úterý 16. září 2014

Práce pro Ďábla - 33. kapitola



Las Vigrasas byl bar. Ve špinavé uličce plné odpadků, kradmých, ploužících se stínů a se vzduchem nasáklým nebezpečím. Při sledování vchodových dveří z bezpečného úkrytu na protější straně ulice jsem se zachvěla. Chvíli pozorovat vchod, než půjdeme dovnitř, byl Japhrimelův nápad a já jsem neprotestovala.
Opatrně jsem celé místo zkoumala. Žádná velká koncentrace Síly. Byl to bar pro obyčejné lidi. Jen tak tam napochodovat, znamenalo říkat si o trable. Na některých místech nebyli psionikům příliš naklonění.

Osamělá omšelá cedule s nápisem  L´sVigasa se pohupoval ve svěžím vánku. Vzduch byl tak vlhký, že ani čerstvý větřík nepomáhal. Fasáda domu byla pokrytá dírami od kulek a ožehlá od zásahů plasmovou pistolí.
Zhluboka jsem se nadechla. „Co myslíš?“ Zeptala jsem se ho.
Nemůžu uvěřit, že se ptám démona na jeho názor, přemýšlela jsem. Co je to k čertu se mnou? Jenomže, na druhou stranu, je to nejlepší záloha jakou můžu mít, aspoň dokud nenajdeme to Vejce nebo co je to zač.
„Je to nebezpečné místo.“ Řekl tiše. „Požádal bych tě, abys byla opatrná, ale...“
„Budu opatrná,“ řekla jsem. „Tady ale neváhej, kdyby po mně někdo šel, sejmi ho.“
„Mám zabíjet?“
„Pokud to bude nezbytné.“ Odmlčela jsem se. „Věřím tvému úsudku.“
V očích mu zajiskřilo. „Opravdu?“
„Asi ano,“ odpověděla jsem. „Zatím jsi mě vždycky podržel.“
Neodpověděl, ale upřeně mi hleděl do očí.
Nakonec jsem vyklouzla ze stínů a prokličkovala mezi hromadami suti a odpadků. Ani jsem se nemusela dívat, Japhrimel mě následoval v těsné blízkosti. Ke dveřím do baru jsme vystoupali po třech schůdcích; slyšela jsem zevnitř rachot a zvuk rozladěného piana. Zatlačila jsem do dveří a když se moje prsty dotkly špinavého dřeva, znechuceně jsem se zašklebila. Ovanula mě směs pachů -alkoholu, zvratků, cigaretového kouře, záchodků a mužského potu.
Pach baru v Nuevo Riu, pomyslela jsem si. Přála bych si, aby tu byla i Gabe.
To mě překvapilo. Nebyla jsem zvyklá pracovat s někým v závěsu, ale bylo příjemné mít Gabe nablízku. Přinejmenším na ni byl spoleh nebo jsem v to aspoň doufala. Ale na druhou stranu, trvala na tom, že zůstaneme u Jace a sama ho zkontaktovala ho.
Je to skutečně otrava, pochybovat o svých přátelích. Zvlášť, když jich máte jen pár.
Vešla jsem do baru, Japhrimel za mnou. Vzduch byl hustý cigaretovým kouřem. Tma a náhlé ticho, které se rozlehlo opileckým doupětem mě varovaly. Co to k čertu… Můj smaragd zazářil, zelené jiskry dopadly na podlahu.
Po levé straně místnosti se táhnul dlouhý bar, vpravo byly rozmístěné stoly a židle. Moje boty vydávaly na dřevěné podlaze tichý zvuk.
Sledovaly mě pohledy tmavých očí. Několik místních mužů oblečených téměř stejně jako já se významně dotýkalo plasmových pistolí a staromódních revolverů. Zaslechla jsem pár výrazů v angličtině a vzápětí jsem zahlédla i povědomou siluetu. Lucas stál zády ke dveřím a opíral se o bar.
Ani náhodou mě nenapadlo, že neví, kdo právě vešel do dveří.
Udělala jsem další dva kroky, když barman s nebezpečně vypadající dlouhou puškou v ruce něco spustil rychlou portugalštinou. Měl na sobě flekatou zástěru a propocenou bílou košili, která ve tmě podivně svítila.
Japhrimel něco odpověděl a teplota klesla aspoň o deset stupňů. Nikdo se nepohnul, ale ostře jsem vnímala všechny ty opírající se muže. Čekala jsem, s pohledem upřeným na barmana. Periferním viděním jsem kontrolovala zbytek místnosti. Lucas měl stejně jako já oblečenou funkční košili z mikrovlákna, otrhané džínsy a pracovní boty. Křížem přes tělo měl přehozený kožený, olejem změkčený bandalír. Umaštěné vlasy mu padaly až na ramena.
Barman znovu promluvil, lehce roztřeseným hlasem. Pohledem jsem pořád sledovala jeho pušku.
Japhrimel mlčel, ale atmosféra se změnila. Cítila jsem se jako žena s plasmovou pistolí před sudem s výbušninou. Cítila jsem uhánějící pulz na krku a na zápěstí, brnělo mi za krkem a po kůži se mi přelévala Síla.
Uběhlo pět vteřin. Pak barman odložil pušku na pult. Kov při dopadu na dřevo zarachotil. Napjala jsem se, ústa se mi naplnila žlučí. Musí všechna tahle místa tak strašně smrdět? Běželo mi hlavou.Kdybych s sebou neměla Japhrimela, někdo by mě určitě zkusil zabít.
Bylo to zvráceně pohodlné mít po ruce démona.
Barman zvedl ruce a ustoupil od pušky. Zorničky měl rozšířené, barva se mu vytratila z tváře. Bledý a třesoucí se narazil do zrcadla pokáleného od much, opřeného o polici se zaprášenými láhvemi. Sklo zacinkalo.
Předvedla jsem zazívání a dotkla jsem se hřbetem ruky úst. Moje prsteny zajiskřily. Přešla jsem přes místnost. Otřela jsem se o stůl, kde měli tři muži rozehranou karetní partii. Šlehla jsem pohledem dolů. Samozřejmě. Uprostřed stolu ležela hromádka kovových mincí. Jeden z mužů zachytil můj pohled, ale rychle se odvrátil zpátky ke kartám.
Nějak jsem se dostala až k Lucasovi opřenému o bar. U lokte měl skleničku s jantarovou tekutinou.
„Valentine,“ řekl, aniž by se otočil. Šeptal stejně jako mají ve zvyku šeptat Nekromanti. Sotva jsem ho slyšela. „Myslím, že mě hledáš.“
„Nesnáším, že jsem tak předvídatelná,“ řekla jsem. „Potřebuju informace.“
„Jak jinak. A já jsem jediný počestný mizera, kterého můžeš v tomhle městě najít a který tě hned neprodá.“ Pokrčil rameny . „Co dáš?“
„Co chceš?“ Držela jsem svou katanu mezi námi.
„Jako obvykle, chica. Souhlasíš?“ Ramena se mu napjala.
„Samozřejmě, Lucasi. Jinak bych sem nechodila.“
Nechat ho zkoumat moji mysl nebyla cena, kterou jsem byla ochotná platit, ale neměla jsem na vybranou.
Pak se pomalu otočil a já jsem o krok ustoupila. Japhrimelovy prsty sevřely moje rameno, najednou jsem se o něj opírala zády a držela zvednutou katanu mezi sebou a Lucasem Villalobosem.
Byl o pět palců vyšší než já, samý sval, zplihlé vlasy mu zakrývaly bledou, vyčerpanou tvář. Oči mu v pološeru žlutě svítily.
Levou tvář měl zbrázděnou řečištěm  jizev. Bylo tam kdysi místo nich tetování? Netušila jsem, nikdy o tom nemluvil.  Naprázdno jsem polkla. Lucas byl o dost starší, než vypadal, ale něco v jeho očích a ve stisku rtů prozrazovalo jeho skutečný věk. Asi byl nesmrtelný. Kulky, oheň, nůž, nic z toho neuspělo.
Smrt od Lucase odvrátila svoji tvář. Nikdo nevěděl proč a nikdo se neodvážil riskovat život a zeptat se.
„Zajímá tě Jace Monroe,“ zašeptal. Ovanul mě jeho pach, suchý a zatuchlý.
Zápach, kterým byl naplněný bar mi byl příjemnější. Když se Lucas pohnul, Síla se přelila; nepoužíval kouzla. Ne, on jen zabíjel. Nechával se najímat jako ochránce nebo nájemný vrah. Byl opravdu drahý, ale mít ho na své straně stálo opravdu za to. Nebo jsem to aspoň tak slyšela.
Netoužila jsem zjistit, jak je to doopravdy. Byla jsem vyděšená, i když šlo jen o informace. Bylo to naše třetí setkání a jako pokaždé jsem upřímně doufala, že je i poslední.
Nikdo jiný v baru nemluvil. Japhrimel stál celý napjatý za mnou, cítila jsem přes oblečení, jak z něho sálá teplo. Jeho kouřový odér pomalu překrýval všechny ostatní pachy v baru. Byla jsem za to vděčná.Ve vyschlých ústech jsem cítila žluč.
„Povídej,“ řekla jsem.
Pokrčil rameny. „Není moc co říct. Narodil se u Corvinů, aspoň myslím. Pokud vím, je nejmladší syn Dekea Corvina. Říká se, že dlouho plánoval únik, zakotvil v Saint City a nechal se najímat jako žoldák. Pak se stalo něco, s čím nepočítal.“ Lukas znovu pokrčil rameny, zvedl svou sklenku a vyprázdnil ji. Sledovala jsem pohyb jeho ohryzku. „Zamiloval se, idiot. Starý pán Sargon  vypsal odměnu za její hlavu a pak dal Jaceovi na vybranou. Buď se vrátí zpátky a bude poslouchat nebo potvrdí kontrakt na to děvče. Jace povolil a vrátil se jako hodný chlapec do náruče rodiny.“ Lucasovi žluté oči na mě zamrkaly. „ A ta nevděčná mrcha se ani neobtěžovala, aby zkusila zjistit, co se stalo a proč se vrátil do Nuevo Ria.“
„Jsem si jistá, že měla svoje důvody,“ řekla jsem stejně tiše jako on. Naše slova zněla v ztichlém baru  jako nárazy kamenů na vodní hladinu. „Kdo stojí za Corvinovou rodinou, Lucasi?“
„Nikdo, koho bych znal,“ zašeptal a položil opatrně prázdnou sklenici. „Sargon vládne železnou pěstí. Jace se vykoupil a na ulicích teď probíhá krvavá bitva s Corvinovými. On získal licenci na vlastní společnost. Překvapená?“
„Vlastně ani ne,“ řekla jsem. „Kdo se jednou namočí, už se z toho nedostane. Kdo mě hledá, Lucasi?“
„Celé zatracené město.“ Odpověděl Lucas. „ Několik nezávislých stran za tebe nabízí pěknou hotovost. Jace kvůli tobě a tvému ochočenému démonovi obrací město vzhůru nohama. Ten chlapec o tebe opravdu hodně stojí.“
„Jsem si jistá, že ho to přejde,“ řekla jsem. „Potřebuju něco hmatatelného, Lucasi.“
„Nic víc nemám, „ řekl. „Někdo tě chce živou a nezraněnou. Všichni lovci odměn z okolí jsou ve městě. Neschováš se.“
„Nechci se schovávat,“ řekla jsem. „Jde mi o Santina.“
Jestli jsem si předtím myslela, že je místo tiché, tak teď bylo absolutně nehybné. Po vyslovení toho jména snad všichni přestali i dýchat.
Lucas ještě víc zblednul. „V tom případě jsi na sebevražedné misi,“ zašeptal. „Nech si poradit, Valentine. Uteč. Uteč tak daleko, jak můžeš. Zachraň si aspoň poslední kousky života, dokud to jde. Tak jako tak jsi mrtvá.“
„Zatím ještě ne,“ řekla jsem. „Říkej si, co chceš. Mám zaměřeno na Santina a taky ho dostanu.“
Lucas vydal divný hvízdavý zvuk. Po chvíli mi došlo, že se směje. Na zádech mi vyrazil chladný pot.
Lucas si otřel slzy z očí a odíval se na mě. „Toho zmrda nemůžeš zabít, Valentine. Aspoň pokud je pravda to, co jsem slyšel.,“ řekl. „A teď vypadni. Nechci, abys byla někde poblíž .“
„Zaplatit nechceš?“ Prsty jsem stiskla katanu.
„Nic nechci. A teď se kliď nebo si to rozmyslím a prodám tě.“
„Hodně štěstí,“ řekla jsem suše. „Nechci ti nic dlužit, Lucasi.“
„Uvidíme se v pekle, Valentine. Vypadni. Hned.“ Jeho oči sklouzly k démonovi. „Jdi a přeju ti dobrou smrt.“
Nemusel mi to říkat dvakrát. Opatrně jsem ustupovala, Japhrimel s podivnou důvěrností se mnou. Pak sklouzl na stranu a já jsem se otočila. Šel za mnou v mých stopách. Jednou jsem se ohlédla přes rameno, když už jsem byla u schodů a zahlédla jsem Lucase, jak si nalévá tequillu. Naplnil skleničku až po okraj a pak ji do sebe bez nádechu obrátil. Vypadal otřeseně. Teď už jsem opravdu viděla všechno.

18 komentářů:

  1. Díky moc za další kapitolu a těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za Vaši skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Mockrát děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  11. Zajímavé, další "očko" v hledání Santina? Uvidíme, kam se v další kapitole Dante vydá :-) Děkuji za překlad a korekturu!
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat