úterý 30. září 2014

Polibek noci - 4. kapitola



Brenna zhluboka vydechla. Jak o něm teď mohla pochybovat? Kdokoliv byl, odkudkoliv přišel, zachránil ji před příšerným osudem.
„Jak zle jsi popálená?“ zeptal se Roshan.
„Ne tak špatně. A co vy?“
„Budu v pořádku.“

Pokyvujíc hlavou, Brenna poklekla vedle velké zelené rostliny s dlouhými ježatými listy. Byl to dar pro ni od kočovného obchodníka před lety. Odlomila kousek, roztrhla ježatý list v půli, potom jemně rozetřela tlustou, želatině podobnou substanci, kterou našla uvnitř listu, přes popáleniny na jejích nohách. Když byla hotova, podívala se nahoru na Roshana s tichou otázkou v očích.
Zavrtěl hlavou. Bolestně si pomyslel, že se spáleniny zahojí během několika dní.
„Zmírní to bolest,“ řekla.
Roshan svraštil čelo. Byla to staletí, kdy byl odkázán na jakýkoliv druh lidského léku.
„Udělej to,“ řekl.
Brenna se zamračila, když zvedla jednu sežehnutou nohavici a začala roztírat chladivý gel přes jeho zpuchýřovatělou pokožku. Zvláštní, že jeho spáleniny vypadaly mnohem vážnější než její, přestože měl kotníky zakryté kalhotami a botami a její byly holé.
Jeho kalhoty. Nikdy žádné takové neviděla, ani necítila takový materiál. Nemohla si nevšimnout, že zapínání vpředu bylo nejzvláštnější…  Cítila, jak její tváře zalévá horkost, rychle ošetřila jeho druhou nohu, poté kůži na předloktích a jeho ruce. 
„Není to lepší?“ zeptala se a vyhýbala se jeho pohledu.
Roshan pokývl. „Děkuji ti.“
„Není… nemáš… nemáš zač.“ Nyní se třásla, přemožena uvědoměním si, jak blízko byla smrti. Ale nebýt tohoto muže, mohla by být teď mrtvá. 
„Hej,“ řekl a přitáhl si ji do náručí. „Jsi v pořádku. Je to pryč.“
Podívala se na něj nahoru, její tělo se nekontrolovatelně třáslo. „Vy… vy… jste zachránil můj… můj život. A Morganin. Já… děkuji vám.“
Sevřel ji. „Rád jsem pomohl,“ řekl lehce. Ale věděl, že nikdy nezapomene obrázek Brenny, připoutané k hranici, na plameny olizující její kotníky, na výraz děsu v jejích očích.
Díval se na ni a přemýšlel, jaký by měl být jeho další krok. Udělal to, co sem udělat přišel. Brenna byla v bezpečí, alespoň prozatím. Na moment zvažoval návštěvu své rodiny. Dnešní noc byla nocí, kdy se narodil. Pokud by šel do domu svého otce, uviděl by se jako novorozeně? Ačkoliv byl v pokušení jít, nezdálo se to být moudré. Podíval se na Brennu a přemýšlel, co o ní nyní bude kniha Starověké mýty a legendy říkat, když změnil směr jejího života.
„Vše co teď potřebujeme,“ řekl, „Je najít pro tebe místo, kde strávíš noc.“
Vykroutila se z jeho paží. „Mohu zůstat s Johnem Linderem.“
„Ne.“ Zavrhl ten nápad ihned. „Je tu jiné místo, kam bys mohla jít?“
Ale i když se ptal, věděl, že nebude věřit nikomu jinému, aby na ni dohlédl. Takže, kam by ji mohl vzít, kde budou oba v bezpečí?
Přemýšlel o tom chvíli, ale byla tu opravdu jen jedna šance. „Vezmu tě k sobě,“ řekl, uvažujíc nad tím, zda by je mohl oba přenést do budoucnosti. „Předpokládám, že budeš chtít vzít tu kočku.“
„Ano.“ Brenna vzala Morganu do náručí. „Je váš dům poblíž?“
„Zdaleka ne dost blízko,“ zamumlal.
Zalapala po dechu, když ji znovu sevřel ve svém objetí. „Co to děláte?“
„Beru tě k sobě, doufám.“
„Ale…“
„Buď zticha, děvče, potřebuju se soustředit.“
Zavřel oči a představil si svůj dům, jak vypadal v měsíčním světle tu noc, kdy odešel. Soustředil veškerou svou energii na dům a zahrádku, na jeho touhu být tam, a mezitím si představil sám sebe, jak je skrze čas a prostor poháněn kupředu, každý jeho nádech jej přenáší blíže k domovu, k bezpečí jeho doupěte.
Ještě jednou ucítil, jak se pohybuje dlouhým černým tunelem, letí dopředu v čase, otáčí se skrze jednotlivá staletí. Sledoval lidské úspěchy a pády, jak se lidé snažili naučit víc o světě, ve kterém žili a o lidech, s nimiž ho sdíleli.
Stejně jako předtím, ucítil prudké zastavení pohybu, doprovázené přívalem závratě. Když otevřel oči, stál před zahradou jeho rezidence. Brenna k němu byla přilepená, její oči zavřené, srdce bušící. Kočka otevřela oči a zasyčela na něj, poté se vyvlékla z Brennina sevření.
„Brenno?“
Pomalu otevřela oči. Zmateně se rozhlédla okolo. „Co se stalo? Kde to jsme? Viděla jsem věci…“ zavrtěla hlavou, oči měla naplněné zmatením a pochybnostmi.
„Vítej v budoucnosti, Brenno Flanaganová.“
Nedůvěřivě na něj zírala a potom omdlela.
Roshan ji se zavrtěním hlavy odnesl po schodech na verandu, syčící kočka mu byla celou dobu v patách. 
 Myšlenkou otevřel vyřezávané vchodové dveře a odnesl Brennu do domu, nahoru po točitém schodišti a dolů halou do jediné ložnice, která byla zařízená. Byla to velká místnost s mramorovým krbem v jednom rohu. Na třech stranách tu byla okna. Ta byla zakryta třemi temně modrými drapériemi. Postel byla velká, stará a s nebesy, s přikrývkou sešitou z kousků modré, hnědé a šedé. Nechával si svá trička, ponožky a trenýrky v komodě naproti posteli; jeho kalhoty, košile a kabáty visely ve skříni; jeho boty byly na podlaze. Obývací pokoj sousedil s ložnicí. Koupelna byla přístupná z chodby nebo ložnice.
Otočil se k posteli a položil Brennu na matraci.
Morgana vyskočila s hlasitým mňoukáním na postel, dvakrát se otočila a stočila vedle její paní, její upřený pohled se soustředil na Roshana, nízké burácení rostlo v jejím hrdle.
Roshan zvedl jedno obočí, jak se zamračil na kočku. Můžete obelstít lidi, ale nemůžete obelstít zvířata. Znala jej takového, jaký byl.
Brenna se probudila o moment později, oči doširoka otevřené a trochu vyděšená, jak se rozhlížela po místnosti, všímajíc si oken a křesla u okna, vysokých stropů a tapet, odlepujících se ode zdi.
„Kde to jsem?“
„V mé ložnici.“
Opět se rozhlédla po pokoji. Dovnitř by mohla umístit celou svou chatrč a ještě by zbylo místo.
A pak pochopila jeho slova. „Vaše ložnice!“ vykřikla. Okamžitě vyskočila ven z postele a zamířila ke dveřím ještě dříve, než domluvila. Smykem se zastavila, němý pláč se vydral z jejích rtů, když dorazila ke dveřím a našla tam stát Roshana s pažemi založenými na hrudi.
„Uklidni se, Brenno.“
Couvala před ním zpět a couvala, dokud nenarazila do hrany postele. „Kdo jste?“
„Nechci ti ublížit.“
„Kdo jste?“ opakovala.
Udělal krok směrem k ní, jednu ruku nataženou.
Strach o vlastní život ji učinil lehkomyslnou. Nebyla si jistá, že její magie bude efektivní, když zpanikařila. Unáhlené kouzlo se proti ní v minulosti obrátilo, ale to byl risk, který teď byla ochotná podstoupit. Soustředila její strach a hněv jím vyvolaným do síly a Brenna namířila prsty Roshanovým směrem a zamumlala spěšné zaklínadlo.
Morgana zasyčela, chlupy zježené podél jejích zad.
Roshan hrubě zaklel, když do něj Brennino kouzlo narazilo a odhodilo jej zpět. Zavrčel, když ramenem narazil do zárubně dveří. Síla jejího kouzla pronikla přes jeho kůži a na moment jej zadržela na místě. Ale pak opět kráčel k ní.
Brenna zalapala po dechu. Jakýkoliv smrtelný muž by z jejího kouzla upadl do bezvědomí. Před tím, než mohla povolat sílu, potřebnou k dalšímu pokusu, byl u ní. Zíral na ni dolů, jeho ruce uvěznily její paže podél těla. 
„Nezkoušej to znovu.“ Odsekával každé slovo.
„Nechte mě jít.“
Zatřásl s ní, až její zuby zadrkotaly o sebe. „Sakra, ženo, nehodlám ti ublížit.“
Jízlivě pohlédla na jeho ruce, které poutaly její paže, na jeho prsty, zarývající se do jejího masa. Uvolnil své sevření, ale nenechal ji jít.
Zírala nahoru na něj s čelistí bojovně vystrčenou, odmítala ustoupit, přestože věděl, že je vyděšená. Vůně jejího strachu, smíšená se skrytým pachem její krve, v něm probouzela hlad. Jeho pohled sjel dolů, přes hladkou kůži jejího krku pokračoval stále níž, až na obliny jejích ňader.
Oči se jí rozšířily a dech se zrychlil pod jeho pozorností. „Nechte mě jít.“ Tentokrát to nebyl požadavek, ale úpěnlivá prosba.
„Brenno…“
„Prosím.“
Zhluboka se nadechl a zavřel oči dříve, než spatří hlad číhající v jejich hlubinách. Nechtěl ji vyděsit ještě víc, než byla teď. Cítil bodání jeho tesáků proti jazyku, věděl, jak nebezpečně blízko je k tomu, aby nejen ztratil kontrolu nad svojí vášní, ale i nad zvířetem uvnitř něj.
Byl to omyl, přivést ji sem.
S hlubokým zavrčením ji od sebe odstrčil, trhnutím otevřel dveře a vykročil pryč, aniž by se ohlédl zpět. Zvuk zámku se odrážel hlasitě v jeho uších.
Dům byl příliš malý, aby zkrotil hojnost emocí rozdmýchaných uvnitř něj. Potřeboval jít ven, položit mezi něj a Brennu Flanaganovou nějakou vzdálenost, ale znal se příliš dobře, aby věděl, že pokud půjde teď ven, nemusel by být schopný kontrolovat svůj hlad a když se přestane kontrolovat, lidé umírají.
Mumlajíc si hrubou kletbu, přešel vzdálenost dlouhé haly mezi obývacím pokojem a zadní částí domu. Hlad uvnitř něj rostl, převyšoval jakoukoliv jinou myšlenku, jakoukoliv jinou potřebu. Už se nedokázal ovládat, na povrch se draly jeho potřeby a zamlžovaly jeho pohled krvavě rudým oparem.
Nemusel jít ven. Nahoře byla čerstvá kořist. Smrtelná žena z jiného století. Mohl si ji vzít, jak si přál, vychutnat si každičkou kapku, nechat vytéct její krev a život. Mohl by se jednoduše zbavit jejího těla. Neměla nikoho, kdo by po ní truchlil, nikoho, kdo by ji postrádal.
Ah, pomyslil si. Byl tu jeden háček, protože on by ji postrádal, tu jeho malou čarodějnici.
Co bylo na Brenně Flanaganové, že jej tak lákala? Ale nebýt jí, nebyl by teď nic než starověký popel, jeho ostatky by byly rozfoukány necitelným větrem. Stačil jeden pohled na její portrét a byl polapen. Na pokraji hledání smrti věděl, že nemůže ukončit svou existenci, dokud se o ní nedozví víc. Nehledě na to, co to bude stát, musel ji najít.
 Bouchl pěstí do zdi ve snaze rozptýlit svou zuřivost. Cestoval časem, aby ji zachránil před hrozivou smrtí. A byla vděčná? Ne! Bála se ho, zamkla před ním dveře. Bláznivá ženská! Jako by ho mohl zámek a nějaká titěrná deska z dubu zadržet!
Zasmál se, krutý a hořký zvuk se odrážel ode zdí tichého domu. Měla by se bát.  Její život byl v jeho rukách.
S kletbou se otočil a namířil si to ke schodišti, jen aby se v polovině zastavil. Zíral nahoru na odpočívadlo, jeho nadpřirozené smysly k němu donesly vůni její krve, rychlé bušení jejího srdce, zápach jejího strachu, jenž se jí držel na kůži. 
Ruce se mu sevřely do pevných pěstí, když bojoval proti potřebě rozbít dveře, které před ním zamknula, a když mu do ucha našeptával hlas. Sladká, šeptal. Bude nejsladší s tím strachem, který jí koluje v žilách. Víš, že ji chceš. Vezmi si ji! Je tvoje, tobě k dispozici.
„Ne!“ zařval ta slova a otočil se na podpatku, popadl dlouhý černý plášť a vyřítil se z domu. Dnes večer někdo zemře, ale nebude to Brenna Flanaganová.
Poháněn naléhavou potřebou lovu, plížil se temnými ulicemi, jeho tělo se třáslo neukojitelným hladem, který ho vytrvale hnal. Byl upírem po dvě stě osmdesát šest let a po celou tu dobu nebyl schopný si plně podmanit zvíře uvnitř něj. Snažil se, jak mohl bojovat s tím, ale dříve či později jeho pekelný hlad zvítězil. Zdolal poslední kousíčky sebeovládání, které si myslel, že získal, dokázal mu tak znovu to, že byl stále otrokem temného hladu, přebývajícího uvnitř něj.
Věděl, že je blízko bodu, kdy opustí město a zamíří kupředu k temným slabinám města, kde drogoví lordi a kuplíři provozují své obchody. Každé město má takové místo, oblast, kde se shlukují dohromady městu nejméně vyhovující občané. I když Roshan obvykle preferoval lov ve více potěšujících podmínkách, chodil právě sem, když se slabá kontrola zhroutila a hlad již nemohl být odmítnut. Smrt tu nebyla neznámá. Často přicházela rychle v přetrvávajícím boji o moc.
Zvuk hněvivého šepotu upoutal Roshanovu pozornost. Zastavil se, zvedl hlavu a nasál vzduch, jeho nosní dírky se naplnily pachem chamtivosti a whisky.
Tam. Dolů alejí přes ulici. Jeho plášť se za ním vzdouval jako stín smrti, když následoval vůni jeho kořisti, celé tělo mu vibrovalo potřebou, která nemohla být déle odmítána.   
Brenna přiložila jedno ucho na dveře, naslouchajíc nějakému zvuku, který by jí řekl, kde se Roshan nachází. Nejprve neslyšela nic, a pak uslyšela prásknutí dveří. Okamžitě věděla, že opustil dům a bouchnutí dveří s tímto věděním nemělo nic společného. Cítila náhlou prázdnotu v domě a věděla, že je pryč. Fakt, že si mohla být tak vědoma jeho nepřítomnosti ji vyděsil jako nic před tím.
Zdálo se, že je to nekonečně dlouhá doba, než našla samu sebe uvažovat nad tím, kdo je Roshan. Co je. Nebyl žádný smrtelný muž, v tom si byla jistá. Ale pokud nebyl smrtelník, co byl?
Vyrostla na pohádkách o tajuplných bytostech. Babička O'Connelová věřila ve všemožná nadpřirozená stvoření – víly a troly, trpaslíky a gobliny, vlkodlaky a upíry a spoustu dalších děsivých druhů. Brenna odmítala věřit v taková stvoření. Pokud existují, kde jsou? Proč nikdy žádného neviděla? Ale  Granny (babička) věřila a často pokládala otázku, „Pokud jsou čarodějnice a černokněžníci, proč by nemohli být vlkodlaci nebo jiné bláznivé druhy? Nakonec, je to jenom jiná forma magie.“
S výjimkou její vlastní matky a matčiny babičky, Brenna se nikdy nesetkala s jiným magickým nebo mystickým druhem. Nevěděla, jaký druh stvoření Roshan DeLongpre může být, ale v hloubi své duše věděla, že není jako žádný jiný muž, jakého kdy potkala.
Kousala se do vnitřní strany svého spodního rtu a zvažovala moudrost rozhodnutí vyjít ven z jeho ložnice. Pohlédla přes rameno a otřásl jí povzdech. Jeho ložnice. Jeho postel. Co s ní zamýšlel udělat? Proč ji sem přivedl? Ani ji neznal. Proč by cestoval časem, aby ji nalezl?
Tak moc problémových otázek – otázek, na které neměla žádné odpovědi.
Jednu věc ale věděla určitě, nemohla zůstat v jeho domě, v jeho ložnici.
Zamumlala, „Pojď, Morgano,“ a odemkla dveře. Poté, co se podívala nahoru a dolů halou, pospíšila si dolů ze schodů, pryč z domu a dolů dlouhou cestou, která vedla k velké, propracovaně tepané železné bráně, která byla zasazena do velké kamenné zdi. Nebyla překvapena, když zjistila, že je brána zamčená.
Zvedla si lem svých šatů, aby jej udržela dál od navlhlé trávy, pak Brenna šla podél vysoké kamenné zdi a hledala jinou cestu ven. Morgana se jí vlekla v patách a měkce mňoukala.
Brenna nikdy za celý svůj život neviděla tak ohromnou zahradu. Dům, mnohem větší než kdy viděla, se zdál být trpaslíkem oproti zahradě, která jej obklopovala. Všude tu byly stromy a keře. V zadní části domu našla bludiště a podivné stromy, zastřižené do tvarů živých i mýtických zvířat.
Nebyla si jistá, kolik času uplynulo, než se začala vracet zpět k přední části domu. Zírala na bránu a přemýšlela, jaká magie by ji mohla otevřít. Zavolala Morganu, zvedla kočku do náručí, zatímco zkoušela jednoduché odvolací kouzlo a poté anulovací kouzlo, ale marně. Brenna poklepala jednou nohou na zem, poté se zamračila nad hroznou myšlenkou, která jí proběhla v mysli. Bylo by možné, že její magie v tomto novém čase a prostoru neměla žádný účinek? To nemohlo být. Její magie proti němu předtím fungovala. Použil nějakou vlastní magii, aby zmařil její útěk? Možná potřebuje svou hůlku, aby se mohla soustředit?
Jednou věcí si byla jistá. Nechtěla tu být, až se vrátí. Rozhlédla se okolo, doufala, že najde místo, kde se ukryje. Pokud by se sehnula za křovím vedle brány, mohla by být schopná nepovšimnuta proklouznout, když se vrátí, ale věděla už teď, když jí ta myšlenka vyvstala v hlavě, že to nebude fungovat.
Ucítila tlak na svůj močový měchýř, rozhlédla se po zahradě a uvažovala, kde tu je latrína. Nepamatovala si, že by nějakou viděla v zadní části zahrady, ale zcela jistě v tak velkolepém domě jako tenhle, nějaké zaopatření bude! Položila Morganu dolů, obešla dům podruhé a pak zašla za křoví, neschopna to déle vydržet. Morgana ji následovala, zírajíc na ni rozšířenýma žlutýma očima. 
Brenna si upravila zpět své oblečení, zvedla kočku a vracela se k přední části domu. Když položila Morganu na zem, kočka okamžitě utekla do stínů, bez pochyb hledajíc kořist. Byla doma nebojácný lovec a zhouba ptáků, myší a králíků.
„Morgano, pojď sem! Morgano!“ Brenna vyrazila za kočkou a pak s pokrčením ramen šla dovnitř, nechávajíc přední dveře pootevřené, aby se kočka mohla dostat domů, až bude připravená.
Brenna neměla na práci nic jiného, tak probádávala místnosti v prvním podlaží domu. Nikdy neviděla podobné místo, ne pouze kvůli obrovské velikosti domu, ale také kvůli všem těm podivným věcem, které vlastnil a pro které neměla jméno. Věcí, kterých se zdráhala dotknout ze strachu, že se může Roshan vrátit, objevit ji a naštvat se, že se potuluje po jeho starém panství. Samozřejmě, pokud nechtěl, aby si to tady prohlédla, neměl ji sem vůbec brát a už vůbec ji tady neměl nechat samotnou, aby se starala sama o sebe!
Jedna místnost měla nespočet skříněk. Byl tu kulatý stůl a dvě židle. To musí být kuchyně, pomyslila si, ačkoliv to nevypadalo jako kuchyně, kterou by kdy před tím viděla. S pocitem, že slídí, což také dělala, otevřela skříňky. Všechny byly prázdné. Možná v tomto divném novém světě lidé uchovávají jejich jídlo někde jinde.
Nahlédla do několika dalších místností - salónku, knihovny s policemi na třech stěnách a od podlahy ke stropu, místnosti, která byla prázdná, ale přichystána pro ještě více polic. Měl víc knih, než si kdy dokázala představit, že vůbec existuje. Přemýšlela, proč jich má tak moc. Jistěže je nemohl všechny přečíst!
 A pak přešla do místnosti, kterou viděla ve svém věšteckém zrcadle. Tam, na velké desce, bylo zvláštní čtvercové okno, ve kterém viděla svůj obrázek. Jenomže okno bylo teď černé. Byl potom tedy mág? Chová se podivné temné sklo jako její zrcadlo? Přiblížila se, intenzivně na něj zírala, ale necítila žádnou sílu, která by z něj vyzařovala, žádný šepot magické energie.
Postupovala nahoru po schodech, přecházela z jedné místnosti do druhé. Předpokládala, že tu budou ložnice, ale bylo to těžké odhadnout jejich účel, všechny byly prázdné až na knihovny, jež sahaly od podlahy ke stropu a velká pohodlná křesla. Jediná vybavená ložnice byla ta jeho.
Takže. Neměla kam jít a kde se schovat. Neměla žádné zbraně, se kterými by mohla bojovat a uchránit svou moc. A také tušila, že nebude dostatečně silná. Jak by s ním mohla bojovat, když nemohla zlomit něco tak jednoduchého, jako kouzlo na bráně?
Vrátila se do jeho ložnice, otočila klíčkem v zámku, poté vylezla na postel, až na boty plně oblečená. Vytáhla si přikrývku až po bradu a zavřela oči, ale jakmile tak udělala, její mysl se zaplavila obrazy mužů s pochodněmi, jež ji obklopovali. Mužů z rodin, které znala celý svůj život. Jejich obličeje vypadaly groteskně ve světle vrhaném jejich pochodněmi, jak zapalovali třísky u jejích nohou. Kouř ji štípal v nose. Plameny olizovaly její kůži. Pokud by Roshan tehdy nepřišel, zemřela by v plamenech…
Otevřela oči a obraz zmizel z její mysli. Byla stále vzhůru, když se vrátil do domu. Ačkoliv neslyšela žádný zvuk, poznala ten moment, kdy vkročil do domu. Posadila se na posteli, jeho posteli, a zírala na dveře. Dveře, které před ním zamknula.
Dveře se nyní prudce otevřely a odhalily Roshana stojícího v chodbě. Tyčil se ve vchodu, vysoký černý obrys zavinutý v dlouhém černém plášti, který mu sahal až ke kotníkům.
Přitiskla si přikrývku k hrudi a schoulila se u čela postele, když vkročil do místnosti. Jeho kůže zářila zdravím, jako nikdy předtím.
„A tak,“ řekl tiše. „Jsi stále tady.“
Zlostně na něj pohlédla. „Nebyla bych tu, kdybyste přede mnou nezamkl bránu.“
Dlouhou dobu si ji prohlížel. Jeho pevný pohled jí byl nepříjemný, ale odmítala se podívat stranou. Tiše vzdorujíc, narovnala ramena a zvedla bradu.
Zazubil se, jeho výraz jí jasně říkal, že ví, že se bojí.
„Chci jít domů,“ řekla. „Zpět do mé vlastní doby.“ Rozčílilo ji, že zněla jako malá holčička, která se bojí tmy.
„Opravdu to chceš? Horlivě usiluješ jít zpět na hranici?“
Zachvěla se nad vzpomínkou, kterou si vybavila před chvílí. „Jistě, že ne. Mohu jít někam jinam, do jiného města, někam, kde nikdo neví, kdo jsem.“ Nechtěla zůstat tady, kde bylo všechno tak jiné, nezvyklé. Nechtěla zůstat tady s ním. Děsil ji způsobem, který nechápala. Zhrozila se, když usedl k nohám postele.
„Sakra, přestaň s tím,“ řekl podrážděně. „Nehodlám ti ublížit.“
„Nevěřím vám. Proč jste mne vyhledal? Proč jste mě sem přinesl?“
„Protože tě chci.“
Přestože byla panna, poznala tu horkost v jeho očích, touhu v jeho hlase. Ah, jeho hlas, temný jako půlnoc a hluboký jako věčnost. Připomínal jí domácí whisky Granny O'Connellové a vyvolal jí v těle zvláštní teplo.
„Zachránila’s mi život,“ řekl tím samým, jako whisky lahodným, hladkým hlasem.
Jeho slova ji tak překvapila, že se na moment zapomněla bát. „Jak jsem to udělala?“
„Byl jsem na hraně ukončení mé existence,“ řekl. „Cítil jsem, že nemám nic, pro co bych dál žil, žádný důvod pokračovat. A pak jsem spatřil tvůj obrázek…“
„V té knize, o které jste mi říkal?“
Přikývl a přemýšlel nad tím, že najde knihu a podívá se, co říká o Brenně teď. „Uviděl jsem tvůj obrázek a chtěl jsem o tobě vědět víc. Studoval jsem tě, poznával a to mi dalo důvod těšit se na další den, když jsem se vzbudil. A pak jsem začal přemýšlet, jestli existuje cesta, jak bych tě našel.
Přečetl jsem tucty knih o cestování v čase. Přemýšlel jsem, jestli je to možné a pak jsem se rozhodl to zkusit.“ Zakroutil hlavou. „Nebyl jsem si opravdu jistý, že to bude fungovat, ale představil jsem si tě v mysli a,“ pokrčil rameny, „Najednou jsem byl na poli a sledoval tě, jak tančíš.“
Cítila nával horkosti, stoupající do jejích tváří. Viděl ji tančit za úplňku, nahou.
„Oh!“ zarděla se ještě víc, když si vzpomněla na slova, která tenkrát zpívala. Světlo noci, vyslyš mou píseň, přiveď mi mou lásku zakrátko.
Snila o tomto muži, přemýšlela o něm tu noc, kdy spřádala své kouzlo. Přines mi mou lásku zakrátko. Ach můj. Bylo možné, že ho její kouzlo vyčarovalo, že on byl, možná, její pravá láska?
Zavrtěla hlavou. To nemůže být pravda, ale jak jinak to vysvětlit? Nějak, skrze čas a prostor, její magie se spojila s jeho, aby je dva svedla dohromady.

14 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. děkuju za ppřeklad

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Veľká vďaka za skvelý preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Vďaka za kapitolu:-)

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat