čtvrtek 25. září 2014

Černá noc - 10. kapitola



Jakmile jsem vešla na verandu, J.B. se ke mně naklonil.
„Vypadáš úžasně,“ zašeptal a několikrát si mě od hlavy až k patě prohlédl.
Neřekla jsem nic, jen upřela oči na Nathaniela.
„Pořád si myslím, že vypadáš jako sekretářka.“ Oznámil.

„Ano, ale sexy sekretářka,“ bránil mě J.B. Měl na sobě oblek šitý na míru, určitě drahý, a kabát. Brýle si dnes nevzal, jeho oči zelenkavě zářily.
„Dobrá, s komplimenty, nebo bez nich,“ promluvil Beezle, „pokračujme v cestě.“
„Jak se tam dostaneme?“ zeptala jsem se J.B. „Portálem?“
„Ne. Máma posílá auto.“ Odpověděl. „Parkuje v aleji.“
Tak jsme se s našimi zavazadly vydali po lávce, Beezle za námi poletoval. Bylo docela zarážející, že ho ještě žádný z našich sousedů nezahlédl, vzhledem k tomu, že jsme jeho přítomnost poslední dobou nijak netajili.
Stáli jsme v aleji, foukali si teplý dech na ruce a šoupali nohama. Bylo zhruba o deset stupňů chladněji, než včera. Ale aspoň jsem dnes byla vhodně oblečená, s kloboukem, rukavicemi a šálou, v kombinaci s mým vlněným kabátem. Všimla jsem si na rukavici trochy zaschlého bláta, které jsem v zuřivém záchvatu čištění přehlédla. Nathaniel na mě soucitně pokýval hlavou.
„To jednání je odsouzeno k zániku dřív, než jsme vůbec začali.“ Prohlásil.
„Pořád vyvádíš kvůli tomu, že jsem podle tebe oblečená jako sedlák?“ odsekla jsem.
„Máš na sobě bláto.“
„Chceš být ty celý pokrytý blátem?“ vyhrožovala jsem. „Protože to se může snadno zařídit.“
„Děti, děti,“ povzdechl si J.B.
Pak se zpoza rohu vynořila dlouhá černá limuzína a zamířila k nám.
„Proč nás musí vyzvedávat zrovna tady?“ postěžovala jsem si J.B.
„Protože řidič je z části troll,“ odpověděl, když limuzína hladce zastavila. „Je trochu nápadný. Snažte se příliš nezírat.“
Trollové většinou kvůli své velikosti žili v izolované, divoké přírodě, jelikož dosahovali výšky okolo dvaceti stop. Vzhledem k tomu, že tyto oblasti byly mimo můj areál na vyzvedávání Duší, nikdy jsem žádného trolla neviděla. Slyšela jsem spoustu příběhů od Agentů, kteří museli zavítat na venkov – zjevně s Agenty nikdy rádi nespolupracovali. Byla jsem zvědavá, jak došlo k narození polovičního trolla. Byli tak obrovští, že bylo téměř nemožné, aby se zkřížili s nějakým humanoidem. Pak jsem si uvědomila, že samotný akt byl pro ne-trolla určitě hrozný a rozhodla se, že na to nebudu myslet. Neměli moc pochopení pro vtipálky a já už tak z toho setkání byla hodně nervózní.
Lucifer se mnou počítal a kromě toho, že jsem nechtěla a byla na něj naštvaná, jsem toužila po tom mít svůj dluh konečně splacený. Tato práce byla na oplátku za vraždu jeho syna. Jeho syn sice udělal ty nejhorší věci, pokoušel se mě několikrát zabít a ještě byl nefalšovaným monstrem, ale to Lucifera zřejmě netrápilo. Dlužila jsem mu laskavost a to ho zajímalo víc. Jakmile jednání zvládnu, pak se zase vrátíme na normální pozice.
Řidič limuzíny vystoupil, aby nám otevřel dveře. Snažila jsem si J.B. prosbu vzít k srdci, ale bylo těžké nezírat. Troll byl oblečený v typickém šoférovském obleku – černé sako a kalhoty, bílá košile, černý klobouk. Byl zhruba lidské velikosti, asi šest stop vysoký, s vyrýsovanými svaly jako kulturista, jež napínaly látku k prasknutí. To však nebylo ani v nejmenším pozoruhodné, spíš to, že měl tvář jako kanec, akorát bez srsti.
Měl čenich, dlouhé uši prasete s chomáčky chlupů na konečcích, malé, mazané oči a tesáky, které trčely nad horní ret. Účinek byl tak znepokojující, že pro mě bylo těžké mu pohlédnout do očí, když jsem nastupovala do auta, usazená mezi J.B. a Nathaniela.
„Vyslankyně Blacková.“ Řekl tichým, vrčivým hlasem.
Přikývla jsem – připadalo mi to jako vhodné gesto – a pak se usadila na jednu z měkkých sedaček.
J.B. se podařilo zaujmout místo hned vedle mě, takže Nathaniel byl donucen si sednout naproti. Zamračil se, když mi J.B. kamarádsky položil ruku okolo ramen. Zřejmě se Nathanielův podlézavý respekt vůči J.B. vypařil, jakmile šlo o vymezování teritoria.
J.B. se naklonil, aby mi mohl zašeptat do ucha. „Jsem si jistý, že ti to nemusím říkat…“
„Nejez ani nepij nic, zatímco budeme u dvora.“ Zašeptala jsem zpět. „Já vím. Nechci být u víl uvězněná dalších několik stovek let. Mám dost problémů. Sbalila jsem si spousty jídla.“
„Sbalila jsi ho dost pro sebe i Beezla? Protože jsem viděl, kolik toho tvůj chrlič sní. A nemluv příliš lehkomyslně před Tyreem – řidičem.“ Prohlásil. „Všechno okamžitě sděluje mé matce.“
„Chápu.“ Promluvila jsem.
Podívala jsem se na Nathaniela. Jeho podrážděná tvář se změnila v cihlově červenou. Chtěla jsem mu říct, že já ani J.B. neflirtujeme – i když to tak vypadalo. Ale pak jsem si vzpomněla, že si ho vlastně ani vzít nechci. Nevím, proč se zatěžuju starostmi o jeho pocity. Nechtěla jsem myslet na to, že by ke mně Nathaniel chtěl mít blíž, zvlášť když mi pěkně zkritizoval oblečení.
J.B. dál držel ruku okolo mých ramen a já odolala pokušení se odtáhnout a relaxovat. Měla jsem spoustu starostí a nejvíc ze všeho jsem postrádala Gabriela. Byl součástí mého života jen několik měsíců, ale bez něj nic nevypadalo jako správné. Nesnesla jsem pomyšlení, že mu někde ubližují a on se nemůže bránit.
Podívala jsem se z okna a nechala myšlenky běžet – Amarantha, Lucifer, vlkodlaci, Samiel, Focalor, Antares. Tolik hráčů, tolik míst na šachovnici. Otázka zněla – byla jsem pěšák, nebo hráč? Nebyla jsem si jistá. Ani jsem si nebyla jistá, zda Lucifer opravdu chce, abych s Amaranthou vyjednávala. Řekl, že chce obnovit vztahy, ale bylo to tak doopravdy? Neznala jsem Luciferovy potřeby a touhy a ani se mi nechtělo věřit, že prosazování jeho plánu je ta nejlepší věc na světě.
Po chvíli se mi samovolně zavřela víčka. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala, ale když jsem otevřela oči, byla jsem přivinutá k J.B. hrudi a venku byla tma. Ospale jsem zvedla hlavu a uviděla J.B. spokojený úsměv. Beezle byl stočený do kuličky, spal na sedadle vedle něj. Nathaniel s chladnou tváří koukal z okna.
Odtáhla jsem se od J.B. a protáhla se. „Jak ještě daleko?“
„Vlastně ses probudila právě včas.“ Řekl. „Když se podíváš z okna, uvidíš hrad, ke kterému se blížíme.“
„Hrad.“ Zopakovala jsem. Nevím, proč jsem si myslela, že bude Amarantha žít v obyčejném domě. Můj vlastní otec žil v honosném paláci.
Ale když jsem vyhlédla z okna, uviděla jsem, že Amarantha žila ve skutečně pohádkovém hradě s vysokými věžemi a hradbami. Celá stavba byla stejně rozhlehlá, jako pět nebo šest městských bloků a byla obklopená vodním příkopem. Když jsme se k hradu přiblížili, sklopil se padací most, aby nám umožnil přístup na nádvoří.
„Nemáte někdo grog a flák masa?“ zamumlala jsem. Všimla jsem si, že někteří vílové měli na zádech luky a stejné oblečení, jako bojovníci, které jsme potkali v lese a hlídali hradby. Zjevně se jednalo o Amaranthiny vojáky. Přemýšlela jsem, proč cítila, že je potřebuje, když její les byl plný podivný věcí a příšer, které jedly vetřelce. Bylo její království ohrožováno, nebo byla jenom paranoidní?
Limuzína zastavila před obrovskými klenutými dveřmi. Tyree vypnul motor a šel nám otevřít.
„Pamatuj,“ promluvil J.B., „na dvoře panují velice přímá pravidla. Nechovej se ke královně neuctivě.“
„A nechovej se ke služebníkům jako k sobě rovným,“ dodal Nathaniel.
„A nejez ani nepij nic, co ti budou nabízet, vše slušně odmítni,“ připomněl Beezle.
„A taky…“ nadechl se J.B.
„Nepotřebuju tři chůvy.“ Zarazila jsem ho. „Umím být opatrná.“
„Ale nevíš, kdy máš být zticha.“ Řekl zachmuřeně Beezle.
„Ehm, podívejme se, kdo mě vychoval.“ Vpálila jsem mu ostře.
„Co se tím snažíš naznačit?“ opáčil uraženě.
Protočila jsem oči a vystoupila z limuzíny. Beezle se zatřepotal nad mým ramenem a se zavrčením přistál. Rozhodla jsem se začít se zadržováním kousavých poznámek, a tak jsem neřekla nic, co se týkalo jeho váhy. Nejlepší bude to prostě přejít.
J.B. zamířil ke dveřím, které se nezvučně otevřely dokořán. Uvnitř stála dokonale upravená víla s falešným úsměvem na tváři a já náhle pochopila, co Nathaniel myslel tím, že nejsem vhodně oblečená.
Měla na sobě zářivé, přiléhavé zelené šaty, s fialovou vlečkou, která se efektně kroutila až na zem. Blond vlasy měla umně vyčesané a šperky snad všude, kde se daly nosit. Natáhla ruce k J.B.
„Můj princi,“ vzdychla, hlubokým, sametovým hlasem, který byl třešničkou na dortu jejího těla, které křičelo: sex.
„Lady Violet,“ odpověděl a políbil ji na prsty.
Cítila jsem zvláštní zatřepotání, skoro až žárlivé, ale nechala jsem to být. Nechtěla jsem se J.B. ptát, kdy se proměnil na gentlemana, ale ta vyhublá mrcha visící na jeho paži k nám natáhla ruku ve vstřícném gestu.
„Velvyslankyně Blacková, já jsem lady Violet, královnina pravá ruka,“ zavrněla a věnovala mi pouze jediný pohled, jako bych nestála za její čas. „Má královna očekává váš příjezd na dvůr. Lord Nathaniel ap Zerachiel je u nás samozřejmě také vítán jako váš doprovod. A kdo… je tohle?“
Violet znechuceně nakrčila nos, zatímco zírala na Beezla na mém rameni.
„To je můj chrlič, Beezle.“ Promluvila jsem.
„Chrlič. Jak… neobvyklé.“
„Předpokládám, že je stejně vítán, jako jakýkoliv jiný člen mého doprovodu.“ Neodpustila jsem si.
J.B. na mě vytřeštil oči, ale já neměla v úmyslu ji nechat jít, když byla na J.B. hnusná. A navíc – byla jsem princezna, a ne jen obyčejný velvyslanec. V hierarchii jsem byla nad ní a z toho, co mi J.B. a Beezle řekli, jsem byla nad skoro všemi vílami u dvora. Nejlepší bude jim to neustále připomínat.
Violetina tvář mírně zrudla. Vrhla na mě jedovatý pohled, předtím, než ho stihla zakrýt pod mistrovskou masku přetvářky. No, dobrá. Stejně bychom nebyly nejlepší kamarádky.
„Samozřejmě. Jsi vítán u Amaranthina dvora… Beezle.“
Beezle jí královsky přikývl ze svého bidýlka, jako král, který právě vyslechl rolníka. Červená na Violetiných tvářích se ještě víc zvýraznila. Chtěla jsem si s ním plácnout, ale nebyla na to vhodná příležitost.
Slyšela jsem, jak si Nathaniel za mnou tiše povzdechl. No a co.
Violet se otočila na podpatku, ruku stále pevně obmotanou okolo J.B.
„Následujte mě, prosím, velvyslankyně. Váš kabát a zavazadla budou dopravena do vašeho pokoje.“
Odložili jsme si naše věci a předali je mnoha vílám, které se najednou objevily. Nemluvily, jen si převzaly naše kabáty, uklonily se a zmizely.
„Myslíš, že jsou ve stěnách skryté dveře?“ zašeptala jsem Beezlovi.
Zamyšleně přikývl, pak se zvedl z mého ramene a letěl kousek přede mnou. Myslela jsem, že chtěl odposlouchávat konverzaci mezi J.B. a Violetou. Oba dva měli hlavu až překvapivě blízko k druhému, zatímco nás vedli dál.
Pokud byly ve stěnách tajné chodby, vždycky existovala šance, že rozhovory někdo zaslechne. Rozhodla jsem se, že si budu dávat po dobu našeho pobytu pozor.
J.B. a Violet kráčeli dlouhou kamennou chodbou lemovanou brněním. Amarantha si zjevně užívala roli královny hradu, vzhledem ke všem doplňkům. Pak jsem jedné z helem věnovala delší pohled. Uvnitř byla lidská tvář, zmrzlá hrůzou, oči vykulené. Polkla jsem.
Nathaniel si všiml mého pohledu. Naklonil se ke mně.
„To jsou bojovníci z Války růží, která se odehrála v roce 1460,“ zašeptal. „Amarantha si je nechává jako trofeje, protože pomáhala hraběti z Warwicku porazit Lancastery v bitvě u Northamptonu. Později dodala brnění.“
„Není to v Anglii?“ zeptala jsem se.
„Ano. Amarantha přestěhovala hrad cihlu po cihle, když se před dvěma stoletími stěhovala.“
„Jak se vůbec stará?“ zajímalo mě. Cesta chodbou jako by trvala věčnost, zvlášť teď, když jsem zjistila, že je lemovaná těly.
Nathaniel se zamračil. „Nejsem si jistý, ale vím, že její vláda právě oslavila 1107 výročí.“
„Úžasné.“ Řekla jsem polohlasně. „Jak to, že každý, koho potkám, je o nejmíň půl milénia starší než já? Všichni měli tolik praxe, mohli si svou lstivost zdokonalovat. Já jsem jenom třicetileté něco, hozené do hluboké vody v bazénu bez plovacího kroužku.“
„Já jsem tvůj plovací kroužek.“ Prohlásil Nathaniel.
Zahihňala jsem se. Nemohla jsem si pomoci. Nathaniel vypadal tak prkenně a formálně, i když právě řekl ´plovací kroužek ´.
„Nevěříš, že můj doprovod nebude mít smysl? Ujišťuji tě, že s Amaranthou jsem jednal už několikrát,“ usadil mě ledově.
„Samozřejmě, že jsi důležitý,“ odsouhlasila jsem, protože jsem ho právě teď nechtěla rozhněvat. „Jenom -“
Musela jsem zmlknout, protože jsme konečně došli na konec chodby, kde nás uvítala křídla naleštěných dubových dveří. Violet vyhákla drápy z J.B. paže a otočila se k nám.
„Počkáte-li chvíli, oznámím královně váš příchod.“
Zmizela za dvojitými dveřmi tak rychle, že jsem neměla možnost zahlédnout ani kousek z místnosti za nimi. Z toho, co jsem už z hradu viděla, jsem usoudila, že hlavní sál bude oslňující, ostentativní a taky trochu děsivý. Zhluboka jsem se nadechla a obrnila se. Beezle se opět dotřepotal k mému rameni a povzbudivě mě stiskl drápy.
O pár minut později se dveře otevřely, doprovázené hlasem, který oznamoval příchod „velvyslankyně Madeline Blackové ap Azazel, vystupující jménem lorda Lucifera, lorda Nathaniela ap Zerachiela v jejím doprovodu a prince Jonquila z Amarantina dvora, též v doprovodu.“
Překvapeně jsem se na J.B. podívala. „Jonquil?“
Vzal mě za ruku, rty sevřel v pevnou čárku. „Ani slovo.“
„Jasně, že ne,“ zašeptala jsem. „Na tohle definitivně nezapomenu.“
Vstoupili jsme do sálu, J.B. a Nathaniel mě měli mezi sebou, oba dva drželi mé ruce. Cítila jsem se jako Dorotka, skákající po žluté cihlové cestě mezi Plecháčem a Strašákem. Škoda, že jsem neměla košík, kam bych dala Beezla.
Trůnní sál se podobal mým představám, přestože byl vyzdoben v zjevně jiném stylu. Zatímco zbytek hradu se držel ve středověku, Amarantha zřejmě nedala dopustit na baroko. Strop byl vysoký, pokrytý zlatými pláty a girlandami. Okna zahalená do růžového sametu se zlatými třásněmi. Parkety v podlaze byly dokonale vyleštěné. Trochu jsem očekávala, že přijde Ludvík XIV., aby mě uvítal.
Místnost dosahovala velikosti spíše plesového sálu, než korunního, celá zaplněná vílami, jež jako by byly oblečené na svatbu. Amaranthin trůn byl na vyvýšeném stupínku na druhém konci místnosti, takže jsme k němu museli před celým shromážděním dokráčet.
Když jsme vstoupili do sálu, nastalo ticho, ale pak mumlání začalo znovu, mnoho z přítomných mluvilo o tom, že vypadám příšerně obyčejně na takovou událost.
Vzpomněla jsem si, jak jsem poprvé navštívila Azazelův dvůr a musela pojít zástupem andělů. Doufala jsem, že tato návštěva neskončí jako ta předchozí – bez useknutých hlav. Stále jsem občas měla noční můry o popravě slečny Greenwitch, její hlavě kutálející se ke mně a jejích bledých očích, hledících do prázdna.
J.B. mě konejšivě poplácal po ruce. „Jsi lepší a vedeš si líp, než si oni myslí.“
Usmála jsem se na něj. „Díky, že to říkáš.“
Opětoval mi úsměv a já ucítila malé zachvění, tentokrát v blízkosti srdce. Dav se rozestoupil, a já konečně zahlédla Amaranthu. Vypadala sakra dobře na ženu starou několik milénií. Ani nevypadala tak stará, aby mohla být J.B. máma. Samozřejmě, Azazel taky vypadal jako můj krásný starší bratr. Tohle byl jen symbol napůl lidského dítěte smrtelníka.
Amarantha měla mahagonové vlasy, na krku stažené do uzlu, stejně třpytivé zelené oči jako J.B. a krásnou tvář ve tvaru srdce. Spíš než vyčnívající model (jaký jsem předpokládala, vzhledem k růžovým závěsům), zvolila šaty v barvě champagne, která jí skvěle ladila s kůží. Nechaly jí odhalená ramena, na hrudníku měla zářivý diamant velikosti mého palce, který upozorňoval na její bezchybné vnady.
Zastavili jsme se před pódiem a královna vstala z trůnu, aby nás pozdravila. Přesto nesestoupila ze stupínku na naší úroveň. Oči měla tvrdé a ostražité, téměř jsem za zelenými duhovkami viděla chladné kalkuly a soudy. Přeměřila si mě, a pak – jako všichni ostatní – zjistila, že jsem míň, než očekávala. No, dobrá. Když o mně nemají lidé moc vysoké mínění, mám šanci je překvapit.
„Velvyslankyně Blacková,“ promluvila a v ten okamžik v celém sále konverzace utichla. Nikdo si to nemohl nechat ujít. „Jsi vítána na mém dvoře jako zástupce lorda Lucifera.“
Lehce jsem přikývla. Nehodlala jsem se klanět a plazit. Znala jsem své místo v žebříčku hierarchie a ona nebyla nade mnou. Také jsem této ženě nechtěla nastavovat holý krk, už jen z principu.
„Královno Amarantho, přicházím jako zástupce lorda Lucifera, pro účel obnovit vztahy mezi královstvím padlých a víl.“ Začala jsem, citujíc přímo z projevu Lucifera, který pro mě vymyslel. Sotva jsem se na něj měla čas posledních pár dní podívat, kvůli všem událostem, jež se odehrály. Ráno jsem si ho zoufale snažila zapamatovat během snídaně. Cítila jsem se, jako bych znovu šprtala na maturitu.
„Lord Lucifer posílá nejhlubší omluvu za chování předchozího velvyslance,“ pokračovala jsem.
Amarantha mě přerušila, z jejího hlasu odkapávaly rampouchy. „A co nešťastné chování současného velvyslance?“


13 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. no tak to som zvedavá, čo sa na tom dvore stane :-) vďaka za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  4. Hihihi...parádní konec =D. Díky za kapitolu =)

    OdpovědětVymazat
  5. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. ó božee :D takový konec mě zabije :D než bude další kapitolka tak se zblázním, zešedivím a bude ze mě bláznivý nedočkavý šílenec :D jinak děkuju za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  8. Moc dekuji za skvely preklad a korekturu :-) Katka

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Já děkuju za komentáře. :-)
    Jsem zvědavá, co řeknete na další vývoj událostí... ale... nebudu nic prozrazovat. :-D

    OdpovědětVymazat