sobota 6. září 2014

Ledový král - 7. Kapitola 1/2



Tahle zima byla zvláště ledová a tvrdá, ale Calia to necítila. Spala v opravdové posteli se skutečnými polštáři a přikrývkou z husího peří, a za první chladné období svého života si užívala přepych tepla a krbu v každé místnosti.

Sloužit králi bylo čím dál snazší. Z velké části byl tichý a rezervovaný, mluvil, jen když něco chtěl. Někdy byla téměř schopna zapomenout, že je s ní v místnosti. A když si vzpomněla, nebyla vyděšená. Podávala mu jídlo, vyřizovala pochůzky a uklízela jeho pokoje. Každé ráno se učila šít košile, a přestože v tom byla stále hrozná, zlepšovala se. V odpoledních hodinách čistila zvláštní sortiment předmětů, které si rozestavil po celé komnatě. Zametla a průběžně přihazovala dřevo do ohně, než uklidila jeho stůl.
Brzy se naučila trávit téměř veškerý svůj čas v jeho pokojích. Papírování, na kterém pracoval, se zdálo nekonečné, hodiny seděl za stolem, probíral se dokumenty a psal. Občas vytáhl knihu a poseděl u ohně. V žádném případě to nebyl špatný život, ale Calia zjistila, že je velmi osamělý. Neměla odvahu s králem navázat jakýkoliv osobní rozhovor, a tak většinu svých dní trávila v tichosti, s výjimkou zvuku, které vydávalo škrábání jeho brku.
Ale jak čas ubíhal, zdálo se, že jí král začínal více věřit a opouštěl místnost na delší a delší dobu. Nikdy ji nepožádal, aby šla s ním a nikdy nemluvil o tom, kam šel nebo co dělal, ale často se vracel se špínou na rukách či prachem na kalhotách. Calia byla zvědavá, ale bála se ho na cokoliv zeptat. Jednoho dne se vrátil příliš brzy, pokrytý špínou a nadával.
„Kde je má kniha o zahradách?“ Zeptal se, jak vtrhl do místnosti. Calia vyskočila z místa, kde seděla před krbem.
„Nejsem si jista, Vaše Veličenstvo.“
Hledal na svém stole, dokud ji nenašel a pak se dal na odchod. Ohlédl se na svou služebnici, a jí se zdálo, že tvář pod tvrdou maskou lehce zněžněla.
„Nemusíš tu sedět a čekat na mě, jestli máš svou práci hotovou,“ řekl tiše.
Calia se rozhlédla po místnosti. „Vlastně nemám co jiného na práci.“
„Tak běž něco najít,“ řekl, což Calie dalo svobodu dělat si, co chtěla, když byl pryč.
Odebrala se do svého pokoje, ale ten již byl bez poskvrny. Nemohla tu najít nic užitečného na práci a ticho bylo ohlušující. Vykoukla na chodbu a přemýšlela, jestli by mohla najít nějaké umění, které by si mohla prohlédnout, aniž by to vypadalo, jakoby se jí na oplátku vysmívalo.
Tichý zvuk upoutal její pozornost a následovala ho, až rozeznala hlasy a smích v kuchyni. Všichni ostatní sluhové seděli v zadní části u velkého stolu. Smáli se a žertovali, podávali si jídlo a jen tak si užívali.
Calia stála na prahu, nejistá si tím, jak si u nich stojí. Byla jako oni, jednou z nich? Nebo k nim nepatřila?
Iago ji zahlédl jako první. „Hej! Pojď si sednout, přišla jsi právě včas na večeři.“ Abelina se na lavičce posunula a poklepala na místo vedle ní.
Plachá, a stále ještě trochu zaražená, k nim přišla a tiše si sedla.
Cato vzal misku přeplněnou gulášem a podal jí ho, zatímco jí Jos do druhé ruky vtiskl lžíci. „Je to horké,“ varoval. Přikývla a fouknula na jídlo.
Abelina ji strčila do boku. „V zimě služebníci večeří společně. Můžeš se k nám kdykoliv připojit.“ Calia sklonila hlavu a nevěděla, co na to říct.
„Dny jsou tak krátké a chladné, že ve tmě nemůžeme pracovat. Jak lépe odehnat chlad a temnotu, než přáteli a společností?“ Vysvětlil Iago.
Klaribel se posadila vedle něj a pozorně Caliu sledovala. Uškubla velký kus chleba, strčila jej do úst a metodicky žvýkala, nijak neuhýbala svým pohledem. Nakonec polkla a zeptala se: „Jezdíš?“
Calia váhavě vzhlédla. „Myslíš na koních?“
Klaribel protočila oči v sloup. „Ne, na prasatech.“
Marchello si chraplavě odkašlal a ostře na stájnici pohlédl.
„Ano, myslím koně.“ Kdyby nebylo lehkého úsměvu na jejích rtech, Calia by možná utekla.
„Ne, tedy, nikdy jsem to nezkoušela.“
„Já to věděla!“ Vybuchla Klaribel. Pak přimhouřila oči a promnula si ruce jako chamtivý lakomec. „Na jaře tě začnu učit.“
Calia se rozhlédla po ostatních a všichni se na ni usmáli. Jos se jí podíval do očí a řekl: „Neboj se, stačí, když budeš tak špatná jako já a hodně krát spadneš a ona to nakonec vzdá.“
Ale Calia byla nadšená. „Ne, já chci. Nikdy jsem se nemohla naučit nic, co by nemělo co dočinění s vařením, úklidem či výchovou mých mladších sourozenců.“
Jejich úsměvy potemněly, jako kdyby se obrátily vzhůru nohama. Calia zpanikařila a v duchu se nakopla za to, že zničila radost, která v místnosti byla, než vstoupila. „Promiňte,“ vypískla.
Abelina ji poplácala po rameni, ale byl to Iago, kdo promluvil. „Bez obav, drahá. Všichni máme svou vlastní bolestivou minulost. Je to jednoduše již nějaký čas, kdy mezi námi byl někdo nový.“
Calia si každého z nich prohlédla pořádně, přičemž si všimla zbytků jejich úsměvů a matných očí. „Copak jste všichni byli vybráni?“
„Pche!“ Odfrkla si Klaribel. „Já šla dobrovolně.“
Calia se prudce vrátila pohledem ke stájnici. „Vzpomínám si, že jsi to říkala. Litovala jsi toho někdy?“ Zašeptala.
Stájnice se k ní naklonila přes stůl tak, že jí copy sklouzly přes ramena a dopadly na hrubý stůl. „Nikdy. Ani jedinkrát.“
Calia se zamračila. „Opravdu? Nejsi tu nešťastná?“
„Nejsem nešťastná teď, ale předtím jsem byla. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla jít sem. Kdo ví, co by se mi jinak stalo.“
Caliu spalovala zvědavost, ale spolkla své otázky. Ostatní sluhové ten příběh jistě již slyšeli a ona nechtěla, aby musela opakovat něco bolestivého.
Ale Klaribeliny oči již zářily a zdálo se, že hledí někam nad Caliinu hlavu. „Bylo mi osmnáct. Měla jsem již být podle té rachomejtle, kterou si můj otec vzal poté, co mi zemřela matka, vdaná.“ Klesla pohledem na Caliu. „Byla to její sestra. Věděla, kolik měl peněz, i o tom, jaký život vedla má matka. A použila všechny známé triky, včetně toho, že se upravila tak, aby vypadala více jako má matka, aby ho získala.“ Klaribel se zamračila a pokračovala ve svém příběhu. „Milovala jsem svého otce. Měl koňskou farmu v údolí. Můj bratr s ním mohl každý den pracovat, ale mně to nedovolil bez ohledu na to, jak moc jsem prosila. Takže když to nefungovalo, ukradla jsem kalhoty a jedno ráno jsem ho sledovala do stodoly a neopustila jeho bok. Trvalo týden, než se mě konečně snažil přestat odhánět pro mé vlastní dobro a začal mě učit o zvířatech. Bylo mi osm.“
Klaribel lehce svěsila ramena. „To bylo předtím, než do našich životů vstoupila má zlá teta. V té době již bylo docela jasné, že se nikdy nevdám, ani jsem nikdy nechtěla, a že strávím zbytek svého života na otcově farmě.“ Její rty zkřivil smutný úsměv. „Můj vlastní šťastný svět, až do smrti.“ Iago jí promnul rameno a Klaribel se o něj opřela.
Calia si nemohla pomoci. „Tak co se stalo?“ Vydechla.
„Moje teta otci nacpala do hlavy, že bych měla být správnou dámou, manželkou. Začali jsme se každý den hádat, jak mezi nás hlouběji a hlouběji zarážela klín. Když si mysleli, že spím, slyšela jsem, jak ho otravuje s tím, že být farmářkou není něco, co by pro mě má matka chtěla, a že ji zklamává. Dostalo se to do bodu, kdy mě otec vyhodil ze stodoly, kdykoli mě tam našel. Myslela jsem, že uteču, ale jeho i mé bratry by zabilo, kdybych zmizela a oni nikdy netušili, co se mi stalo.“
Klaribelin úsměv se vrátil a Calia zjistila, že se naklání kupředu a visí na každém jejím slově. „A pak král sestoupil ze své hory a dožadoval se mistra stájí. Všichni byli zděšeni, jako kdyby po nich chtěl krev deseti panen. Nejvíce vyděšená však byla dívka mnohem mladší než já. Byla by vybrána a věděla to. Již byla mnohem vyšší než většina chlapců jejího věku, a vlasy měla tak světlé, že byly téměř průhledné. A vážně nepomohlo ani to, že se zadrhávala u každého slova, které pronesla. Vzpomínám si, jak jsem ji viděla na náměstí, jak si mohla vyplakat oči a tiskla se ke své matce, která také plakala.“
„Tak co jsi udělala?“ Ptala se Calia, i když znala konec příběhu.
„Vrátila jsem se domů, sbalila si své věci, ukryla je do stodoly a pak čekala ve svém pokoji. Teta vešla po schodech, křičela na mě, ať mě ani nenapadne odejít a zamkla mě. Vylezla jsem oknem, vzala si svého oblíbeného koně a opustila statek. A pak jsem se rozjela městem, narušila jejich malé setkání a hnala koně tak rychle, jak jen mohl běžet, dokud jsem nebyla na hradě.“
Calia se ohromeně opřela. „A co tvůj otec?“
Klaribel pokrčila rameny. „Dostal svého koně zpět. Snažil se získat i mě, ale král odmítl a já jsem mu za to vděčná. I teď.“ Viděla výraz na Caliině tváři a přešla tak trochu do obrany. „Můj otec měl na výběr. A vybral si ji, takže i já učinila svou volbu. Nemohla bych žít svůj život ve vzteku a zoufalství, jen aby byla jeho nová manželka šťastná.“
Iago položil ruku na její a zeptal se: „A jaký je tvůj život teď?“
Věnovala mu pořádný, upřímný úsměv a opřela se o jeho rameno. „Šťastný a naplněný.“
Calia náhle viděla, co jí unikalo. Ta drzá stájnice a drobný, kulhající zahradních byli spolu.
„Byla jsi také zavřená ve vězení?“ Zeptala se Calia náhle.
Klaribel naklonila hlavu na stranu. „Po krátkou dobu.“
„A přesto jsi našemu králi vděčná? Ty… ho máš ráda?“
„Ano,“ řekla Klaribel stoicky. „Vděčím mu za svůj život.“
Calie náhle bylo příliš horko a byla zmatená. „Děkuju ti za příběh,“ zamumlala a vyskočila ze svého místa. „Omluvte mě, prosím.“
„Calio,“ zavolala za ní Abelina, ale Marchello ji přerušil.
„Nech ji jít. První rok je těžký, zvlášť pro toho, kdo byl vybrán. Nech ji jít a přemýšlet.
 

30 komentářů:

  1. Krásne - dakujem :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Perfektní ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  5. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Super - mockrat diky za dalsi kapitolku! :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za skvělou práci a těším se na další kapitolku :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuju za překlad, i když musím říct, že doufám, že se to konečně rozjede. Calia je zatím taková moc nesebevědomá a ušlápnutá myška :)

    OdpovědětVymazat
  14. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování, už aby bylo.

    OdpovědětVymazat
  16. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  17. moc děkuji za pokračování :))

    OdpovědětVymazat
  18. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat