pátek 15. srpna 2014

Pavučina lží - 16. kapitola




SUV zastavilo, dveře se otevřely a ven vylezlo několik mužů. Jeden po druhém jako cirkusoví klauni, namačkaní při představení do auta s jedinou únikovou cestou. Celkem jich bylo pět. Dva obři, dva menší udělaní pořízci a trpaslík. Obři a dva muži měli pracovní oblečení – šedé blůzy, důkladné boty, tlusté rukavice. Trpaslík byl oblečený o trochu líp – čisté džínsy, boty, černá košile. Přes ni měl přehozenou těsnou černou bundu, která vypadala, že na něm praskne jako na Hulkovi, pokud se zhluboka nadechne.

Trpaslík si to namířil k verandě a zbytek mužů ho následoval. Vyměnili jsme si s Finnem rychlý pohled a on udělal pohyb rukou. Přikývla jsem a couvla doleva do stínů na verandě. Finn se posunul doprava. Donovan Caine  zůstal tam, kde byl, jenom si stoupnul. Warren s Violet dál seděli ve svých židlích. Violet zbledla a přitiskla si ruce na břicho jako by se jí chtělo zvracet. Zamračení prohloubilo vrásky kolem Warrenových úst.
Trpaslík zůstal stát na úpatí dřevěných schodů vedoucích na verandu. Zahákl si palce za pásek od džínsů a nohu si opřel o první schod.
Měl obuté černé naleštěné boty z hadí kůže a díky černému klobouku vypadal o něco vyšší, než ve skutečnosti byl. Úzkou kravatu uvázanou kolem krku zdobil kus tyrkysu velký skoro jako moje pěst. Někdo si tu hrál na kovboje.
Vlnité vlasy pískové barvy mu spadaly až na ramena. Pod nosem jako brambora si pěstoval mohutný knír, který mu spadal přes rty. Oči měl jako dva pichlavé modré špendlíky.
„Warrene,“  zaburácel na pozdrav.
„Tobiasi,“ odpověděl stařík.
Oba muži se měřili pohledem, tak, jak to staří nepřátelé dělávají. Ani jeden z nich nechtěl uhnout očima jako první.
Zatímco se navzájem propalovali pohledy, já jsem si prohlížela zbytek mužů. Dva menší byli lidé, i když jim v žilách pravděpodobně kolovala i nějaká obří krev. Aspoň na to vypadaly jejich mohutné svaly a pěsti. Pro moje nože by měli být snadný cíl. Dva obři budou tvrdší oříšek, zvlášť když vezmu v úvahu, že jejich pěsti byly velké skoro jako moje hlava. Ale i tak nic, s čím bych se nedokázala vypořádat.
Znovu jsem se přenesla pohledem k Tobiasu Dawsonovi. To byl skutečný problém. Na kůži jsem cítila tenký pramínek Síly jako by mi po kůži přejížděl smirkový papír. Magie.  Plavovlasý trpaslík ovládal nějaký druh živelné magie.
Protože jsem sama patřila k lidem obdařeným magií, dokázala jsem vycítit Sílu i u ostatních. Ale existoval i druh lidí jako byl Dawson, ze kterých magie doslova odkapávala. I když magii zrovna nepoužívali, pořád z nich nějakým způsobem unikala. Jako když se pramen snaží prodrat na povrch. Na druhou stranu tu byli lidé jako já, kteří měli svou magii pevně uzavřenou uvnitř. Žádné vyzařování, ani úniky. Nikdo nás nedokázal odhalit naše magické schopnosti, dokud jsme svou sílu nepoužili.
Dawsonova magie byla podobná té mojí, ale nedokázala jsem s jistotou určit, jestli je živel Ledu nebo Kamene. Pokud bych měla hádat, vsadila bych na Kámen. Energie, která z něj unikala nebyla dostatečně chladná a hladká, na to aby to byl Led.
Každopádně, pokud by se situace vymkla zpod kontroly, můj první cíl by byl trpaslík, až pak jeho gorily. S magií a tuhou trpasličí náturou byl momentálně největší hrozba.
Palcem jsem přejížděla po rukojeti nože. Přestože jsem svoje nože poslední dobou příliš nepoužívala, dotyk stříbrné slitiny na kůži mě uklidňoval a dodával mi pocit jistoty. Jako přítomnost starého důvěrného přítele.
Donovan Caine si odkašlal. Tobias Dawson odtrhl pohled od Warrena a zaměřil svou pozornost na detektiva. Prohlédl si ho, usoudil, že je nezajímavý a znovu se zaměřil na Warrena.
„Přemýšlel jste o mojí poslední nabídce?“
Zeptal se dunivým hlasem.
Warren přivřel oči. „Už to opakuju dva měsíce. Nemám v úmyslu vám prodat ani láhev limonády, natož celý obchod. Klidně se můžete ptát každý den znova a znova, ale já si to nerozmyslím. A je jedno, kolik peněz mi nabídnete.“
Tobias Dawson se naklonil a odplivl si. Tabákem zabarvené sliny vytvořily špinavou skvrnu na dřevěné podlaze u Warrenových nohou. „No to je opravdu škoda, zvlášť když uvážím, že ta nabídka byla víc než štědrá. Proč se nezachováte jako rozumný muž a neprodáte?“
„Protože tahle zem patří mé rodině už víc než tři stovky let.“ Odpověděl trpělivě Warren. „A nenechám někoho jako vy, aby to tu zdevastoval povrchovou těžbou, stejně jako zbytek hor.“
Tobias si povzdechl. Dlouhý vzdech podívejte-se-s-čím-se-to-tu-musím-potýkat, stejný, jaký vydal u mě v restauraci Jonah McAllister. „To není povrchová těžba, Warrene, říká se tomu odstranění skrývky a není na tom nic ilegálního. Jenom prostě těžíme uhlí nejefektivnějším způsobem.“
„A zlikvidujete každého, kdo má nějaké námitky,“ odsekl Warren. „Jak už jsem říkal, nemám zájem. Nedovolím, aby se můj pozemek proměnil ve špinavou díru do země.“
Tobiasův výraz ztvrdnul a knírek mu vztekle zacukal. „Už mě to čekání nebaví. Buď mi to prodáte teď, dokud nabízím dobrou cenu nebo...“
„Nebo co?“ Přerušil Warren jeho výhružky. „Přijde se sem zase ochomýtat pár siláků? To už tady bylo a nefungovalo to. Stačilo pár ran z brokovnice a byli pryč.“
Tobias se ohlédl po svých mužích, kteří najednou hleděli do země jako by tam něco ztratili.
To mě přimělo dívat se na Warrena s větším respektem. Violet mi říkala, že se s Dawsonovými muži vypořádal sám, ale nenapadlo mě, že při tom použil brokovnici. To od něj bylo velmi statečné a velmi hloupé. Protože teď se z toho kvůli pár výstřelům a jeho tvrdohlavosti stala pro Dawsona prestižní záležitost a pravděpodobně to byl i důvod, proč se jeho poskoci zaměřili na Violet.
Dawson se otočil zpátky k nám a znovu si odplivl k Warrenovým nohám. „Já jenom říkám, že by bylo opravdu škoda, kdyby se vám nebo vaší vnučce mělo něco stát.“
Upřeně zíral Violet na prsa jako by jí do nich chtěl zabořit hlavu. Jeho muži za ním udělali to samé. Violet zbledla, ale založila si ruce před sebou a zvedla hlavu. Stejně jako její dědeček neustoupila ani o krok.
„Jen tak mimochodem, slečno Violet,“ protáhl nosovým hlasem, „neviděla jste tady někde kolem mého bratra Trace? Menší chlapík, je mi trochu podobný. Na předloktí má vytetovaný váleček dynamitu a řídí starší náklaďák.“
Přivřela jsem překvapeně oči. Dawson měl bratra jménem Trace? S vytetovaným válečkem dynamitu na ruce? Tak už asi víme, z koho včera večer udělal Finn placku.
„Zařizoval pro mě nějakou záležitost v Jižním městě, poblíž kampusu,“ řekl Tobias. „Ale včera večer nepřišel domů. Možná jste ho někde zahlédla cestou z přednášek.“
Violet se roztáhly panenky přes celé duhovky. Po zjištění, že útočník ze včerejška byl Dawsonův bratr, nevěděla, jak se má postavit k jeho narážkám, náznakům a výhružkám. Ale Finnegan Lane zareagoval jako pravý jižanský gentleman a vystoupil na její obranu.
„Jižní město není zrovna nejbezpečnější místo,“ řekl Finn klidně. „Kdo ví, co se mu tam mohlo přihodit? Napadají mě nejrůznější možnosti. Je to hodně drsná část města. Feťáci, prostitutky, pasáci. Není to bezpečné místo pro osamělého muže.“
Tobias po Finnovi šlehl pohledem. „Nikdo s tebou synu nemluvil. A vůbec, co o tom ksakru víš?“
Finn se usmál. „Vyrostl jsem tam.“
Trpaslík  zíral na Finna s otevřeným nepřátelstvím a podezřením. Jeho doprovod si všiml jeho nelibosti a obři se posunuli o kousek blíž. Tobias se napjal, připravený vydat rozkaz. Ujistila jsem se, že mám nože na dosah.
Tohle nemůže skončit dobře.
Ale předtím, než mohl Tobias Dawson poštvat na kohokoliv z nás svoje gorily, vystoupil do popředí Donovan Caine s rozepnutým si kabátem, aby bylo vidět jeho odznak a zbraň.
Tobias přelétl pohledem ze zbraně na sedan zaparkovaný před obchodem. Musel poznat, že se jedná a policajtské auto. „A vy jste kdo?“
„Detektiv Donovan Caine. Jsem starý přítel Foxových.“
Finn nasadil další ze svých úsměvů a ukázal prstem na detektiva. „Možná už jste o něm slyšeli. Před dvěma měsíci dostal vyznamenání od starosty za to, že zneškodnil Alexis James a její pohůnky, kteří ve velkém vyváděli peníze z Halo Industries. Bylo to ve všech zpravodajstvích.“
Donovan se na Finnovu pichlavému vychvalování ušklíbl. Detektiv věděl stejně jako Finn, co se tehdy doopravdy stalo. Že Alexis jsem zabila já a že on si jen připsal zásluhy za něco, co neudělal.
Ale bylo jen dobře, že Tobias Dawson věděl, co je detektiv zač.
V očích se objevilo poznání. Cainnovo postavení v Ashlandském policejním sboru ho přimělo přehodnotit úmysly a znovu zvážit svoje možnosti. Ashland sice byl nebezpečné místo a policajti byli prohnilí a úplatní, ale napadnout člena policejního sboru před svědky bylo i tady moc. Nehledě na to, že Donovan Caine byl něco jako lidový hrdina – jedna bílá ovce v černém stádu, neúplatný, poctivý policista. Jeho smrt by vyvolala spoustu otázek, které by mohly být nepříjemné i pro Tobiase Dawsona.
Těkal pohledem z Donnova na Finna a na Warrena. Mě ani Violet si nevšímal. Zjevně ani jednu z nás nepovažoval za hrozbu. Sexistický zmetek.
Musel s námi ale počítat, protože jsme byly tady.
Bylo nás pět proti šesti. Žádná velká přesila, i když z jeho pohledu dvě ženy a starý muž nepředstavovali větší problém.
Ale Donovanům odznak aspoň prozatím situaci vyrovnával.
Tobias se znovu zadíval na Warrena. „Máte tři dna na to, abyste znovu zvážil mou nabídku. A je to moje poslední nabídka. Dobře si to rozmyslete, než se vrátím a znovu se zeptám na vaše rozhodnutí.“
Po proslovu následovalo další odplivnutí. Pak se trpaslík otočil na podpatku bot z hadí kůže a vyrazil zpátky k SUV. Rukou pokynul svým nohsledům.
Jeden po druhém se otočili a zamířili za ním.
Donovan Caine zůstal stát na místě, s tvrdým výrazem ve tváři a studeným pohledem v oříškově hnědých očích, dokud auto nevyjelo z parkoviště. Řidič odbočil doprava a zmizel nám z dohledu. Když byli pryč, detektiv ztěžka vydechl a rukou si prohrábl vlasy.
„Tak to byla celkem zábava,“ řekl Finn  vesele.
----
 Ještě nějakou dobu jsme stáli na verandě a čekali, jestli se Dawsonovi muži nevrátí. Když jsem si byla jistá, že jsou definitivně pryč, vrátila jsem svoje nože na jejich místa. Pak jsem sešla z verandy na místo, kde Tobias Dawson stál, abych zjistila něco víc o jeho magii.
Štěrk pod mýma nohama hučel pod náporem Síly. Začala mi brnět kůže a jizvy v dlaních se také probudily k životu. Už jsem mohla s jistotou říct, že trpaslík je živel Kamene.
Jeho magie byla silná. Stejně jako ta moje.
Přemýšlela jsem, jestli dokáže ovládat i další živel nebo má nějaký speciální talent – něco, o čem bych měla vědět – předtím, než ho zabiju. Ať už měl nebo neměl, rozhodně nebude jednoduchý soupeř. Měla bych zaútočit rychle a tvrdě, aby bylo po všem dřív, než vůbec zjistí, že se něco stalo. Jinak by se taky mohlo stát, že skončím šest stop pod zemí místo něho.
„Co to děláš?“ Otočil se Donovan Caine ke mně.
„Ale nic.“
Detektiv věděl, že mám magii, že jsem živel Ledu, ale nikdy jsem mu neřekla o svém druhém a větším talentu, o tom, že jsem i živel Kamene. Svou magií jsem se nikdy nechlubila a navíc jsem si pořád nebyla jistá, jak na tom vlastně s Donovanem spolu jsme.
Violet se objala rukama. Hrdinství, které prokázala tváří v tvář Tobiasi Dawsonovi zmizelo a proměnilo se v chlad. „Gin, proč jsi nic neudělala? Proč jsi nechala Dawsona odejít?“
„Protože jsem nechtěla, aby si mě všimnul,“ řekla jsem. „Zatím ne. Bylo by pak těžší se k němu nenápadně dostat. Ani se na mě nepodíval, takže až mě příště potká, nebude si mě pamatovat.“
„Tím myslíš, až se ho pokusíš zabít.“ Řekl Donovan Caine chladně.
„Ano,“ řekla jsem. „Přesně tak.“
Donovan na mě hleděl. Oči se mu ve tváři blýskaly jako tekuté zlato. Po chvíli zavrtěl hlavou. „Víš, že tě to nemůžu nechat udělat.“
Vzdychla jsem si. Přestože už jsme spolu spolupracovali, byli jsme zpátky tam, kde jsme byli na začátku. S jeho pevnými morálními zásadami zase stál v cestě mně a tomu, co bylo potřeba udělat.
„Nemyslím, že by tady byla nějaká možnost volby, detektive.“ Uťal jeho řeč Finn. „Protože všichni víme, že Tobia Dawson bude Foxovy pronásledovat tak dlouho, dokud nedostane jejich zem. Což doslova znamená, že nepřestane, dokud nebudou oba mrtví. Ten darebák včera v noci poslal svého bratra, aby přepadl, znásilnil a zavraždil Violet. Devatenáctileté děvče, které nikdy nikomu neublížilo. A ty se ho tady pokoušíš bránit, i když před chvílí, přímo tady před tebou, vyhrožoval děvčeti a starému člověku. Jsem jediný, komu připadá, že je tady něco špatně?“
Detektiv se naštvaně otočil k Finnovi a chvíli na sebe vztekle zírali. Oba měli ruce zaťaté v pěst. Znovu jsem si povzdychla. Finn byl jako vždycky na mé straně, jak se od loajálního bratra dalo čekat a jeho slova zněla logicky. Ale na detektiva se muselo jen po malých krůčcích. To znamenalo jemně ho postrkovat správným směrem.
„Finne?“ Zeptala jsem se.
„Ano?“
„Máš s sebou laptop?“
Byla to zbytečná otázka. Někdy jsem se divila, jak je to možné, že se Finn dokázal odpoutat od svého počítače, aby mohl běhat za každou sukní, která se kolem mihla.
„Tak běž pro něj. Potřebuju zjistit všechno o Tobiasi Dawsonovi. Zvyky, koníčky, obchodní zájmy, cokoliv užitečného.“
Fin přikývnul a odešel k autu.
„Na co se chystáš?“ Zeptal se Donovan tlumeným hlasem.
Zářivě jsem se na něho usmála. „Ne já, detektive. My. My půjdeme zkontrolovat jeho důl a kancelář, abychom zjistili, proč tak strašně touží po pozemku Foxových. Co říkáš, detektive? Jsi připravený na malé večerní dobrodružství?“
Donovan se na mě zašklebil
„Takže se nám chystáš pomoct?“ Zeptala se Violet.
Podívala jsem se na ni. „Už ti chvíli pomáhám, Violet, ale ano, postarám se o Dawsona.“
„Proč?“ Zeptal se Warren Fox. „Mám trochu představu o cenách, které si Fletcher účtoval za svoje služby – a to bylo před mnoha lety. Jsem si jistý, že si něco takového nemůžu dovolit ani náhodou.“
„S penězi si nemusíte dělat starosti,“ řekla jsem. „Stačí, když mi dáte pár sklenic medu pro Jo-Jo a budeme vyrovnaní.“
„Ty nechceš ani zaplatit?“ Zeptal se podezřívavě Donovan Caine. „Proč? Chceš sebrat jejich majetek na místo Dawsona?“
Nadzvedla jsem obočí. „A co bych asi tak dělala s obchodem v uhelné pánvi? Mám dost starostí s restaurací. Ta je pro mě až až. Takže ne, jejich pozemek nechci. Věř nebo ne, příležitostně pracuju zadarmo, detektive.  Takříkajíc pro-bono, když to situace vyžaduje.“
„Ale proč?“ Trval Caine na svém. „Proč chceš tak moc zabít Dawsona?“
Přeběhla jsem pohledem k Violet. Před očima jsem měla její rozbitý obličej a v uších mi zněly její vzlyky. Přestože Jo-Jo napravila fyzické škody, na duši jí zůstal šrám. Přišla o kousek své nevinnosti, o malou, šťastnou, bezstarostnou část, která se už nikdy nevrátí. Stejně jako já té noci, kdy jsem během pár hodin přišla o všechny, které jsem měla ráda a náš dům lehl popelem.
Možná jsem chtěla mít jistotu, že Violet nikdy neskončí jako já – zatvrzelá a chladná. Možná jsem pro ni chtěla nějakou odplatu, protože já jsem té své zatím nedosáhla. Nebo jsem si možná jen přála, aby mohla klidně spát s vědomím, že jí od Tobiase Dawsona nehrozí žádné nebezpečí.
Nedokázala jsem to všechno zdůvodnit ani sama sobě a nemohla jsem to vysvětlit ani detektivovi. A nebyla jsem ani připravená odhalit mu tuhle svoji část. Stejně by mi nevěřil. Takže jsem sáhla po první přijatelné odpovědi.
„Protože Tobias Dawson není nic jiného než bohatý rozmazlený tyran, který si chce hrát na kovboje,“ řekla jsem. „Protože se nudím a hlavně proto, že si to budu nekonečně užívat, až mu nakopu ten jeho nabubřelý zadek, srazím mu z hlavy ten směšný klobouk a stáhnu mu ty příšerné boty předtím, než mu podříznu krk.“

6 komentářů:

  1. Mockrát děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Hrozne moc dekuju

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za pokračovanie:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat