úterý 30. září 2014

Práce pro Ďábla - 35. kapitola



Zima.
Po žáru Nuevo Ria mi chlad pronikal hluboko do kostí. Zasténala jsem a pokusila se zvednout hlavu.  Do levého ramene jakoby se mi zavrtával žhavý pohrabáč, pravé zápěstí v sevření něčeho studeného. Pod prsty jsem cítila kámen.
Otevřít oči mi chvíli trvalo. Když se mi to podařilo, tma se nezměnila. Buď jsem byla slepá nebo zavřená na nějakém místě, kam nepronikalo žádné světlo.

Obojí bylo možné.
Pár zoufalých minut po probuzení jsem si nevzpomínala ani na vlastní jméno. Pak se mi všechno začalo pomalu vracet.
Plasmová pistole. Dostala jsem zásah a byla jsem omráčená. To bylo jediné možné vysvětlení chvilkové ztráty paměti a pocitu, že mi někdo rozerval tělo na kusy a pak ho zase poskládal zpátky, ale přehodil při tom pár kousků. Zásah plasmovou pistolí byl pro psioniky strašná věc, dokázal přerušit a poškodit toky Síly v těle a způsobit pekelnou bolest hlavy.
Pomalu jsem se pohnula, v uších mi zazněl zvuk kovu škrábajícího o kámen.
Řetězy. Byla jsem připoutaná ke skále. Kolem zápěstí jsem měla řetěz.
Zajíkavě jsem se nadechla a znovu zasténala. Spoutaná v řetězech. Byla jsem v podzemí, byla jsem si jistá, že jsem v podzemí. Ve tmě. Moje prsteny zaškrábaly o kámen, když jsem zatáhla za řetěz. Kov zacinkal a od zdí se odrazilo další zasténání.
Přestaň, chladný střízlivý hlas pronikl přes můj strach. Vzpamatuj se. Ještě nejsi mrtvá, tak se vzchop. Použij svůj důvtip, Danny, a zkus zjistit, proč jsi ještě naživu.
Santino. Byl tam. Zajal mě on? Jestli ano, pak musím myslet. Musím.
Znovu jsem zavřela oči. Pod hrudní kostí se mi znovu začala šířit panika. Potřebovala jsem si ulevit, kolem byla černočerná tma a chlad pronikající do mých kostí mě nutil se třást.
Anubiset´herka. Se ta´uk´fhetsate vapu kuraph. Anubist´herka. Anubisi, pane smrti, věrný společníku, ochraňuj mě, protože patřím k tvým dětem. Ochraňuj mě, Anubisi, ty znáš moje srdce, dohlédni na mě, Pane, protože patřím k tvým dětem, nedovol, aby mě ďábel uchvátil a obrať svůj hněv proti mým nepřátelům.
Objevilo se světlo, slabá namodralá záře. Vypustila jsem chvějivý výdech a otevřela oči.
Moje prsteny byly mrtvé a temné. Slabé světlo vycházelo z katany, ležící na opačné straně kamenné kobky společně s  taškou a kabátem pohozenými na jedné hromadě. Pistole byla pryč; chyběla i pochva z meče. Ach, díky, běželo mi hlavou. Díky, Bože. Děkuju Ti.
V hrudi se mi rozlilo teplo. V rameni mi prudce, bolestivě škubalo. Co se stalo s Japhrimelem?
A proč mi zůstal meč? S nabroušenou ocelí v ruce se ze mě stávala smrtící zbraň.
Jenže Santino mi už jednou čelil, a i když jsem měla v ruce meč, vyhrál. Vzal mi plasmovou pistoli, což byla jediná věc, rychlejší než démon, takže ani s mými ostatními zbraněmi už ze mě nemusel mít obavy.
Doufám, že je to jeho první chyba.
Byla jsem připoutaná v rohu obyčejné kamenné cely. Z odtokového žlábku podél zdi stoupal kyselý zápach. Posunovala jsem se po podlaze. Nohám jsem ještě nevěřila.
Byla jsem uvázaná nakrátko. Vrtěla jsem se, natahovala, ale katana byla pořád mimo dosah jakékoliv části mého těla. Nakonec jsem si lehla na břicho a upřela pohled na rukojeť meče.
Byla jsem úplně vyhaslá. Neměla jsem ani špetku Síly, zásah plasmové pistole ze mě vysál každou její kapku. Buď jsem mohla počkat, až se tělo se zásahem vyrovná a Síla se obnoví nebo ...
Přetočila jsem se. Natáhla jsem levou ruku. V rameni mě pálilo. Slabé modré světlo ohromně pomáhalo, ale přesto jsem neviděla z cely žádný východ. Neboj, říkala jsem sama sobě, když to šlo dovnitř, musí to jít i ven.
Ležela jsem na zádech, levou ruku nataženou a snažila se zklidnit. Anubisi, modlila jsem se, prokaž mi svou laskavost. Dej mi prosím zbraň. Nenech mě zemřít spoutanou jako zvíře. Prosím, můj Pane, pomoz mi, vždy jsem Ti věrně sloužila.
Natáhla jsem se, jak nejvíc to šlo, svaly v mučivé agónii, pulz zrychlený, namáhavě jsem dýchala. Modré světlo zablikalo.
Nadechla jsem se a čekala, až se otevře v mém nitru místo, kde přebýval můj bůh.
Modré křišťálové sloupy, záblesk světla. Odvrácená Boží tvář. Můj zářící smaragd, melodie skřípající agónií.
Jílec meče přistál v mé dlani. Lapala jsem po dechu, námahou přetížené srdce a plíce toužily po uklidňující Síle, která by je udržela v chodu; vydat ze sebe úplně všechno bylo nebezpečné, moje srdce a plíce mohly selhat a já bych skončila v náručí Smrti.
Když jsem se probrala k vědomí, držela jsem katanu pevně v ruce. Trocha Síly, vibrující v ostří se přelila i do mě. Pomohlo to.
Ve světle, které vycházelo z ostří, jsem si prohlížela řetěz kolem zápěstí. Během chvíle jsem si špičkou meče přitáhla tašku a začala v ní hledat šperháky. Byla tam. Zatímco jsem zápasila se starožitným zámkem, šeptala jsem tichou děkovnou modlitbu. Stálo mě to několik nadávek a křečí zkroucené prsty, ale v zámku cvaklo a otevřel se.
Oblékla jsem si kabát, abych zahnala chlad. Přehodila jsem si tašku přes rameno a zvedla katanu.
Takhle je to lepší.
Chvíli jsem jen odpočívala opřená o zeď. Kamenná cela byla bez oken, bez dveří, jen podél zdi se táhl odtokový žlábek. Pokud jsem byla schopná cítit, ve zdech nebyla žádná Síla, ale když jsem zavřela oči, cítila jsem pořád kolem sebe atmosféru Nuevo Ria, protože zdejší Síla byla cítit po popelu, tamales a krvi. Na zdi jsem našla místo, které nerezonovalo tak, jak by měl znít kámen.
Ale jedno po druhém. Ulevila jsem si do odtokového žlábku s přáním, abych si do tašky zabalila i toaletní papír. Vážně, nadávala jsem sama sobě, mělas to čekat, že skončíš ve sklepě bez jakéhokoliv vybavení. Takhle tyhle věci obvykle končívají nebo ne? Kdo mě unesl? Jestli to byl Santino, proč ještě nejsem mrtvá? A proč mi u všech svatých nechal meč?
Upravila jsem se a přešla k hluchému místu ve zdi. Strop jsem neměla nad hlavou o moc výš než o palec. Kdybych byla ještě o něco vyšší, musela bych se sehnout.
Už jsem se vzpamatovala natolik, že jsem byla schopná nasát energii města, vděčná za to, že jsem měla šanci se zaklimatizovat. Být zamčená v kamenné kobce a ještě k tomu trpět migrénou, už by bylo moc.
Dotkla jsem se hluchého místa. Kámen pod mými prsty měl správnou strukturu. Upřeně jsem kámen pozorovala. Levé rameno mi hořelo intenzivní bolestí. Přendala jsem si katanu do levé ruky, ostřím dolů, abych měla aspoň trochu světla. Pravou ruku jsem vsunula pod košili a přitiskla ji k jizvě. Zaplavilo mě horko.
Viděla jsem, jakoby přes prasklý skleněný střep, pod sebou město. Na několika místech hořely ohně. Moje pravá zvednutá ruka se dotýkala něčeho hrubého. Pršelo, ale déšť nebyl schopný uhasit šířící se požáry. Všude byl strašný hluk a zmatek. Svět se mi hnal vstříc, moje boty dopadly na zem a moje prsty svíraly něčí křehký krk.
Jestli se jí něco stane,“ slyšela jsem Japhrimelův řev, „zaplatí za to každý, kdo se mi postaví do cesty.To ti slibuju.“
Vzbudila jsem se zkroucená na kamenné podlaze, s čelem přimáčklým na meč. Z nárazu na zem budu mít pěknou bouli. ´Musím přestat omdlévat´, zakňourala jsem a slízla si krev ze rtu. Prokousla jsem si zevnitř tvář. „Odsud se nikdy nedostanu.“
Tok Síly mi napověděl, že jsem byla mimo asi půl hodiny. To je mi k ničemu, přemýšlela jsem. Bůhví, jak dlouho už tady dole jsem? Žaludek se mi hlady kroutil.
Sedla jsem si na zkřížené nohy, před to zvláštní místo ve zdi a dívala se na něj. Nepřítomnost Síly mi říkala, že tam něco je a při troše štěstí to bude vchod.
Začala jsem zhluboka dýchat, otevřela jsem se okolní Síle, jak jen to bylo možné a nasávala ji jako houba. Tři čtvrtiny všeho, co jsem vstřebala, šlo do mých prstenů; začaly mi na prstech nesměle blikat. Zbylou čtvrtinu jsem použila k vytvoření runy Gehraisz z Devíti Kánonů. Velký znak pro otvírání.
Pokud tohle nevyrazí ty zatracené dveře z pantů, tak by mi to mohlo aspoň naznačit, kde jsou, abych měla s čím pracovat. Opatrně pomalu jsem vytvářela runu při slabém světle, kterým moje katana rozptylovala tmu.
Zabralo to hodně času, ale nakonec z mých prstenů sršely spršky jisker a já jsem se cítila skoro jako obvykle. Pak jsem vpustila do runy Sílu, ta začala pulzovat a vznášet ve vzduchu v stříbrno-bílém oparu. Kroutila se a točila, byla třírozměrná. Přitáhla jsem ji zpět. Vypadala jako šíp nebo jako kobra připravená k útoku.
Vrhla jsem jí proti zdi a sama se sesunula na podlahu. Pokud by runa neuspěla a odrazila se od zdi, o zpětný náraz jsem v žádném případě nestála. Když tak, ať ho schytá kámen.
Na moment všechno znehybnělo, svět se zastavil. Pak runa vyrazila proti tomu místu ve zdi.
Na chvíli mě oslepil záblesk světla a z levého ramene mi vystřelila ostrá bolest. Zatřepala jsem hlavou, abych si ji pročistila. Fungovalo to.
Přede mnou se objevily železné dveře s klikou a zámkem. Spokojeně jsem vydechla.
„Dobře,“ šeptala jsem, když jsem se zvedala na nohy. Levou jsem měla zmrtvělou, cítila jsem, jak mi do ní bodají tisíce špendlíkových hrotů. „Vypadá to, že jsem zpátky ve hře.“

17 komentářů:

  1. Děkuju za překlad! úžasná kapitolka

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad. Skvělé. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky, zajímavá kapitola, jsem zvědavá, kdo ji unesl

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za další úžasnou kapitolu, nemůžu se dočkat pokračování a doufám, že se brzy dostane zpět k Japhrimelovi a jsem také zvědavá, kdo ji dostal.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Čo sa bude diať ďalej - som strašne zbedaváá :-) vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Díky moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Akce, akce, akce... Popravdě, jsem za to ráda, ale na druhou stranu dostávám víc otázek než odpovědí a to mě mírně štve. Děkuji moc za překlad! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  11. Docetla jsem az sem a už se nemužu dočkat pokračování, díky za preklad

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat