úterý 2. září 2014

Polibek noci - 1. kapitola



Roshan DeLongpre seděl před obrovským kamenným krbem, zíral do plamenů a topil se v oceánu samoty a hořké beznaděje. Plameny vibrovaly, praskaly životem, zářivou žlutou a rudou, oslnivou zelení a modří. Viděl každý jednotlivý prst plamene jasně a čistě, každý jemný stín a odstín. Oheň. Hned po zlatavém slunečním svitu byl jeho největším nepřítelem.
Světlo z ohně. Denní světlo. Obojí na něj mělo destruktivní účinek.

Povzdech opustil jeho rty. Byl unavený ze své existence, tak úplně, úplně, unavený. Každá noc byla jako ta předešlá. Život, jaký znal, ztratil svou jiskru, nebyla tu žádná překvapení, pouze prastarý instinkt přežití.
Teď, zírající do svíjejících se plamenů, zjistil proč je ztrápený. Neměl žádný přesvědčivý důvod pokračovat. Mohl podnítit vášeň, nikoli však lásku, poručit poslušnost, ale ne náklonnost.
Mohl změnit jeho podobu, pohybovat se s nadlidskou rychlostí, odporovat zákonům gravitace, rozplynout se do jemné mlhy nebo zmizet úplně. Ale nyní, za této krásné říjnové noci, jeho nadlidské schopnosti neznamenaly nic.
Noc. Zadíval se z vitrážového okna do temnoty na druhé straně. Viděl stoupající měsíc každou noc již po tři století, ale byl navždy ochuzen o vznešenou krásu prvních slunečních paprsků, které přicházely s rozbřeskem.
Možná bylo načase sledovat zrod nového dne ještě jednou – naposledy.
Vstal a začal se potulovat skrze úzké a tmavé chodby domu, který obýval po většinu uplynulých padesáti let. Byl to rozlehlý starý dům umístěný v tiché ulici a seriózní části města. Dvakrát nechal změnit interiér; jednou jednoduše proto, že byl unavený svým okolím a potřeboval změnu a podruhé protože přemýšlel o prodání tohoto místa a přesunutí se jinam.
Přecházel z jednoho pokoje do druhého, pokoušel se potichu rozloučit s poklady, které nastřádal v průběhu jeho nadpřirozeného bytí.
Tu a tam se zastavil a přeběhl rukama po několika věcech, které uchovával z toho či onoho důvodu – malá slonovinová soška Venuše, socha grizzlyho v životní velikosti vyřezaná z jediného kusu červeného dřeva, jednorožec vyřezaný do kusu onyxu. Zastavil se před jeho oblíbenou malbou. Ta vykreslovala slunce, stoupající nad čisté horské jezero obklopené borovicovým lesem. Díval se na něj několik minut, pokoušel si vybavit, jaké bylo cítit hřejivé teplo jitřenky na své tváři.
Přesunul se do knihovny a postavil před regály, které sahaly od stěny ke stěně a od stropu po podlahu. Miloval knihy už od chvíle, kdy se naučil číst, strávil roky procházením světa a sbíráním těch, které zabíraly police. Mnoho knih bylo ze vzácných edicí; pár bylo prvními výtisky podepsanými autorem. A některé byly dokonce tak staré, že hrozilo jejich rozpadnutí se. Hrstka z nich byla opravdu starodávná, jako středověký Žaltář[1], jenž se datoval do 14. století. Byla nádherná umělecká práce, opatrně napsána a ilustrována pouze rukou. Jeho kolekce také zahrnovala Bibli, ručně psanou mnichy. Každá strana byla sama o sobě uměleckým dílem. Měl i další knížky a rukopisy, jež patřily mezi opravdové unikáty. Některé byly psané na stromovou kůru a další na bambus, plátno či hedvábí. Jedna vyryta do ocelových plátů. Vlastnil i skládací knihu, která pocházela z Barmy. Nazývala se parabaiks a vyprávěla o životě Buddhy ve slovech a obrázcích.
Tak mnoho knih. Žádný obyčejný smrtelník nežije tak dlouho, aby byl schopný je všechny nastřádat, nemluvě o jejich přečtení. Ale on je všechny přečetl minimálně jednou, mnoho z nich vícekrát. A tohle byla jen jedna knihovna z těch, které měl v domě.
Vytáhl tlusté vydání nazvané Starověká historie a mýty, fakta nebo fikce ze spodní poličky. Klesl do křesla a začal líně otáčet stránky palcem, klouzal pohledem po slovech a fotografiích dokud jeden konkrétní obrázek nezaujal jeho pozornost. Byla to malá inkoustomalba ženy, jež byla přivázána ke dřevěnému kůlu.
Byla obklopena davem zuřících mužů, mávajících pochodněmi nad jejich hlavami.
Titulek pod kresbou hlásal: „Upálení Brenny Flanaganové, obviněné z čarodějnictví.“
Zíral na obrázek, uchvácený její prapodivnou podobností s Atiyanou. Jeho milovanou Atiyanou. Zavřel na okamžik oči a vybavoval si jedinou ženu, kterou kdy miloval. Atiyana zemřela ve dvaceti dvou letech a jejich novorozený syn spolu s ní. Nepoznal jinou lásku od její smrti, ne že by ji znovu očekával, ne nyní, když byl proklet Temným kouzlem.
Setřásl ze sebe vzpomínky a otočil svou pozornost zpět ke knize na jeho klíně. Doprovodný příběh tvrdil, že Brenna Flanaganová byla mnohokrát viděna, jak zpívá a tančí nahá v měsíčním svitu. Při jedné příležitosti její soused tvrdil, že tucty ropuch padaly z nebe. Při jiné události prohlásili, že blesk prořízl oblohu a podpálil několik chatrčí. Říkalo se, že varovala místního muže, aby si držel jeho prase, které rylo okolo její zahrádky pryč a dva dny na to onen muž zemřel. Údajně i prodávala magické elixíry a kouzla místním, vše od nápojů lásky po slibovaný lék na otoky konče. Několik mladých žen tvrdilo, že ji viděly létat po obloze.
Nakonec toho vesničané měli dost. Ze strachu, že čarodějnictví převezme moc nad jejich malou komunitou stejným způsobem, jakým uchvátilo blízké města Andover a Salem, Brenna Flanaganová byla zadržena a vyslýchána, to vše během jedné noci. Během průběhu ukvapené zkoušky jí bylo nařízeno identifikovat zlého ducha, se kterým byla spolčena a aby řekla, zda je v kontaktu s ďáblem. Ona však popřela, že by byla  spolčena s ďáblem ale její naléhavá prosba zanikla v neslyšících uších. Byla obviněna z čarodějnictví. V Salemu byly čarodějnice oběšeny, ale vesničané se rozhodli, že z jejich čarodějnice nic nezbude. Brenna Flanaganová byla upálena na hranici a její popel byl roztroušený do horského jezera.
Zamračil se, jeho pohled ještě jednou spočinul na kresbě. Jistě, že to nebyla pravá fotografie, ale pouhé malířovo ztvárnění události. V každém případě to byla jen černobílá skica, přesto se zdála tak nějak živá. Mohl cítit strach, jenž se jako kus ledu usadil v jejím břiše, horko hladových plamenů, olizujících její kotníky. 
Zvedl se a začal hledat svůj diář, hledal její jméno, ale bez výsledku. Našel spoustu informací o salemských honech na čarodějnice. Od června roku 1692 do září stejného roku, devatenáct žen a mužů bylo obviněno z čarodějnictví a odvezeno do Gallows Hill, kde byli oběšeni. Jeden muž, jemuž bylo více než osmdesát let, byl umačkán k smrti těžkým balvanem po odmítnutí podstoupení zkoušky. Trvalo dva dny, než zemřel, během nich prosil o „více váhy“, aby konec přišel rychleji. Kromě oněch devatenácti mužů a žen, rovněž dva psi byli v podezření z napomáhání a tak byli také popraveni.
Jenže Roshan nebyl tím, kdo by se nechal snadno odradit, proto zapnul svůj počítač. Věděl, že mnoho upírů starého světa odmítalo přijmout moderní technologie. Odmítali učit se nové cesty, odmítali akceptovat cokoliv, co bylo vynalezeno po jejich přijmutí Temného daru. Roshan nebyl jedním z nich. On strávil bezpočet hodin surfováním po internetu.
Po otevření internetu zadal Brennu Flanaganovou do vyhledávače. O moment později se její jméno objevilo. Informace na internetu mu neřekla nic nového, ale obsahovala něco, co se zdálo být skutečným portrétem ženy, jež byla údajně vylíčena mužem, který tvrdil, že jí byl očarován. Malá poznámka říkala, že umělec jménem John Alfred Linder se vrhl z útesu v den, kdy se dozvěděl o její smrti.
Roshan zíral na ženin obrázek zcela uchvácen tím, co viděl. Na tomto portrétu vyvedeném v barvách, byla její podoba s Atiyanou mnohem zřetelnější.
Brenna Flanaganová byla výjimečně krásná s vlasy rudými jako plameny, které jí vzaly život a krásnýma zelenýma očima se zlatými flíčky. Očima, které vyzařovaly hluboký smutek její duše. Měla malou odhodlanou bradu, dobře tvarovaný nos, dokonale klenuté obočí a rty, které prosily o polibek.  Zahalena do bílé róby seděla s rovnými zády na zakřivené pohovce. Velká černá kočka se žlutýma očima se jí motala u kotníků.
Čarodějnice, jistě, pomyslel si suše, když tiskl obrázek. Zdálo se, že kočka byla v každém příběhu a filmu, který zahrnoval čarodějnictví, kromě jediného filmu, jenž mohl nazvat výjimkou, Zvon, kniha a svíčka[2]. Možná si to zapamatoval proto, že byl dlouho fanouškem okouzlující Kim Novak.
   Kočky byly vždy domnívaná převtělení démonů, kteří vykonávali čarodějčiny úkoly. Roshan si pamatoval scénu ve filmu, kde Kim Novak držela svou siamskou kočku v náručí, zatímco pobroukávala zaklínadlo, které mělo donutit Jamese Stewarta zamilovat se do ní. Pomyslel si, že si nedokáže zapamatovat koččino jméno. Py-něco. Podle filmu, čarodějnice ztratily svou moc tehdy, kdy propadly lásce. Nepřítomně si pomyslel, zda na tom bylo něco pravdy.
Pokračoval ve čtení a povšiml si, že se také často věřilo tomu, že čarodějnice na sebe mohou převzít devětkrát kočičí podobu.
Sekce s blízkými druhy čarodějnic se ukázala zajímavou. Jako zvířata to byly obvykle kočky, fretky, dále pak psi či ptáci. Podrubrika mluvila o zvířatech. Pravilo se, že pokud pes štěká do prázdného prostoru, znamená to, že je přítomen duch. V Persii byli psi spojováni s černou magií a považováni za zdroje nemocí. Každý, kdo vlastnil psa, mohl být obviněn z čarodějnictví. Staří Egypťané zase věřili, že kočky mají duše. Byl zde také uveden předpoklad, že zakopáním kohouta na soutoku tří řek nebo křižovatce by se odvrátilo zlo[3].
Podíval se na datum smrti Brenny Flanaganové a zvláštní třes mu přeběhl dolů přes páteř. All Hallow’s Eve[4], 1692, stejná noc, kdy se narodil, noc, kdy závoj mezi dobrem a zlem, současností a budoucností byl údajně nejtenčí.
Zíral na obrázek, dokud neucítil jemné chvění vzduchu signalizující nový den. Sotva patrný pocit brnění, které se rozprostíralo do každé části jeho těla, ho varoval před nebezpečí stoupajícího slunce. Byl to pocit, s nímž měl zkušenosti po každou noc téměř tři století, varování, kterého upozorňovalo, že je čas najít si místo k odpočinku.
Podíval se ven z okna, které se začalo zalévat světlem.
Dnešek bude jeho posledním dnem.
Dnes učiní přítrž své prokleté existenci.
Opustí bezpečí svého domu a bude sledovat slunce stoupající přes vzdálené předhůří. Bude naposledy kráčet do světla nového dne, cítit jeho zlaté teplo zahřívající jeho nadpřirozené chladné maso, dokud se téměř zapomenuté potěšení nepromění v bolest a nezničí jej. Jako Brenna, i on se setká se svou záhubou v plamenech. Bude to, pomyslel si, součástí předehry k plamenům nezapomenutelného pekla, jež ho určitě očekávalo.
Postavil se, pokládajíc knihu stranou a vykročil k předním dveřím. Sestupoval ze schodů a vrhl pohled přes rameno, aby se naposledy podíval na dům, kde žil víc než půl století. Byl to velký starý dům, s prostornými místnostmi a klenutými stropy. Patřil k nejoblíbenějším místům, která za svou existenci obýval.
Otočil se na východ, upřel svůj pohled na horizont, v úžasu pozoroval stoupající slunce, které barvilo nebesky modré plátno jasnými průřezy růžové, levandulové a okrové.
Zdálo se příhodným, že poslední východ slunce, který uvidí, bude zároveň i tím nejkrásnějším.


[1] Kniha žalmů
[2] film z roku 1958 v originále Bell, Book and Candle
[3] „a tudíž začali spekulovat, jestli kdyby zahrabali do koryta řeky, na soutoku tří potůčků, kohouta, zdali by to mohlo odvrátit zlo“ 
[4] Halloween

20 komentářů:

  1. Mockrát děkuji za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji za reklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Dik za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za první kapitolu a korekci

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  7. Vďaka za korekciu a preklad ♡ a teším sa na ďalšie :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za první kapitolu, jsem zvědavá, co ho nakonec přiměje změnit názor, těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za překlad a těším se na další kapitolku :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  12. Ďakujem pekne za nový preklad :)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat