neděle 7. září 2014

Ledový král - 7. Kapitola 2/2



Calia vyběhla schody, otřela si tváře a zjistila, že tomu těžkopádnému komorníkovi znovu vděčí.
Skočila do svého pokoje a dávala si pozor, aby dveře nezavřela příliš prudce, poté se o ně opřela zády a slzy jí stékaly po tváři. Před ní bylo naskládáno více pohodlí, než kdy poznala za celý svůj život doma. Krb vesele plápolal jen pro ni a i ta postel vedle něj byla jen její. Šatník byl tak plný oblečení, že se dal sotva zavřít. Dokonce i koupelna byla jen její. A všechny ty dary byly od krále.

A měla přátele, nebo alespoň lidi, kteří na ni byli hodní a nepředstírali, že neexistuje, což byla další věc, za kterou mohla králi vděčit.
Od prvního dne se ho děsila, a i když nebyl přátelský nebo zvlášť milý, to on byl tím, kdo poskytl všechny ty teplé, skvělé věci. Mohl ji nutit pracovat až do morku kostí, jako to dělala její matka a sotva ji propustit na zbytek noci, než by se dožadoval toho, aby se vrátila a začala znovu. Mohl jí dát nemožné úkoly a před všemi jí nadávat, když by předvídatelně selhala. Mohl jí nabízet jen ostrá a krutá slova, ale nikdy vlídná. Ale neudělal to. Možná, že Ledový král nebyl úplně hodný, ale také nebyl příšerný.
Calia se při té podivné myšlence proti dveřím napjala. Byla v zajetí, králův otrok. A všichni ti veselí lidé dole pod schody byli také jen sluhy. „Zavřel tě do cely!“ Zasyčela sama na sebe a snažila se přivést zpět všechny ty obavy a nejistotu, které se nad ní pohupovaly od prvního okamžiku na zámku. Ale nevrátily se, ne zcela. Ale král se jí pořád nelíbil, vůbec ne. I když se všechna ta vřelost a pohodlí v jejím životě objevily až poté, co do něj vstoupil. Všechno, co měla, měla jen proto, že se jí to rozhodl dát a byly to ty nejúžasnější věci, které si, když žila ve vesnici, ani nedokázala představit – i přestože jí vzal svobodu.
Calia se třásla a chvěla a nakonec zamířila k posteli a zabalila se do husté srsti. Nebyla hloupá. Šťastně až do smrti nikdy nebylo určeno dívkám, jako byla ona. Bylo určeno pěkným, privilegovaným slečnám, z rodiny, se kterou si byly blízké.
Ale možná by mohla mít své vlastní soukromé štěstí. Možná by si tu mohla vybudovat život s milými lidmi, kteří ji neignorovali a nestarali se o to, jak vypadala. Mohla být v teple a mít jídlo i oblečení a nikdy by se nemusela starat, že bude pracovat tak tvrdě, až se složí. Calia usnula dřív, než jí slzy zaschly na tváři.

***

Když druhý den ráno nesla králi jeho podnos, zdála se jako vyměněná. Záda měla rovná, ale ne ztuhlá, a nohy jí klouzaly bez zakopnutí. Očí jí zářily světlem, které tam nikdy předtím nebylo a tvrdé mračící se vrásky, které jí za normálních okolností lemovaly ústa, se vyhladily.
„Dobré ráno, můj králi,“ zamumlala, když položila podnos na stůl. Král si toho všeho všiml a něco v něm se uvolnilo. Zpočátku bojovala tak těžce, silněji než kdokoliv jiný, a obával se, že by se mohla zlomit. Bál se, že se nikdy nepřizpůsobí jako ostatní a jak čas plynul, byl z toho v depresi. Jeho poslední služka s ním byla přes šedesát let a hodně mu chyběla. Stýskalo se mu po její loajalitě a mlčenlivosti; chybělo mu, jak věděla, co potřeboval, aniž by cokoliv řekl. A po smutných, posledních letech, mu chyběla její klidná společnost.
„Děkuju ti, Calio,“ řekl laskavě, když ustoupila s prázdným tácem. „Tvé zlepšení je působivé.“
Čekal, že ji poleká a že začne pohledem v místnosti divoce hledat cokoliv jiného než jej, ale jen se usmála a uklonila.
Když se spontánně posadila, aby pokračovala v práci na jeho košilích, úlevně vydechl.
S její novou, veselou náladou, se vše nezdálo tak zlé. Pravda, v šití byla stále příšerná, pořád se bála, že upustí jeden z táců a stálo ji veškerou kontrolu, aby se neptala na každou neobvyklou cetku, ze které utírala prach; ale bylo tam ticho a klid a ona cítila, že by na tomhle místě v chlácholivé zimě mohla zůstat navždy. Až do dne, kdy si sedl ke krbu na židli vedle ní.
Calie ztuhly prsty uprostřed hrozného stehu, když se posadil a odkopl boty. Zmateně sledovala, jak natáhl nohy na turecký koberec a zavrtěl prsty v ponožkách.
V obavách z narušení jejich rutiny, se snažila vrátit k hrůzným pokusům o šití. Nakonec to vzdala a riskovala jeden zvědavý pohled.
Otočil hlavu a jeho maska díky plamenům jiskřila. „Nemůžu si vychutnat pohodlí svého vlastního křesla?“ Zeptal se suše.
„Samozřejmě, že ano, můj králi,“ řekla a snažila se znít vyrovnaně.
Zdálo se, že čekal na něco dalšího, ale neměla tušení, jak vyplnit to nové ticho mezi nimi.
„Někdy se začnu nudit, jak sedím u stolu,“ přiznal nakonec. „Všechna ta korespondence od lidí, kteří chtějí něco ode mě, nebo to, abych pro ně něco získal od jiných… a všechny ty špatné zprávy, špatné věci, které se řinou z těch dopisů. Věděla jsi, že v Benhai mají sucho?“
Mlčky zavrtěla hlavou. Netušila, že vůbec existuje místo jako Benhai.
Král pokračoval. „A všichni si myslí, že za to mohu já, nebo s tím mohu něco udělat, nebo mohu něco udělat lidem, kteří to způsobili.“
V ústech měla sucho, ale tak jako tak se ho zeptala. „Jste opravdu tak mocný?“
Ostře se zasmál. „Samozřejmě, že ne, nikdo není dost mocný na to, aby způsobil sucho.“
Její úleva byla hluboká. „Tak proč vás vyhledávají?“
Ledový král zvedl hlavu. „Zapomněl jsem, že jsi vyrůstala ve vesnici, kde jsi o mně pravděpodobně slyšela jen pár povídaček.“
„Velmi málo,“ souhlasila.
„Co jsi slyšela?“ Zeptal se.
Vzedmul se v ní strach. Nastražil na ni past? Chtěl, aby zopakovala ty hrozné věci, které se o něm říkaly, aby ji mohl potrestat?
„Pověz mi to,“ zopakoval důrazněji.
„Že jste Ledový král,“ vyhrkla. „Že jste nesmrtelný a všemocný a že bez vás by naše vesnice již dávno zahynula.“
„Hmm,“ zapřemítal. „To je vlastně pravda.“
„Všechno?“ Vyprskla. „Dokonce i ta část o nesmrtelnosti?“
Mávl na ni rukou. „Je to dostatečně blízko k tvému pochopení,“ řekl. „To ale nemůže být všechno, co říkají. Co dál?“
Olízla si rty. „Říká se, že když jeden z vašich sluhů zemře, sestoupíte do vesnice pro nového. A pokud se nikdo nerozhodne jít a nikdo není vybrán, vrátíte se a vezmete si tu nejkrásnější a nejjasnější. A tvrdí se, že když se někdo pokusí utéct, zabijete jej.“
Srdce jí tlouklo jako o závod a bojovala se snahou zpomalit svůj dech.
Král chvíli seděl a zlehka prstem hladil okraj masky. „No, to je všechno také pravda.“ Srdce se jí v hrudi zastavilo. Za tou maskou se opravdu skrývalo monstrum.
Zdálo se, jako by si třídil myšlenky a poté se znovu obrátil k ní. „Všechno to je pravda. Udržuji město[1] v bezpečí; bráním lidi před válkou či hladomorem. Je opravdu tak hrozná věc, že potřebuji pár věrných služebníků?“
„Otroků,“ zašeptala. „Ti, kteří sem nejdou dobrovolně, jsou otroky.“
Naklonil hlavu na stranu. „Tak vidíš samu sebe? Jako otrokyni? V paláci, s vlastním pokojem a oblečením, teplým jídlem několikrát denně? Biji tě snad?“
„Ne,“ souhlasila. „Ale přesto nemám svou svobodu.“
„Takovou drobnost?“ Zeptal se výsměšně. „A co bys byla ochotná obětovat, abys ji měla zpátky? Opravdu by ses chtěla vrátit k lidem, kteří tě odkopli? Vážně by ses k tomu životu vrátila?“
Oči jí pálily, když poslouchala, jak to vše překrucoval. „Ne, samozřejmě, že ne.“
Svaly kolem koutků úst se mu lehce uvolnily. „Nedám ti zpět tvou svobodu. Ale co třeba nějaký jiný dárek? Kdybys mohla mít cokoliv, co by to bylo?“
Potlačila nervózní smích. „Nic nepotřebuji, děkuji.“
Úsměv mu pohrával na rtech. „Trvám na tom, že ti dám dar. Šperky?“ Prudce zavrtěla hlavou. „Koně?“ Při tom vydechla a ještě víc protestovala. „Vzácnou knihu?“
Při tom neprotestovala ani nezatřásla hlavou. Obličej jí strnul a přes tvář jí přelétl stín bolesti a smutku.
„Nemáš ráda knihy?“ Hádal.
Kousla se do rtu a tváře jí lehce zrudly. „Neumím číst. Otec mi slíbil, že mě naučí, ale pak… no, zemřel.“ Tvář jí ztvrdla. „A matka si myslela, že by taková dovednost byla plýtváním pro holku, jako jsem já, takže…“ Narovnala ramena a obrátila se ke králi s falešným úsměvem. „Takže ne. Pro mě žádné knihy.“
Oplatil jí zahořklý úsměv jedním opravdovým. „Pak vím o perfektním dárku. Naučím tě číst.“





[1] Uf, asi už jste si všimli, že se velmi často mění slova město a vesnice. Popravdě nevím, jestli si to uvědomovala samotná autorka, protože jednou používá village a jindy zase town :/


35 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  2. moc děkuji za další pokračování :))

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za tak rychlé pokráčko :)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za perfektní překlad a korekci, i za rychlé přibývání kapitol !!!!! Miluju pohádky...

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další kapitolu i korekci

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díííky za překlad i korekci

    OdpovědětVymazat
  9. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Jupí, dva za jeden víkend, díky moc

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji moc za skvělou práci a těším se na další kapitolku :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Mockrát děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  13. Skvela kapitolka, moc dekuji :-) Katka

    OdpovědětVymazat
  14. Supr, nemuzu se dockat dalsi kapitoly!

    OdpovědětVymazat
  15. Veľmi pekne ďakujeme , som zvedavá ako to bude pokračovať a nemám ani potuchy o čom to asi môže byť :), zamiľuje kráľ sa do Calie? asi áno a je naozaj nesmrteľný? možno, a keď nájde pravú lásku už nebude prekliaty? asi :) alebo úplne niečo iné? asi mu zomrela jeho láska a preto pestuje pre ňu ruže? mohlo by sa to trošku pohnúť :) , je to super, takéto knihy môžem ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tesi me, ze se kniha libi :) Nicmene, prozradim jen to, ze to konci stastne, ale laska neni v tomhle pribehu hlavnim resenim :)

      Vymazat
    2. Ty jo a to já jsem do takových příběhu blázen , když se do sebe pak zamilují. Moc se těším na další kapču. Díky :)

      Vymazat
    3. ale bude láska nie? musí bez toho by to nebolo ono :) ♥

      Iva

      Vymazat
  16. Tak to sa už teším ako ju bude učiť čítať :-) je to pekný darček.
    Taším sa na pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  17. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  18. Díky moc za pokračování a jsem z této knížky opravdu nadšená, těším se až bude přeložená celá a já si ji budu moci přečíst v kuse.

    OdpovědětVymazat