středa 3. září 2014

Temný úsvit - 4. kapitola 1/2



Roland se probudil, když slunce zapadalo. Jeho tělo bylo zničené bolestí. Zabralo několik minut 
intenzivní koncentrace, než byl schopen se od ní distancovat na tolik, aby otevřel oči a vzal na vědomí své okolí.
Televize byla zapnutá, naladěná na kanál se zprávami a ztišená. Ležel na zádech na matraci, jeho levá noha byla ohnutá v koleni a opřená o čalouněné opěradlo. Jeho pravá noha byla natažená s chodidlem visící přes konec. Co ho naprosto udivilo a téměř mu pomohlo zapomenout na bolest, byla Sára, která na něm byla rozvalená, klidně uvelebená ve spánku. 

Její tvář byla podložena jeho hrudí. Vysílajíc příjemnou citrusovou vůni, její vlasy opět ulpěly na jeho zarostlé čelisti a spadly přes jeho rameno ve vlnité kaskádě. Jedna z jejích malých rukou volně svírala jeho rameno. Druhá byla zastrčená po jeho boku. Její plná ňadra zahřívala jeho žaludek. Její boky spočívající na jeho rozkroku, chtě nechtě podnítily jeho nepohodlí. 
Sakra, ale je to dobrý pocit. Podlehl pokušení, obtočil kolem ní své paže a zabořil svou tvář do jejích hedvábných vlasů. Zavrtěla se, její ruka pevněji sevřela jeho rameno, když se přitiskla blíž, pak znovu usnula. 
Nespal se ženou v pravém slova smyslu více než devět století, odmítal spustit svou ostražitost dost na to, aby zažíval takové intimnosti jako je tato. Dokonce ani s Mary, která předstírala takovou oddanost. Měl dodržovat dekorum, když se dvořil Marii, bál se její reakce. Pak zjistila kým je... Nikdy neměl být tak zranitelný. 
Sára však nevěděla kým je a on neměl v úmyslu jí to říct. Nechtěl vidět ten stejný odpor v jejích očích, který ztmavil ty Beatriciny, nebo obavy, které rozšířily Mariiny. Pro Sáru, byl jen muž. 
Jeho tělo ztvrdlo ještě víc, když si vzpomněl, jak se tlukot jejího srdce zrychlil jeho dotykem. Teď byl její pulz pomalý a stabilní, krev v jejích žilách ho volala, aby přišel nasytit svůj hlad. Jak naslouchal stabilnímu předení jejího srdce, jeho vlastní srdce se rozbušilo.
Roland posunul jednu ruku na jejích zádech, razíc si cestu skrz měkké, husté kadeře a položil své prsty na hedvábnou kůži jejího krku těsně nad její puls. 
Jak by chutnala? Sladce jako její úsměv? Nebo pikantně jako její odvážný duch? Otupilo by pití z ní pouze bolest?  Nebo by ho zanechalo v plamenech? 
Jeho tělo se snažilo zahojit samo. Potřeba krve ho rozervávala. Roland cítil, jak jeho tesáky vystupují a prodlužují se. Jen jedno ochutnání. Sára spí. Nikdy se to nemusí dozvědět. Mohl by ji posunout na své hrudi, snížit své rty na jemnou pokožku jejího krku... Sténajíc, Roland přejel svým jazykem přes její puls... pak ztuhl. Zvedl se a díval se na ni dolu zděšeně. Kdy ji přemístil? Jednu sekundu přemýšlel, jak by chutnala a další byly jeho rty na jejím těle. Byl tak blízko ke ztrátě kontroly? Donutil své tesáky se zatáhnout. 
„Sáro.“ Jemně s ní zatřásl. Neprobudila se. Zasáhla ho něco jako panika. Už se z ní napil? Byl už tak daleko, že ji vypil a ani si to neuvědomoval? Sčesal vlasy z jejího obličeje a krku, hledal stopy po kousnutí, ale žádné nenašel. Navíc jeho rány se nehojily, takže se ještě nemohl nakrmit. „Sáro,“ řekl hlasitěji. 
„Hmmm.“
„Sáro,“ téměř zakřičel. 
Její oči se prudce otevřely, zvedajíc se, aby se setkaly s jeho. „Co je?“ Roland se málem rozesmál, tolik se mu ulevilo. Byl to jen tvrdý spánek. Třikrát zamrkala, pak mu věnovala ospalý úsměv. „Ach. Ahoj.“
Usmál se zpátky. „Ahoj.“ Čekal... Její oči se rozšířily, když Morpheus uvolnil své sevření a začala si uvědomovat svojí pozici. „Oh! Usnula jsem!“ 
„Oba jsme usnuli.“ 
„Ale já jsem usnula na tobě.“ 
„A normálně bych si nestěžoval, ale tlačíš na moje naražená žebra.“ 
Do tváří se jí vkradla červeň. „Je mi to tak líto!“ 
Sára hledala místo pro své ruce, kde by Rolandovi neublížila, když se snažila vstát. Když její posouvání a kroucení způsobilo, že si uvědomila tvrdou erekci, která tlačila do jejího žaludku, uklidnila se. Její oči vzhlédly, aby se setkaly s jeho. 
„Jooo. Za to se omlouvám,“ řekl rozpačitě. „Nemůžu si pomoct. Jsi krásná žena a moje tělo reaguje odpovídajícím způsobem.“ 
Jeho tělo nebylo jediné. Vyschlo jí v ústech při jejich dotyku. Dole v podbřišku se jí hromadilo teplo. Jeho úsměv opadl. Sára ztěžka polkla, jak držela jeho pohled pak... Její dech se zastavil. Jeho oči žhnuly - doopravdy žhnuly - s podivným jantarově žlutým zářením. Snažíce se rychle z něj vstanou, posunula se dozadu, dokud její zadek nenarazil na studenou kovovou opěrku matrace. Závoj klesl z rysů jeho obličeje, když se posadil. „Co se děje?“ 
Její srdce strachy bušilo, Sára doslova vyskočila z matrace, aby mezi ně umístila víc prostoru. „Tvoje oči.“ 
Podíval se dolů a poupravil pokrývku, která zakrývala k pasu. „Co je s nimi?“ 
„Jsou-“ Vzhlédl. Jeho oči byly znovu hnědé. Hluboké, tmavě hnědé. Obezřetné. „Ano?“ 
Byl to světelný klam? Neobelhávej se. Víš, co jsi viděla. „Svítily,“ dodala a čekala, až to popře. 
„Aha,“ řekl, jako kdyby řekla, že zítra bude možná pršet. „Omlouvám se. Se vším co se stalo, jsem si nemyslel, že tě mám na to upozornit.“ 
„Upozornit mě na co?“ otázala se nervózně. Co by způsobilo, aby tohle něčí oči dělaly? Bylo to jako něco z sci-fi filmu. 
„Ta nemoc, které způsobuje moji citlivost na světlo, také ovlivňuje moje oči. Bylo mi řečeno, že když na ně světlo dopadne pod určitým úhlem, zdá se, že září nebo se podivně třpytí.“ 
„Aha.“ Její tep se začal zpomalovat. „Ano, to dělají.“ 
„Odpusť mi, Sáro. Nechtěl jsem tě vyděsit.“ 
„Nevyděsil,“ zalhala, cítíc se teď hrozně. Kristepane. Nebyla to jeho vina. A ona z toho udělala takovou vědu, odskočila od něj, jako by byl nějaká zatracená kobra. „To jen, že... si mě zastihl nepřipravenou, to je všechno,“ dodala nepřesvědčivě. 
Když své nohy přehodil podél a položil je na podlahu, sedla si vedle něj a opatrně se zeptala: „Nebude ti vadit, když se zeptám, jaká je tvoje onemocnění?“ 
Zavrtěl hlavou. „Porfyrie.“ 
Porfyrie, opakovala tiše. Nemohla si vzpomenout, jestli to bylo to, co ty děti v televizních novinách měly nebo ne. „Je to smrtelný?“ 
„Bylo by to dnes ráno, kdybys mě nenašla, než by to udělalo slunce.“ 
Při pomyšlení na to, se jí udělalo nevolno. „Tak dlouho, jak se budeš vyhýbat slunci a dalšímu zářícímu světlu...“ 
„Ta nemoc mě nezabije.“ 
Dobře. „Může to způsobit slepotu?“ 
„Ne, moje oči jsou trochu citlivé na jasné světlo, ale kromě toho, fungují normálně, pokud můžeš přehlédnout příležitostné světélkování.“ 
Natáhla ruku a položila ji na jeho rameno. „Omlouvám se. Neměla jsem reagovat tak, jak jsem to udělala. A promiň, že jsem na tobě usnula.“ 
„Neboj se o to první. Je to naprosto pochopitelné. A pokud jde to druhé...“ Naklonil se k ní a nabídl jí hříšný úsměv. „Při tom druhým mi bylo potěšením.“
Sára se zasmála. „Nepomyslela bych si, že někdo se stejně vážným zraněním jako máš ty, by byl schopný reagovat na toto potěšení.“
Ušklíbl se. „Taky bych si nepomyslel, že je to možný, ale tady to máš.“ 
Bylo to nejbližší, kdy se přiblížil připuštění agónie, kterou musí vytrpět. Jeho síla byla prostě mimořádná. Kdyby byla na jeho místě, vykřičela by si hlasivky a prosila by o léky proti bolesti. Jako by to udělala většina lidí, ať už muž nebo žena. 
Skřípání štěrku venku ohlašovalo příjezd vozidla, když vjelo na její příjezdovou cestu. Motor ztichl. Vstávajíc, Roland si omotal přikrývku kolem pasu a přešel k jednomu ze dvou oken, která měla výhled na přední zahradu. Sára popadla dálkové ovládání a vypnula televizi. Slyšela, jak se dveře auta otevřely a zavřely, Roland odhrnul závěsy stranou a podíval se skrz žaluzie. 
„To je Marcus.“
Stála a přemýšlela, jestli by měla jít ke dveřím, nebo čekat, až jí Roland dá souhlas. Napětí, díky němuž mu ztuhla páteř při zvuku vozu, se nezmenšilo, zatímco pokračoval v zírání oknem. Obával se, že by jeho přítel mohl být sledován? 
Boty na dřevěné verandě vydávaly duté údery. Ozvalo se zaklepání. Roland opustil okno a šel ke dveřím. Sára ho následovala a zastavila se pár kroků za ním, když odemkl a otevřel je. 
Padla noc. Byl skoro nov. To znamenalo, že na venkově venku byla tma a temnota byla přerušena pouze drobnými ojedinělými záblesky světlušek. Ačkoli na verandě světlo nesvítilo, z domu se valil dostatek světla, aby osvětlilo jejich návštěvníky. 
Byl vysoký, asi o 3 centimetry menší než Roland, takže měřil asi 184 centimetrů. Jeho vlasy byly tmavé jako půlnoc a padaly do poloviny jeho zad. Oblečen v černých džínech, černém tričku, černé kožené bundě a motorkářských botách, jeho tělo bylo štíhlé, ale svalnaté. Jeho čelist byla zastíněna několika denními vousy a jeho oči... I když se zdál být stejně starý jako ona - třicetiletý - jeho hnědé oči vypadaly mnohem starší. 
„Marcusi.“ Roland natáhl zavázanou ruku. Marcus vstoupil a odložil sportovní vak a kufřík, které držel.Rolande“. Vyhýbajíc se ruce, sevřel Rolandovo předloktí a přitáhl si ho do náruče. „Rád tě vidím.“
Roland sebou škubl a opatrně ho poplácal po zádech, pak ustoupil. Marcus se setkal se zvědavým pohledem Sáry a pozvedl obočí. Přemístila se, aby se postavila vedle Rolanda a napřáhla ruku. „Sára Bingham.“ 
Jeho velké, mozolnaté prsty sevřely její. „Marcus Grayden. Je mi potěšením, že Vás poznávám.“ Jeho slova byla obdařena stejným britským přízvukem, který okořenil Rolandova. 
„Taky Vás ráda poznávám.“
Ustoupil, opřel si ruce v bok a podíval se na Rolanda ze shora dolů. „Musím se přiznat, kdybys nevypadal jako peklo, tak bych se smál. Co se stalo s tvým oblečením?“ 
Bručící Roland pobídl Marcuse zpět ke dveřím. „Podrobně tě informuju za minutu. Nejprve potřebuji, aby ses šel podívat ven. Kolem domu a na louku za ním.“
„Tak dobře.“ Vyšel na verandu, zastavil se a naklonil hlavu, jako by něco poslouchal. Pak se zdálo, že začichal ve vzduch, skoro jako lev hledající pach kořisti. „Vím, co mám hledat?“ 
„Ano, víc než jednoho.“ 
Tvář se mu rozjasnila. „Víc než jednoho?“ 
„A možná pár těch, kteří jím chtějí být.“
„Zajímavý.“ Sešel schody a zmizel ve tmě. Roland zavřel dveře. 
„Nemyslíš si, že bude mít větší štěstí, pokud použije baterku?“ Zeptala se Sára zmateně. Nebylo tam žádné pouliční osvětlení či jiná forma okolního světla, takže člověk mohl jít dost dobře se zavázanýma očima. 
„Požádá o ni, pokud jí bude potřebovat.“
Pokud ji bude potřebovat? Jak by ji mohl nepotřebovat?
„Je Marcus tvůj bratr?“
„Ne, proč se ptáš?“ 
Pokrčila rameny. „Oba máte stejnou barvu vlasů a očí. Jste skoro stejně vysocí. Oba jste hezcí, máte stejnou postavu-“
„Myslíš si, že je hezký?“ přerušil ji. 
„Jistě. Ne tak hezký jako ty. Chci říct, že i pokrytý krví a skutečně děsivými ranami, ty-“ Odmlčela se. Co to dělá? Odkašlala si a zamumlala, „Jen jsem si myslela, že byste mohli být příbuzní.“ 
Boty na verandě znovu zavrzaly zvuk. Marcus musel připustit porážku a rozhodl se, že potřebuje baterku. 
„Tady Marcus,“ slyšela ho říkat. 
Roland otevřel dveře. „Máš něco?“ 
„Všechno v pořádku,“ odpověděl Marcus, jak vykročil dovnitř. 
Zpočátku si Sára myslela, že si dělá legraci. Nebyl zde žádný způsob, jak by mohl stihnout zkontrolovat její zahradu za domem a louku za ní. I s dobrým osvětlením a běžíc nejvyšší rychlostí, by stihl prozkoumat pouze část její budoucí vegetariánské zahrady. Jeho další slov to nicméně popírala a zanechala ji beze slov. 
Mračíc se na Rolanda, zeptal se: „Je všechna ta krev na zemi v blízkosti toho hrotu tvoje?“ 
„Ano,“ byla Rolandova zkrácená odpověď. 
Klející Marcus se sklonil a popadl držadla svého sportovního vaku, jeho oči zachytily Sářiny oči. „Kde máte koupelnu?
Ukázala na ní. „Viděl jste louku, kde ho vsadili do země?“ 
„Vsadili tě do země?“ zařval a otočil se na Rolanda. 
„Ano. Nepředpokládám, že jsi našel pár mrtvol ležících kolem, co?“
„Ne.“ 
Sára se podívala na Rolanda. „Takže ti chlapi, co jsem je praštila tou lopatou, nezemřeli?“ 
„Zřejmě ne.“ Nezdál se být potěšený. 
Polkla. „Myslíš si, že se vrátí.“ 
Přikývl. „A vzhledem k tomu že jsi jediná osoba v okolí, dospějí ke zřejmému závěru, že jsi to byla ty, kdo mi pomohl.“ 
To je to, čeho se obávala. „Co mám dělat?“ 
Zaváhal, jako by vedl nějakou vnitřní debatu. „Zabal si tašku. Můžeš zůstat u mě, dokud se to nevyřeší.“
Marcus otevřel údivem pusu. „Cože?“ 
Roland se útočně zamračil. „Se mnou bude v bezpečí.“ 
„Nikdy jsi nikomu nedovolil, aby s tebou zůstal. s tebou nezůstanu. Ani nevím, kde žiješ a to tě znám zatraceně dlouho!“ 
„No, já jsem si sakra jistej, že ji nenechám s tebou. Jsi nebezpečný, aby si byl kolem.“ 
„Podle koho?“ 
„Podle Setha.“
„No, Seth neví všechno.“ 
Roland zvedl jedno obočí. 
„Tak dobře. Dobře. Někdy se zdá, že Seth ví všechno. Je to neuvěřitelně otravné. Ale já bych nikdy záměrně neohrozil nevinného.“ 
„Klíčovým slovem je záměrně.“ 
Sára zvedla ruku. „Je tu někdo, koho zajímá, kde bych chtěla zůstat já?“ 
Oba muži se k ní obrátili s provinilými výrazy. „Promiň, Sáro,“ řekl Roland vyčerpaně. „Nechtěl jsem, abys měla pocit, že do té záležitosti nemáš co mluvit. Starám se jen o tvoji bezpečnost.“
„Vážím si toho.“
Marcus zíral na Rolanda, jako kdyby jeho příteli právě vyrostly rohy. „Ty se omlouváš? Vážně, co se ti stalo? Byl jsi ovládnut vetřelcem?“
Rolandova tvář potemněla s příslibem odplaty. Sára se dotkla jeho paže, aby ho uklidnila a pohlédla na Marcuse. „Marcusi, nedrážděte hada bosou nohou. V případě, že jste si nevšiml, Roland je ve velkých bolestech a nepotřebuje od Vás větší přitížení vaším popichováním. Jste tu, abyste mu pomohl, nebo ne?“
Výčitky svědomí se vlnily přes jeho rysy. „Omlouvám se. Pospěšte si a rozhodněte to, abych ho mohl dát do pořádku.“
Rolandova ruka se otírala o její kříž. „Chtěla bys raději zůstat s rodinou, dokud-“
„Ne,“ odpověděla okamžitě neschopna potlačit zachvění. Co se jí týkalo, neměla rodinu. „Ne, já chci zůstat s tebou.“ 
Přikývl. „Zabal cokoli, co budeš potřebovat v příštích několika dnech. Doufejme, že to budeme schopni vyřešit rychle.“ 

24 komentářů:

  1. Díky za další pokračování. Skvělé

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za pokračovanie ♡♡♡

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Perfektní ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za další kapitolu a těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  6. díky za překlad, jenom drobnost - aby tohle něčí oči dělal-y

    OdpovědětVymazat
  7. Ulala, to se mi začíná moc moc líbit :D Ten začátek celé knihy byl trochu zmatený a já doufám, že se brzy rozmotá. Jsem strašně zvědavá. Děkuji za překlad a korekturu! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  8. Knihomolka.3653. září 2014 19:41

    Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Dik za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  13. Skvělé,děkuji za Vaši praci :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuju :-) :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Mockrát děkuji za překlad a korekturuu. Moc se mi to líbí. Těším se na další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  16. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  17. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat