úterý 23. září 2014

Práce pro Ďábla - 34. kapitola




Zápach odpadků na ulici byl po dusivém smradu v baru téměř osvěžující. Zhluboka jsem se nadechla a nasadila rychlé tempo. Japhrimel se mnou srovnal krok. Oba jsme mlčeli. Pomalu jsme se dostávali k lepší části města. Poklepal mi na rameno a ukázal směrem k malé restauraci. Neodporovala jsem.

Bylo to jen malé rychlé občerstvení. Pro začátek jsem objednala dvě tequily. Číšnice se při pohledu na mě nervózně dotkla grisgris zavěšeného na krku. Bylo mi to jedno. Vzala si od Japhrimela peníze a rychle odešla.
Uvelebila jsem se na židli v oprýskaném červeném vinylovém boxu, pak jsem se předklonila a položila jsem si čelo na třesoucí se ruce. Zvuky z okolí jsem vnímala jen matně.
„Dante.“ Jeho hlas byl klidný. Cítila jsem na sobě jeho pohled.
„Dej mi minutku,“ zamumlala jsem.
Čekal.
Soustředila jsem se na dýchání ve snaze uklidnit si tep. Jace byl Corvin. Nikdy mi to neřekl a mě to nenapadlo. Ani když mi Abra říkala, že k nim patří, nedošlo mi, že se k nim už narodil.
Předposlední akce, do které jsem šla předtím, než odešel, byla fiasko. Stěží jsem vyvázla živá. Jaceovi jsem o ní říkala a on vypadal ustaraně. Samozřejmě že vždycky, když vašemu milenci nebo milence hrozí, že přijde k úhoně během korporátní špionážní akce, máte důvod k obavám, ale i tak musel být lepší herec, než bych čekala. Lhal mi o svém původu a já jsem mu jako naivní blázen všechno věřila.
A Lucas odmítl neslýchaně vysoký honorář. Cokoliv o Santinovi věděl, nechtěl se o to se mnou podělit a už předem mě považoval za mrtvou.
Začínala jsem vážně uvažovat o tom, že by to tak mohlo být. Byla jsem Santinova příští oběť.
A Jace možná pracoval pro démona, který mě pronásledoval v nočních můrách.
Číšnice přinesla tequillu.  Japhrimel jí něco tlumeně řekl a uslyšela jsem šustění dalších předávaných bankovek. Měla jsem se učit portugalštinu. Pomyslela jsem si a narovnala se. Hodila jsem do sebe prvního panáka a tiše jsem doufala, že alkohol stihnul zničit všechny formy života, které na upatlané skleničce bydlely. V žaludku mi vybuchnul ohňostroj a oči začaly slzet.
Japhrimel seděl vzpřímeně naproti mně. Měla jsem jen omezený výhled přes čelní okno, protože jsme se usadili v zadním boxu, já samozřejmě zády ke zdi. Slzy po panáku tequily mi klouzaly po tvářích; setřela jsem je hřbetem jedné ruky, v druhé jsem pod stolem držela katanu.
Zkoumavě si mě prohlížel. Dívala jsem se po druhé skleničce. Nakonec kolem ní sevřel prsty, zvedl si ji ke rtům a vypil obsah. Překvapeně zamrkal.
„Tohle,“ pečlivě vyslovil „je neskutečně odporné.“
Smíchy jsem se zakuckala. Zvuk, který jsem vydala, byl položený o něco výš a zněl o něco hysteričtěji, než se mi líbilo. „Myslela jsem si, že démoni mají kořalku rádi,“ řekla jsem. Povrch stolu se lesknul pod ostrým světlem lampy v retro stylu zavěšené na řetězu.
„Nepřipadalo mi to jako kořalka,“ odpověděl.
Roztřeseně jsem se nadechla. Vtipkování trochu pomohlo. „Máš nějaký nápad?“ Zeptala jsem se. „Protože pokud mám říct pravdu, já jsem úplně hotová.“
Přikývnul, přes jeho tvář a inkoustové vlasy přeběhlo světlo. „Možná by tady něco bylo...“ začal, krátce přivřel oči a pak se na mě podíval. „Objednám nějaké jídlo. Musíš se o sebe líp starat, Dante.“
„Proč?“ Znovu jsem se hystericky zachichotala. „Mám informaci z dobrého zdroje, že nebudu žít dost dlouho na to, aby na tom záleželo. Kdekdo se mi pokouší říct, že brzo umřu.“ Včetně toho tichého hlasu v mé hlavě, který nikdy nelže, dodala jsem pro sebe. Zvedla jsem prst. „Jsem Santinova příští oběť.“ Další prst. „Corvinovi mě chtějí nezraněnou, pravděpodobně proto, aby mě mohli doručit na nějaký hodně zajímavý večírek.“ Zvedla jsem třetí prst. „Jace patří ke Corvinům.“ Po krvi. „Jaký to dává smysl? Jsem úplně v prdeli. Tak to prostě je. Santino je démon. Jestli ho nemůžu zabít, tak jakou pak mám šanci?“
 Japhrimel seděl tiše se skloněnou hlavou.
„Lucifer mě poslal na smrt nebo ne?“ Zeptala jsem tiše. Neexistuje způsob, jak bych dokázala Santina zabít. Můj úkol je ho jen rozptýlit, abys měl čas sebrat to Vejce. A když při tom umřu, smůla, to je tak smutné, ale koneckonců byla jen člověk.“ Prsty mě doslova bolely touhou sevřít jílec meče. „Oprav mě, pokud se mýlím, Tierci Japhrimele.“
Položil si ruce dlaněmi na stůl. „Mýlíš se,“ řekl tiše. „Princ věří, že ho dokážeš zabít. Nakonec, už jsi jednou jeho útok přežila.  A tentokrát máš na pomoc mě, ne jen bezmocnou sedayeen. Já sám ho sice zabít nemůžu, ale můžu ti pomoct a udržet tě naživu, dokud neuspěješ. A když se nám podaří získat Vejce, budu volný.“ Jeho oči se odpoutaly od stolu a našly ty moje. „Volný, Dante. Dokážeš si vůbec představit, co to znamená? Mohl bych si dělat, co bych chtěl. Žádné rozkazy od Prince, žádné povinnosti. Volný!“
Oči mu zářily, rty se mu sevřely v toužebné grimase. Fascinovaně jsem ho pozorovala, skoro jsem zapomněla na svůj meč. Tolik emocí najednou ještě nikdy neprojevil.
Nasucho jsem polkla. Nikdy jsem ještě o volném démonovi neslyšela. Lucifer musel být zoufalý, když mě vytáhl z mého domu a nabídnul démonovi jako je Japhrimel volnost. „Co budeš dělat, jestli získáš svobodu?“
Povolil ústa a oči znovu upřel na stůl. Po dlouhé pauze jen pokrčil rameny. „Nevím. Mám nějakou představu, ale ještě se může hodně věcí změnit. Naučil jsem se moc nedoufat, Dante.“
Vstřebávala jsem to. Už jsem se začínala víc cítit sama sebou. „Fajn,“ řekla jsem. „Ale jen tak mě neodbydeš. Co bys rád, jakou máš představu?“
„Napřed se najez,“ odpověděl. „Pak ti to řeknu.“
Poklepávala jsem nalakovanými nehty po stole. „Dobře,“ znovu jsem bez určitého důvodu zkontrolovala přední okno. „Co jsi vlastně objednal?“
Arroz con polio. Prý je to celkem dobré.“ Ani se nepohnul. Pořád seděl vzpřímeně, dlaně položené a oči jako přibité na stole. Černý kabát a vlasy se mu pod ostrými zářivkami leskly. „Překvapilo tě, že ti nikdy neřekl, odkud pochází?“
Pokrčila jsem rameny. „Kdyby mi to řekl, tak by mezi námi nikdy k ničemu nedošlo,“ připustila jsem. „Ale i tak.“
„Vlastně,“ na chvíli se odmlčel, „se zdá, že se vrátil zpátky, aby tě ochránil.“
„Měl mi to říct. Nechat zprávu. Něco. Podívej, nechci o tom mluvit. Můžeme změnit téma?“
Přikývnul a levou rukou začal přejíždět po znaku na stole. Chvíli jsem se dívala, pak jsem přesunula pozornost k jeho obličeji, studovala oblouk jeho lícních kostí, dlouhé řasy překrývající oči, křivku horního rtu. „Mám takový nápad,“ řekl.
„Sem s ním.“ Pořád jsem poklepávala nehty po stole. Prsteny tiché a tmavé.
„Sargon Corvin,“ Japhrimel se odmlčel a znovu prstem obtáhl piktogram. „To jméno v jazyce démonů znamená krev beroucí nebo olupující.“ Znovu vzhlédl. Tentokrát byly jeho oči temné, cítila jsem, jak se mi zrychluje pulz. Vypadal zamyšleně. „Stejně jako Vardimal.
Už skoro svítalo, když jsme se vraceli zpátky ke Carmen. Japhrimel měl pravdu, když jsem se najedla, svět už nevypadal tak ponuře. Jídlo mě uklidnilo daleko víc, než tequila.
Nuevo Rio bylo tiché, noční ptáci pomalu zalézali do svých postelí a ranní ptáčata ještě nevstala. To znamenalo, že jsme se nemohli schovat v davu, ale už jsem byla trochu optimističtější.  Nakonec, měla jsem po svém boku démona.
A začínala jsem si myslet, že je důvěryhodný.
Zabočili jsme na dlouhou prázdnou ulici plnou výkladních skříní. Japhrimel kráčel vedle mě, ruce sepjaté za zády. Už jsem svou katanu nedržela tak křečovitě. Nezdálo se, že bych ji v příštích minutách mohla potřebovat.
„Tak o čem je ten tvůj skvělý nápad?“ Zeptala jsem se a pohledem zkoumala oblohu. Začaly se objevovat první známky úsvitu.  Mraky získaly stříbrné okraje a pocit, že se blíží další bouřka, zintenzivněl. Toužila jsem po dešti, po svítání, po čemkoliv, co prolomí to napětí. Nenáviděla jsem dusno.
„Možná se ti to nebude líbit,“ řekl s hlavou skloněnou k zemi a s rukama za zády.
„A budu mít proti Santinovi větší šanci?“ Zeptala jsem se a ostražitě zkoumala ulici. Brněl mě zátylek. Asi nervy. Byla to dlouhá noc.
„Ano,“ znovu se odmlčel. „Ale ty mi nevěříš, Dante.“
Pokrčila jsem rameny. „Nevěřím nikdy nikomu, dokud si to nazaslouží.“ Znělo to hrubě. Vzdychla jsem si. „Víš, vlastně ti důvěřuju, ale dokud nevím, o co jde, tak se nebudu ukvapovat.“
„Dobře,“ řekl, ale nic mi nevysvětlil. Místo toho se také podíval na oblohu a pak zpátky na mě.
„Čekám,“ připomněla jsem mu.
„Chtěl bych ti dát dar,“ řekl pomalu, jako by vážil každé slovo. „Část své Síly. Byla bys pak silnější, míň zranitelná.“
Přeskakovala jsem černou, olejovitou kaluž. Chodník byl rozpraskaný a nebezpečný, na každém kroku byla díra. Na krku mi naskočila husí kůže. Byla jsem příliš neklidná, napjatá. Potřebovala jsem se vyspat nebo bojovat proti něčemu hmatatelnému. „V čem je háček?“ Řekla jsem nakonec.
„Nejsem si jistý, jestli bys byla ochotná se ke mně tak těsně připoutat,“ odpověděl. „A ten proces je složitý. Pro člověka. A bolestivý.“
Vstřebala jsem to. „Co bys ze mě udělal, démona?“
„Ne, nebyla bys démon. Byla bys moje hedaira.“
„Nikdy jsem nic podobného neslyšela.“
„Nemluvíme o tom,“ řekl. „A zahrnuje to, ehm, fyzické pouto.“
Slyšela jsem v jeho hlase rozpaky? To bylo poprvé, co jsem ho slyšela hledat vhodná slova. „Tím myslíš nějakou Tantru; něco jako sexuální magii?“Zkusila jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Já se červenám. Anubisi, ochraňuj mě, já se červenám.
„Něco velmi podobného,“ přitakal a vypadal, že se mu ulevilo.
„Oh,“ přemýšlela jsem o tom, zatímco jsem přeskakovala další kaluž. Husí kůže se mi rozlezla po celých zádech, zpocenou kůži ovanul chladný větřík.
Proč jsem tak nervózní?
Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, když Japhrimel najednou mezi dvěma kroky ztuhnul. Taky jsem zastavila, zavřela oči a napjala všechny smysly do ticha před rozbřeskem.
Nic. Nic než démon vedle mě, trvalá statická Síla města a závan chladu a ledu.
Celé tělo mi zaplavil chlad, bradavky mi ztuhly na kámen, od úst stoupala pára.
„Dante,“ řekl tiše Japhrimel. „Utíkej.“
„Ani náhodou,“ zašeptala jsem. „Jestli je tady...“
„Nebuď blázen,“ zašeptal ostře, chytil mě za paži a ukázal. „Utíkej!“ Ruce se mu mihly a najednou v nich měl stříbrné zbraně.
Katana vyklouzla z pochvy, kov se blýsknul Silou, runy na ostří se roztančily.
Pak vypuklo peklo. Ráda bych řekla, že jsem byla v boji užitečná, ale jediné, co jsem si pamatovala, byl tvrdý náraz, který mě srazil na zem i s katanou pořád pevně sevřenou v ruce a Japhrimelův zuřivý, zmučený řev. Nečekala bych, že zásah z plasmové pušky platí i na démona. Pak mě pohltila temnota.

13 komentářů:

  1. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další úžasnou kapitolu a těším se na pokračování a myslím, že Japhrimel neřval kvůli zásahu pušky...

    OdpovědětVymazat
  3. Mockrát děkuji za překlad a korekturu. ... anebo druhá možnost, že řval kvůli Dante... Tak si asi budeme muset počkat do zítra.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka - som zvedavá či Dante pristúpi na Japrihemelovú ponuku???

    OdpovědětVymazat
  5. Teda takovej konec kapitoly jo? :-D ufff uz aby byla dalsi :-) moc moc diky :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju, ale konec v nejlepším je vážně hrůza :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat