dobře promazanou. Bez rzi či prachu v některé rýze nebo štěrbině. Zdál se spokojený. 
„V komoře je kulka a dalších patnáct v zásobníku,“ řekla mu. 
„Jste v tom dobrá?“ zeptal se Marcus. 
„Velmi dobrá,“ odpověděla Sára věcně. „Nemá žádný smysl vlastnit zbraň, pokud nejsi připraven ji použít.“ 
Roland jí ji vrátil. 
„Nebudeš ji potřebovat?“ zeptala se a vzala si ji. 
„Chci, abys ji měla u sebe. Kdyby nás moji útočníci dohnali, než se dostaneme ke mně domů, zaměř se na hlavní tepny.“ Používajíc svůj ukazováček a prostředníček, ukázal klíčové tepny na svém vlastním těle na krku, rukách, břichu a vnitřních stranách stehen. „Tady, tady, tady a tady. Jasné?“ 
„Ano.“ Každý muž, se kterým si kdy povídala na střelnici, včetně poldů, jí řekl, aby se zaměřila na hruď. Poté, co viděli, jaký je dobrý střelec, doplnili, aby se zaměřila na hlavu a hrudník. Přesto jí Roland říká, aby se zaměřila na hlavní tepny? To bylo divné. 
„Neváhej,“ zdůraznil vážně. „Pokud si budeš jen myslet, že jeden z nich se pohybuje směrem k sobě, začni střílet.“ 
„Budu,“ slíbila. 
Marcus si odkašlal. „A nestřílejte na nás.“ 
Zamračila se na něj. „Právě jsem Vám řekla, že jsem dobrá. Nikdy jsem neminula svůj cíl.“ 
„A já Vás prosím, nezaměřte se na nás,“ opáčil a zvedl obočí.
„Prosím?“ Podívala se na Rolanda a přistihla ho, jak si vyměnil s Marcusem zasmušilý pohled. Cítíc, jako by něco prošvihla, oslovila Marcuse. „Dobře. Pokud se budete cítit líp, slibuji, že Vás nezastřelím.“ 
Přikývla. „Dobře. Budu si to pamatovat.“ 
Pokud by nevěděla, že je to blbost, myslela by si, že opravdu věřil, že by později mohla obrátit svou zbraň proti nim. 
Roland popadl její brašnu. „Pojďme.“ 
Marcus sebral vak a kufřík a zamířil ven. Sára nacpala náhradní zásobník do své zadní kapsy a sevřela Glock pevně ve své pravé ruce, najednou byla nervózní. Rolandův výraz změkl a dotkl se její levé ruky. „Neboj se. Nenechám nikoho, aby ti ublížil.“ 
Přinutila se k úsměvu. Sklouzl svou rukou dolů, dokud se jejich dlaně nesetkaly, spojil své dlouhé prsty s jejími a lehce stiskl její ruku. V břiše jí poletovali motýlci, když ho následovala na verandu. Jak může něco tak nevinného jako držení se za ruce, někdy být tak intimní přemýšlela, když za nimi zamykala a zavírala dveře. 
Temnota zcela obklopila, Sára neviděla ani centimetr před obličej. Když Roland začal sestupovat po schodech, vzpomněla si kde je. 
„Co se děje?“ zeptal se a trhl sebou, aby zastavil. 
„Nevidím.“ 
Světlo na verandě zablikalo a pak se zapnulo. Mrkajíc při náhlém jasu, vzhlédla na zářící žárovku, zpět na zavřené dveře, a pak na Rolanda, který čekal na schodech. 
Pokrčil rameny. „To musí být vadná elektroinstalace. Zapnul jsem ho, když jsme byli na odchodu. Tak pojď. Musíme si pospíšit.“ 
Scházejíc po schodech, Sára ho následovala po nerovném trávníku a pak se ohlédla na světlo. Dům byl starý a elektroinstalace taky. Možná, že neměla vyměnit matné žluté žárovky v prastarém svítidle, které tam byly původně za ty 100 wattové. Bylo zde prostě jen mnoho nocí, kdy zakopla na nerovném terénu mezi štěrkovou příjezdovou cestou a předními shody, protože ta slabá žárovka osvítila pouze verandu. 
Zářivé bílé světlo žárovky se rozlilo dolů po schodech na trávu a zasahovalo až k Marcusově lesklému černému Priovi, který byl zaparkovaný v blízkosti šestnáctiletého výstředního kusu bílého mizerného Prisma Geo. 
Marcus podal Rolandovi kufřík, odemkl dveře na straně spolujezdce a vydal se kolem přední části auta. Roland osvobodil Sářinu ruku a sáhl po klice dveří u spolujezdce a pak se zarazil. Marcus se zarazil. Oba muži naklonili hlavu na stranu jako zvířata, která slyší hluk posazený příliš vysoko pro lidské uši. Jako jeden upustili tašky, které nesli a otočili se čelem ke stromům na protější straně domu. Sáře přeběhl po zádech mráz, když zvedli své tváře k nebi, zhluboka se nadechli a nechali je tak. Člověče, ti lidé uměli být strašidelní.
Rolandova brada klesla. „Už jsou tady.“

21 komentářů:

  1. Dekuji tesim se na dalsi kapitolu ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Vdaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Perfektní ! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Ulala, bude akce! :D Už se nemůžu dočkat... :-) Děkuji za překlad a korekturu. :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  12. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za další kapitolu a těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  14. Mockrát děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat