pátek 8. srpna 2014

Pavučina lží - 15. kapitola




Teď už mi bylo jasné, komu patřil ten sedan venku. Už na dálku křičel policajt. Jenom jsem nevěděla, že to je můj policajt.
Při zvuku kroků po dřevěné podlaze se oba muži otočili. Warren T. Fox se zarazil. Donovanu Cainovi se v očích blýsklo překvapení.
„Gin?“ Zeptal se detektiv. „Co tady děláš?“

„Ty ji znáš?“ Zeptal se Warren T. Fox. Měl vysoký tenký pisklavý hlas jako když píská rozbitá flétna.
„Jo,“ odpověděl tlumeně. „Dalo by se to tak říct.“
Dost na to, aby se se mnou vyspal a dost na to, aby si to chtěl zopakovat. Navzdory tomu, že jsem zabila jeho bývalého parťáka.
Už jsem otvírala ústa k odpovědi, když za mnou vešli dovnitř Finn s Violet. Dívka prošla kolem mě přímo ke svému dědečkovi. Naklonila se přes dřevěný pult a pevně ho objala kolem krku.
Tvář starého muže na moment zjemněla a v očích se mu objevila úleva. Pak se zamračil a odtáhnul se od ní.
„Kde jsi byla?“ Vyštěkl. „Umíral jsem strachy.“
Violet si povzdychal. „Včera večer jsem ti, dědo volala, pamatuješ? Říkala jsem ti, že zůstanu u Evy.“
Stařík se na ni přísně podíval hnědýma očima. „Ano, volala jsi a zněla jsi divně. Ale doopravdy jsem se vyděsil, až když ráno volala Eva a říkala, že jste byly domluvené na snídani, a ty ses neukázala.“
Violet se ve tváři objevil výraz ach-do prdele-teď se to provalilo.
„Zkoušel jsem ti volat, jen tak pro jistotu,“ pokračoval Warren, „ a nebrala jsi to.“
„Vybil se mi,“ zkoušela to Violet zoufalým hlasem.
Nebylo mi jasné, proč se pokouší zatajit, co se stalo. Stejně bude muset dřív nebo později s pravdou ven. Asi chtěla dědečka ušetřit nehezkých podrobností ze včerejšího večera. Hodně lidí se pokouší blokovat nepříjemné vzpomínky. Občas jsem si přála, abych toho taky byla schopná.
„Volal jsem do školy a všem tvým přátelům, na které jsem si vzpomněl. Nikdo o tobě od včerejšího večera nevěděl,“ pokračoval úsečně Warren. „Máš vůbec tušení, jak jsem se o tebe bál? S tím vším, co se teď děje? Zavolal jsem Donovana, abych ohlásil, že jsi zmizela.“
Podívala jsem se na Caina. Tak proto je tady. A podle toho, že mu Warren říká křestním jménem, se asi dobře znají. Detektiv si všiml, že se na něj dívám a pokrčil rameny.
Violet se ošívala, když Warren otevřel ústa, aby pokračoval ve svém kázání.
Přerušila jsem ho.
„To stačí. Violet včera nepřišla domů, protože se jí někdo pokusil zabít.“
To ho umlčelo. Jeho ústa zůstala otevřená a jen na mě zíral, stejně tak Donovan. Violet zašoupala nohama po podlaze. Finn se opřel vedle jednoho z chladicích boxů.

-----

Všech pět nás nakonec skončilo na přední verandě. Sedla jsem si na dřevěnou podlahu a opřela se o jeden z trámů podpírajících střechu. Finn zaujal stejnou polohu jako já, jen na protější straně. Donovan se usadil na schodech a Violet s Warrenem na staromódních houpacích křeslech.
„A to je všechno.“ Dokončila jsem rekapitulaci včerejších událostí.
„To je důvod, proč včera Violet nepřišla domů. Byla trochou zaneprázdněná uzdravováním se. Dávala ji do pořádku Jo-Jo Deveraux. Asi ji budete znát.“
Warren se na mě zamyšleně díval tmavýma očima. Očima přeskakoval ze mě na Finna. O něčem, nebo spíš o někom, přemýšlel. O Fletcherovi.
„Nech mě si to vyjasnit, Gin,“ řekl Donovan Caine
„Violet přišla k tobě do restaurace, aby se našla někoho, komu se říká Plechový mužík. Pak někdo začal střílet, ty jsi našla místo, odkud výstřely vyšly a usoudila jsi, že útok byl namířený na Violet. Takže jsi podle platby kreditní kartou vystopovala, kdo je a našla jsi jí na Ashlandské koleji.
„Vlastně, to jsem byl já, detektive,“ řekl Finn. „Gin je specialista na něco úplně jiného.“
Střelila jsem po něm pohledem. Vlastně jsem nechtěla, aby Warren s Violet věděli, čím jsem se dřív živila, ale Warren to pravděpodobně tušil. Nakonec, znával Fletchera.
Donovan ignoroval Finnovu poznámku a potřásl hlavou. „Takže vy dva jste se vypravili na kolej a čirou náhodou jste viděli, jak nějaký trpaslík zaútočil na Violet. Gin zasáhla a pak jste ji odvezli k vaší známé léčitelce. Je to tak správně?“
„Víceméně,“ odpověděl Finn, „jenom jsi zapomněl zdůraznit, že jsem byl Gin víc než nápomocný.“
„Ty a náklaďák,“ zasyčela jsem. „Ale jestli si to dobře pamatuju, všechnu špinavou práci jsem musela odedřít sama.“
Finn se na mě zašklebil.
Warren T. Fox vydal zvuk jako by mu zaskočilo. Upřeně se díval na Finna.
„Když se takhle usměješ jako bys svému otci vypadl z oka.“
Veselý úsměv se Finnovi vytratil z očí.
„To slýchám často. Zemřel. Přede dvěma měsíci.“
Warren se zhoupl na židli a přikývnul. „Vím, viděl jsem oznámení v novinách.“
Ještě chvíli se na Finna díval a pak se otočil ke mně. „A ty jsi to Fletchrovo děvče, že ano? To, co k sobě před lety vzal?“
Ztuhla jsem. „Jo, to jsem já. Jak o tom víte?“
Warren pokrčil rameny. „Sice jsme se s Fletcherem nestýkali, ale pořád jsme o sobě věděli.“
Nikdo nic neříkal, ale Donovan Caine se na mě díval s otázkou v očích. Přestože jsme spolu měli sex, detektiv nevěděl nic o tom, že jsem jako dítě žila na ulici, že jsem přišla o rodinu, když mi bylo třináct. Že jsem vyvázla jako jediná, jen s holým životem a zmrzačenýma rukama.
Nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby to věděl. Lítost nebyla to, co jsem od něj nebo kohokoliv jiného chtěla.
Violet se natáhla a položila svoji mladou, hladkou ruku na tu Warrenovu hnědou a vrásčitou. Přestal se houpat. „Gin je tady, aby nám pomohla, dědečku.“
„To by udělala?“ Zamumlal Warren.
Donovan se zarazil. „Pomohla s čím, Warrene?“
Stařík se začal znovu houpat. „To nic, to jen ten zatracený Tobias Dawson.“
Detektiv se napjal ještě víc. „Tobias Dawson? Ten těžař?“
„Chce pozemek, na kterém stojí obchod,“ vysvětlovala Violet tichým hlasem. „Vždycky ho chtěl, ale poslední dva měsíce je neodbytný.“
„To nic,“ znovu zamumlal Warren. „Jen kalí vodu. Ví, že se té země nikdy nevzdám, dokud dýchám, tak ne.“
„Nebo dokud někde nenajdou tady vaši vnučku, znásilněnou a zavražděnou,“ dodal Finn. „Cokoliv zatím Tobias Dawson udělal, nic z toho zjevně nestačilo, tak se rozhodl přitvrdit. A začal tady s Violet.“
Violet si rukou přejela po obličeji a opatrně se dotkla nosu jako by zkoušela, jestli není zlomený. Otřásla se.
Donovan zaznamenal její reakci a v očích se mu objevil smutný výraz. Jako detektiv už viděl hodně obětí. Věděl, jak moc byla zraněná a že přišla o kousek nevinnosti a bezstarostnosti, které se už nikdy nevrátí. V jeho rysech se usadily vztek a bezmoc, protože taky věděl, že se spravedlnosti sotva dočká.
Zvlášť v Ashlandu.
Warren si Violetina zachvění také všimnul. Vrásčitá tvář mu ztuhla a černé oči se naplnily vztekem.
Natáhnul se a chytil ji za ruku.
„Nemysli na to, zlatíčko,“ řekl jí. „Už se to nebude opakovat. Tobias Dawson, ani nikdo z jeho mužů už se tě ani prstem nedotkne. Slibuju. Udělám cokoliv, jen abych je zastavil.“ Poslední slova řekl téměř neslyšně.
„Měli jste mi to říct,“ přerušil ho Donovan Caine. „Můžu vám s Dawsonem pomoct. Přimět ho, aby se stáhnul.“
Finn si nevěřícně odfrknul. Detektiv ho propaloval pohledem.
„Prosím tě,“ ušklíbl se Finn. „Většina Ashlandských policajtů by nedokázala sebrat štěněti hračku, natož se vypořádat s někým jako je Tobias Dawson. Víš přece, že je jedna ruka s Mab Monroe nebo ne? Když se na něho škaredě podíváš, tak si toho ani nevšimne, natož aby si z toho něco dělal.“
„Tak co navrhuješ?“ Štěkl po něm detektiv.
„No vlastně,“ protáhla jsem, „jsme dneska přijeli z určitého důvodu.“
Donovan obrátil pohled ke mně. Objevilo se v něm rozčarování. „Nabídnout Warrenovi svoje služby, že ano? Postarat se o Tobiase Dawsona svým vlastním, speciálním způsobem?“
„Něco takového.“
V obličeji se mu usadil odpor. „Jednou vražedkyně, pořád vražedkyně.“
Violet se zajíkla.
Warren se na mě zadíval. „Takže ty děláš to, co Fletcher.“
„Dřív, teď jsem na odpočinku.“
Warren mě zamyšleně pozoroval hnědýma očima. „A jak ti říkal?“
Bezvýrazně jsem se na něho podívala. „Pavouk.“ Při zvuku mého pracovního jména mě začaly svědit jizvy v dlaních. Koutky úst se mi nadzvedly do úsměvu. „Možná jste už o mně slyšel.“
Warren krátce přikývnul. „Slyšel.“
Všichni mlčeli. Větřík z hor rozvířil prach na parkovišti. Když závan pominul, prašný vír se pozvolna usadil.
„Chci ti poděkovat, že jsi mi zachránila vnučku,“ řekl Warren. „Ale proč jsi opravdu tady? Proč bys měla nasazovat krk kvůli lidem, které ani neznáš? Proč by ses chtěla pouštět do křížku s Tobiasem Dawsonem? Jak říkal tady tvůj přítel, on nepatří k těm, které by sis chtěla znepřátelit.“
„Jistě,“ přisadil si Donovan. „Jsi přece na odpočinku.“
Podívala jsem se na něho. Naše pohledy se střetly, okolo žaludku se mi rozlilo známé teplo. On na tom nebyl o moc líp, i když se snažil předstírat chladnou nezúčastněnost.
Ještě chvíli jsem držela jeho pohled a pak jsem se otočila zpátky k Warrenovi, který se mezitím přestal houpat. Tvář měl neutrální, skoro jako by ho odpověď nezajímala, ale prsty bubnoval do opěradla židle. Warren mě potřeboval – a na rozdíl od Donovana Caina to věděl.
„Máte pravdu,“ řekla jsem tiše. „Neznám ani vás, ani vaši vnučku a nemusím se starat. Proč jsem tady? Protože jste vnučce vyprávěl příběhy o Plechovém mužíkovi, o tom, jak pomáhá lidem s jejich problémy. Možná jste spolu s Fletchrem nemluvili, ale pořád jste se o něj zajímal. Dost na to, abyste o něm Violet vyprávěl. Takže jsem tu kvůli Fletcherovi. Protože jste kdysi byli jako bratři. Protože kdyby byl naživu, tak by tady teď seděl on, ať už byste o to stál nebo ne.“
A bylo v tom toho ještě víc. Mnohem víc.
Jako že jsem s Foxovými cítila zvláštní spojení. Že když jsem viděla Warrena s Violet spolu, připomínalo mi to pokojnější a nevinnější verzi mého vztahu s Fletcherem. Jaké by naše soužití mohlo být, kdyby byly příznivější okolnosti. Možná to bylo bláznivé, ale chtěla jsem, aby mohli Foxovi žít dál stejným způsobem, aby mohli dál žít v lásce a soudržnosti. Aby Violet úplně nepřišla o svou nevinnost.
Ústa se mi znovu zvlnila. „A navíc, být na odpočinku je děsná nuda. Včera v noci jsem zažila konečně po dlouhé době nějaké vzrušení. A vrtá mi hlavou, proč takový boháč jako je Tobias Dawson tak zoufale touží po tom vašem kousku země, že je ochotný kvůli němu vraždit. A nemám ráda takové násilníky.“
„Jsi asi trochu zvědavá, že?“ Zeptal se Warren.
Usmála jsem se. „ Tuhle vlastnost jsem zdědila po Fletcherovi. Tak co říkáte? Měla bych se porozhlédnout kolem a zkusit zjistit, co za tím vězí? Nebo se máme s Finnem vrátit zpátky do Pork Pit? Je to na vás, Warrene.“
Stařík mě znovu sledoval zamyšleným pohledem. Jako by o mně věděl něco, o čem já sama nemám ani tušení. Šanci odpovědět mi nedostal.
Po horské silnici přijíždělo černé SUV. Místo aby po vzoru ostatních projíždějících aut minulo odbočku a pokračovalo do průsmyku, zabočilo na parkoviště. Na chvíli jsem si myslela, že k Foxovým zavítali jejich dnešní první zákazníci. Pak jsem ale na dveřích uviděla bílé logo. Nápis Dawsonova důlní společnost a dva stylizované válečky dynamitu. Stejná runa, jakou měl na bicepsu vytetovanou trpaslík, který napadl Violet.
Finn si znaku taky všimnul a podíval se na mě. „Problémy,“ řekl potichu.
„Myslíš?“ Zeptala jsem se, i když nože už jsem měla připravené.

18 komentářů:

  1. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. ďakujem a neviem sa dočkať pokračovania.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další skvělou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování.

    OdpovědětVymazat
  7. Oho! Čekala jsem od jejich setkání po x kapitolkách něco víc, škoda... :-( Ten stařík se mi začíná líbit, alespoň není tak úzkoprsý jako Donovan... :D
    Děkuji za překlad a korekturu.
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  8. Dík za Vaši práci :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za další kapitolu a těším se na další :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Díky, jsem děsně napnutá na pokračování :D

    OdpovědětVymazat
  13. Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat