pátek 1. srpna 2014

Pavučina lží - 14. kapitola




Když konečně v dálce utichl Jakeův křik, podívala jsem se přes rameno na Sophii. „To šlo docela dobře, co myslíš?“
„Hmph.“ Sophia vydala obvyklý zvuk a natáhla se pro mop.
„Nech to být,“ řekla jsem jí. „To je můj nepořádek. Uklidím to později. Stejně už dnes žádní zákazníci nepřijdou. Běž domů a odpočiň si, zasloužíš si to.“

Sophia se po mně podívala černýma očima a nechala mop mopem. Vzdychla jsem si. S cihlovou zdí bych si popovídala víc. Klekla jsem si a začala uklízet rozházené jídlo. Zrovna jsem všechno vyhodila do koše a myla si ruce, když se znovu ozval zvonek nade dveřmi. Otočila jsem se, s noži připravenými k použití.
Tentokrát to byl jenom Finn.
Přeběhl očima ze Sophie na mě, na nachystané vědro s mopem a na flek na podlaze. „O něco jsem přišel?“
„Jo,“ odpověděla jsem. „Poctil nás návštěvou Jake McAllister a přivedl si na pomoc papínka.“
Finn překvapeně zamrkal. „Jonah McAllister přišel sem? Osobně? A co chtěl? Co říkal?“
Pokrčila jsem rameny. „Abych stáhla obvinění proti jeho synovi nebo že budu litovat. Napřed se mě pokusil uplatit, pak vyhrožoval násilím a nakonec sliboval pomalou a bolestivou smrt. Nic nového pod sluncem.“
Finn si povzdechl. „Nech mě hádat; řekla jsi mu, co přesně si o jeho slibech a výhružkách myslíš.“
Ušklíbla jsem se. „Znáš mě.“
Finn potřásl hlavou. „Gin, jsi si opravdu jistá, že chceš začínat válku s McAllisterovými? Měl jsem za to, že si chceš užívat odpočinku, žít pěkný, jednoduchý, pohodlný život.“
„Ne, nechci začít žádnou válku.“
Nadzvedl nevěřícně obočí. „No tak, Gin, přiznej to, ty se nudíš a sotva se ukáže nějaká záminka, jsi celá nedočkavá, abys předvedla, jak jsi silná a schopná. To jsi celá ty.“
„Dobře, dobře,“ zamumlala jsem. „Možná je důchod trochu větší nuda, než jsem si představovala.  A možná mi udělalo dobře, dát mladému McAllisterovi jednu do nosu za ten stupidní pokus o loupežné přepadení. Kdybych to udělala i starému pánovi, tak bych se možná cítila ještě líp. Protože kdybych to nechala být, zítra bych tu měla takových Jakeů plno. Všichni by si pak mysleli, že stačí jen přijít a můžou mi beztrestně vybrat kasu.  Víš, jak to v Ashlandu chodí. Vždycky to tak bylo. Roznese se, že jsem ustoupila a než se naděju, nezbude mi vůbec nic.“
Finn souhlasně přikývnul.
„A mimoto, kdybych přijala McAllisterovu nabídku, mysleli by si, že mě vlastní. A to je to, co mě děsí.“
Jake by si sem začal chodit jako nějaký lord. Myslel by si, že tahle restaurace je něco jako malé panství, bral by si moje peníze a ohrožoval by moje zákazníky.“
A to jsem nemínila připustit. Ne ve Fletcherově restauraci.
Ne, když tak dlouho a tvrdě pracoval na tom, aby restaurace fungovala, aniž by komukoliv platil výpalné. Povzdychla jsem si. „A vlastně už je to teď stejně jedno. Znovu jsem Jakea McAllistera naštvala. A co víc, ztrapnila jsem ho před jeho otcem. To mi nezapomene. Půjde po mně – nebo to aspoň zkusí. Musí nebo ho jeho otec už nikdy nebude respektovat. O tom to všechno je.“
„A co s tím budeš dělat?“ Zeptal se Finn.
„Zabiješ Jakea a Jonah tě smete. Dokonce by toho mohl zapojit i Mab Monroe.“
Před pár týdny se mě někdo pokusil odstranit. Byla to součást promyšleného spiknutí proti Mab Monroe, pokus připravit ji o kontrolu nad Ashlandem. A já jsem uvízla uprostřed téhle mocenské hry, což znamenalo, že jsem se dostala do jejího hledáčku víc, než mi bylo milé.
Přemýšlela jsem o tom kusu papíru z Fletcherovy složky, kterou vedl o vyvraždění mojí rodiny, na kterém bylo napsané její jméno. Možná jsem s ní měla něco dočinění už dřív – jen jsem o tom nevěděla. „Počkám, jak se Jake McAllister zachová a pak se podle toho zařídím.“
Finn znovu otevřel ústa, ale umlčela jsem ho mávnutím ruky.
„Dost řečí,“ řekla jsem. „Máme dnes večer nějakou práci, pamatuješ? Warren T. Fox. Jdeme, ať si Violet může promluvit s dědečkem osobně.“
Nechali jsme s Finnem Sophii zavřít restauraci a vydali se k Jo-Jo vyzvednout Violet. Finn zavolal, že jsme na cestě, takže už na nás čekaly na přední verandě. Obě seděly na rozvrzaných houpacích křesílkách, která při každém pohybu hlasitě protestovala. Jo-Jo vytáhla i Roscův koš, takže se starý líný baset mohl rozvalovat u jejích nohou a vyhřívat se ve slunečních paprscích.
Sophia musela Violet půjčit svoje oblečení, protože na sobě měla černé džínsy a tričko s rudým otiskem rtů. I přesto, že Violet měla plnější postavu než svalnatá Sophie, její oblečení jí dobře sedlo.
Jo-Jo na sobě měla další ze své sbírky růžových šatů a nezbytný perlový náhrdelník.
Odbarvené vlasy vyčesané do složitého účesu a perfektní makeup.
Jako obvykle byla naboso, i když foukal chladný listopadový větřík. Nenáviděla ponožky a punčochy. Tvrdila, že ji z nich bolí nohy.
Vystoupali jsme s Finnem na verandu. Violet vstala, ale Jo-Jo se houpala dál.
„Spala jsi dobře?“ Zeptala jsem se.
„Asi tak, jak se dalo čekat, ale díky Jo-Jo jsem se cítila jako doma.“ Usmála se Violet na paní domu.
„V tom je Jo-Jo skvělá. Měli bychom jít.“
„Pozdravuj ode mě Warrena,“ loučila se Jo-Jo. „Pověz mu, že se brzy zastavím pro nějaký med.“
Violet přikývla. „Děkuju za všechno.“
Jo-Jo se usmála. „Není zač, drahoušku. Někdy se zastav, uděláme něco s tvými vlasy.“
Violet se zarazila a rukou si projela vlny na hlavě. „Co je s nimi?“
Jo-Jo ji probodla pohledem. „Nic, co by nespravil olejový zábal a výživná maska.“
Violet zůstala stát jako opařená, ale vzala jsem ji za ruku a odtáhla z verandy dřív, než se zmohla na odpověď. Finn nás následoval k jeho autu. Protože jsme se chystali do hor, rozhodl se dnes pro ach-tak-obyčejný Cadillac Escalade místo Aston Martina.
Violet zůstala stát před SUV a podívala se na nás.
„A co moje auto? Odvezli jste ho včera někam?“
Vyměnili jsme si s Finnem pohled. Odvézt Violetino auto na nějaké bezpečnější místo nás ani jednoho nenapadlo.
„Nechali jsme ho tam, kde bylo,“ řekla jsem. „Měli jsme větší starost o tebe, než o auto.“
Violet zbledla. „To znamená, že zůstalo na parkovišti v Jižním Městě? Celou noc?“
Její znepokojení bylo víc než oprávněné. Nechat přes noc auto na takovém parkovišti znamenalo říkat si o problémy. Teď už bylo pravděpodobně úplně očesané. A zbytek už asi taky zmizel. Barakuda by mrtvolu nebrala líp, než bílý odpad zaparkované auto na Jižním Městě.
„Třeba se mu tam nic nestalo,“ zkusil Finn nadějný tón, „ je to jen Honda a už dost stará. Nepřitahuje pozornost jako můj Aston Martin.“
Pokrčil rameny. Violet si žvýkala spodní ret.
„Máš pojištění, nebo ne?“ Zeptala jsem se.
Violet přikývla.
„Tak nech starosti o auto na později. Teď je důležitější, aby sis promluvila s dědečkem. Stojíš pořád ještě o naši pomoc?“
Violet přikývla. „Samozřejmě, jak už jsem říkala, Plechový mužík byl jen naděje. Teď jste moje jediná naděje vy.“
Jediná naděje? To zní jako z Hvězdných válek. Zašklebila jsem se. Neřekla jsem ale Violet, jak chabá a zavádějící tahle naděje je. Většinou přináším lidem spíš smrt než naději. Že tyhle dobré skutky, pro-bono práci, dělám jen zřídka, a to hlavně kvůli své vlastní zvědavosti.
„Tak pojď,“ řekla jsem a otevřela dveře od SUV.
„Pojedeme.“


----


Finn vyjel z Jo-Joiny příjezdové cesty a podle Violetiných instrukcí zamířil na sever. Opustily jsme předměstí, projeli přes srdce Severního Města, kde žili ti nejbohatší obyvatelé Ashlandu. Míjeli jsme železné zdobené brány a liduprázdné, upravené příjezdové cesty. Město vypadalo jako opuštěné, protože nikdo z místních by nikdy nepřipustil, aby byl přistižený při pěší chůzi po ulici.
Pořád jsme mířili na sever, terén byl členitější a objevovaly se první výběžky skal, pokryté borovými lesy.
Po stranách silnice se začaly objevovat domy. Nebyly tak okázalé jako stavby na předměstí Severního Města. Cesta se zvedala a kroutila v zatáčkách, které dokázaly lidem se slabším žaludkem jízdu pořádně znepříjemnit.
Místo nablýskaných sedanů a chromovaných SUV jsme teď potkávali spíš náklaďáky a terénní vozidla.
Po třiceti minutách jízdy ukázala Violet dopředu, „Támhle, za křižovatkou už to bude.“ Finn zpomalil a zabočil na štěrkové parkoviště. Podívala jsem se na stavbu před námi. Dvoupatrový srub, který byl kdysi možná postavený jako lovecká chata. Sice byl starý, ale pečlivě udržovaný, se zelenými okenicemi a olemovaný zastřiženým trávníkem. Vedle hlavní budovy stály menší přístavby ze stejného dřeva, propojené krytým podloubím.
Na přední verandu, rozlehlejší než měla Jo-Jo, vedly dřevěné schody. Veranda se táhla podél všech tří budov. Vedle vchodových dveří stálo několik houpacích židlí a stolek s šachovnicí.
Plechová cedule zavěšená nad dveřmi se ve slunci blýskala jako nový niklák stejnou zelenou, jakou byly natřené okenice, na ní bylo napsáno Country Daze. Střechy na všech třech budovách byly taky plechové, dokázala jsem si představit, že když pršelo, musel na nich déšť znít jako sonáta.
Parkoviště, pokud by tak někdo chtěl říkat vyštěrkovanému prostranství, se táhlo podél budov jako srpek měsíce. Vpravo byla stopka a kousek dál se silnice rozvětvovala doprava a doleva. Podle značek jedna z cest vedla k turistickým stezkám a na druhé šipce bylo napsáno Dawson č.3.  Necelá míle. Zajímavé. Až se seznámím se záhadným Warrenem T. Foxem, mohla bych se na důl podívat zblízka.
Vystoupili jsme z auta. Pod nohama jsem cítila, jak se parkoviště otřásá. Mohly za to projíždějící náklaďáky směřující od dolů. Kameny tlumeně hučely. Vyprávěly o nekonečném proudu aut a lidí. Nic zlověstného, jen každodenní život.
Na Violetině tváři se objevil úsměv. Chmury z včerejšího večera najednou byly pryč.
„Ty máš tohle místo opravdu ráda, že?“ Zeptala jsem se.
Přikývla. „Moji rodiče zemřeli, když mi bylo deset. Dědeček mě vzal k sobě a vychoval mě tady. Ráda jsem mu pomáhala v obchodě. Byl jako můj druhý domov.“
Byly jsme si s Violet podobnější, než jsem myslela. Znala jsem ten pocit. K Pork Pit jsem cítila to samé. To byl taky důvod, proč jsem reagovala tak prudce, když dnes přišel Jonah McAllister    protože nevyhrožoval jen mému živobytí, mému obchodu, ale i mému domovu. Kousku mého srdce. Fletcherově památce.
Violet  se vydala k obchodu, ale já jsem ji chytla za paži.
„Zůstaň za mnou.“
„Proč?“ Zeptala se.
„Prostě to udělej, ano?“
Finn se na mě podíval přes střechu SUV. „Myslíš, že nás vevnitř čekají potíže?“
Pokrčila jsem rameny. „Nevím, ale jestli je to tak oblíbené místo, proč tady není víc aut? Je poledne. Mělo by tu být plno. Šoféři by se měli zastavovat pro něco k studeného k pití a pro sendviče.“
Finn přejel očima po parkovišti. Kromě našeho tam stálo už jen jedno auto. Anonymní tmavomodrý sedan. Po silnici projíždělo jedno auto za druhým, ale žádné nemířilo k obchodu.  Finn protáhl obličej.
„Takhle je to od té doby, co na nás Dawson poslal svoje muže.“ Vysvětlovala Violet. „Lidi neradi chodí někam, kde se dají čekat potíže. Jsou dny, kdy se ukáže sotva pět lidí. Tohle asi bude jeden z nich.“
„Tak to pojďme zjistit.“ Řekla jsem.
Šli jsme s Finnem vepředu, Violet v našem stínu. Přešli jsme parkoviště. Pro jistotu jsem držela připravený jeden ze svých nožů. Pokud by vevnitř čekaly potíže, chtěla jsem mít jistotu, že se s nimi dokážu vypořádat.
Schody na verandu pod mou váhou ani nezapraskaly. Byly hladké a dobře udělané. Vystoupala jsem po nich, otevřela dveře a vstoupila dovnitř.
Country Daze byl přesně to, co jsem čekala. Stará, poškrábaná dřevěná podlaha. Stojany s tričky pro turisty, přívěsky na klíče a dalšími suvenýry. Všehochuť nářadí a vybavení pro kempování. Nádoby s cukrovím, karamelami, pralinkami a dalšími dobrotami. Chladicí box s limonádami a další se sendviči. Police s medem, marmeládami a sušeným ovocem. Stojan s levnými slunečními brýlemi. Hezky naaranžované košíky, prošívané přikrývky a další dražší, ručně vyráběné drobnosti.  Až do středu místnosti sahal důkladný pult, za kterým stál starý muž s dlouhou brokovnicí s opotřebovanou pažbou v ruce.
Kolem hlavy měl věneček bílých vlasů, oči měl tmavé a lesklé jako dvě čokoládové karamelky. Byl zhruba mé výšky, trochu shrbený stářím. Kůži měl tmavou, dohněda opálenou, která dávala tušit, že mezi jeho předky byli původní obyvatelé, pravděpodobně Cherokeeové. V obličeji měl vyryté hluboké vrásky, zvlášť výrazné kolem pevně stažených úst.
Nejvíc mě ale zneklidňovalo jeho oblečení. Modrá pracovní košile, která vypadala jako by ji vytáhl z Fletcherovy skříně. Výraz v očích měl taky úplně stejný, rozhodný jako míval můj mentor. Bylo na první pohled jasné, že jeho obchod je jeho život, jeho království. Že je na něj stejně hrdý jako býval Fletcher na Pork Pit. Muž, který stál přede mnou mu nebyl ani v nejmenším podobný, ale přesto mi ho nějakým podivným způsobem připomínal.
Nepotřebovala jsem Violetino ujištění, že je to její dědeček, Warren T. Fox. Nabručený stařík, který začal klít, hned, jak nás uviděl. Znala jsem ten typ. Podobný mě vychoval. Nebyl ale sám.
Vedle něj stál další muž, kterého mi nikdo nemusel představovat. Dobře jsem ho znala.
Detektiv Donovan Caine.

12 komentářů:

  1. Dík za skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Vđaka. A konečne tu máme aj detektíva Caina :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  7. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc, tam bude ještě veselo, nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Konečně se do hry vkládá i Donovan! Jupí :D Nemůžu se dočkat další kapitolky. :D
    Děkuji za překlad a korekturu.
    Pavla

    OdpovědětVymazat