pondělí 8. září 2014

Ledový král - 8. Kapitola



Naštěstí šlo Calie čtení mnohem snáze než šití. Každé odpoledne si král přitáhl její židli blízko té svojí a četli z knihy pro děti. Zpočátku byla vyděšená. Takhle posazená mohla cítit lesní vůni mýdla a viděla malé pihy pod jeho bradou. Nezdálo se, že by k ní měl stejný odpor a lehce vklouzl do předčítání. Calia už znala písmena a jak zněla, a pozorně poslouchala a sledovala, jak přejížděl prstem pod slovy, které vyslovoval.
Po několika dnech jí podal knihu a řekl, aby mu předčítala. Nad horním rtem se jí sbíhal pot, když se naklonila přes opěradlo, aby na knihu lépe viděla. Třesoucím se hlasem začala vyslovovat písmenka stejným způsobem jako král. Občas se dotkl jejího zápěstí, aby ji zastavil a opravil, jinak jen seděl vedle ní a poslouchal. Bylo tomu tak každé odpoledne a poté Calia přinesla jeho tác, než se vrátila dolů k jídlu s ostatními služebníky, se svými přáteli.
Calia si cenila jejich přátelství skoro stejně jako královi náhlé laskavosti. Dávala si pozor, aby už nikdy omylem nenadnesla něčí bolestivý příběh a nikdy se nezmínila o svém vlastním. Nechtěla, aby něco rozbilo to šťastné zimní kouzlo uvnitř paláce.
Ale brzy začal z kamenných zdí tát sníh a svezl se v hromádky na dlážděných silnicích. Ráno začalo svítat mnohem dříve a nedlouho poté se vrátili ptáci, zpívali své šťastné melodie ve slunci. Všichni jakoby tu změnu cítili a pomalu se přesouvali zpět do svých jmenovaných rolí.
V den, kdy byl sníh konečně zcela pryč, poslal Ledový král Caliu pro Marchella.
Ani nevzhlédl od svých papírů, když řekl: „Přiveď mi Marchella. Okamžitě.“
Calia nadskočila a uklonila se, srdce jí jemně pokleslo. Doufala, že vřelost jeho osobnosti zůstane.
Marchello vešel do královských komnat a Calia ho statečně následovala.
Král nezareagoval, když vstoupili do místnosti. Prázdné nádobí mu sedělo po boku a vztekle škrábal do jakéhokoliv dokumentu, na jakém zrovna pracoval.
Sluhové vstáli v pozoru dobu, která se zdála jako věčnost, než vzhlédl.
Maska se leskla v jarním slunci pronikajícím oknem a Calia stěží potlačila zachvění. Její nenávist k té masce nezmizela, i když její srdce vůči Ledovému králi zněžnělo.
„Budeme mít hosty,“ řekl nakonec král tiše.
Marchello se napřímil a vypustil otrávený povzdech. „Už zase?“ Zeptal se ostře.
Calia se na něj snažila po očku podívat. Přišel snad o rozum?
Ale král to netypické chování nevnímal.
„Ale no tak, Marchello, už bys takové věci mohl očekávat.“ Vstal od stolu a šel se postavit k pustému krbu.
„Já vím, můj pane, jen jsem nerad, že se musíte trápit takovými banálními věcmi.“
Calia se musela kousnout do rtu, aby nevyhrkla: „Jakými banálními věcmi?“
Král si všiml její zvědavosti a unaveně se na ni usmál. „Další z králů se mi snaží vnutit svou dceru.“
Nedokázala udržet hrůzu z obličeje. Jaký otec by svázal svou vlastní dceru s takovou bestií?
„Nemusíš být tak šokovaná,“ napomenul ji král unaveně. „Jsem docela úlovek.“
„Samozřejmě, můj pane,“ zamumlala a oči držela na podlaze. Ale nemohla tomu uvěřit. Jistě by žádný otec něco takovému svému dítěti neudělal.
„Mám zařídit, aby personál připravil jižní křídlo, můj pane?“ Zeptal se Marchello unaveně.
„Cokoliv uznáš za vhodné,“ odpověděl král, který stále zíral do vychladlého krbu.
Marchello odešel a Calia přešlápla z nohy na nohu a čekala na jakékoliv instrukce od svého krále, ale on jen mlčky stál. Ústa měl zamračená a ramena se mu téměř hroutila; zpoza té nenávistné, třpytivé masky viděla pouze svraštěné obočí.
Konečně se zdálo, jakoby se otřásl ze svých myšlenek a obrátil se k Calie: „Tohle bude tvůj opravdový vstup do pozice osobní služky. Doufám, že ti nemusím připomínat, co se od tebe očekává.“
Calia zavrtěla hlavou, ale sama o sobě pochybovala. Snažila se neškubat, když k ní přistoupil a pozorně zkoumal každý její centimetr.
„Tvoje vlasy jsou ostudné. Udělej s tím něco.“
Zaplály jí tváře. Jeho kruté hodnocení ji vždy bolelo, ale tohle bylo po těch týdnech tiché laskavosti horší.
Uklonila se, aby zakryla hanbu. „Ještě něco, můj pane?“
„Ano. Dorazí dnes večer nebo zítra. Až budeš jako ze škatulky, tak se mi přijdeš ukázat.“ Natáhl a položil jí prst pod bradu, zvedl ji. „Nezklam mě.“
Calia zadržela otřes. „Nezklamu, můj pane.“
Ještě chvíli jí zíral do očí a veškeré obavy, které v průběhu zimy začaly slábnout, ji znovu zaplavily.
Když ji pustil, utekla na třesoucích se nohách do svého pokoje. Poté, co za sebou zavřela dveře, se svezla k zemi a objala svá chvějící se kolena.
Čekala na slzy, ale nepřišly. Možná, že už si zvykla na ten neobvyklý druh krutosti a chladu.
Když toho byla schopna, zvedla se z podlahy a šla k malému toaletnímu stolku. Poté, co jí konečně napadlo prozkoumat jej během prvních dnů v novém pokoji, našla jemné kostěné hřebeny a kartáče, víc, než by dívka kdy mohla potřebovat. Nebo to si alespoň myslela.
Vždy se česala pouze prsty a hřebeny s jemnými zuby jí připadaly jako noční můra. Našly každý cuchanec a rvaly jí prameny vlasů přímo ze skalpu.
Calia si s povzdechem přehodila dlouhý ohon přes rameno a snažila se dostat skrz ten nepořádek.
Zaťala zuby, popadla hřeben a zatáhla. Z očí jí unikly slzy bolesti a frustrace, jak se cuchance stávaly čím dál tvrdohlavějšími a zdálo se, jako by se množily.
Nakonec hodila hřeben na zem.
Král nepřijme nic menšího než dokonalost a když si uvědomila, že té nemůže dosáhnout, začala panikařit.
„Abelina,“ zašeptala si sama pro sebe a poté se ji rozběhla najít.
„Samozřejmě, že ti pomůžu, má drahá,“ řekla Abelina. Položila paži kolem Caliiných ramen a vedla ji zpátky do pokoje. „Copak tě tvá matka nenaučila, jak o sebe pečovat?“
„Ale ano,“ zamumlala Calia v rozpacích. „Jen mi nedovolila používat její mýdla či hřebeny. Řekla, že je to pro mě zbytečné.“
Abelina mlaskla jazykem. „Tvá matka zní příšerně.“
V jejím pokoji ji Abelina dovedla k vaně. „Zakloň tady hlavu, abych ti mohla vlasy umýt.“
Calia si všimla, že žena použila mnohem méně mýdla než ona, když drhnula. Když byly vlasy opláchnuty, chystala se zvednout, ale Abelina jí položila ruku na rameno.
„Počkej, holka. Ty si nedáváš na vlasy olej?“
Calia zamumlala, že ne, a Abelina ji laskavě pohladila. „No, možná, že to je součást tvého problému.“
Dala si do dlaní pár kapek sladce vonícího oleje a začala jej jemně vtírat do konečků. Jak se takové maličké množství mohlo dostat na tolik vlasů, to se jí zdálo neuvěřitelné, ale Abelina přesně věděla, co dělá.
Calia se nakonec posadila před toaletní stolek tváři k zrcadlu. Zvedla konečky a začala je probírat hřebenem. Zatlačila silněji. Prameny se natáhly a prudce přetrhly, a Calia sebou škubnula. I když tvář měla zkřivenou odhodláním, Abelina byla ve svém úkolu neúspěšná.
Nakonec odhodila hřeben na stůl a dala si ruce v bok. „No, s tím nic nenaděláme, drahá. Budeme to muset ostříhat. Slunce ti zničilo velkou část vlasů. Proč si nenosila klobouk, když jsi byla tak často venku?“
Calia sklopila oči, styděla se přiznat důvod. Konečně promluvila: „Našla jsem starý klobouk, který jsem si vzala vždy, když jsem byla venku, ale byl přespříliš velký a vždy mi spadl. Požádala jsem matku o nový, ale řekla, že to nestojí za ty náklady, když jsem tak jako tak ošklivá.“
V zrcadle sledovala, jak Abelina tvář nejprve zbledla a pak ohnivě zrudnula. „Tvá matka? Jaká to hrozná žena.“ Oči se jí leskly a navzdory vzteku popotáhla. „No, počkej tady, než doběhnu pro nůžky. Ošklivá, to tak,“ mumlala, když vystřelila z místnosti.
I přes to, jak bolestivá ta vzpomínka byla, měla Calia radost, že ji sdílela s hospodyní. Abelinina reakce zahřála něco hluboko uvnitř ní a přemýšlela, že možná takhle se měly matky chovat.
Abelina se vrátila s klidnou tváří a ostrými nůžkami. Chvíli si Caliu zblízka prohlížela, odhrnula jí prameny vlasů až k ramenům a znovu ji sledovala. Nakonec vklouzla prsty do stříbrné rukojeti.
Musela si všimnout strachu na Caliině tváři, protože se zarazila. „Neboj, vždy jsem ženám na hradě stříhala vlasy. Bude to vypadat krásně.“
Calia přikývla, ale pak pevně zavřela oči. Zvuk nůžek zazněl nebezpečně blízko jejímu uchu a trhla sebou. Při každém stříhnutí jakoby jí z hlavy spadla těžká váha. Abelina vše prostříhala a konečně byla schopná projet vlasy hřebenem. Ale i nadále pokračovala ve stříhání, až nakonec přešla k česání a dodatečným úpravám. Calia nechala oči zavřené, když jí Abelina projížděla prsty skrz mokré vlasy, uhlazovala je a tahala za konečky.
Nakonec promluvila. „Nikdy bych neuhádla, že máš ve vlasech vlnky. Podívej.“
Calia sebrala odvahu, otevřela jedno oko na škvírku a pak se jí obě rozlétly v šoku. Zírala na sebe do zrcadla a pomalu jí spadala čelist. Vlasy, které mívala do pasu, teď sahaly k ramenům, ale to nebyla ta nejvíce šokující změna. Její vlasy byly tmavší, téměř zlatě kaštanové místo té vybělené ošklivé blond. Leskly se a přesně jak Abelina řekla, u konečků se jí kroutily.
„Jak jsi to dokázala?“ Podařilo se jí konečně zeptat.
Abelina se usmála. „To já ne. Jen jsem ostříhala vše, co bylo poškozené. Tvé vlasy jsou pořád světlejší, než po nějaké době bez sluníčka budou, ale všechny ty mrtvé prameny jsou pryč. Vidíš, jak jsou teď hedvábné a lesklé? To jsou z většiny vlasy, co ti narostly za ten rok, co jsi tu.“
Calia se zmohla jen na zavrtění hlavou v úžasu. Byla ošklivou blondýnkou dlouhou dobu, takovou, co nezapadala. Ale teď měla krásné tmavé vlasy stejně jako všichni ostatní. Dokonce i její pleť teď nevypadala tak ztmavlá sluncem. Přejela si rukou po tváři a usmála se.
„Stejně tak ztrácíš své opálení. A s váhou, co jsi nabrala od chvíle, co jsi tu, vypadáš téměř jako jiná dívka.“ Abelina otočila Caliu k sobě. „Ale byla jsi vždycky krásná, bez ohledu na to, co ti kdo říkal. Doufám, že to víš.“
Calia si otřela zaslzené oči a kývla. Nechtěla tomu věřit, ale vážně se cítila jako nový člověk a bylo to úžasné. Ale ne tak úžasné, jako mít někoho, kdo s ní konečně zacházel jako s milovanou dcerou. „Děkuji,“ zašeptala.
Abelina ji štípla do tváře. „Nemáš zač, drahá. Mohla bych ti navrhnout ty safírové šaty?“
Odešla, aby se Calia mohla připravit a ta nejistě stála uprostřed svého pokoje. Nakonec šla do koupelny, kde prozkoumala všechny olejíčky. Umyla si obličej sladce vonícím mýdlem a vetřela lesklý krém. Stála tam a prohlížela si svou tvář. Rozhodně vypadala lépe než kdykoliv předtím, ale to nestačilo. Chtěla krále šokovat, aby si uvědomil… její myšlenky se zatoulaly.
Uvědomil co? Že je hezká? Proč by něco takového proboha chtěla? Měla by chtít pro něj být neviditelná.
Ale zahlédla bledou růž a lahvičku s tónovaným leskem na rty. Lehce je nanesla a usmála se na sebe do zrcadla. Vypadala jako zcela jiná dívka.
V pokoji vytáhla tmavě modré šaty a navlékla si je. Předtím jí dobře padly, ale jak zapínala knoflíky a uhlazovala látku, viděla, že nějakou váhu nabrala a ta jí seděla dobře. Otočila se před zrcadlem a cítila se jako princezna.
Její naivní radost netrvala příliš dlouho. Nebyla princezna, byla služka. Její nově nabytá krása a dokonalost v posluhování pánovi byly pouze v jeho prospěch, aby on vypadal dobře. Byla stále jen majetkem.
S povzdechem Calia opustila místnost, překročila halu a nezaváhala před zaklepáním, aby se mohla ukázat.
Král stál zády k ní. Vlasy měl mokré, lehce smáčely límec dokonalé košile. Calia sledovala, jak si pohrával s manžetovými knoflíčky, a cítila, jak jí začíná bušit srdce. Zády k ní, s nenávistnou maskou skrytou, byl téměř krásný. Ať ho jakékoliv prokletí zmrazilo v čase, udělalo to v nejlepších letech jeho života. I přes oblečení mohla vidět, jak byl silný.
„Pomoz mi,“ řekl a ona nadskočila. Zavrtěla hlavou, aby uklidnila ty rušivé myšlenky, než se k němu přiblížila.
Král ani nevzhlédl, dokud se nenatáhla pro knoflíky vykládané drahokamy. Skrze řasy sledovala, jak mu spadla čelist a sklonila hlavu dřív, než si mohl všimnout její samolibosti.
Neřekl nic, zatímco upravovala košili, ale ustoupil, když skončila. „Otoč se,“ řekl a zakroužil prstem ve vzduchu.
Udělala pro něj kolečko a cítila, jak jí začínají rudnout tváře.
„Úchvatné!“ Zvolal a tleskl rukama. Po tom podivném komplimentu zrudnula ještě víc.
„Víš, velmi mi chybí má poslední služka a její letitá inteligence. Ale už jsem zapomněl, jak se hodí mít po ruce svůdnou služku, která ode mě odvrátí mé nepřátele, když se se mnou budou chtít setkat.“
Teplo ve tvářích zchladlo. Opravdu nebyla ničím víc než jeho majetkem.
Zírala na svého chladného pána a otřásla se kvůli nové masce, co mu zakrývala tvář. I když byla také z většiny pokryta diamanty, kolem očí byly jen samé krvavě rudé rubíny. Vypadal jako bohatý, šílený démon.
Ledový král se usmál její reakci. „Líbí se ti? Byla ve skříňce, co jsi mi přinesla.“
Začala pociťovat vztek, ale udržela svůj hlas vyrovnaný. „To kvůli ní byste mě zabil, kdybych se odvážila nakouknout?“
Král zvedl hlavu a zkřížil ruce na široké hrudi. „Zabil bych tě za to, že nejsi důvěryhodná. Teď mi řekni, líbí se ti?“
Calia lehce vydechla. „Ne. Je hrůzostrašná.“
Král se znovu zasmál. „Perfektní! Musím svému řemeslníkovi poděkovat za nový design.“
„To je důvod, proč je nosíte? Abyste děsil lidi? Potom ji tedy nemusíte nosit kolem mě, protože už tak z vás mám dost strach.“ Calia sklapla a o krok ustoupila. Myslela vážně to, co řekla, ale litovala, že ta slova vyřkla.
Král ji chvíli pozoroval, než odpověděl. „Proč nosím své masky, to je jen moje věc. Ale již dávno jsem zjistil, že mi pomáhají v jednání s lidmi. Takže ano, některé z nich jsou vyrobeny tak, aby děsily. A ať už mám masku nebo ne, měla bys ze mě mít strach. Jsem tvůj král, ne mladší bratr. Takovým způsobem se mnou znovu mluvit nebudeš.“ Jeho slova byla ostrá, ale postrádala ten chladný vztek, který od něj očekávala.
„Jak se z vás stalo tohle?“ Zašeptala.
Král podrážděně vzdychl a vyhodil ruce do vzduchu. „Všechny ty měsíce tréninku a dobrých mravů a ty se to teď rozhodneš zkazit?“ Odvrátil se od ní, aby zvedl sako. „Ach ano, vždycky to dojde až sem. Chceš vědět, co se mi stalo. Pak ti to tedy řeknu.“
Caliina mysl se otáčela na plné obrátky a přemýšlela, jaký asi bude jeho příběh.
„Ale,“ řekl a zvedl prst, „až poté, co se před mými hosty dokonale předvedeš.“


30 komentářů:

  1. díky moc, perfektní, napínavé čtení

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Super! Těším se na pokračování. Děkuju👍😀

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky. Jste skvělý :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Diky za další kapitolu moc hezká knížka a supr překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Mockrát děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Kerris, mám moc ráda Tvé překlady, jsou nejlepší ze všech! A Cold King mě tady na té stránce baví nejvíc, zbytek se nedá číst. :) Kdy bude další kapitolka?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. nesúhlasím s tým že sa zbytok nedá čítať :) aj knihy ako Poison study a Touch of Power sú super knihy :) Iva

      Vymazat
  10. Moc děkuji za překlad a korekturu! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  11. Bomba kniha diky :)

    OdpovědětVymazat
  12. Moc diky uz se nemohu dockat! Na dalsi

    OdpovědětVymazat
  13. Vdaka za kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  15. Perfektní ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  16. Vďaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  17. fííí tak skoro ? to je super, veľmi pekne ďakujeme, už sa to začína rozbiehať, ani som nevedela že Calia mala také vlasy chúďa, ale aspoň že jej Abelina pomohla a kráľ je zvláštny, asi náladavý. Dúfam že medzi hosťami bude nejaký fešák a bude sa baviť s Caliou a kráľ bude žiarliť :). Iva

    OdpovědětVymazat
  18. Díky moc za další úžasnou kapitolu, nemůžu se dočkat pokračování a jsem opravdu zvědavá na králův příběh a také, kdy ho Calia uvidí poprvé bez masky a jestli vůbec.

    OdpovědětVymazat