úterý 23. září 2014

Polibek noci - 3. kapitola




Ještě chvíli se na něj dívala, potom se otočila a rychle jako vyplašená laň utekla do domu a zabouchla za sebou těžké dřevěné dveře.
Roshan za ní chvíli zíral a potom ji následoval. Když podnikl cestu přes pět století, aby se sem dostal, rozhodně nebyl připraven propustit Brennu Flanaganovou ze svého dohledu tak brzy.
Její chatrč byla postavena na pasece nedaleko od hájku. Byl to malý čtverec postavený ze zvětralého dřeva a kamene. Kouř se vlnil ze zavalitého komína. Samostatné okno bylo zakryto bílým závěsem. Nalevo od domu byla studna.

Dorazil k jejím dveřím, zlehka zaklepal a čekal. Nedočkal se žádné odpovědi. Zaklepal znovu a tiše proklínal svá nadpřirozená omezení, která mu bránila ve vstupu do domu.  Musel by být pozván tím, kdo tam žil a zabraňovala mu zůstat, když byl vyzván k odchodu. Zaklepal potřetí, tentokrát hlasitěji. „Vím, že jsi tam, Brenno Flanaganová. Neodcházím, takže bys mi měla také odpovědět.“
„Co chcete?“ zeptala se hlasem ztlumeným těžkými dřevěnými dveřmi mezi nimi.
„Chci si s tebou jen promluvit.“
„O čem? Kdo vás sem poslal?“
„Nikdo mě sem neposlal.“
„Co tu tedy pohledáváte?“
„Přišel jsem ti zachránit život.“
Posměšně se zasmála. „Pak tedy plýtváte svým časem, pane. Jak jistě vidíte, nejsem zde v žádném nebezpečí.“
„Jsi v mnohem větším nebezpečí, než si myslíš. Proč mě nepustíš dovnitř a já ti o tom vše řeknu.“
Na moment ztichla a bez pochyb si vše znovu promýšlela. O celou minutu později se dveře otevřely a Brenna Flanaganová stála na zápraží oblečená v bílé zástěře přes dlouhé šedé šaty. Chodidla měla bosá.
„Vstupte.“ Udělala krok dozadu a uvolnila mu tak vstup do jejího domu.
Když překračoval práh do jejího příbytku, ucítil šum energie. Domek byl maličký a pokoj, ve kterém stál, byl zařízen pouze párem křesel a malým dřevěným stolkem. Černá kočka byla stočená v jednom z nich, se staženýma ušima na něj zasyčela a zamávala ocasem.  Všude tam byly svíčky, většina z nich nezapálená.
V malém kamenném krbu vesele plál oheň. Na kovové trojnožce byl zavěšený černý kotel. Na parapetu rostly v úzkých květináčích bylinky. Smeták odpočíval vedle ohniště. Několik barevných rohoží zakrývalo neopracovanou prkennou podlahu. Přes místnost mohl skrze částečně otevřené dveře vidět v druhém pokoji roh postele.
Znovu se podíval na ohniště. Podle vyčtených znalostí si čarodějnice přály uchovat své řemeslo v utajení a často používaly krbovou římsu jako oltář. Na krbové římse Brenny Flanaganové byl bezpočet košíků a sklenic, zároveň s hrnkem, zvonem, párem bílých svící, žebříkem a černým ručním nožem.
Studovala ho jen okamžik před tím, než mávla rukou směrem k židli s žebrovaným opěradlem. „Sedněte si a pak mi vysvětlete, jak víte, kdo jsem a proč si myslíte, že je můj život v ohrožení.“
„Jsem Roshan DeLongpre,“ řekl, vytahujíc jednu ze židlí u stolu. „Viděl jsem tvůj portrét v knize…“
„Něco takového je nemožné.“
Věděl, že nikdy nebude schopný jí to vysvětlit a nepokoušel se o to. Jak by jí mohl říct, že viděl její obrázek v knize, kterou četl na internetu? Jak vysvětlíte počítač někomu, kdo žije v době koňmi tažených spřežení?
„Byl to portrét namalovaný Johnem Linderem.“
Její oči se rozšířily. „Kdo vám o tom řekl?“
„Nikdo. Je to jak jsem řekl. Viděl jsem tu malbu v knize.“
„Nevěřím vám. To je nemožné.“
„Je? Měla jsi na sobě bílé šaty a,“ mrkl na kočku, která spala v křesle „V náručí jsi držela černou kočku.“
„Jak to můžete vědět?“ rychle zdolala délku místnosti a stanula před ním se zúženýma očima. „Nikdo o té malbě neví. A i kdyby ano, proč by ji někdo vkládal do knihy? Knihy.“ Zavrtěla hlavou. „Ne, to je nemožné. Neuvěřím tomu, dokud to neuvidím na vlastní oči.“
Roshan sáhnul do kapsy a vytáhl obrázek, který si vytiskl z internetu a podal jí ho.
Dlouhou chvíli zírala na papír. Byla to replika portrétu namalovaného Johnem Linderem, ačkoli v mnohem menší velikosti. „Jaký způsob kouzel to je?“ zeptala se, hlas měla hluboký a lemovaný strachem.
Zasmál se. „Ty jsi čarodějnice, ne já.“
Oči se jí zúžily. „Kdo vám řekl, že jsem čarodějnice?“
„Nikdo mi to neřekl. Přečetl jsem si to v knize.“
„Knize? Jaké knize? Ukažte mi ji.“
„Nemám ji s sebou.“ Dával si pozor, aby po své návštěvě nezanechal žádné stopy, proto vzal obrázek z její ruky, složil jej a vrátil zpět do kapsy jeho kabátu. „Jaký je den?“
Zamračila se, viditelně zmatená náhlou změnou tématu. „Je třináctý den října.“
Roshan slabě zavrčel. „Nemáme tedy moc času,“ řekl a bubnoval prsty o područku židle.
„Co myslíte tím „Nemáme moc času“? Času na co?“
„Dostat tě odtud pryč, než bude příliš pozdě.“
„Mluvíte v hádankách, pane DeLongprei. Prosím, mluvte jasně, nebo se ztraťte.“
„Zítra v noci zemřeš, v podvečer všech svatých,“ řekl upřímně. „Upálena na hranici jako čarodějnice.“
Zírala na něj s krví mizející z jejího obličeje, pak zavrtěla hlavou. „Ne, nevěřím vám.“
„Raději bys mi věřit měla,“ řekl. „Závisí na tom tvůj život.“
Zvedla kočku ze židle naproti němu a usadila se. Kočka se jí neprodleně stočila v náruči a upřeně na Roshana zírala žlutýma očima.
„Už jsi někdy nechala pršet ropuchy?“ zeptal se Roshan.
„Proč říkáte takové nesmysly?“
„Stěžovala sis na sousedovo prase, které ti rylo v zahradě?“
„To víte také?“ zeptala se hlasem znějícím víc jako šepot.
„Ten muž zemřel o několik dní později, není tomu tak?“
„Měl slabé srdce. Všichni ve vesnici věděli, že umírá.“
„Pokud tě požádám, abys mi udělala elixír, mohla bys?“
Pokrčila rameny. „Možná.“
„Ženy v Salemu jsou věšeny pro míň.“
Překřížila si paže přes prsa. Zahlédl třes, který se pokoušela skrýt. Roshan slabě zavrčel. Konečně řekl něco, co ji donutilo přestat pochybovat a zamyslet se. Hony na čarodějnice byly v Salemu na denním pořádku, a to vše kvůli bizarnímu sledu okolností. Mladá dívka Betty Parisová se začala chovat podivně, bezcílně pobíhala po domě, skrývala se pod nábytek a stěžovala si, že má horečku. Neštěstím bylo, že tyto symptomy byly popsány v populární knize dne „ Památné prozřetelnosti“, napsané Cottonem Matherem. Zde psal o pradleně z Bostnu, která měla podobné symptomy, a věřilo se, že je čarodějnice. Řeči o čarodějnicích a čarodějnictví se zvyšovaly, když některé z kamarádek Betty Paris – Mary Walcott, Mercy Lewis a Anna Putnamová – začaly projevovat stejně podivné chování jako Betty.
Když místní doktor selhal v hledání léku pro dívky, usoudil, že by jejich nemoc mohla být nadpřirozená a ne tělesná. Odtud se věci opravdu vymkly z rukou. Dorcas Good, čtyřleté dítě, byl obviněn z čarodějnictví. Dítě bylo zadrženo a strávilo čtyři měsíce ve věznici, během nichž vidělo svou matku, jak je odváděna pryč, aby byla pověšena. Než hysterie pominula, devatenáct lidí bylo pověšeno.
Ale to nehrálo v malé vesničce žádnou roli. Brennina schůzka se smrtí by měla nastat poté, co Salem přijde k rozumu.
Brenna vypustila dlouhý výdech. „Děkuji za varování,“ řekla se zřetelnou nervozitou v hlase. A pak se zamračila. „Jste vy čaroděj?“
„Ne.“
„Tak jak tedy víte tyhle věci?“
„To je dlouhý příběh.“ A on neměl čas jí ho právě teď vyprávět, ani pokud by tomu byl nakloněn. Mohl už cítit rozbřesk vykukující přes horizont.
Zírala na něj, její obočí se zvrásnilo přemýšlením, oči měla naplněné podezřením. „Kdo jste?“
„Mám strach, že teď nemám čas ti to vysvětlit,“ řekl a vstal. Ale nebyl to jenom blížící se rozbřesk, co jej tlačilo k opuštění domu. Byla to blízkost této ženy, půvab její krve. Volala ho jako Siréna, urychlovala jeho hlad a nutila ho, aby si ji zavolal a uhasil jeho pekelnou žízeň. Obával se, že nebude schopný odolat volání její krve, popřál jí dobrou noc a pospíšil si z domu do temnoty hledat kořist a bezpečné místo k přečkání hodin slunečního světla.
Brenna zírala za cizincem, zmatená jeho spěšným odchodem a trápila se díky jeho varování. Mohla by to být pravda? Mohl by její život být v nebezpečí?
Došla k oknu a mžourala do temnoty. Z počátku si myslela, že je zcela šílený, dokonce ani teď si nebyla jista jeho rozumem. Ale věděl o malbě Johna Lindera, to bylo něco, co nikdo nevěděl, aby se tak zachovalo jejich bezpečí. A nejenom že o ní věděl, dokonce ji nějak okopíroval na kus papíru, který byl bělejší a lepší než kterýkoliv, jež kdy předtím viděla.
Kdo to byl?
Odkud přišel?
Jak ji našel?
Jak si portrét, o němž pro jejich bezpečí nikdo nevěděl, našel cestu do knihy? Jak cizinec získal jeho kopii? Pohybovala se tiše po domě, zasunula závoru na její místo na dveřích, zabouchla jediné okno, zhasla svíce. Tiše mňoukající Morgana vyskočila na postel, čtyřikrát se otočila a stočila na polštář. Brenna se svlékla, uložila se na svou stranu postele, kde spala, a vlezla si pod přikrývky.
Obvykle nemívala problémy s usínáním, ale pokaždé, když zavřela oči, viděla cizincův obličej - jeho vlasy černé jako srdce pekla, jeho oči tmavé, hluboké a tajemné. Popřel, že je čaroděj, ale každý instinkt ji varoval, že není obyčejný smrtelník.
Po hodině převalování se a házení sebou vzdala snahu o spánek. Vstala z postele a oblékla si svou róbu. Tiché zaklínadlo přivedlo krbový oheň k životu. Zapálila pár bílých svící pro ochranu a poté naplnila svůj kotel vodou. Když se voda uklidnila, natáhla ruce přes mísu.
„Ukaž mi cizince, který přišel k mým dveřím, řekni mi, proč cítím, jako bych jej viděla i předtím; je čaroděj nebo černokněžník, duch nebo ghúl, ukaž mi pravdu před tím, než se zachovám jako blázen.“
S hlubokým nádechem se zadívala do mísy, její mysl zcela vytlačila veškeré myšlenky a soustředila se na to, co si přála vidět. Mlha zavířila přes tvář z vody a pak, když se usadila, spatřila obraz Roshana DeLongpre odrážející se na hladině. Seděl u stolu ve velké místnosti s vysokými stropy a bílými zdmi. Nakláněl se dopředu a díval na něco, co vypadalo jako malé okno. Pak sledovala, jak dělal rukama podivná gesta a náhle se ve sledovaném okně objevil její obraz a pod ním se objevilo několik řádků psaných tak malým písmem, že je nemohla přečíst.
Opět pohnul rukou a kus papíru se vynořil z podivně vypadající věci vedle okna. A tam byl znovu její portrét. Naklonila se kupředu a se zúženýma očima sledovala, jak Roshan odešel ven s jejím obrázkem stisknutým v jeho ruce. Zírala na něj a přemýšlela nad tím, jaký druh stvoření je, když byl náhle obklopen vířící stříbrošedou mlhou. A když mlha zmizela, stejně tak zmizel i on.
Zavrávorala dozadu s jednou rukou přitisknutou na srdci. „Jaká temná magie je to?“ vykřikla tiše.
Ať to bylo cokoliv, bylo to více než čarodějnictví, mnohem mocnější než jakékoliv kouzlo, s nimiž byla spolčena. Mohla připravovat lektvary. Mohla uvrhnout zaklínadla. Někdy mohla i předpovídat budoucnost. Ale zmizet z dohledu ve víru mlhy… ohromeně zavrtěla hlavou. Předklánějíc se kupředu, opět se zadívala na temnou vodní hladinu, ale tentokrát byla čistá, kouzlo bylo zlomeno.
Ráno shledala těžkým akceptovat to, co zažila a viděla minulou noc.  Možná si vysnila záhadného Roshana DeLongpre. Možná si to všechno jen představovala. Snažila se na něj nemyslet, když si připravovala snídani, ale zas a znovu se obraz jeho tváře vynořoval v její mysli. Nevěděla, kdo nebo co byl, ale nebyl obyčejným smrtelníkem, tím si byla jistá. A pokud nebyl čaroděj, co potom byl?
Varoval ji, že je její život v ohrožení. Odváží se mu věřit? Jak mohla vědět, že nebyl poslán, aby ji nějakým způsobem oklamal a donutit se přiznat, že je, možná, čarodějnice? Upálena na hranici. Samotná ta myšlenka jí vyvolala děsivé mrazení dolů po páteři. Byl to hrozný způsob smrti.
Setřásla své myšlenky. Nebyla v nebezpečí. Její sousedé se jí nebáli. Nebo se báli? Zamračila se a otočila, aby ustala postel. Vesničané za ní chodili, když potřebovali pomoc s hledáním ztracených věcí, pro lektvary k ochraně před zlým pohledem. Vyhledávali její pomoc k přivolání deště pro suchem unavené plodiny nebo pro kouzla a amulety pro ochranu proti řadě katastrof. Přicházeli k ní pro kouzla manželství a plodnosti, pro amulety přinášející jim štěstí, nebo prosperitu, či dobré zdraví. Smýšleli o ní jako o léčitelce. Nebo ne? Nikdy neslyšela nikoho z nich ji nazvat čarodějnicí.
* * *
Celá ustaraná se vydala ke studni. Co když měl ten cizinec pravdu? Co když je její život v ohrožení? Spustila vědro a naplnila ho vodou, potom se otočila ke svému domu. Morgana se vláčela v jejích stopách jako malý černý stín.
Se staženým obočím Brenna naplnila kotel vodou a zavěsila jej nad oheň k ohřátí, ale cizincova slova se stále objevovala v její mysli, když plnila své denní úkoly. A po celou tu dobu pociťovala narůstající strach. Předzvěst, nebo pouze její vlastní strach podpořený cizincovým varováním?
Znovu a znovu po celý den chodila k oknu a dívala se po něm, nebylo jasné, zda byla uklidněna nebo zmatena jeho nepřítomností.
Kolem poledne šla ven odplevelit a zalít její zahrádky. Růže, fialky, levandule, sporýš a šalvěj byly používány do lektvarů lásky. Pěstovala mátu, routu, česnek a dřevnatý šťovík pro léčení; černobýl, řebříček a pelyněk pro věštění. Jalovec, jmelí, bazalku, fenykl, len, jeřáb a jetel byly ochranné bylinky a ona je pěstovala ve velkém množství pro použití do vonných sáčků a ochranných věnečků.
Vrátila se do domu a vydala se ke své pracovní oblasti, kde uchovávala svůj hmoždíř a paličku a začala drtit lísky šalvěje a levandule do misky spolu s hrstí bylin. Zaklínadlo lásky bylo pro nejmladšího syna Nellieho Beeche, Georgyho, který byl beznadějně zamilovaný do nejmladší z Blacksmithových dcer.
Tiše předoucí Morgana se otírala o Brenniny kotníky, poté si sedla na její nohy, zatímco pracovala. Brenna jemně hučela, přidávala tak do kouzla trochu hudby, stejně jako lístky z růžové květiny, růžová byla barvou lásky a náklonnosti.
Barvy hrály nezbytně důležitou roli v utváření kouzel a připravování zaříkadel. Zelená zvěstovala plodnost a prosperitu; červená vášeň a sílu a tvrdilo se, že zvyšuje bohatství; oranžová zvyšovala sexuální potenci; modrá nosila mír a léčení duši; žlutá stimulovala intelekt; hnědá byla používána v pracovní magii pro zvířata; černá byla pro zapuzení nemocí nebo zlomení kouzla. Brenna se obklopovala fialovou pro zvýšení její vlastní kouzelné síly.
Pozdě odpoledne ji přišel navštívit John Linder. Byl to vysoký, neohrabaný mladý muž s kšticí bílo-blonďatých vlasů a smutnýma modrýma očima. John byl stydlivý do té míry, až se zdálo, že ho bolí i mluvit. Představoval si, že je do ní zamilovaný; možná i byl, ale ona k němu cítila jen přátelství - přátelství a lítost.
Dnes přišel pod záminkou potřeby zaklínadla k vyléčení popáleniny na jeho dlani.
S úsměvem ho pobídla vstoupit do domu.
Vykoktal „Děkuji“ a následoval ji dovnitř, snímaje svou obnošenou čepici tak, jak to vždy dělával. Posadil se na židli vedle krbu, čepici pevně tisknul v dlani, sledoval každý její krok, když míchala trochu ovčího loje a kůru ze staršího stromu a vařila je dohromady v malém stříbrném hrnci.
Když byla mastička hotová, sejmula ji z ohně.
„Jak jste si to udělal?“ zeptala se ho, zatímco co mast chladla.
Linder se zavrtěl. „Já… já jsem si ji spálil o držadlo…držadlo pánvičky.“ Červeň zbarvila jeho tváře. „Zapomněl jsem, že to… že to bylo… bylo horké.“
Sténal, když mu nanášela tlustou vrstvu mastičky na jeho dlaň, poté omotala jeho ruku pruhem čistého bavlněného plátna. „Zmizí do jednoho či dvou dnů.“
„Budu mít… jizvu?“
„Ne.“
Vstal a nasadil si čepici, poté sáhnul do kapsy jeho kabátu a vytáhl tři hnědá vejce. „Dě-děkuji vám.“
Vzala si vajíčka a položila je na stůl. Ti, kteří přišli vyhledat její pomoc, obvykle platili penězi. „Jste vítán, pane Lindere.“ 
Jeho pohled se odvrátil od jejího. „Mohla byste…?“ Pročistil si hrdlo. „Šla byste… se mnou…dne…dnes?“
„Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad,“ odpověděla mile. Naposledy, když s ním šla, ji políbil. Byl to její první polibek. Podle ní byl pravděpodobně první i pro pana Lindera. Bylo to divné a nepříjemné a bylo to něco, co nechtěla znovu zažít.
Jeho ruměnec se prohloubil. „Na shledanou… tedy, slečno Flanaganová.“
„Na shledanou, pane Lindere.“
Stála ve dveřích a sledovala, jak odchází. Čas od času, ve slabých chvílích, uvažovala, že si vezme Johna Lindera. Ne proto, že by ho milovala, ale protože toužila po dětech, po dceři, se kterou by mohla sdílet svůj dar. Tak jako Granny O’Connellová sdílela svou magii s Brennou, když byla Brenna mladší. Ale to byl pouze bláznivý sen bláznivé dívky. Manželství přinášelo ženám v její rodině pouze utrpení a otroctví. Již dříve si přísahala, že ji žádný muž nebude ovládat. 
Brenna zůstávala stát ve dveřích, jednu ruku položenou na sloupku a pozorovala slunce, které mizelo za vzdálenými horami v záři karmínové, okrové a levandulové.
Zamrkala a Roshan DeLongpre stál na dvorku před ní. Polekaně učinila uspěchaný krok dozadu, její dlaň vyletěla nahoru v gestu odvracející nadpřirozeno, což on dozajista byl, objevujíc se tak náhle a odnikud. A pokud nebyl černokněžník, poté…
„Co jste zač?“ zeptala se a nenáviděla nepatrný třas strachu, podbarvující její hlas.
Zvedl jedno obočí v křivém pobavení. „Jaký druh přivítání je toto, slečno Flanaganová?“
„Odpovězte mi, nebo se ztraťte, pane!“
Roshan se podíval přes jeho rameno. „Byl to mladý Linder, koho jsem viděl odcházet?“
„Možná.“
„Nepřežije tvou smrt.“
„Co tím myslíte?“ zeptala se, poplašena jeho slovy. Ačkoli nemilovala Johna Lindera, měla ho ráda, byla polichocena jeho poblázněním, v obdivu a respektu k jeho talentu.
„Zabije se den poté, co umřeš.“
Otevřela pusu, ale slova jí vypadla.
„Musí tě velmi milovat.“
Nevěděla, co na to má říct, a tak neřekla nic.
Roshan si ji několik okamžiků prohlížel. Vždy tu byla možnost toho, že pokud jednoduše zmizí, Linder se i tak vrhne z útesu. To byla možnost, kterou byl Roshan připraven přijmout. Chlapec pro něj nic neznamenal. Pokud bylo osudem Johna Lindera spáchat sebevraždu, tak se to stane. Byl to život Brenny Flanaganové, co ho zajímalo. Teď, když ji spatřil, nemohl ji nechat zmizet.
„Kdo jste?“ zeptala se posléze.
„Říkal jsem ti to. Roshan DeLongpre.“
„Co jste?“
Chvíli zvažoval její otázku a přemýšlel, zda mu pravda poslouží lépe než lež. Rozhodl se, že ne.
„Přítel,“ odvětil. „Nechci ti ublížit.“
„Nejste žádný můj přítel, pane. A nevěřím vám.“ S těmi slovy vstoupila dovnitř a zavřela za sebou pevně dveře.
„Brenno, počkej!“
„Jděte pryč! Nejste tu vítán!“
„Brenno, přišel jsem z budoucnosti.“
„To je nemožné.“
„Nic v tomto světě není nemožné,“ odvětil. „Měla bys to vědět.“
„Jak daleko z budoucnosti?“  
„Když jsem odešel, byl rok dva tisíce pět.“
I přes dřevěné dveře slyšel, jak zalapala nedůvěřivě po dechu. „Jaká magie vás sem přivedla?“
„Nejsem si jistý. Ale jsem tady. A chci tě s sebou odvést dříve, než bude příliš pozdě.“ Jeho vlastní slova jej překvapila, ale už to vyslovil a rozhodnutí bylo učiněno. Neměl žádný zájem o to, žít znovu v této primitivní době. Neměl ani žádný zájem nechat Brennu za sebou trpět morem a chudobou, které přijdou.
Brenna se opřela zády o dveře a zavřela oči. Odváží se mu věřit? Co když mluví pravdu? Co když je její život v nebezpečí a on byl jediným, kdo ji může zachránit? Na vlastní oči ho viděla ve svém věštícím zrcadle, viděla jej vyčarovat její portrét, o kterém nikdo kromě ní a Johna Lindera nevěděl. Ačkoliv to popíral, Roshan DeLongpre musel být mocný mág.
Odváží se mu věřit?
Ne! Ne teď. Nenabídne mu, aby vstoupil do její chatky po západu slunce, kdy je magie temných čarodějů nejsilnější. Pokud mohl tak samozřejmě cestovat časem, ovládal kouzelnictví mnohem silnější, než její vlastní magie. A pokud se začal zabývat temným uměním, jak ho podezírala, obávala se, že proti němu nebude mít žádnou moc.
„Přijďte zpět zítra,“ řekla, „Kdy budeme moci mluvit za denního světla.“
 „To nemůžu udělat. Musíme odsud odejít teď, dnes v noci. Zítra bude příliš pozdě.“
„Považujete mne za blázna, pane, jít pryč s mužem, kterého neznám?“
„Znáš mě,“ řekl. „Proč mi nevěříš?“
„Neznám vás!“ zamítla vehementně.
 „Poznala jsi mě, když jsme se potkali. Řekla jsi „To jsi ty.“
Těžce polkla a zavřela oči. Byla to pravda. Jednu noc se jí o něm zdálo, temný sen plný násilí, krve a smrti.
Jeho krve.
Její smrti.
Otevřela oči a překonala temný pocit strachu a zlé předtuchy. Pokud půjde s ním, věděla jistě, že by zemřela, ne na hranici, ale jeho rukou.
Roshan přecházel venku přede dveřmi a přemýšlel, jak by ji mohl přesvědčit, aby mu věřila. Nemohl vrazit do domu, pokud zrušila své pozvání; proto ji musel nějak vylákat ven. Soustředil se a poslal jeho myšlenky poletovat nocí. Pokud nemohl jít on k ní, pak musela přijít ona k němu. Jeho mysl se dotkla její a poté, k jeho úžasu, ho ze své mysli vytlačila.
Roshan v duchu zaklel. Za všechny ty roky jako upír nikdy nepotkal nikoho, muže či ženu, kdo by byl schopný nevpustit ho dovnitř. Upřímně, Brenna Flanaganová byla ta nejvíce pozoruhodná žena! A pokud ji nemohl přesvědčit, že mluvil pravdu, zemře dříve, než slunce přinese nový den.
„Brenno! Sakra, ženo, poslouchej mě! Musíme tohle místo opustit, hned!“
„Ztraťte se odtud, jinak na vás uvalím kouzlo a proměním vás ve skákající ropuchu!“
V duchu zaklel, i když potlačoval smích. Ovšem, ropucha! Ještě jednou shromáždil svou nadpřirozenou sílu okolo sebe. „Pojď ke mně, Brenno Flanaganová,“ zavolal měkce. „Pojďme se společně procházet v měsíčním svitu a sdílet naše myšlenky a tajemství.“
„Ne!“ odsekla. „Zmizte!“
Tiše klel a navrátil se k přecházení tam a zpět před její chatrčí. Co mohl říct, aby tu ženu vylákal vyjít ven, nebo ještě lépe, pozvat jej dovnitř? Kolik času ještě mají, než ji dav odvláčí pryč? 
„Brenno,“ zamračil se, zcela ovládnut náhlým nutkáním odskákat pryč, najít si leknín v hezké mělké říčce a chytat mouchy. A pak se nahlas rozesmál. „Tohle nebude fungovat, čarodějnice,“ zavolal nahlas. „Nemůžeš mě proměnit v žábu nebo čolka.“
Uslyšel zevnitř ránu a zakřenil se, když si představil, jak hodila něco proti stěně.  „Pojď ke mně, Brenno Flanaganová,“ přemlouval ji. „Ty víš, že to chceš.“
Brenna vypustila sten, když začala zametat rozbité nádobí. Proč její kouzlo selhalo? Před tím fungovalo bezpočtukrát. Bylo to neškodné kouzlo, jedno trvalo pouze hodinu či dvě. Proč byl tak pohledný? Proč na ni jeho hlas tak dotíral? I teď mohla to slyšet ve své mysli, hluboký temný hlas a neproniknutelné půlnočně modré oči. Černokněžník či čaroděj, neotevře mu dnes v noci dveře!
Po celou další hodinu ji volal, snažně prosil, aby k němu přišla dříve, než bude příliš pozdě. A mezitím, co se ji snažil vylákat z bezpečí jejího domu, vyčarovala tucet kouzel, aby ho poslala pryč, její hněv a frustrace rostly s každým jednotlivým neúspěchem.
Došla k oknu a vykoukla ven. Mohla jej vidět, jenom tam, jak přechází v měsíčním světle, dlouhý temný tvar, který se zdál být součástí noci, samostatná část temnoty. Pohyboval se s přirozenou elegancí, jako by chodil ve vzduchu, místo na pevné zemi. Chodil ve světle úplňku a nevrhal žádný stín.
Snažila se vstřebat kousek toho kouzla, když zahlédla třepotající se světla, která se pohybovala skrze les směrem k její chatrči. Jak se světla přibližovala, zaslechla hlasy. Mužské hlasy, naplněné zlobou a prošpikované strachem.
„Brenno, vypršel nám čas!“ A když Roshan řekl ta slova, zmizel jí z dohledu.
Stáhla se zpět od okna a srdce jí bušilo v hrudi, když se mužské hlasy dožadovaly, aby se ukázala.
„Vylez, čarodějnice! A vezmi s sebou svého společníka!“
„Jo, vylez a setkej se se svým osudem, čarodějnice!“
Mezi nářky a kletbami muži začali bušit na její dveře. S vřískotem, jako žena v bolestech, dveře explodovaly směrem dovnitř ve víru třísek. Hrubé ruce ji lapily a vytáhly ven.
Brenna se snažila vykroutit, kopala a škrábala, ale marně. Srdce jí bušilo hrůzou, když sledovala, jak strhávali větve mladého stromu. Křičela, když ji přivázali k hranici a naskládali větve k jejím nohám, společně s hrstí třísek.
Podívala se na tváře mužů, mužů, které znala, mužů, které v minulosti léčila. Odmítli se setkat s jejím pohledem. V záři jejich pochodní jejich tváře vypadaly groteskně, ďábelsky. Vzepřela se proti poutům, jež ji držela, když hromada třísek rostla. Zvedl se jí žaludek strachy. Hrůza ji dusila, až mohla stěží dýchat.
Proč nešla s Roshanem? Kde byl teď, když ho potřebovala? Proč, ó proč, jej neuposlechla?
Křičela, když ji muži obklíčili a přikládali jejich pochodně ke kouskům dřeva u jejích nohou. Zírala s morbidní fascinací na tenké plamínky, které se vynořovaly okolo ní. Brzy budou olizovat její kotníky, podpalovat lem jejích šatů. Jak dlouho trvá upálení? Zamrkala, aby zahnala slzy. Oh, Pane, tohle se přece nemůže dít.
Ale dělo se. Nevolnost se jí rozšířila dole v břiše. Cítila takovou nevolnost, že pomyslela na to, že omdlí, a pak se modlila, aby omdlela, aby byla v bezvědomí dlouho před tím, než ji oheň spolkne. Muži se shlukli před ní, všichni vytvářeli znamení ochrany pro odvrácení ďábelského oka, pro případ, že by se snažila uvrhnout na ně nějaké kouzlo předtím, než si ji vyžádá smrt. 
Horko sežehlo její kůži. Brzy na ni plameny dosáhnou. Teď vzlykala. Štiplavý kouř jí naplnil nosní dírky. Vykřikla, když první útlý plamenný prst označil její kůži.
„Přestaňte, ó, prosím, přestaňte!“ vzlykala ta slova znovu a znovu. Tohle musí být noční můra. Nemohla umřít takhle, ne tady, ne teď.
Muži na ni zírali, oči rozšířené. Jeden z nich něco skandoval. Modlitba za její duši. Nebo nějaké zaříkadlo k odvrácení ďábla?
Vykřikovala v hrůze, jak ji horkost z ohně pálila na zadní části jejích nohou. Brzy pocítí kousání hladových plamenů na její kůži. Otevřela ústa, aby vykřikla, ale cítila, jak se jí dech zadrhl v hrdle. V tom okamžiku spatřila poprašek stříbrných částeček, lesknoucích se v měsíčním světle. A náhle byl Roshan DeLongpre tam, stál mezi davem a jí.
Moc praskala ve večerním vzduchu, jako syčení v atmosféře před bouří. Rozhostilo se neočekávané ticho, když si muži, kteří se oháněli pochodněmi, uvědomili jeho přítomnost.
„Kdo jste?“ dožadoval Henry Beech směle.
„Vaše nejhorší noční můra.“ Roshan potlačil úšklebek, když opakoval slova, která slyšel ve filmu.
Zasmušile sledoval, jak si plameny pomalu prodírají svou cestu k Brenniným chodidlům a nohám, zatřásl se, když si představil oheň, pohybující se přes jeho vlastní tělo. Nadpřirozené maso bylo zvlášť zranitelné ohněm. Pokud ji půjde zachránit, aniž by se obětoval, musí to být teď.
Napřímil se do své plné výšky a hlasitě zařval. Potom se s nadpřirozenou rychlostí ocitl za Brenninými zády a jeho prsty trhaly tlusté provazy, které ji spoutávaly, jako by byly z papíru. Plameny pálily jeho ruce a sežehnuly mu kůži na předloktích. Přitisknul si Brennu ke své hrudi a chtěl je oba dostat pryč od kouře, ohně a davu.
Brenna byla stále těsně přitisknutá k Roshanovi, když se svět přestal otáčet. Rozhlédla se a viděla, že jsou v hlubokém srdci lesa, na místě, které leželo na západ od její chatrče. Bylo to místo, které poznávala automaticky. Chodila sem často sbírat bylinky a rostlinky. Chodila sem oslavovat úplněk. Bylo to zde, kam chodila vytvářet některá ze svých kouzel.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Roshan a postavil ji na nohy.
Podívala se na něj nahoru, tělo se jí stále třáslo následkem jejího blízkého setkání se smrtí. „A-ano, myslím, že moje nohy jsou trochu spálené. Jste zraněný?“
Přikývl. Pokud by byl smrtelníkem, popálení by nemělo žádné skutečné důsledky, ale on už nebyl dlouho smrtelným a horkost z plamenů mu zpuchýřovatěla kůži na nohách a pažích, spálila mu polštářky dlaní.
„Morgana!“ vykřikla. „Zabijí ji.“
Zakroutil nedůvěřivě hlavou. „Děláš si starosti o kočku?“
„Ona není jenom kočka. Je to moje… moje kamarádka.“
„Tvůj společník, máš na mysli.“
„To také,“ odvětila upřímně. „Nemohu je nechat, aby ji zabili.“
Roshan ji chytil za paži, když se vydala zpět k chatrči. „Počkej. Neriskoval jsem vkročení do plamenů pro záchranu tvého života, abych tě nechal odejít zpět do ohně.“
Setřásla jeho ruku. „Já jdu.“
„Ty zůstaneš tady. Já dojdu pro tu zatracenou kočku.“
Nepočkal na její odpověď. Rozplynul se do mlhy, navrátil k chatrči, nebo k tomu, co z ní zbylo. Muži podpálili dům. Z hranice nezbylo nic než popel. Zhmotňujíc se, Roshan se rozhlédl po kočce. „Morgano,“ zavolal tiše, „Pojď ke mně.“
Slabé zamňoukání přitáhlo jeho pozornost. Následoval koččin pláč a našel ji v pytli, zavěšeném na stromě. Patrně se dav rozhodl nechat to stvoření vyhladovět k smrti, pokud se dříve neudusí. Položil vak na zem a přemýšlel o jeho otevření, poté se rozhodl, že rychlejší a bezpečnější bude odnést kočku zpět k Brenně stále v pytli.   
Kočka syčela a drápala uvnitř vaku, dokud se nedostali k Brenně. Roshan odložil pytel na zem a rozvázal provaz, který jej zabezpečoval. Kočka vyskočila z tašky do Brenniných paží, kde hlasitě mňoukala, bez pochyb si stěžovala na špatné zacházení. Po chvilce začala vrnět a olizovat její tvář.
„Takže, Brenno Flanaganová,“ řekl Roshan, „Teď už mi věříš?“

14 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další skvělou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělé, díky moc za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  4. Perfektní. Mockrát děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak jsem nakonec neodolala a rozečetla další knihu :)
    Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za zaujímavú kapitolu, a som zvedavá na ďalšie:-)

    OdpovědětVymazat
  7. Perfektní ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat