čtvrtek 18. září 2014

Černá noc - 9. kapitola 2/2



Kdo Gabriela unesl a přivedl ho právě sem? Pokud ho chtěli za nějakým účelem – kvůli výkupnému, nebo jako otroka – proč ho zde nechali pomalu upadat v zapomnění?
Najednou jsem na pláni zaregistrovala pohyb. Z pravé strany útesu k místu, kde jsem stála, přicházela postava. V této vzdálenosti jsem viděla jen zlaté vlasy a pár sněhobílých křídel, jež ji označovaly andělským původem.

Zleva přicházela malá skupinka, která držela pevně pohromadě, pohybovala se téměř jako jeden, s výjimkou vůdce. Kráčel víc vpředu, aby se mohl setkat s onou postavou. Vše, co jsem mohla vidět, bylo, že vůdce měl rohy, a byl vysoký – navíc mnohobarevný průvod za ním mi napověděl, že je to démon.
Potřebovala jsem se dostat blíž a zjistit, jestli toto setkání nemá něco do činění s Gabrielovým únosem. Věděla jsem, že i když se mnou není mé fyzické tělo, ani já zde v podstatě nejsem, přesto všechno mohu létat. Ale stálo mě veškerou odvahu vykročit na kraj útesu.
Pomalu jsem klesala, jako semínko pampelišky unášené větrem. Připadalo mi, že trvalo celou věčnost, než jsem se dotkla země. Tiše jsem přistála do písku, mé bosé nohy nevydaly ani hlásku. Teprve teď jsem si uvědomila, že mám na sobě pouze dlouhou noční košili – Gabrielovu oblíbenou – a že to vlastně není oblečení, v němž jsem šla spát. Cítila jsem se zranitelná, že když se takhle představím těm démonům, sesypou se na mě a něco mi udělají.
Ale bylo to absurdní. Gabriel mě neviděl. Snila jsem, nebo měla vizi, opravdu jsem tam ale nebyla. Tohle může být má jediná šance přijít na to, kdo unesl Gabriela a proč, a také přijít na to, jak ho odsud dostanu.
Přistála jsem několik metrů za andělem. Jeho křídla byla roztažená, zakrývala mu obličej. Opatrně jsem se přiblížila, stále se napůl schovávala za útesem, i když démonský doprovod by jistě vykřikl, kdybych mohla být viděna.
Hlavní démon, který mluvil s andělem, vypadal hodně jako můj nevlastní bratr. Byl Antarovi tolik podobný, že jsem se musela dvakrát podívat, abych se přesvědčila, že to není on. Byl devět stop vysoký, s červenou kůží, obrovskými netopýřími křídly a zářícími černými rohy, jež mu vyrůstaly z čela. Na tváři měl zvláštní značku, vypadala jako pečeť, jejíž spodní část byla jakoby useknutá.
Pohled na značku mi oživil paměť. Když mě Antares shodil ze schodů, říkal, že bude poctěn, když položí mé srdce před svého pána. Na paži měl stejné znamení, znamení Focalora. Focalor byl jedním z Azazelových nepřátel, ale nemohl proti němu vést otevřenou válku, protože by v podstatě vyhlásil válku i Luciferovi. Byl tento tvor Focalor, nebo jen další z jeho hraček, jako Antares?
Opatrně jsem se připlížila k andělovi a démonovi, kteří byli hluboce zabraní do rozhovoru, aby bylo slyšet, co říkají. Bohužel jsem byla zklamaná. Ukázalo se, že mluví jazykem, jenž zahrnoval hodně chrochtání a gest. Démon se znechucením pohlížel na anděla, jeho tvář byla plná vzteku. Skupina démonů se neklidně ošívala, neboť poznala, že jejich vůdce je čím dál víc podrážděný. Pořád jsem andělovi neviděla do tváře, ale jeho řeč těla byla neústupná. Zřejmě s ním bylo těžké vyjednávat.
Studovala jsem tváře démonů, hledala známý obličej. Jediní démoni, jež jsem kdy viděla, byli s Antarem a kdybych našla aspoň jednoho v této skupině, tak bych měla aspoň nějakou stopu. Vystopovat Antara zase nebylo tak těžké. Objevoval se v mém domě téměř při každé příležitosti.
Přistoupila jsem trochu blíž, v naději, že uvidím tvář anděla, který s démonem jednal jako se sobě rovným. To by bylo velké společenské faux pas, zvlášť u andělského dvora. Měli celkem přísný kastovní systém, s Grigori na prvním místě, pak ostatními anděly, pak démony, kteří působili jako sluhové ostatním kastám.
Na vyšších úrovních byli tolerováni někteří kříženci – jako já, protože já jsem byla celkem daleko od vznešenosti padlých – ale jiní, jako Gabriel, byli zařazeni ještě pod démony. V hlavní skupině bylo ještě přísnější členění podle toho, jak velkou magickou moc jste měli, kdo jsou vaši rodiče a tak dál. Bylo hodně neobvyklé vidět anděla, který s démonem jednal takto.
Sedla jsem si do písku, zatímco diskuze byla čím dál vášnivější. Vzhledem k pozici skupiny, jsem anděla viděla přímo zezadu. Zatímco jsem čekala několik stop od něj, najednou zmlkl a otočil se.
Jeho zelené oči se rozšířily, náhle plné zloby.
Samiel.
Bylo to, jako by mě viděl, přestože nikdo jiný nemohl. Slyšela jsem ve své hlavě jeho hlas, který něco říkal.
„Nepřítel.“
Natáhl se po mně, jeho pěst mi chtěla vyrvat srdce, stejně jako pěst jeho otce.
„Ne,“ zašeptala jsem, tělo se mi naplnilo hrůzou. Jak to, že mě vidí? Jak může vědět, že tady jsem?
„Madeline!“
Gabrielův hlas. Gabriel. Musím zmizet. Vystřelila jsem nahoru, pryč od Samiela, zpátky na vrcholek útesu. Samiel byl těsně za mnou, neúprosný stroj, který chtěl jen jediné – pomstít smrt své matky a svého otce.
Otočila jsem se až v jeskyni a uvědomila si, že jsem padla do pasti. Teď budu roztrhaná na kousky.
„Maddy!“
Samiel se blížil, jeho tvář neúprosná, oči zuřivé.
„Nepřítel.“
„Maddy!“ Skřípavý hlas, jež jsem tak dobře znala.
„Madeline!“ zavolal Gabriel z díry.
„Nepřítel.“
Nepřítel, nepřítel, nepřítel.
„Maddy!“ křikl Beezle, očividně rozzlobený. Probudila jsem se.
Beezle mi seděl na rameni, hleděl na mě napůl vyděšenýma, napůl otrávenýma očima. Zvedla jsem se na lokty a uvědomila si, že povlečení je celé nasáklé potem.
„Měla jsi noční můru. Kvůli tomu jsem musel zůstat vzhůru,“ prohlásil. „O čem se ti zdálo? Pořád jsi křičela ´nepřítel´ znovu, a znovu.“
Posadila jsem se a promnula si obličej. „Nemyslím si, že to byl sen.“
Beezle zvedl ruce. „Ach ne. Už žádné vize. Vzpomínáš, kdy jsi měla naposledy vize? Byla jsi posedlá Evangeline a vkročila přímo do vězení plného Nephilimů.“
„No, nakonec to dopadlo dobře,“ namítla jsem kousavě. „Nakonec jsem Ramuella porazila.“
„A během toho ztratila trochu svého lidství,“ odsekl Beezle nakvašeně.
Položila jsem si ruku na hrudník, na místo, kde místo lidského srdce pulzoval andělský kámen. Byl teplý, jako kousek slunce. Samiel mi chtěl vyrvat srdce z těla, stejně jako to udělal Ramuell. Otřásla jsem se, shodila ze sebe přikrývku a málem i Beezla. Zamračil se na mě, zatímco se třepotal ve vzduchu.
„Dobrá, tak si to poslechnu,“ prohlásil. „Řekni mi o tvé nejnovější komplikaci.“
Vyprávěla jsem Beezlovi o vizi – o Gabrielovi v jámě, Samielovi a démonech. Po celou dobu se tvářil ustaraně.
„Zní to, jako by s Gabrielem obchodovali.“ Řekl Beezle.
„To jsem si taky myslela. Jediná otázka zní, která strana ho unesla a která ho chce koupit?“
„Vlastně je tady mnohem závažnější problém. Pokud se zástupce Focalora zajímá o Gabriela, mohlo by se to rovnat válce s Azazelem. Gabriel je Azazelův služebník a tvůj ochránce. Přestože je míšenec, každý na dvoře zná jeho důležitost. A jestliže chce Focalor učinit takový odvážný krok, pak to znamená, že je připraven na následky.“
Vyvalila jsem oči. „Celá ta síť moci, kterou Lucifer vybudoval, se může zhroutit.“
Beezle přikývl. „Jestliže Focalor otevřeně zaútočí na Azazelův dvůr, pak to ostatní dvory a lordi uvidí jako příležitost napadnout své vlastní nepřátele. Celé Luciferovo království by se rozpadlo na kousky během několika dnů. To je důvod, proč Lucifer a ostatní páni Grigori tak úpěnlivě drží své dvory v chodu.“
„Stačí sklopit jednu dominovou kostku a spadne jich celá řada.“ Přidala jsem se. „Neměla jsem tušení, že je království tak křehké.“
„Lucifer se snaží ovládat jedny z nejnebezpečnějších bytostí na světě. Hodně těchto tvorů by bylo naprosto smrtících pro lidskou rasu, kdyby nedodržovali pravidla a nezůstali v rámci svých hranic – a nemluvím jenom o démonech.“
Nedokázala jsem si představit, co by se stalo, kdyby byla zničena Luciferova kontrola. Chytli by všichni démoni vraždící amok? Byla by vyhlášená válka mezi anděly? Povstali by démoni proti svým pánům? Všechny tyto věci by se pravděpodobně staly, a mnohem víc. Jednoduše si to nešlo představit.
„Hrůzy mimo tvé chápání…“ To řekl Antares. Věděl snad něco víc? Pokud byl Focalorovi blízko, pravděpodobně znal plány svého pána. A určitě by využil příležitosti pomstít se Gabrielovi za to, že ho ponížil před jeho démonskými přáteli. Unesl Antares Gabriela na přání Focalora z aleje? Proč by ho Samiel chtěl?
A bylo něco z toho spojeno se skrytým portálem do Amaranthina království? Pořád jsem netušila, kdo portál umístil a proč, přestože Antares odvedl dobrou práci, když ho použil jako svou výhodu a zhoršil vztahy mezi mnou a vílím dvorem ještě dřív, než jsem oficiálně dorazila na jednání.
Položila jsem si ruku na hlavu, přesně na místo, které mě bolelo, když jsem byla ve stresu. Jako bych neměla na talíři naloženo dost, ještě musím zabránit kolapsu Luciferovy říše?
Beezle mě tiše pozoroval, a byla jsem si celkem jistá, že uhodl většinu toho, nač jsem myslela. Dokázal být velmi vnímavý chrlič, pokud chtěl.
Problém byl, že jsem nevěděla, co s nově získanými vědomostmi udělám. Kdybych šla za Luciferem, pravděpodobně by dokázal zastavit Focalora než by se uskutečnily jeho plány, ale zároveň by to byl podepsaný ortel nad Gabrielovým životem.
Mohla bych zkusit zachránit Gabriela. Ale zaprvé: Zřejmě už ho přestěhovali. A za druhé: I kdyby ne, neměla jsem jistotu, že bych onu jámu našla. Nebyla jsem expertem na geografii Zakázaného území.
Nevěděla jsem, kdo ho právě teď má a co s ním chystá. Po pravdě jsem si nebyla jistá ničím, kromě faktu, že přestože je půl šesté ráno, po této vizi už znova neusnu.
„Ovesné vločky?“ zeptala jsem se Beezla.
Nadzvedl obočí. „To si ze mě děláš srandu.“
„Čokoládový toast?“ navrhla jsem, zatímco jsem zamířila do kuchyně.
Následoval mě.

*   *   *
 
Po snídani jsem nebyla o nic blíž k řešení, než předtím. Cítila jsem, že Gabrielova bezpečnost je pro mě hlavní, ale Beezle argumentoval, že pokud by proběhla válka mezi dvory, nebyl by o nic víc v bezpečí, než my. Na vrcholku všeho byla má cesta k vílám, která měla proběhnout právě dnes, a neexistoval žádný způsob, jak bych se z ní mohla vykroutit, po spálení-skoro-celého-lesa trapasu.
Tak jsem si s těžkým srdcem sbalila věci a vyvinula značné úsilí, abych se oblékla jako dospělý. Obvykle jsem měla černé boty, modré džíny a černé svetry po celou zimu, ale kdesi na dně mého šatníku bylo i pár kostýmků a moc hezká sukně s blůzou. Vyzkoušela jsem všechno, abych se ujistila, že vybírám nejlepší. Kostýmky byly o něco těsnější, než měly být – mé křivky byly o něco výraznější, než jsem si pamatovala. Beezle otevřel pusu, aby něco pronesl a já se na něj podívala.
„Ani slovo.“ Uťala jsem ho. „Ty jsi ten, kdo mě nutí mít v domě nezdravé jídlo.“
„Jsem chrlič a stále ještě se vyvíjím.“ Odfrkl si.
„Jo – vyvíjíš, do šířky.“ Zamumlala jsem, ale ne tak hlasitě, aby to slyšel.
Nathaniel přišel něco málo před desátou. Byl oděný do tmavého obleku s modrou kravatou, která zvýrazňovala jeho oči. Kriticky se podíval na mou šedou sukni a černou halenku.
„Nemáš nějaké barvy, které nejsou tolik nudné? Zvlášť v zimě?“ zeptal se nemilosrdně. „Amarantha tvým vzhledem ohromená nebude.“
„Nemusí být. Jen mě musí poslouchat.“ Řekla jsem, zatímco má pýcha trpěla. Vlastně jsem se hodně snažila si upravit vlasy, dala si make-up a nakonec vypadala lépe, než obvykle. Mohl mi aspoň říct: „Sluší ti to.“
Zamračil se. „Nejsem si jistý, jestli tě bude brát vážně, když budeš vypadat jako sekretářka.“
Cítila jsem, jak mě Noční oheň šimrá v konečcích prstů, ale Beezle položil jeden dráp na mé rameno.
„Zabít ho můžeš později,“ zašeptal a já se uklidnila. Nepotřebovala jsem Nathanielův názor.
V deset zazvonil zvonek.
„To je J.B.,“ oznámila jsem. „Pojďme to roztočit.“

14 komentářů:

  1. Mockrát děkuji za překlad a korekturu. Už se těším na další.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  5. děkuju, děkuju, děkuju!!

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Já moc děkuju za komentáře. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat