úterý 5. srpna 2014

Práce pro Ďábla - 29. kapitola




Nalila jsem plnou sklenici brandy, podala ji démonovi a sama jsem si lokla z láhve. Byla dobrá sametově jemná, v břiše se mi rozlilo příjemné teplo.

Jace do sebe hodil panáka vodky. Eddie klel, Gabe mu polévala ruku desinfekcí. Chvíli jsem počkala, vydechla a znovu si přihnula z láhve, druhou ruku pevně sevřenou kolem jílce meče. Rukáv jsem měla nasáklý krví.

„Opatrně Danny,“ řekl Jace, „potřebuju tě střízlivou.“
„Naser si,“ řekla jsem. „Proč mě chce Corvinova rodina, Jace? Proč mi to neřekneš?“ Když jsme se potkali, přísahal jsi mi, že jsi mafii nechal za sebou. A já ti pošetile věřila.

Pokrčil rameny. „S Corvinovými si nedělej starosti, zlato. Pokud se tě jen pokusí dotknout, postarám se o ně.“

„Pořád pro ně děláš, že ano? Proto o tom nechceš mluvit. Nemůžeš se jich zbavit.“

Jaceova tvář byla pod maskou potu, špíny a rozmazané krve celá bílá. „Vykoupil jsem se, Danny. Nepatřím jim.“ Vypil dalšího panáka a položil skleničku zpátky na pult. Ostrý zvuk prořízl napjaté ticho.

Znovu jsem se napila přímo z láhve a otočila se k démonovi. „Jafe?“

Taky pokrčil rameny. Zatracení muži a jejich krčení rameny.

Není to muž, je to démon. Ta myšlenka mě skoro knokautovala. Zarazila jsem se a upřela se na něj pohled. Kdy jsem o něm začala uvažovat jako o člověku? To nevěstí nic dobrého. Znovu jsem si přiložila láhev ke rtům, ale Japhrimel položil svou nedotčenou skleničku a láhev mi vzal. Jeho prsty byly proti těm mým horké. „Ne, Dante,“ řekl něžně. „Prosím, nemůžu připustit, aby se ti něco stalo.“

To bylo uklidňující, pomyslela jsem si, přestože to bylo trochu divné. „Dobře,“ odpověděla jsem a pustila láhev. Brandy se proměnila v příjemné teplo rozlévající se za hrudní kostí. „Takže Corvinovi mě chtějí živou. Proč, sakra? A...“ Než jsem stihla dokončit větu, napadlo mě něco strašného. Otočila jsem se k Japhrimelovi

S pohledem upřeným do mojí tváře postavil láhev vedle své skleničky. „Dante?“

Stála jsem jako zaražená, najednou mi bylo zima. Abra mi říkala, že Jace pracuje pro Corvinovy. Corvinovi mě chtějí živou a vypsali na mě tak vysokou odměnu, že na ně musí tlačit někdo jiný. Někdo mocnější, než je Jace nebo Corvinovi. Od mafie se nikdo nevykoupí.

„Danny?“ Gabe si musela všimnout, že se něco děje, protože na mě hleděla s doširoka rozevřenýma očima. „Danny?“

Polkla jsem. „Půjdu nahoru do svého pokoje,“ řekla jsem bezdechým hlasem. Zněla jsem jako mladá dívka, kterou někdo znemožnil na její první párty. „Omluvte mě.“

Už jsem byla ve dveřích, když jsem ucítila Japhrimela jen krok za sebou. Nic neříkal.

„Danny, co se děje?“ Vola la za mnou Gabe. „Danny!“

Došla jsem k začátku schodiště a začala šplhat nahoru, když jsem ucítila brnění na kůži. Předtucha. Takhle to nemůže být. Takhle ne.

Ale už mě jednou zradil nebo ne? Odešel beze slova. Bylo to proto, že ho Corvinovi povolali sem? Abra mě varovala, věděla o tom. A teď byl tak dychtivý, tak nápomocný, zůstaň u mě doma, je to bezpečnější. Tvrdil, že se vykoupil, ale jak znám mafii, ta nikdy nikoho nepustí. Vždycky na něho budou něco mít, vždycky ho můžou zmáčknout, aby dohlédl na bývalou přítelkyni nebo snad ne?


Můj mozek došel k jasnému, logickému závěru. Nechtěla jsem tomu uvěřit.

Démon stoupal po schodech těsně za mnou, beze slova, obklopovala mě jeho pižmová aura, štíty, které jsem ignorovala, protože jsem neměla čas nebo chuť se odstranit. Dotknul se mě jenom jednou. Jemný tlak na zkrvavené rameno, když jsem skoro zabloudila mezi chodbami. U modrého pokoje jsme našli otevřené dveře. Podívala jsem se dovnitř. Roztřásla jsem se a zůstala jsem stát.

Pokoj už nebyl modrý. Teď byl bílý. Ve vzduchu se vznášela těžká vůně.

Květiny. Bílé květiny. Lotosy, lilie, růže. Byla jimi zavalená celá místnost jako by tam řádila sněhová bouře. Po těle mi vyrazila husí kůže; zuby mi o sebe začaly cvakat a bradavky jsem měla ztvrdlé na kámen. Květiny pokrývaly každý kousek volného místa. Byly i na podlaze, vůně byla opojná, dusivá a nasládlá. Byla jich plná postel i parapety na oknech. Pokud jsem mohla vidět, byly i v koupelně.

Santino posílal Doreen modré květiny. Obrovské kytice různých druhů květin ve všech odstínech modré. Pořád ještě jsem se nedokázala bez odporu podívat na kosatce, chrpy nebo modré růže.

„Dante?“ Japhrimel zněl poplašeně. Zavřel dveře a ustoupil stranou. Kabát se mu s lehkým zašustěním otíral o nohy. „Moje štíty jsou netknuté, kromě služebnictva dovnitř nikdo...“

„Pravděpodobně je poslal a zaměstnanci je vynosili nahoru.“ Zněla jsem jako bych dostala ránu do žaludku. „Potřebuju se převléknout a zabalit si.“ Opřela jsem se volnou rukou o dveře. „Můžeš mě odsud dostat tak, aby to Jaceovy štíty nezaznamenaly?“

„Samozřejmě,“ řekl a narovnal ramena. Nic není jednodušší, říkal ten pohyb. „Co to je?“ Zeptal se. „Tvůj bývalý milenec možná...“

„Santino posílal svým obětem květiny,“ řekla jsem dutě. Démon ztuhnul, oči se mu rozžhavily.

„Ví to,“ pokračovala jsem. „Ví, že jsem tady a že ho hledám. A jsem Nekromantka. Vybral si mě jako příští oběť.“

„Dante.“

„To znamená, že se nemusíme namáhat s hledáním,“ řekla jsem. „Najde si mě sám.“ Rozesmála jsem se, ale v tom zvuku zněla panika. Svět se pode mnou roztočil, pomalu pode mnou uhýbal jako bych sklouzávala ze slickboardu.

„Dante.“ Držel mě za ramena. „Uklidni se. Dýchej. Prostě jenom dýchej." Jeho prsty se mi zaťaly do ramen. Lehce se mnou zatřásl. Zuby mi cvakaly o sebe. Cítila jsem kyselý zápach vlastního strachu.

Přes rty se mi dralo zasténání. V levém rameni mi bolestivě škubalo. Bolest mě vracela zpátky do reality. Zjistila jsem, že se třesu a ruce se mi chvějí. Démon si opíral bradu o vršek mé hlavy. Obklopovala mě jeho vůně. Držel mě v náručí a pekelný žár zaléval celé moje tělo. Byla jsem za to vděčná, protože jsem byla prochladlá, byla jsem tak studená, že jsem měla ztuhlou čelist, zuby mi cvakaly a po celém těle mi naskákala husí kůže. Držel můj meč. Upustila jsem ho nebo ho vzal z mých ztuhlých prstů? Už potřetí držel mou čepel. To jsem byla opravdu tak nedbalá? Dřív jsem nikdy nepřipustila, aby se někdo dotknul mé zbraně.

„Dýchej,“ mumlal mi do vlasů. „Jsem s tebou, Dante. Dýchej.“

Opřela jsem si čelo o podivný měkký materiál, z kterého byl jeho kabát. Naplnila jsem si plíce jeho démonskou vůní. Tak cizí. Uklidňovala mě. Nutkání k nářku pomalu ustupovalo.

„Klid, Dante,“ opakoval démon. „Uklidni se.“

„Jsem v pořádku,“ vypravila jsem ze sebe. „Musíme odsud.“

„Dobře.“ Řekl, ale nepohnul se, stejně jako já.

„Musíme si najít nějaké ubytování.“ Řekla jsem, „A musím, musím...“

„Nech to na mně.“ Řekl tiše.

„Musím si zabalit.“ Už jsem zněla klidněji. „Anubiset´herka. Se ta´uk´fhet sa tevap ukuraph.“ Známé zaříkání mě uklidnilo.

Zůstal stát, dokud jsem neudělala první pohyb. Zhoupla jsem se na podpatcích a jeho paže klesly. Tvář měl bez výrazu, klidnou, oči mu žhnuly. Ve značce na rameni mi bez ustání pulzovalo. Beze slova mi vtisknul meč do ruky. „Díky.“ Byla jsem ještě roztřesená, ale už jsem byla zase sama sebou.

Japhrimel přikývnul, s pohledem upřeným na mě. Nebyla jsem si jistá, co hledá, ale zkoumal mou tvář jako by v ní bylo vepsaných Devět kánonů. Do tváří mi stoupla horkost. „Na svou čest,“ řekl tiše. „Přísahám ti na vodu z Léthé, Dante Valentine, nedovolím, aby ti cokoliv ublížilo.“

„Santino“ začala jsem.

Tiše zavrčel. Ucukla jsem.

„Najdeme způsob, jak se ho zbavit, ty a já. Zabal si, Dante. Pokud jsi rozhodnutá odsud odejít, musíme to udělat rychle.“ Zněl naprosto klidně, nebezpečně klidně.

„To zní dobře.“ Vypravila jsem ze sebe. Květinová vůně byla všude. Nad městem se ozývala další bouřka a skrz otevřené okno dovnitř zavanul svěží větřík a nahnal mi vůni vadnoucích květin přímo do tváře. Zakymácela jsem se. Japhrimel se natáhnul a zlatými prsty se na moment dotknul mé tváře. Pod tím dotek jsem doslova zahořela. „Japhrimele...“

„Dante,“ odpověděl s pohledem upřeným do mých očí. „Pospěš si.“

Tak jsem spěchala.

18 komentářů:

  1. Děkuji moc :-)

    OdpovědětVymazat
  2. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ulalaaa :D Tak tohle je... zvrat! Ale ve všem. Tahle kapitolka zatím patří k mým nejoblíbenějším. A ani nevím proč :D Vypadá to, že Jace v tom taky sehraje určitou roli a něco mi našeptává, že možná - ale jenom možná - to bude bad guy toho psychopatického vraha. Že to kvůli němu opustil Dante. Možná, aby se jí nic nestalo. Nevím, jsou to jen moje pošahaný teorie a už se nemůžu dočkat až si je buď potvrdím nebo vyvrátím! :D
    Děkuji za překlad a korekturu! ;-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za další skvělou kapitolu, opravdu se to rozjíždí, nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad kapitoly.

    OdpovědětVymazat