sobota 13. září 2014

Ledový král - 9. kapitola



Calia na hosty netrpělivě čekala, až nakonec těsně před setměním vjel s chrastěním na dlážděné nádvoří zástup černých kočárů. Z okna sledovala, jak zastavily, a řidič seskočil, aby pomohl ven maskovaným postavám.
Rozběhla se do králova pokoje, kde čekal. Stál hned za dveřmi, na sobě měl černý oblek, který perfektně seděl přes bílou hedvábnou košili. Byl čerstvě oholený a obličej vypadal téměř chlapecky, dokud očima znovu nesjela k masce. V houstnoucí tmě se zdálo, jako by rubíny zářily.
Calia polkla a připomínala si, že to je stále ten samý Ledový král a ne nějaké nové monstrum.

Po třesoucích se nohách šla dál a postavila se za něj, mírně po jeho pravici a následovala ho z pokoje dolů po schodech. Hodiny praxe nebyly zbytečné, což zjistila, když zpevnila kolena a napřímila se. Vyhladila své rysy, setřela z nich veškeré stopy po emocích a vystrčila bradu.
Hosté stáli u vchodu. V popředí byl muž starší a vyšší než král. Ale jeho zarudlý baňatý nos a ošklivé pruhy hrubých šedých vlasů otupovaly to, co pravděpodobně v mládí býval pěkný vzhled.
Dvě dívky, které se zdály být stejného věku jako Calia, stály za mužem. Calia srovnala jejich vystrčené nosy i tváře ve tvaru srdce, a zjistila, že to musely být sestry. Měly stejně tmavé vlasy jako ten muž, ale krásu zjevně získaly od své matky. Starší stála rovně jako pravítko a oči upírala někam nad jejich hlavy, zatímco ta mladší se na Ledového krále začala uculovat a mrkala řasami.
Calia se stěží bránila tomu, aby na ni nezírala. Přeskočilo jí? Mrkat na nesmrtelného, šíleného muže, jenž se skrýval za ďábelské masky? Ale udržela svůj výraz netknutý a zastavila se v tu samou chvíli, kdy král, jako dokonalá služka.
Ošklivý muž se hluboce uklonil. „Králi Valanko,“ řekl a jeho hluboký hlas hřměl. Calia na okamžik svraštila čelo. Neznala skutečné jméno Ledového krále, nikdy ji nenapadlo se zeptat. Nebo ho možná přezdívka Ledový král vystihovala tak dokonale, že nad tím jednoduše nikdy nepřemýšlela.
Král oplatil mužovu poklonu svou vlastní. „Králi Williame, jaké to potěšení. Čemu vděčím za tu čest?“ Jeho hlas byl lehký, ale plochý.
Král William se s úsměvem na tváři napřímil. „Prosím, dovolte mi představit své dcery.“ Ukázal a starší strnule přistoupila, stále se na nikoho nedívala. „Má nejstarší, jež se bude brzy vdávat, Sola.“ Mladá žena se uklonila a rychle ustoupila, nikdy se nesetkala pohledem s Caliou či jejím králem. Mladší sestra dychtivě zaujala její místo a vysekla malé pukrle, díky čemuž ještě víc odhalila svůj překvapivě bohatý výstřih. „A má nejmladší, můj šperk, Justine.“ Dívka se znovu uklonila a šaty se napjaly, sotva držely její hruď.
Calia od krále zaslechla tichý, podrážděný povzdech.
„Rád vás obě poznávám,“ řekl tím samým falešným hlasem. Otočil se znovu k jejich otci. „Jste tu srdečně vítáni. Můj personál připravil jídlo. Možná, že se vy a vaše dcery chcete nejprve osvěžit?“
„Jste příliš velkorysý, králi Valanko,“ řekl muž. Z krutého jiskření v jeho očích byla Calia nesvá.
Marchello diskrétně zakašlal a odvedl nežádoucí hosty pryč.
Calia překypovala otázkami, ale držela jazyk za zuby a následovala svého krále do hlavní jídelny. Svalil se na jednu z pohovek, jako kdyby už byl vyčerpaný. Calia, nezapomínající na svou roli, mu nalila a podala sklenici vína. „Ještě něco, pane?“ Zamumlala.
Nic dlouhou chvíli neřekl, jen vířil temným nápojem ve sklenici. „Co si myslíš o našich hostech, Calio?“
Nad tím se trochu zarazila. Nebyla si jistá, zda někdy předtím řekl její jméno.
„Mluv přímo,“ přikázal.
Netřeba dalšího pozvání, mu vyložila svůj dojem. „Není tak hodný, jak chce, abyste si myslel. Jeho starší dcera se vás bojí a mladší je běhna.“
Král se k ní s úšklebkem obrátil. „Velmi dobře. Brzy zjistíš, že budu spoléhat na tvé dojmy o mých hostech a našich rozhovorech. Zdá se, že máš přirozený talent pro čtení lidí, ale myslím, že se v jedné z těch věcí mýlíš. Pozorně dnes večer vše sleduj, a až tahle příšerná noc skončí, prodiskutujeme to.“
Calia přikývla a napřímila se, když zaslechla cvakání podpatků z dlouhé chodby. Ledový král zasténal a postavil se.
Marchello usadil hosty k večeři a Calia pozorně sledovala ze svého místa za králem. Král William si často doléval víno a brzy byl výrazně hlasitější a bouřlivější. Jeho nejstarší dcera, Sola, seděla na židli perfektně rovně a nejedla, nepila. Očima sjela k otci pokaždé, když otevřel svá nedbalá ústa a Calia si začala myslet, že to není Ledový král, koho se bála. Nevšímala si ho, i když byla posazená vedle něj.
Mladší dívka se nechutně předváděla. Převlékla se do ještě odvážnějších šatů, které jí mačkaly prsa nahoru tak, že jí málem vypadla. Jediná věc, co na ní byla ještě vlezlejší a urážlivější, byly její vlasy. Velká masa kroutivých kudrlinek jí nejistě seděla na hlavě a spadala dolů na nahá ramena. Culila se, usmívala, smála a mrkala víc, než dělala cokoliv jiného. Calia ji chtěla praštit a pak něčím zakrýt.
Jídlo se zdálo nekonečné, i když se neřešilo nic podstatného, alespoň pokud šlo o Caliu. Král William se před Ledovým králem předváděl s příběhy o jeho virulentním prvorozeném synovi. Několikrát odkazoval na svou manželku jako na ,stvořenou k rození synů‘. V závěsu bizardních komplimentů nezapomněl ani na své ostatní děti. Poukazoval na všechny významné ženské půvaby, zatímco Sola seděla ztuhlá jako kámen a ta mladší se smála.
„Ale,“ řekl král opile, „moje Sola je dost známá. Musel jsem odhánět muže klackem! Trvalo to, ale nakonec jsem pro ni našel perfektního manžela.“ Dramaticky si povzdechl. „A tak brzy poté musím udělat to samé pro své drahocenné děťátko. Je to srdcervoucí, opravdu, muset se vzdát dítěte, i když kvůli manželství. Ale co otec může dělat jiného, než se ujistit, že má toho nejlepšího?“
Ledový král neochotně zamumlal souhlas, a zdálo se, že to Williamovi přišlo povzbudivé.
Nakonec se jídlo dotáhlo ke konci. „Vaše neposkvrněné a něžné dcery potřebují po tak náročném výletu svůj odpočinek,“ řekl Ledový král skrz zaťaté zuby poté, co ten druhý muž nepochopil žádné z jeho slušnějších pokusů k ukončení večera.
„Ach jistě, tak brzy,“ řekl opilý král. „Ale obávám se, že zítra budeme muset znovu na cestu. A je tu jedna věc, kterou bych s vámi chtěl prodiskutovat, než odjedeme.“
„Samozřejmě. Rád vás vyslyším v trůnním sále, než ráno vyjedete.“ Ze svého úhlu pohledu mohla Calia odhalit jeho lež v tom, jak napjal ramena.
Marchello se objevil, aby odvedl „hosty“ do jejich pokojů. Jakmile byli z jídelny pryč, Calia vypustila dlouze zadržovaný dech.
Král, Valanka, připomněla si, se otočil a zachytil její pohled. „Přesně tak se cítím.“
„To musíte tohle dělat pořád?“ Zeptala se opatrně.
Unaveně se zasmál a vstal ze svého křesla. „Ano, mnohem častěji, než bych chtěl. Pojďme vést naši diskuzi v soukromí, než si odejdeš na noc odpočinout.“
Calia šla za ním po schodech a stále se snažila hrát roli dokonalé služky. Ale jakmile byli za dveřmi jeho pokoje, kopnutím zula boty a s úlevou dopadla na židli.
Král na ni zvědavě kouknul, ale nevynadal jí.
„Bolí mě nohy,“ bránila se. „Zkuste si stát v rohu v botách, jako jsou tyhle.“
„Nemusím. Jsem král,“ řekl suše. „A teď mi pověz, jaké jsou tvé dojmy z toho krásného setkání.“
Calia se uvelebila na židli a zamyslela se. „Otec je pořádný ochlasta. Jeho starší dcera se ho bojí, no a ta mladší, ta je pořád coura.“
Ledový král se rozesmál a posadil na židli vedle ní.
„Co ještě?“
Calia se zamračila. „No, většinu času zaplácal tím, že se chlubil svou rodinou.“
„Čím přesně?“
Calia se otřásla. „Jeho virulentním synem, ženou s širokými boky… Vážně se snažil provdat tu cuchtu. Vám?“
Král přikývl a nespouštěl oči z malého ohníčku.
„Ale proč? Určitě by nechtěl, aby byla jeho dcera po zbytek svého života svázaná s vámi,“ vyprskla Calia. „Chci tím říct, že nikdy nesundáváte masku, nikdy nezemřete.“ Trhla sebou, když si náhle uvědomila, co to právě řekla.
„Budu předstírat, že momentálně nejsem neuvěřitelně uražen. Ale ano, snaží se ji provdat za mě.“
„Ale proč?“ Naléhala Calia.
„Protože jsem bohatý, zdánlivě nesmrtelný, zachovávám v zemi klid a dostanu to, co chci.“
Calia pokrčila rameny. „Ale jistě chce pro svou dceru víc.“
Král si povzdechl. „Mysli, Calio, ale ne s tím svým laskavým srdíčkem. Mysli s tím ostrým rozumem, který vím, že se v tobě někde skrývá. Nejde o to, co chce pro svou dceru; jde o to, co chce pro sebe.“
„Mocného spojence?“ Uhodla.
„Přesně tak. Chce se se mnou spojit. Takovým způsobem, abych nikdy nemohl vycouvat, kdyby mě začaly unavovat jeho nespravedlivé a někdy zlé způsoby, kterými vládne své zemi.“
„Takže nabízí svou dceru jako nějaký druh lákavé návnady?“ Znovu se otřásla.
„Nenazval bych ji lákavou. A taky bych ji z těch intrik nevylučoval. Měla by ze mě mít strach, ale přesto se chovala jako prostitutka.“
„Ale co by tím získala? Kromě vás,“ dodala spěšně Calia.
„Bohatství. Vlastní hrad a sloužící, kterým by mohla velet. Svobodu od otce.“
„To je nechutné,“ řekla konečně Calia.
Jen pokrčil rameny. „Takový je život. Vyhýbám se odporným mužům, kteří na mě vrhají své lepkavé dcery, celá léta.“
Jeho slova jí připomněla dřívější slib. „Kolik let?“
„Tři sta.“
Calia zalapala po dechu a obrátila se v židli směrem k němu. „Jste tři sta let starý?“
„Ne, byl jsem proklet před tři sta lety. Bylo mi dvacet tři, když k tomu došlo.“
„Kdo to udělal? A proč?“ Zeptala se Calia.
Král vstal a nalil dvě sklenky vína. Calia překvapivě vzhlédla, když jí jednu podal, ale jen se posadil zpátky na židli a hodil si nohy nahoru.
„Můj otec.“ Na chvíli se odmlčel a Calia zadržela všechny své otázky. Neviděla mu do obličeje, ale bylo jí jasné, že je to pro něj velmi těžký příběh.
„Můj otec byl v té době králem. Byl skvělým vládcem. Všichni ho milovali. Byl spravedlivý a laskavý ke všem svým lidem. Nikdo nehladověl, nikdy jsme nešli do války. Byl krutý, ale spravedlivý. To jsou jednoduché vlastnosti, kterých se dá na králi cenit, ale mnohem hůře se oceňují u manžela či otce. Neměl na nás čas, ani na mou matku či sestru. Když mi bylo sedm a mé sestře jedenáct, matka onemocněla a neměla v sobě dost ohně na to, aby tomu vzdorovala. Zemřela bez útěchy svého manžela, zatímco byl příliš zaneprázdněný jako král.“ Zaklonil hlavu a položil ji na židli, pod maskou zavřel oči. „To byla chvíle, kdy jsem ho poprvé začal nenávidět, ale až o několik let později jsem ho opravdu zlořečil.“ Calia se naklonila blíž, visela na každém slově.
„Když mé sestře bylo teprve čtrnáct, zaslíbil ji jednomu králi ze sousední země. Byl to hnusný padesátiletý muž, který již přišel o tři manželky. Byl hloupý a brutální a držel se svého místa sebejistotou vzteklého psa. Má sestra byla vyděšená a škemrala u otce, aby ji nenutil si ho vzít, ale tak jako tak to udělal.“ Král opět ztichl.
„Proč?“ Zeptala se Calia. „Jak to mohl udělat své vlastní dceři?“
Král se rozzlobil. „Tvrdil, že to dělá pro dobro všech, že pokud sváže dvě království dohromady, bude moci využít svého vlivu k zlepšení života lidí, kteří žijí pod druhým králem.“
Calia se kousla do rtu. „Jak… ušlechtilé?“
Král zavrtěl hlavou. „Ne, bylo to sobecké. Sousední království bylo zátěží všem, kdo ho obklopovali. Takže můj otec nabídl mou sestru jako oběť, aby získal určitou kontrolu a zlepšil rozpadající se situaci.“
„Co se stalo pak?“
Calia viděla, jak mu zaškubaly svaly v čelisti a rukama sevřel opěrátko židle. „Otěhotněla. Byla sotva víc než dítě, maličká, a on byl brutální bestií, mnohem větší i než můj otec. Při porodu zemřela.“ Obrátil se tváří ke Calie a ona téměř viděla jeho oči zpod stínu masky. „Moc jsem svou sestru miloval. Starala se o mě v podstatě stejným způsobem jako má matka.“
Otočil se zpět k ohni a dlouze se napil vína. „Bylo mi dvanáct a mé srdce mi zkamenělo v hrudi. Otec se mě začínal snažit naučit vše, co bych měl vědět o úspěšném králi a já si ho nevšímal, na každém kroku jsem se bouřil. Nenáviděl jsem jeho i vše, čím se stal. Naštěstí byl obvykle příliš zaneprázdněn na to, aby si všiml mého pohrdání či nedostatku charakteru. Ale jak jsem stárnul, zhoršovalo se to. Chodil jsem na párty, příšerně pil, dostával se do rvaček a měl víc holek, než bych dokázal spočítat.“
Calia se nepohodlně zavrtěla, ale nezdálo se, že by si toho všiml.
„Věděl jsem, že ztrácel trpělivost z mého dětského dovádění, ale bylo mi to fuk. Proč bych se staral? Abych dospěl a mohl se tak vykašlat na svou manželku a poslal své děti do očistce? Ne. Takže jsem místo toho flámoval a liboval si v tom. Každý mě měl rád, protože se mnou byla taková legrace,“ řekl hořkým, unaveným hlasem.
„Co se stalo?“ Zašeptala Calia.
„Odjel na setkání se sousedním královstvím a já udělal obrovskou párty, která měla předčit všechny předešlé. Pozváni byli všichni. Hrad, ten starý hrad, byl až po okraj plný. Víno doslova teklo a my slavili ani už nevím co až dlouho do noci.“ Naklonil se v křesle a promnul si spánky. Caliu napadlo, kolikrát již musel říkat svůj bolestný příběh. Po chvíli pokračoval. „Nikdy jsem nepřišel na to, kde ten oheň začal, ale když byl zažehnut, v mžiku se rozšířil. Starý hrad byl převážně ze dřeva. Byl mnohem menší než tento, ale byl až po okraj plný lidí. Většina byla tak opilá, že nenašli cestu ven.“
„Takže všichni zemřeli?“ Zašeptala Calia.
„Ne všichni, ale hodně z nich. Byli tam členové naší šlechty, zaměstnanci i vesničané. Zdálo se, jako by každá rodina byla zasažena smrtí, samozřejmě až na tu mou. Můj otec byl pryč a já samozřejmě nezemřel.“
„Když se vrátil a viděl, že jsem zpustošil vše, pro co tak tvrdě dřel, byl zničen. Jeho království neznamenalo jen bohatství a hrad. Byl skutečným vůdcem lidu a já věděl, že mu zlomilo srdce, že jich tolik ztratil. Ale také byl velmi, velmi rozzlobený. Byl jsem jeho jediný dědic, takže mě nemohl zabít či uvěznit, a nemohl nechat své království nikomu jinému než mně.“
Calia se kousla do rtu. „Tak vás proklel?“
Král kývl. „Tehdy bylo v zemi mnohem víc magie. Zaplatil moudré stařeně malé jmění za její služby. Takže ano, proklel mě nesmrtelností. Ale nejprve zařídil, abych byl svázán s touto zemí a rolí krále. Nikdy nemohu zemřít či odejít. Věděl, že se nikdy nebudu snažit být vůdcem, jakým byl on, protože jsem se o to nestaral. Ale kdybych s tím byl svázán a musel tu navždy žít…“
Calia zavrtěla hlavou. „Kdyby se tu vše proměnilo v ruiny, byl byste uvízl v troskách?“
„Ano. Jeho způsob, jak se pojistit, že budu tím nejlepším králem, jakým mohu být, bylo to, že se ujistil, že tu budu muset žít se všemi důsledky svých činů. Navždy.“
„Ale všechny kletby mají svůj lék, ne? Myslím tím, že to tu vedete celkem dobře. Možná, že když se stanete dostatečně skvělým králem, kletba se zlomí?“
Obrátil se znovu na ni. „A jak bych mohl zlepšit zemi a životy svých poddaných?“
„Možná byste některé z nich nemusel zotročovat,“ navrhla Calia.
„Tak si ty připadáš?“ Zeptal se.
Zaváhala. „Někdy. Ne vždy. Ale tak to prostě je, ne?“
Král si povzdechl. „Beru k sobě lidi, kteří jsou ve městě nejvíce nechtění, nebo kteří tu chtějí být, a dám jim domov, smysl. Dám jim střechu nad hlavou a jídlo do břicha. Jestli chci této zemi vládnout, potřebuji zcela věrné služebníky. Myslím, že je to jen velmi malá cena, kterou můžu od svých lidí chtít výměnou za ochranu před válkou a hladomorem.“
„Nemám žádnou svobodu, nikdy nemohu odejít,“ řekla Calia bez obalu.
„Budeš se cítit jinak,“ slíbil.
To si nemyslela.
„Takže to je můj příběh,“ řekl a dopil zbytek svého vína.
„Počkat, to nemůže být vše. Jak se ta kletba zlomí? Pokud ne tím, že si uvědomíte svou chybu a napravíte ji, tak jak? Pravou láskou?“
Král mávl rukou a smutně se usmál. „O to jsem se už několikrát snažil. Rozhodně to nefunguje.“
Calia protočila oči v sloup. „Tak nějak si myslím, že pokud jste se o ,pravou‘ lásku snažil několikrát, tak nemohla být moc pravá.“
Král se rozesmál, ale rychle utichl. „Kletba se nedá zlomit. A vážně, už jsem si zvykl. Mám smysluplnou práci, účel a střechu nad hlavou.“
Pochybovačně na něj zírala. „Taky nemáte svobodu,“ řekla nakonec.
„Správně. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem si uvědomil, že to není zas tak důležitá věc, jak jsem si myslel.“ Vstal ze židle akorát ve chvíli, kdy se ozvalo desáté zvonění zvonu. „A teď, pokud mě omluvíš.“
„Samozřejmě,“ zamumlala Calia. Přála si, aby mohla říct něco uklidňujícího, ale nedokázala na nic přijít. Měla jen další otázky.
Jako v mlze došla do svého pokoje, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně. Cítila se pro svého krále tak smutná. Přemýšlela nad svou sestrou a matkou a napadlo ji, jestli ty své miloval stejně jako ona svého otce.
Přemýšlela nad všemi těmi lidmi, kteří zemřeli v ohni, a myslela i na krále. Možná, že to, co považovala za chladnost, bylo něčím víc; snad to byl smutek a tíživá vina. Kdyby byla schopna vidět jeho obličej, zatímco vyprávěl, možná by to byla schopna poznat. Myšlenky jí uháněly a Caliu napadlo, jestli jednoho dne bude schopna spatřit jeho tvář. Přemítala, jestli je tak krásná jako zbytek jeho těla.
Hluk na chodbě zachytil její pozornost, proto přitiskla ucho ke dveřím. Slyšela, jak se královi dveře zavřely a své vlastní pootevřela na škvírku, aby nahlédla ven. Král šel chodbou s velkým ručníkem přehozeným přes ramena. Spalovala ji zvědavost, ale vrátila se do svého pokoje dřív, než by ji přistihl při šmírování.

Calia si zalezla do postele, ale nedokázala najít pohodlí. Snažila si představit, jaké to je žít navždy jako prokletý, nesmrtelný král, ale nedokázala to. Určitě tu byl způsob, jak kletbu zlomit. Když konečně usnula, slíbila si, že mu pomůže najít cestu.

34 komentářů:

  1. Vdaka za kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  2. Skvela kapitolka, mockrat dekuji :-) Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za skvělou práci a těším se na další kapitolku :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Perfektní ! Děkuji za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Výborné, veľmi pekne ďakujeme.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Takže už vieme,čo sa kráľovi stalo :-( som strašne zvedavá na pokračovanie, krásný preklad.

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  11. moc dekuji za preklad

    OdpovědětVymazat
  12. hrozně moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuju, skvělé... Nemohly by kapitoly přibývat rychleji? Je to vážně napínavé..😳

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nevim, jestli ti muzu slibit, protoze za tyden mi zacne skola a nemam tuseni, jak budu stihat :)

      Vymazat
    2. Chápu:-) i tak děkuju.:-))

      Vymazat
  14. Skvělé, díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  15. Skvela kapitolka. Mockrat dekuji Katka

    OdpovědětVymazat
  16. Skvely - moc diky :-) neni to uplne muj salek kafe takovy pohadkovy pribehy ale tenhle se mi fakt libi, tesim se na dalsi kapitolku jak mala - mockrat diky za vyber knizky a samozrejme i za kazdou pridanou kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  17. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  18. děkuji moc za překlad :) už se aby byla další :)

    OdpovědětVymazat
  19. Jsem hodně netrpělivá a to znamená větší radost z nové kapitoly, takže děkuji a moc se těším na další překlad..

    OdpovědětVymazat
  20. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování, je to úžasně vtipná knížka, těším se až bude přeložená celá.

    OdpovědětVymazat
  21. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat