čtvrtek 4. září 2014

Černá noc - 8. kapitola 2/2



Monstrum vrazilo na mýtinu. Slyšela jsem praskot větví, i pronikavý pískot, který vydalo, když nás to zahlédlo. S hlavou položenou na Nathanielově rameni jsem si všimla, jak se jeho oči rozšířily.
„Drž se hodně pevně.“ Pobídnul mě a uvolnil si ruce. Držela jsem se jeho těla jako gorilí mládě. „Musím bojovat proti tomu stvoření.“
„Je to velký pavouk?“ zamumlala jsem.

„Ano,“ přitakal Nathaniel, a pak po něm mrštil blesk.
Blesk zasyčel, když dopadl na pavoučí kůži a naplnil mýtinu vůní ozónu. Pavouk vztekle zapískal, bouchl končetinami o zem.
„Pomohlo to?“ zajímala jsem se.
„Ne. Neusínej,“ zopakoval Nathaniel a pokoušel se příšeře ulétnout.
Velmi rychle se setkal se stejným problémem, který jsme řešili před chvílí – lesy byly příliš semknuté, aby se dalo létat. Nemohl utéct a pavouk se k nám blížil s alarmující rychlostí. Ohlédla jsem se přes Nathanielovo rameno a přála si, abych to byla neudělala.
Pavouk byl čtrnáct stop vysoký, s dlouhými, šedými chlupy a asi milionem červených očí. Jestli se z tohohle dostaneme živí, tak kvůli němu několik týdnů neusnu.
„Portál?“ navrhla jsem.
„Není pro něj vhodné prostředí,“ řekl Nathaniel, otočil se na pavouka a klesal k zemi. „Stromy by ho potlačily. Potřebujeme otevřenou plochu.“
„Kde je Beezle?“ zeptala jsem se, ztratila sevření a dopadla na zem. Přistála jsem na zemi, ležela u jeho nohou a pavouk byl dost blízko na to, abych cítila jeho odporný dech.
„Řekl jsem ti, ať se držíš.“ Řekl a odstřelil pavouka Nočním ohněm.
Zvíře couvlo, vydalo pronikavý skřek. Cvaklo zuby a zasyčelo na nás.
Podívala jsem se na Nathaniela, ze své ležící pozice v prachu. Teď, když jsme byli dál od zeleného plynu, jsem se cítila o něco lépe. Tlak na hrudníku se pomalu vytrácel a nevolnost také ustupovala.
„Pomohl Noční oheň?“ zeptala jsem se.
„Zjevně ne.“ Prohlásil Nathaniel. „Vypadá to, že je chráněný proti zraněním způsobených magií.“
„Velmi moudrý chrlič mi řekl, že téměř všechno nemá rádo normální oheň.“ Promluvila jsem, posadila se zrovna ve chvíli, kdy se na nás pavouk řítil.
Zburcovala jsem svou magii, táhla ji nahoru, zatímco osm nohou, bušících do země, se blížilo. Slyšela jsem, jak si Nathaniel něco mumlá pod vousy, připravuje svůj vlastní útok.
Pavoučí šílené oči byly příliš blízko. Vítězoslavně vykřikl.
Vymrštila jsem kouzlo přes svůj andělský kámen a nechala ho letět, stejné kouzlo, které zničilo příšeru v bažinách. Pavouk se okamžitě vznítil. Zavyl v agónii, mlátil hořícími nohami po celém lese. Pach spáleného masa a chlupů byl všudypřítomný. Několik stromů začalo hořet a vzduch se rychle naplnil kouřem.
Nathaniel mě vytáhl na nohy a táhl mě pryč od plamenů a kouře. Po chvíli jsem se vymanila z jeho sevření, podrážděně odháněla jeho ruce.
„Můžu chodit, proboha.“ Nemohla jsem sice chodit stabilně, ale nechtěla jsem, aby mě vláčel.
Nathanielův obličej byl nečitelný. „Odpusť mi. Před pár okamžiky jsi byla bezmocná a potřebovala jsi zachránit před pavoukem.“
Oprášila jsem si trochu špíny z kabátu a úpřeně koukala na zem. „Ano. Díky.“
Chytl mě jemně za bradu a donutil mě se mu podívat do tváře. „Proč se mi nikdy nedíváš do očí, když se ke mně chováš hezky?“
Zvedla jsem obočí a věnovala mu malý úšklebek. „Nepřichází to přirozeně.“
Pustil mou bradu, v místě, kde se mě dotknul, jsem stále cítila teplo jeho kůže. „Třeba jednou ano.“
Chvíli jsme tam stáli, dívali se jeden na druhého. Pak jsem si uvědomila žár svítící větvičky.
„Měli bychom se hnout.“ Prohlásila jsem. „Zajímalo by mě, co se stalo Beezlovi.“
Nathaniel vypadal překvapeně. „Na chrliče jsem zapomněl.“
Sáhl do kapsy a vytáhl druhý úlomek větvičky, kterou Beezlovi dal. Její konec modře svítil.
„Našel mýtinu.“ Promluvil. „Tudy.“
Otočil se doprava a začal se prodírat porostem. Za námi spadl obrovský strom, jenž podlehl ohni. Při té ráně jsem sebou trhla.
„Amarantha ze mě nebude šťastná.“ Konstatovala jsem. „Nejdřív jsem usmažila dva z jejích oblíbených mazlíčků, a pak ještě vypálila půlku lesa.“
„O Amaranthu se budeme starat později.“ Prohlásil Nathaniel. „Teď je důležité rychle zmizet, než se tu ugrilujeme sami.“
Spěchali jsme směrem k Beezlovi. Zdálo se, že to trvá věčnost a zejména, když se za námi rozpoutalo ohnivé peklo. Není příjemné, když cítíte, jak vám oheň doslova olizuje paty.
O deset minut později jsme narazili na otevřenou mýtinu. Beezle seděl na vysoké, špičaté skále. Tvářil se strašně arogantně.
„Podívejte se.“ Zvolal. „Zapomeňte na létání, vytvořte portál rovnou domů!“
„Jsem pro.“ Přikývla jsem a obrátila se na Nathaniela. „Dostaň nás odsud.“
Překvapeně se na mě podíval. „Ale co tvoje mise? Víly už jistě nahlásily Amaranthě, že jsi tady, a že jsi zmizela.“
„Ti chlapi nás opustili.“ Oponovala jsem. „A pokud se Amarantha zeptá, proč jsme odešli, tak jí to taky řeknu. Zmizeli v lese a my uvízli s obřím pavoukem. V každém případě mě omluv, ale jsem příliš vyřízená, než abych přemýšlela o Amaranthě. Les je v plamenech a já se odsud chci dostat.“
Beezle se ohlédl za nás a jeho zorničky se rozšířily.
„Co, právě jsi zaregistroval všechen ten kouř a oheň?“ zeptala jsem se.
Beezle se na mě podíval. „Dobrá práce, Maddy. Přijdeš, uvidíš, všechno spálíš.“
„To ty jsi mi řekl, že monstra nemají ráda oheň.“
„Děti, prosím vás,“ vložil se do toho Nathaniel. „Nemůžu se soustředit, když se hádáte.“
Beezle a já jsme si vyměnili zlostné pohledy, zatímco se Nathaniel pokoušel stvořit portál. Opravdu jsem měla Gabriela požádat, aby mi ukázal, jak se to dělá. Určitě by se to hodilo na rychlé útěky.
O několik okamžiků byla brána zprovozněna a právě včas. Stromy na okraji mýtiny už začaly podléhat jiskrám a popelu.
„Doufám, že víš, co děláš, když odcházíš s touhle spouští za zády,“ prohlásil Beezle, obmotal své malé ručky okolo mého krku.
„Doufám, že to vím.“ Zamumlala jsem a vstoupila do portálu přímo za Nathanielem.
Přistáli jsme na trávníku zadního dvorku. Bylo už pozdní odpoledne, slunce slabě svítilo skrz stromy, na své cestě za obzor. Brzy se setmí a já strávím další noc bez Gabriela.
Co budu dělat? Nepotřebovala jsem být génius, abych pochopila, že mě Lucifer za mé činy mít rád zrovna nebude. A Amarantha posledního vyslance sťala jen za malý prohřešek vůči etiketě. Nejenže jsem ohrozila naši misi u dvora a Nathanielův život, ale také jsem nedokázala zjistit, kde skončil Gabriel.
Nemluvě o tom, že se Antarovi podařilo vplížit do mého domu a unést Beezla, takže se klidně mohl přiblížit ke mně a vyrvat mi vnitřnosti skrz nos?
Můj mozek byl unavený; moje tělo také. Jediné, po čem jsem toužila, bylo zalézt do postele a předstírat, že je všechno v pořádku, ale můj život se stával čím dál víc nenormálním.
„Dal bych si něco k jídlu,“ prohlásil Beezle.
„Jasně že by sis dal,“ odpověděla jsem. „Co pizza?“
Beezle šťastně zamával pěstičkami ve vzduchu. „Havaj?“
Nebyla mojí oblíbenou, ale Beezlovo ano. A chyběl mi. Byl pryč jen pár hodin a už mi chyběl.
„Havaj.“ Řekla jsem a šla dovnitř pro telefon, s Nathanielem v zádech.

19 komentářů:

  1. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. =D =D =D... Tak to je něco, co na téhle knize miluju. V jedné vteřině zápasí o život, v druhé se hádá s Beezlem, jakou pizzu si dají či nedají. V jaké knize tohle najdete? =D Díky za překlad =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D Jo, to máš pravdu. :-D Rádo se stalo. :-)

      Vymazat
  3. Mockrát děkuji za překlad a korekturu. Těším se na další.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad a korekturu! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  5. moc moc moc děkuju :3

    OdpovědětVymazat
  6. Dekuji za skvely preklad a korekturu. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Vďaka za skvelé pokračovanie :-)
    A kde je Gabriel ???

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za všechny komentáře. :-)
      O Gabrielovi se ještě dozvíš v dalších kapitolách... ;-)

      Vymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji,jste skvělí :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat